úterý 4. října 2011

Za trest

To je snad za trest,“ napadá mě kolikrát při výkonu mého povolání. S přibývajícími léty mě podobná myšlenka přepadá čím dál tím častěji.
Myslím tím stres i únavu materiálu, která se po letech s křídou v ruce zákonitě dostavuje. Někdy si představuji, jak blaze by mi bylo v nějaké jiné profesi, někde, kde je klid a pohoda. Jenže, existuje vůbec něco takového? Nedávno mi vyprávěla kadeřnice, jak stříhala mladíka, kterého do jejího křesla dovlekla energická babička. V týdny pěstovaných dredech se mu usadili červi. Asi bych neměla žaludek podobné aktivity vykonávat. Ona suše konstatovala, že podobných historek má dvanáct do tuctu. Poté jsem šla do Billy, která, ač v pondělí v podvečer, připomínala situaci těsně před vypuknutím hladomoru. Narváno až k prasknutí, lidi strašně hlučeli, a nejvíc vyváděly děti, které snad poháněly nějaké erupce na slunci. A pokladní v tomto blázinci musela s úsměvem a trpělivě odčítat jeden nákup za druhým. Moje nervy by praskly zhruba tak po deseti minutách tohoto pekla. Spiklenecky jsem na paní za pokladnou mrkla a ona rezignovaně špitla:„Dneska je to obzvlášť děsivé, ale máme to tu skoro denně.“  L
 A když mi pak u sklenky vína sestřenice ze zdravotnictví líčila, jak musí někdy bezdomovcům stříhat zarostlé ponožky a sahat na to roky nemyté tělo, udělalo se mi fyzicky nevolno. A objevila jsem AmerikuJ, že každá profese má své, a že je to za trest, napadá patrně každého, snad vyjma rentiérůJ.
S odstupem času mám pocit, že jde o ústřední téma českého pracovního trhu.  Je nastaven na systém, vysát z lidí co nejvíce a pak je odhodit jako nepotřebné.  Fakt, jak se staví odpovědní jedinci k penzijní reformě , to jen potvrzuje.
Tahle myšlenka mě zaměstnala především poté,co unavený lékař onkologicky nemocné babičce po chemoterapii suše oznámil, ať kouká odkráčet domů, že tady žádné vylehávání nebude. Nejsou lůžka ani lidi. První, co mě napadlo,jestli se tomu doktorovi také honí hlavou,  že je to za trest.  Ale může on svoje pocity takhle ventilovat? Co nějaká empatie?
Popravdě řečeno, na empatii ve zdravotnictví jsem už dlouho nenarazila. Jak vstoupíte do nemocnice, abyste se obrnili proti lhostejnosti a nezájmu. A funguje to skoro všude. Ne, že by sem tam nevykoukla světlá výjimka, ale projevy spokojenosti po setkání s bílým pláštěm jeden mockrát nehýří. 
 A tak jsem došla k názoru, že když je povolání trestem, je někde něco špatně a je nutno přemýšlet o změně. Otázka je, co je nutno změnit. Zda práci či náladu ve společnosti.  Obojí je ovšem v současné době takřka nemožnéL


8 komentářů:

  1. Hm, tak to je těžký úkol...Práce by měla těšit, alespoň po většinu času. Když je z ní zátěž, je to špatné. Ale každá práce má svoje a jak se říká, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

    OdpovědětVymazat
  2. Je to tak!Normální lidé se plouží z práce jak mátohy,jaké to bude až nás v 70 budou vodit do páce?Daja

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, je to tak, jak píšete. V práci je dnes skoro každý jak v odšťavňovači a když už nemůže, tak platí ono heslo: Děkujeme, odejděte! Akorát, že na to děkujeme se většinou zapomene. Prostě jen odejděte.
    A když odejdete do péče zdravotnictví, tak ta vás odšťaví snad ještě víc. Maminka strávila od půli srpna prakticky měsíc v naší nemocnici. O empatii naprosté většiny sester se nedá vůbec mluvit a po fyzické stránce přišla maminka domů v horším stavu, než v jakém tam šla. Jejich oblíbená hláška na zazvonění (pokud tedy přijdou) je: Musíte počkat, nemám čas, tady jste v nemocnici! Jako by to ten pacient uvázaný na lůžku nevěděl. Ale to my už známe a víme, že pokud je maminka v nemocnici, tak budeme doma hojit dekubity a opruzeniny.
    Bohužel, jak si tady říkáme, kladenská nemocnice má sice novou budovu, ale stále ty staré móresy.

    OdpovědětVymazat
  4. Po přečtení článku jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že mě moje práce baví. Pracuji sice také jako kadeřnice, ale za ty léta, co svoji práci dělám, se mi vytvořil okruh báječných zákaznic, na které se těším a se kterými si u krášlení moc hezky popovídám, nebo i pomlčím. Jsem si svou vlastní paní, takže pracuji, jak potřebuji a kadeřnictví mám jen 10 minut na kole od bytu.
    A protože se neustále vzdělávám a často školím, neupadám do stereotypu. Naopak, vždy se těším, na kom novinky vyzkouším.
    Nepřestávám být vděčná, že to takhle mám a díky vašemu článku vidím, že to není až tak obvyklé.
    Přeji pevné nervy a také občasnou radost z vašeho povolání.

    OdpovědětVymazat
  5. Zdravotnictví,učitelství, ale řada jiných povolání, se řadily do kategorie-poslání. Je škoda, že jsme zapomněli co je to poslání. V tomto případě, ať zhrzený zdravotník, svoje zhrzená očekávání od vedení zdravotnictví, dají najevo kompetentním osobám a ne pacientům!Po banálním slepáku, kdy jsme málem přišli o dítě, si nennechávám diktovat ošetřujícím personálem a lékaři!!! Ovšem, i zde platí zákon silnějšího!Pak je tu ještě problém, že se neustále v čechách pěstuje zákon "omerty", všude a ve všem, s vyjímkou hospody!!! A nikde se nikoho našinec nedovolá, nebo se mýlím a neznám ty správné uši?!

    OdpovědětVymazat
  6. No dyž se hmoždím s 25 dětmi, které pomalu nejde ukorčírovat, taky mě napadne občas..Za co?:-)

    OdpovědětVymazat
  7. O empatii ve zdravotnictví taky pochybuju...ležela jsem tam nedávno 14 dní..občas jsem opravdu nechápala...

    OdpovědětVymazat