Liška ryšavá

aneb Zikmund Lucemburský v hlavní roli. Je na čase připomenout,že za dva týdny se konají naše další Hovory, poslední v tomto semestru. A jestliže konec má být jako třešnička na dortu, tak to se nám letos opravdu podařilo. Hostem našeho posledního květnového večera bude pan profesor Petr Čornej a jeho přednáška o Zikmundu Lucemburském. Srdečně zveme!

Jak rosteme s knihou

Vystoupení na veletrhu Svět knihy je vždy trochu adrenalin. A zároveň velká pocta, vždy zde vystupují taková jména, jako Hana Marie Kornerová, Miloš Urban, Zdeněk Svěrák, Veronika Válková či Petr Stančík ( to jen namátkou velká jména české literatury, o zahraničních hostech nemluvě). Jsem tedy moc ráda, že se letošní setkání, kde jsme trochu i podpořily naše Hovory, nadmíru vydařilo. Moc tím děkuji všem zainteresovaným. A zároveň si zde chci krátce připomenout, jak jsme už společně rostli. Poprvé, to s Odnikud nikam: odkaz zde. Už je to dlouhých sedm let. Podruhé to (ne) bylo Nic nového pod sluncem,jak je vidno zde. A pak letos:-),do úspěšné třetice.
                                              2017

2015

2010

Jak mi politické elity kazí práci

Výchova je věc složitá, často věc názoru, který často bývá diametrálně odlišný. Někdo prosazuje výchovu autoritativní, jiný je příznivcem vychování liberálního, ba i nevýchova má své zastánce.  Neměli bychom ale zapomínat, že do výchovy promlouvají i věci veřejné, čímž ovšem nemyslím dávno zkrachovalou politickou stranu. Myslím tím atmosféru ve společnosti, vystupování elit, morální vzory a celá dlouhá řada dalších věcí, které všichni intenzivně vnímáme, ale ne vždy jsme schopni ovlivnit. Trochu letí lidovost, jako že všichni mluvíme, jak nám zobák narost, chováme se jak na pastvě a preferujeme plebejské chování, které je nám přeci vlastní! Nu, existuje i jiný názor, něco v tom duchu, že když chci být až nahoře, musím vědět, že tam nejvíc fouká a dle toho se i chovat. Nebo výstižné české přísloví, že ryba smrdí od hlavy. Či zatracovaný názor staré školy, že elity se mají chovat tak, aby mohly být alespoň trochu vzorem. Nic z toho dneska neplatí, tedy si často, třeba v hodinách výchovy k občanství, kladu řečnickou otázku, jak vysvětlit dětem, že jsou okamžiky, kdy se prostě musím chovat podle bontonu (zároveň dovysvětlit, že bonton není sprosté slovo), že do některých prostor prostě vulgarity nepatří, byť třeba v zákulisí běžně mluvím jako dlaždič. Sportovně nadaným jedincům se jistě líbí, že vysoká hra holí už nepatří jen do hokeje, ale pokud mě moje chabé znalosti pravidel neklamou, i tam si jde hráč po takové vychytávce sednout na trestnou lavici?  Jak to ale zakomponovat do systému pravidel slušného chování nevím. Kdy další české přísloví zní, že často zloděj křičí, chyťte zloděje, umím jim vysvětlit původní podtext. Ba dokonce i ukázat na reálném příkladě. Jak ale vysvětlit, že to prakticky funguje a nikomu to nevadí, na to už moje pedagogické schopnosti nestačí. Prostě učit v podobné atmosféře o morálce a etice je dost zavádějící, skoro se mi chce říci, že zbytečné. Pak si ale vzpomenu na kantory za války či v padesátých letech, kteří to měli jistě horší. A je to pro mě výzva, že se snad dá vychovat generace, která takové praktiky nebude považovat za normu. Ale je to vskutku běh na dlouhou trať, leč trpělivost přináší růže. Ještě že ta přísloví mámeJ

Svět knihy

Dnes vrcholí. A naše včerejší účast byla velice úspěšná:-)
 Potěšilo mě, že jsme si v tak plném prostoru, jakým Průmyslový palác byl, vydobyli svůj prostor, posluchači zaplnili celý náš koutek Rosteme s knihou a vytrvali po celou dobu našeho programu. Skvělé to bylo.

Marie Terezie

Dnes se slaví narozeniny Marie Terezie. Je asi příznačné v naší patriotické zemi, že narozeniny Karla IV. se slaví s velkou pompou celý rok, zatímco kulatiny Marie Terezie dostanou mnohem skromnější prostor. Přitom jde o panovnici srovnatelnou s velikostí středověkého Lucemburka. Pravda, sídlila ve Vídni, nikoli v Praze, ale Palliardiho přestavba Hradu také Prahu významně stavebně proměnila. Krom toho Marie Terezie přináší školní docházku, soudní reformu, první bankovky, čísla domů, příjmení a celou řadu dalších věcí, které zásadním způsobem proměnily život společnosti. Nu, a dnes je to přesně tři sta let od  jejího narození.  I Svět knihy, kde ve tři vystupujeme, má k tomuto narození svůj vlastní program. Třeba křest knihy Veroniky Válkové, knihy o Marii Terezii....Česká televize dokonce chystá velkofilm. Tak všechno nejlepší, Marie:-)

Už nesvítíme lucernou

Pokrok jde mílovými kroky vpřed. My, moderní lidé jednadvacátého století se s ním ale pereme stejně, jako naši předkové ve století devatenáctém. Někteří mu bezvýhradně věří a jsou nadšeně pro, jiní zase varovně zvedají prst, že tudy cesta nevede. Určitá skupina je radikálně proti, jelikož veškerá změna je podle nich k horšímu, zatímco jiní zase vyčkávají, co z toho bude. Stejně jako kdysi, kdy rychlost první lokomotivy, pro svou závratnou rychlost 40 km v hodině přezdívanou Raketa, byla vnímána jako zdraví nebezpečná a odvahu jet v ní projevili jen ti největší pokrokáři, si dneska nevíme rady s virtuální realitou. Mobilní telefony přirostly k rukám nejen mládeže, jak by se nám chtělo mravoučně vykřiknout. Naopak, sem patří jiná obecná fráze, je to napříč generacemi. Ale děti, pravda, vítězí. A my nevíme, co s tím. Je to klasický pokrok a jiné už to nebude, nebo je to cesta do pekel? Ničí nám virtuální realita nastupující generaci (a dává ránu z milosti té naší) či je to výzva a okénko do světlých zítřků. Popravdě řečeno, nevím. Může jít i o slepou uličku, cestu zatracení či prudký výtah směrem k umělé inteligenci. Chceme ale umělou inteligenci? Nestačí nám ta přirozená? A co na to Karel Čapek?

Často mobilní problematiku řešíme ve škole. A nejen absenci pohybu a utkvělou potřebu být neustále on line. Ale i klasickou ztrátu soukromí, respekt k soukromí ostatních (přičemž slovo respekt se pomalu vytrácí ze slovníku běžně srozumitelných slov), ztrátu času, reality, ale i kyberšikanu a další věci s tím úzce související. Jde o neřešitelný problém. Někteří rodiče na telefonu visí víc než jejich děti nebo přinejmenším stejně a bez mobilu jsou jako bez ruky. Ti z opačného názorového spektra by je nejraději zakázali. Mezi tím samozřejmě zlatá střední cesta, která je ale i tak názorově dost klikatá. Takže je to jako kdysi s onou Raketou. Někteří ji vnímají jako životu nebezpečnou (což dost dobře může být, o nádorech způsobených telefony se vedou seriozní diskuse) jiní jako naprostou nutnost nezbytného pokroku.

Jako fanoušek knihy Digitální demence se kloním spíše k tomu konzervativnějšímu táboru, byť zatím nijak ortodoxně. Je mi sice jasné, že svítit lucernou také nikdo nechce, ale chceme realitu naši a hlavně našich dětí dobrovolně zaměnit za virutálno? A jak jim vysvětlit, že některé věci se s mobilním telefonem prostě nedělají, když náhodou zjistíte, že při debatě o tomto výchovném problému si vás jejich rodiče bez vašeho vědomí nahrávají? Je to začarovaný kruh. Jen nevím, zda je víc virtuální nebo reálný? A je to pokrok nebo klasický chléb a hry pro plebs, což má odvrátit pozornost od hrátek těch nejmocnějších?

Těžko říci, každopádně míra svobody, té reálné, je v podstatě menší než v době hluboké totality. Rozdíl je v tom, že nyní se svobody vzdáváme dobrovolně. Nebo v tom, že si toho nejsme vědomi. Či spíš nechceme být vědomiJ.

Paměť národa

Paměť je třeba trénovat, jinak nastane fáze zapomínání, mnohdy intenzivnímu. A je jedno, zda jde o paměť osobní či o paměť národa. Obě paměti potřebují impulsy, sdílení, oživování.  Paměť národa velmi aktivně oživuje Post Bellum. A jejich záslužnou a náročnou práci podpořili manželé Čejkovi finančním obnosem v rámci akce na Hit hitu. Poté si od Post Bellum mohli vybrat odměnu za svoji velkorysost. A oni stejně velkoryse pokračovali ve své podpoře vzdělávání a jako odměnu si vybrali workshop pro sekundu. Ve středu 26. dubna se tedy takřka celá sekunda sešla v Zemědělském muzeu, kde celé dopoledne společně prožívali den, kdy se mlčelo. Výborně připravená dílna, kde se děti vžívají do osudů lidí v poválečném Československu. Přesto, že sekundáni se s tímto časovým úsekem v dějepise ještě soustavně nesetkali, ukázali se jako vnímaví a velmi znalí účastníci. Spoustu toho věděli, ale také se toho velkou spoustu dozvěděli. Odcházeli plni dojmů a emocí. Společně jsme tak oživili paměť národa. A k naší vlastní paměti přispěli společný prožíváním a poznáním dramatických osudů, na které bychom neměli zapomínat ani po sedmdesáti letech. Děkujeme velmi pěkně manželům Čejkovým a organizaci Post Bellum za velmi přínosné dopoledne.

A tak dnes: Svět knihy začíná, přijďte se prokousat záplavou knih a setkání. Jedním takovým setkáním může být i to naše, v sobotu ve tři hodiny odpoledne……