čtvrtek 6. října 2011

Jakobín

Ani jsem netušila, že se mi sejdou dvě opery v jednom týdnu. Dnešní výprava za Jakobínem byl ale poněkud adrenalinový zážitek, protože šlo o kulturu s dětmi. Po nedávných Lidicích, kdy jsem se zařekla, že už nikdy víc, jsem byla vyslána do Národního divadlaJ. Představení nastudoval Kuhnuv pěvecký sbor a šlo o předpremiéru, tudíž časově v dopoledních hodinách. Nu, dobrý prostor ke kultivaci mládežeJ. Navíc, vždycky mě fascinuje, jak pražské děti málo znají Prahu, a dnešek byl pro mnohé první příležitostí, jak objevit, kde v jejich rodném městě stojí Národní divadlo a jak vypadá zevnitř. Tím, že bylo jen představení a žádná školní výuka, jsem si dovolila trvat na společenském oblečení, což byl pro mnohé neřešitelný oříšek. A jak se ukázalo na příkladech jiných škol, které byly v divadle spolu s námi, nebyli jediní. Dnes už se prostě zvláštní oblečení do divadla nenosí. Kdyby nešlo o malé děti, za které mám zodpovědnost, vyhodila bych je, ať si jdou v džínech třeba do McDonalda, což je podle oblečení vrchol jejich kulturní inteligence, žel, nešlo to (i když po pravdě řečeno, asi bych měla vyrazit spíš rodiče než ty dětiJ) a ani uvaděčkám to nevadilo, tak jsme šli do Národního i v džínechL. Jakobín je krom opery i příběh historický, takže jsme si mohli zopakovat nejen bonton, ale i dějepisJ Dvořákova hudba je skvělá a jelikož celá opera byla nastudována dětmi, předpokládala jsem, že i kulturní barbaři by se mohli bavit.A představení bylo vskutku krásné, nejen hudba, ale i herecké výkony. Bylo na těch lidech vidět, že hrají s chutí. Jen s tou kulturou oblékání se nějak nemohu smířit. :-(

5 komentářů:

  1. tak hlavně že se děti bavily..ono je to v rodičích...kdo na to nedbá, těžko učí tomu svoje děti.

    OdpovědětVymazat
  2. Mně se hlavně zdá, že se od toho striktního společenského pravidla (do divadla ve společenském)tak nějak pomaličku ustupuje. Viděl jsem nejenom v televizi, ale třeba i na koncertech v našem divadle. V té televizi to bylo nějak rozebíráno a snad i omlouváno tím, že to jsou třeba turisté, kteří přijeli do Prahy a nepřivezli si s sebou společenský oděv. Ale to divadlo je rádo i za tyto návštěvníky. Nebo že mládež nelze nutit do nějakých společenských konvencí, ale je lepší, když přijde v džínách a roláku, než když nepříjde vůbec.
    Tak já nevím, jestli akceptovat nové názory, ale pokud někam jdu, tak se stále snažím nasoukat do svého obleku, který se mi tak nějak víc a více sráží.

    OdpovědětVymazat
  3. Také mě to sejří,že lidé ,potažmo děti ,nemají rádi ten krásný a zvláštní pocit být krásný,vyčistit duši a ozdobit tělo a umocnit tím požitek z krásna...je mi jich líto...Daja

    OdpovědětVymazat
  4. Je to hodně v rodičích. Mojí dcerce jsou čtyři roky, divadlo miluje - a prostě je naučená, že když chce do divadla, půjde do něj slušně oblečená. A to chodí zatím převážně na dětská nebo rodinná představení.

    S tou kulturou oblékání do Národního divadla jsem se také setkala a utrpěla jsem šok. Přijela jsem do Prahy na návštěvu, a zavolala mi na poslední chvíli kamarádka, že má volný lístek do Národního a jestli nechci jít s ní. Vyděsila jsem se, že přece v sukni a blůze, co nosím normálně tam přece nemohu, a opravdu jsem si sebou nepřivezla žádné společenské oblečení, protože jsem tohle neočekávala... Nechala jsem se přemluvit, že tak jít můžu, představení bylo opravdu lákavé - a zjistila jsem, že tam jsem opravdu mezi těmi lépe oblečenými.

    OdpovědětVymazat
  5. Holky jsou naučené, že do divadla chodí slavnostně oblékané.

    OdpovědětVymazat