Wellness

Jak nejlépe zakončit léto, dovolenou či prázdniny (to vše jsem zakončovala tento víkend) než příjemným relaxačním pobytem?    Dosud jsme vždycky jezdili za humna, tedy do Mšeného. Ale nastal čas na změnu a poslední dovolenkový víkend nás zavedl až takřka na hranice (republiky i všedních dní) a ocitáme se v Nových Hradech. Až cestou tam se probouzí moje stárnoucí paměť a vybavuji si, že jsem zde, co by studentka, podporovala výsadbu socialistických lesů:-). Drsné pracovní podmínky, ubytování v nějaké přenosné budce, to vše se, byť těžce, dralo na povrch ze zasunuté paměti..... 

  Ovšem v Nových Hradech mi nic takového vzpomenout si nepomohlo. Tady čas oponou trhnul velice výrazně. 

Dojeli jsme totiž do velmi půvabného upraveného městečka a ještě hezčího hotelu, kde se konal náš wellness víkend. Nutno konstatovat, že jde o jiný level než Mšené. Nechci tím samozřejmě naše Mšené nijak zavrhovat, ale pohoda a relax je pravé slovo až pro Nové Hrady. Minimálně v tom, že můžete celý den mezi procedurami courat v županu, což třeba zrovna Mšené nenabízí.:-) Ale nechci psát o tom, co kdo nenabízí, ale o tom, co kdo nabízí. 

A Nové Hrady nabízejí takový wellness ráj. Takřka vodní ráj. Bazény, vířivky, sauny, pára, ba i solnou jeskyni zde mají. Když jednoduše chcete někde jen tak polehávat, se šampaňským kdykoliv k dispozici, :-)možností je plno. Samozřejmě, nabízí se i turistika, cyklistika, masáže, výlety....

 O těch až později. 

Dnes je to o tom závěrečném rozmazlování. Navíc, tady by se psalo úplně samo. 

Ticho, klid, pohoda.  

Výborné jídlo, skvělé víno, laskavá a všudypřítomná obsluha.   Prostě lepší konec prázdnin se naplánovat nedal. 

Do práce jdu tak zrelaxovaná, že snad mám i nějakou energii. 

                                   nádvoří zdejší Rezidence

                                                              pohled na náměstí

                                                                místo činu:-)

                                                                        v detailu

                                             oblíbený pohled přes sklenku výborného vína

                                                      chutnalo nám, opravdu:-)

                                           bazén kdykoliv, ráno, v poledne i večer

                                                          a večer měl své kouzlo

                                                 několik brouzdališť i pro děti

                                                                potemnělá jídelna

šampaňské opravdu kdykoli k dispozici:-)

Lovci hlav

Seznamuji se s Jo Nesbem. Všichni nadšeně mluví o jeho bestsellerech a tak jsem se do jeho detektivních příběhů také pustila. Zatím mám dva. Začala jsem Pentagramem, lákal mě název, ale příběh mě vůbec nezaujal, knihu jsem zklamaně odložila. Ležely by tak nepovšimnuty asi obě, kdyby mě lehká letní nevolnost nepřinutila ulehnut a sáhnout po knize. A po ruce byl právě Nesbo

 a jeho Lovci hlav. A to byl jiný šálek kávy, detektivka jak má být. Dobře se čte, má spád, a přestože hlavní hrdina rozhodně není vzor všech ctností, v podstatě mu fandíte. Navíc mě dokázala udržovat v napětí, musela jsem pořád číst:-),takže kniha byla v podstatě přečtena za jedno odpoledne a na dnešní nedělní čtení nezbylo nic.   Zkusím tedy přelouskat ten Pentagram, ale asi ho nezdolám. Jak mě kniha nechytne hned, většinou jde o marné pokusy. Ještě mám slíbeného Sněhuláka. Baví mě v parném létě rozvíjet bizarní rozhovory typu:

“Už máš toho Sněhuláka?“

„Ne, až zítra!“

Někteří náhodní svědci našeho dialogu nechápavě vrtěli hlavou, ale Sněhuláka zkusím. Abych věděla, jestli Nesbo je opravdu génius či zda jde jen o zdařilý marketing. Ale Lovci hlav za přečtení stojí. 

                                             

New York

Je zatím  jenom v plánu. Jako výlet. Ale kontury se pozvolna rýsují, takže se vše zdá jako brzy zrealizovatelné.
 Nicméně, ráda přijmu veškeré tipy,zkušenosti,rady. Přeci jen, za velkou louži se nelétá každý den. A velké jablko si žádá důkladnou přípravu.
 Třeba kde bydlet? Nejlépe u nějaké tetičky či známých? Ty tam  ale nemáme,tak hotel, hostel, či privát?
Nějaký vstupní pohovor?
 A knihu Nebojte se Ameriky asi s sebou? 
Nebo jinou...?
To je otázek, které se řetězí takřka okamžitě. Takže ráda si vyměním pár řádků s nějaký znalcem NY. Člověk se přeci pořád učí. A navíc, je to vzrušení, plánovat větší cestu.....
Ale jak je mým zvykem, začínám knihou:-). A těším se na zkušenosti vlastní. 
Třeba by z nich také mohla být kniha:-). 

Vožungr

Stará čeština má plno půvabných výrazů, které se buď již ze všeobecného povědomí vytratily, nebo se používají v mnohem menší míře než dřív. O to víc mohu být výstižné. Tak mě třeba zaujalo roztomilé slovo vožungr, které jsem léta neslyšela a jehož konotace jsou zcela zřejmé. Narazila jsem na něj v souvislosti s diskusí o naší politické a kulturní scéně a je asi naprosto zbytečné se rozepisovat, čí aktivity se snažilo podchytit. Myslím, že pokud se mluví o našem veřejném prostoru, je zcela jasné, kdo patří mezi vožungry. (i ten plurál je bohužel na místě).

 Jen to tou staročeštinou získává jiný rozměr, alespoň já to tak vnímám. Vožungr je (býval) někdo, kdo patří do čtvrté cenové skupiny, tam má své místo i prostředí, se kterým dokonale splyne. Na světlo boží by takový tvor dříve moc nevycházel.

Dnes je samozřejmě všechno jinak. Možná proto se slovo vožungr už tolik nepoužívá, byť je to výraz, který dokáže vyloudit úsměv na tváři. Tedy pokud si ho nedáte do souvislostí s dneškem, pak je spíše podkladem pro výraz poměrně tragický.

Konstatování s vožungrem je poměrně prosté. Nevím, zda jde

 o výraz obecně staročeský nebo jen krajový, každopádně býval trefný.  A jelikož je vožungrů čím dál víc, nastává doba hledání nových slov. Nicméně, výrazivo výstižné pro současnost raději zatím nepublikuji. ...

Apropo, jak vnímáte vožungra vy? Třeba jde opravdu o regionální terminus technicus:-)

Okupace

Včerejší datum mi stále evokuje určité napětí. Myslím, že to tak mají všichni lidé mojí generace a lidé starší. Mladší mají zase jiné mezníky, přesto tato okupace ovlivnila i jejich život, přestože mnozí zcela jistě nevědí, cože se to tehdy před pětačtyřiceti lety stalo.

    „....že by válka?“ setkávám se často s nejistou studentskou odpovědí.

Někdy přistoupím na tuto informační vlnu a zvědavě pátrám dál.

„A kterou válku myslíš?“

„…první???“

   A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. S podobnými zážitky se mi dokonce pochlubili i profesoři z vysokých škol, ba dokonce i z katedry historie. Zjevně je pro mnohé čtyřicet pět let stejně tolik, jako pravěk. 

Co se asi tehdy mohlo dít?

   Vždycky, když se daný den znovu připomíná, vzpomenu si na svoji povinnou školní docházku. I tehdy se o okupaci mluvilo. Jenže tenkrát jako o internacionální pomoci. Zatímco dneska se pietně kladou věnce, tehdy se za účast v procesu a nesouhlas s vpádem vojsk trestalo.

   Pamatuji si, jak mě nevědomost o kritickém osmašedesátém, 

o kterém nikdo nahlas nechtěl moc mluvit, a doma nás zapřísahali, ať si hlavně ve škole nepouštíme pusu na špacír, dráždila, a sama jsem se po podrobnostech trochu pídila.

   Nebyla jsem zrovna odbojné dítě, a doma měli pocit, že je lépe některé věci nevědět. Revoluci jsem dělat nechtěla a o disentu jsem se doslechla až někdy koncem gymnaziální docházky. Přesto jsme si spoustu věcí vypátrali a hlavně, nasákli odporem proti všemu ruskému (snad jen Mrazík a Jen počkej zajíci bylo trochu bráno na milost, a to ještě většinou jen jako určitá recese).

   Nechtěla jsem dělat (v dětství) odboj.  Prostě nás klasicky lákalo zakázané ovoce.

  Ten fakt mi dneska dělá trochu starosti. Je důvodem stále větší neznalosti a průměrnosti dneška i to, že v podstatě nejsou žádné překážky?  Myslím tím ohledně vzdělání a vzdělávání, vztahu k minulosti a úctě předkům, co nám ten pocit svobody vybojovali s nasazením vlastního života nebo zdraví.

   Například přemýšlím, zda je dnešní společnost schopna se sjednotit v nějakém boji. Přitom nemám na mysli hospodské naříkání nad vychlazenou dvanáctkou, to nám jde všem hodně dobře.

    Také občas zkouším jít vzorem. Příklady táhnou, praví staří latiníci. Když o tom ale začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, zda nejde o nošení dříví do lesa? 

   Kdy se nám vlastně přihodila ta druhá okupace, okupace bezmoci, letargie, agrese a hlouposti? Nebo pasivity a nezájmu? 

Tady není žádné konkrétní datum, které bychom určili za začátek současného marasmu. 

Vlastně mám jen jediné vysvětlení, jde o plíživé následky té předchozí okupace.

   Jenomže na druhou stranu je to už trochu trapné, svalovat dnešní bídu na události před pětačtyřiceti lety a následnou normalizaci. Jen co já si pamatuji, vymlouváme se na to už dobrých čtyřiadvacet let. A nic, skutek utek.

A to nerozebírám situaci do detailů, chřadnoucí etiku a morálku nepitvám do nejmenších podrobností. Protože kam bych došla? 
Co bylo kdysi dávno běžné, je dnes považováno za trapné, neřku-li společensky nepřijatelné. Co bývalo normou (nemyslím politickou, důrazně připomínám morální a mravní stav), je dneska hodné výsměchu a zneuznání. A nechci být masarykovsky vzletná a jeho nebát se a nekrást podrobit tvrdému srovnání s dneškem. V hrobě by se obrátil.

   Kdysi se třeba považovalo za běžnou mravní hodnotu chovat se slušně ke starým lidem, postarat se o svoje nemocné rodiče.

Napadlo mě onehdy, jestli si třeba naše současná nastupující elita nemyslí, že ona nikdy nezestárne?  Na netu jim toho nakukají. A kdo není na netu, jako by nebyl…a to už jsem v nikdy nekončícím kruhu, ze kterého rychle ven.

   Vracím se ke své počáteční myšlence (abych ji ještě udržela a vzápětí i opustila). 

Je nutné připomínat si taková neblahá výročí, jaké si pojíme s jednadvacátým srpnem. Aby se nic podobného neopakovalo. Na druhé straně, je poněkud zbytečné stále trénovat na minulou válku. Máme před sebou úplně jiné problémy a jiná nebezpečí než ta z druhé poloviny dvacátého století. Ta ovšem zdeformovala naši všeobecnou národní povahu napříč všemi generacemi na pěkně dlouho. Na první pohled se může zdát, že dnešní dvacetiletí s tím nemají už nic společného. Ale je tomu tak doopravdy?  Byli v tom přece vychovaní, přitom se bohorovně tváří, že vyrostli na jiné planetě.  

Nevyrostli, jen to přiznání si stavu věcí sobě samotnému je mnohdy boj nejtěžší.  Když vaši mysl okupují myšlenky o vlastní neomylnosti, pak jde o skutečnou válku. Pokud ji ovšem připustíme a chceme vybojovat...

   Tedy připusťme, že je nutné si sovětskou okupaci v závěru Pražského jara připomínat a neplést si jí s první světovou válkou. 

Je nutné vzdát hold těm, co to tehdy nevzdali, nepřeběhli do sovětského tábora a zachovali si svou vlastní tvář. 

A že je dobré vzít věci do vlastních rukou, nepodléhat okupaci. Je jedno jaké, zda vojenské, ekonomické, politické, reklamní, informační, mobilní či globalizační...

   Možná by se rozpoznání toho, co nás nyní okupuje, mohl věnovat i nějaký školní předmět. Který by také mohl učit vlastnímu úsudku a hledání i jiných informačních impulsů než jen těch virtuálních internetových.

   Jenomže to by zas vyvstal problém se školními tematickými plány a tím jsem zase v začarovaném bludném kruhu.

 A to jsem jen chtěla připomenout výročí okupace a vyjádřit potěšení, že ta sovětská vojska už odešla (nebudu se pouštět do polemiky s lidmi z našeho bývalého předního lázeňského města či třeba jen z letenské oblasti tady u nás. To bych z toho kruhu prostě nevybředla:-))

Na jedno brdo

 .......bývají všechny středověké či novověké bitvy, respektive naše současná představa o tom, jak se asi kdysi bojovalo. 

Hra na bitvu. 

Přesto to mám ráda, tu iluzi. Pravda, víc než tu bitevní třeba středověké tržiště, ale to se samotné většinou tolik nevyskytuje, bývá častěji jako přidružená atrakce k nějakým soubojům. Bitvy prostě hýbaly dějinami a hýbou i současnou zábavou. O víkendu se nám jich jen nahromadilo nějak víc.

   A že jsou na jedno brdoJ mě napadlo jako slovní hříčka, neb jsme jednu objevili v místě, které se jmenuje BrdečnýJ. 

Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje a ejhle, bitva. V takovém zapadlém, ale půvabném místě. 
Navíc bitva, která tu zjevně má už letitou tradici. 
A tak jsme ji objevitelsky přiřadili k víkendovému výletování. 

  Byla hezká, raně středověká,tedy přeci jenom malinko odlišná, 

s výukovým programem, účastníci zapálení nadšenci, hosté si také užili, jen foťák jsem zapomněla doma. Ale jelikož je všechno na jedno brdo, lze si ilustrační foto snadno představit. Nicméně, bylo to hezké brdo, já mám tuhle iluzi středověku prostě ráda. Navíc, k létu prostě patří….:-)
                 Za rok se vypravíme i s fotoaparátem.

Kouzelníci na Letné

Každý z nás by si jistě přál občas si něco vyčarovat. Vytáhnout z klobouku i něco jiného než jen králíky, byť zrovna oni svoje kouzlo rozhodně nepostrádají. I v dospělosti se často cítím jako Bob, či spíše jako Bobek, kterému se z klobouku ráno prostě nechce. Navíc Pokustón je jeden z mála kouzelníků, které znám jménem. Pak samozřejmě světoznámý Coperfield a legendární Houdini, Rumburak a to je tak všechno. Přesto mám kouzla ráda, radši ale ta komornější, než Coperfieldovu show.

   Je sice asi smutnou pravdou, že doba klasických kouzelníků a jejich půvabných triků pomalu mizí na smetišti dějin, ale dozvuky tady ještě jsou, a byla by škoda je nevyužít. Letenský Monmartre právě nyní nabízí výstavku kouzelnických rekvizit, přičemž to může být zajímavé hlavně pro děti, zatímco rodiče si zatím odskočí na kávu či přímo do Muzea kávy.

      Anebo se též pokochají starými kouzelnickými rekvizitami.

 A pokud ty kouzelníky opravdu milujete, lze vyrazit s dětmi přímo na živého kouzelníka, který tady v kouzelné zahradě:-) v ulici Jana Zajíce v galerii Scarabeus bude čarovat pátého září. Pokud si tady tedy rezervujete místečko, můžete s dětmi vstoupit do školního roku přímo kouzelně. Jistě to bude stát za to. Prostě, možná přijde i kouzelník přímo v reálu.