Nejsou léky

 Někdy s úžasem detekuji pocity cestování v čase. Takový dojem, že se opravdu v něčem vracíme zpět. 

Objevují se kupříkladu fronty na nedostatkové zboží. Ty se tedy snažím ignorovat, fronty z hloubi duše nesnáším, leč někdy se stane, že mě znovu po čase život ve frontě stát donutí. Krok zpět. Já to tak alespoň vnímám. 

  Není mnohé zboží. S tím umím žít, ale překvapená jsem. Stále častěji se stává, že není nějaká věc, není určitá velikost oblečení, číslo bot, v zimně nejsou zimní boty a v létě zase plavky, prostě často nelze něco sehnat. Jako kdysi, před revolucí. Bují známosti, podpultovky, shánění ...A oklikou se tak vlastně  vracím zpátky k bodu fronta. Krok zpět. 

  Nejsou léky. To tedy vnímám jako výrazně větší problém. Nejsou léky ani pro děti. Nebo možná hlavně pro děti. Výpadek už je dlouhodobý, ale teď, v době respiračních chorob a drsných mrazů, je to asi víc viditelné a citelné. Není kupříkladu nurofen, léky na teplotu, čípky pro děti... To už není krok zpět, ale pořádný skok zpátky.  

V rádiu jsem slyšela odůvodnění z míst nejvyšších, že jde o systémovou chybu, která je dlouhodobá a pro celou Evropu. Tím se to mělo vysvětlit....

Asi to tak je, samozřejmě. Ale je to takové vágní vysvětlení, bezmoc. Ono také s faktem, že jsme všechny továrny z Evropy přesunuli do Asie, doma si s velkou pompou budujeme montovny na auta, ale žádné továrny zde už skoro nemáme, soběstačnost veškerá žádná, asi nic moc nenaděláme. A tak jsme bez léků, krom jiného. 

Není lékařská péče. Tedy, ne že by nebyla vůbec, to zas ne. Ale čekací lhůty na cokoliv jsou šílené, pobyt na lůžku minimalizován, o vztahu k pacientům ( někde) ani nemluvím. Nevím, jestli je to krok zpět či úplný návrat do minulosti, minimálně v empatii a komunikaci. Replika z Vesničky : jeď do Pelhřimova, ať víš, do čeho jdeš," je takovým klasickým obrazem toho, jak s vámi většinou doktoři mluví. 

A tak bych mohla pokračovat. Ale to bude až další díl, čili pokračování příště. Třeba putování klikatou cestou zpět ve školství... 

Klimatické hodiny

 Do poslední fáze roku vstupujeme pod kuratelou Klimatických hodin, které nám výhružně odpočítávají čas do okamžiku fatálně nevratné křižovatky, odkud již nebude cesty zpět. Není to zrovna pozitivní novoroční poselství. Jenže otázka je, co přinese, třeba právě oněm  obřím Klimatickým hodinám, které se tváří, že jim jde jen o dobro naší planety. Nebo alespoň o dobro Pražanů, aby v příštím roce byli v obraze, kolik času jim ještě zbývá, nebudou-li správně třídit, budou-li jezdit v autech a nebudou-li naslouchat sílícímu hlasu ekologických aktivistů. Jenže hlásat cosi z magického letenského vršku není příliš produktivní. Své by mohla vyprávět tzv. fronta na maso, jak Pražané přejmenovali sochu Stalina, která měla Pražany utvrzovat v přesvědčení, že vše je navěky se Sovětským Svazem a nikdy jinak. Skončilo to odstřelem a Stalinovou hlavou uprostřed Vltavy. Ani pan profesor Klaus se na tomto horkém vršku příliš neohřál, když se zde nechal vystavit v rámci jakési volební propagace ODS. Odnesl ho vítr, pokud si dobře pamatuji. Ani Michael Jackson nevyvolal trvalou extázi a od nějakého zničení ho zjevně uchránil jen fakt, že byl vnímám jako symbol vytouženého západu, a hlavně, byl tam opravdu jen velmi krátce. Od té doby už Letnou zdobí jen neutrální metronom, který si nečiní jiné ambice, než automaticky tepat v rytmu doby. Klimatické hodiny jeho letenskou suverenitu na čas narušily. Nebudou tady asi dlouho, takže historické porovnání se nestihne. Nicméně, určitou bouři ve sklenici vody již vyvolat stačily. Svou velikostí, fatálností, umístěním. A vlastně i načasováním, protože v době, kdy je takřka státním zájmem šetřit energií, vydávat tak to silný energetický vzkaz o něčem, co všichni ví, se jeví přinejmenším jako plýtvání. Ale na druhou stranu to dobře souzní s onou letenskou symbolikou. Často přichází s křížkem po funuse. Když se pro ilustraci vrátíme ke Stalinově soše,i ta vznikala v době, kdy se začalo mluvit o kultu osobnosti a sochy velkého Josifa začaly pozvolna mizet. A u nás vznikla. Podobně jako klimatické hodiny. Byť jsou údajně v bývalém východním bloku u nás jako první, upozorňují na všeobecně známý fakt. Přesto se nad Prahou na sklonku dvaadvacátého roku výhružně rozblikaly. O čem to svědčí? Že jsme servilní k módním trendům? Nebo že jsme sto let za opicemi a objevujeme Ameriku? Asi od všeho kousek, protože v době krize, kdy mnoha lidem nezbývá na nájem a základní potřeby, je umístění klimatických hodin výstřel do prázdna. Nebo spíš dráždění hada bosou nohou,  ničemu nepomůže a jen zostří napětí. Protože klima je důležité, všichni to víme. Proto také šetříme energií. Proč tedy musí blikat nad Letnou obří fatální výhrůžka, která ničemu nepomůže?

Nu, prokletí letenské vyvýšeniny může zafungovat i v tomto případě. Nikdo to nebude brát vážně…

Svatá Ludmila

 Dnes je v kostele u Ludmily charitativní koncert nadace Moje velké přání. Je v pořadí už druhý, loni proběhla premiéra, neboli pilotní pokus. A vydařil se, tak je tady opakování. Uvidíme.

Začíná se v sedm. Výtěžek půjde na pomoc seniorům, na plnění jejich přání. Takže myšlenka dobrá, uvidíme, jaký bude výsledek.

Pokud budete mít cestu kolem, přijďte, rádi Vás uvidíme:-)

A zde reportáž pro ty, co přijít nemohli. Koncert se vydařil, hudební zážitek pomohl dobré věci. Na závěr sborová píseň jako překvapení, která se stane hymnou Nadace Moje velké přání. Padají hvězdy.... tak je třeba něco si přát:-) 

Třetí adventní

 Letí to, už třetí adventní neděle. S knihou od Dvou veverek. 

Medailon Emilky Horové. 

Je to krásný příběh pro děti.

Chci do nich tu historii a literaturu dostat a tohle vnímám jako dobrou cestu. Hezky napsaný dětský příběh, který budí zájem o nedávnou historii. 

Hlavní hrdinka se dostane na zámek ke svým dosud neznámým příbuzným a proniká až k poznání, jak se zacházelo s majetkem po válce, za soudruhů. 

Je to jako dobrodružný příběh, myslím, že pro dospívající jako dělaný. Tak se s ním seznamuji, abych byla v obraze. A je to hezké čtení i pro mě.

 Autorka Naďa Reviláková a krásné ilustrace od Terezy Janákové. Tleskám. 

Den práv

 Dnes je Mezinárodní den lidských práv. Před lety měla být na tento den plánovaná revoluce. 

Ta se trochu předběhla, všechno se rozhýbalo už sedmnáctého, v pátek, kdy všechny stěžejní osobnosti byly mimo Prahu, na chalupě. 

Začátek se tedy rozpohyboval jinak než bylo v plánu. Ten totiž měl start stanoven údajně na dnešek. S cílem upozornit na porušování lidských práv. Porušovala se ve velkém. Brutálně. 

  Ovšem čas oponou trhnul a práva se porušují stále. V některých částech světa dokonce masivně.

 Někde se k tomu vyjadřujeme, jinde děláme mrtvého brouka. Jak se to kdy hodí. 

     Ani u nás to není s dodržováním všech práv bůh ví jaké, byť s tím, co se dělo dřív, se to srovnat nedá. Ale i tak to vypadá, že se nějakou zdlouhavou oklikou někam vracíme, místo toho, abychom rázně mířili kupředu.  I nad těmi právy ( hlavně občanskými ) často zavíráme oči. Nevyužíváme je. Porušujeme, Necháváme porušovat...Někdy zase nějaká práva nadřazujeme a potlačujeme povinnosti či nějakou přirozenou slušnost. Prostě, jak se to kdy a komu hodí. 

  Takže je asi dobré připomenout si Den lidských práv, ale ještě lepší by asi bylo nad mnoha věcmi nezavírat oči. Nebo je jen hlasitě pojmenovat, což už ale zase budí přinejmenším obavy když ne strach. Nehodí se říkat kritické věci. Nekorektní. 

A to se také s těmi právy moc neslučuje. 

Takže Den práv právem zařadíme do plejády výročí tohoto týdne. 

Protože krom jiného tento týden přišel Mikuláš i s čerty, což tedy moc historické není, ale možná o to víc se dodržuje.

 Ale proběhlo i výročí Pearl Harboru, který vtáhl Ameriku do války. A českému Tmavomodrému  světu prý ukradl zápletku a motiv, což se zase neslučuje s autorskými právy.  A docela tomu i věřím, že se tak mohlo stát.

 Ale navzdory bombastické velkoleposti je - podle mě- Tmavomodrý svět výrazně lepší než Pearl Harbor. Ten je ale zase ve světě slavnější, takže, pokud tomu tak bylo, se mu porušení práv opravdu vyplatilo. 

A pak si ještě chci vzpomenout na Johna Lennona. Už dlouhých 42 let uplynulo od jeho vraždy, takže žádné kulaté výročí, ale prostě to tak nějak s tím osmým prosincem vždycky naskočí. 

A jiné výročí tohoto týdne už mě nenapadá. 

Tak pečujme o všechna práva, nejen ta svá. 

Brzy ráno

 Ranní venčení je dost utrpení. Myslím tedy ve dnech, kdy musíme brzy z domu. Je to jako vstávat na noční směnu. 

Bloudíme ztichlou Letnou, nikde nikdo. Sem tam narazíme na pejska, který se jde s páníčkem ráno také projít a pak je celý den doma sám. Od tmy do tmy.

To my naštěstí nemáme, ani nemusíme. ale i tak je šílený, temné mrazivé ráno ve Stromovce. Snad jen díky adventní výzdobě je to kapku snesitelnější...

Těšíme se na sníh, to bude i ráno vlídnější. Snad už zítra..

Slůňadla

 V kavárně Letka na Letné se křtila Slůňadla. Audiokniha Ilji Kučery, kterou vydalo nakladatelství Tebenas. Jako kmotr se dostavil Jan Svěrák, hostem byl i režisér Jan Jiráň. Hezky o knize hovořili, v narvaném sálku kavárny Letka. Audiopozdrav poslal i Marek Eben, který knihu krásně načetl. V čase předvánočním jednak příjemné zastavení, jednak hezký tip na dárek pod stromeček:-)