Vysvědčení

   A je to tady. Slavnostně nastrojení prvňáčci s květinou a otrhaní pubescenti s deskami na výzo se řítí na devátou ke škole, aby z ní po půl hodině byli vypuštěni do dvou měsíců bezbřehé svobody. Učitelky dneska na ulici bezpečně rozeznáte podle květinové výzdoby a policisté zvýšili svou aktivitu u přechodů pro chodce.

   I jako dítě jsem vnímala konec roku jako slavnostní událost. Nastrojená jsem si s kytkou v ruce kráčela pro vysvědčení. Dneska už to tak asi není. Přijdou do školy jako trhani. Čím déle učím, tím více pozoruji, že děti chtějí pořád hezké známky. Na tom jistě není nic špatného, naopak. Ovšem dnes chtějí ty dobré známky zadarmo. Za málo práce, respektive za nic. Ale to jistě není předmětem dnešního zamyšlení. Spíš jsem chtěla jen tak rezignovaně konstatovat, že opět většina (a ty výjimky jsem hlasitě pochválila) dorazila pro vysvědčení v otrhaných džínách a rozšmajdaných botách. A ti, kdo neuspěli podle představ rodičů, hned na místě podávali stížnosti na tu nespravedlivou známku. Chudák dítě pak musí podstoupit maraton přezkušování a prázdniny jsou v tahu. Jako by se ho někdy někdo v budoucnu vyptával, zda měl v pubertě z té matematiky dvojku nebo trojku?! A ani květiny dnes nepřevažovaly. Ne snad, že by to byla jejich povinnost, ale bývalo to dobrým mravem. Dnes se to neslo ve znamení čokolád a bonboniér ( snad v marné naději, že když má učitelka nervy obalené tukem, je pak vlídnější:-))

Zbytek jen fotodokumentací. Jsem ráda, že je to za námi…

Co rok dal a vzal

Je obecně ustáleným zvykem rekapitulovat, omámen šampaňským, po bujaré silvestrovské noci. My, co máme ten rok hozený jinak, většinou rekapitulujeme koncem června. Něco se končí a něco nového se začíná… Pravda, i koncem června může být člověk omámený šampaňským, ale většinou jsme omámeni očekávaným volnem. Je ho víc než třeba. Pravda, než se člověk vzpamatuje, trochu se uklidní, je tady srpen a s ním spojený stres, že už se to zase blíží:-). Ale to je zatím budoucnost a všechno vypukne až zítra. Červen, stejně jako leden, patří ve škole k měsícům nejtěžším. Ovšem oba už máme letos za sebou a můžeme se těšit na ty dva nejdelší v roce. Během letošního školního roku jsem (snad úspěšně) vypravila do světa svoje třetí maturanty a druhou knížku. Jsou venku, a jak se jim povede, už teď záleží jen na nich. V obou případech doufám v samá pozitiva. Zítra vypustíme ten zbytek, a nastane chvilka úlevného vydechnutí. Mám ráda toto období, prázdniny už jsou ve vzduchu, klid a pohoda, a přesto ještě neubíhají. Počasí se také snaží, tak hurá létu vstříc....:-)

Čas malin nezralých a školních výletů

   Loni jsem na výlet s dětmi nejela. Nechtěly do lesa, prý tam není signál:-)
 Letos jsem měla maturanty, a ti opustili školu již v květnu. A na výlety už dávno jezdí sami.
Malé děti jsou na jazykovém pobytu v Mnichově. Školní výlet mě tedy i tento rok minul. Jsem trochu ráda, protože to jste vždycky ne jednou, ale oběma nohama skoro v kriminále. Trochu mi to chybí, protože pořád ještě jezdím ráda. Snad za rok:-) Některé kolegyně odjely, my zbývající tady bloudíme opuštěnou školou a hlídáme těch pár jedinců, kteří nejeli vůbec nikam. A tak mě napadlo vyhledat staré fotky z výletů, protože některá místa nenavštívíte jinak, než se školou. Ať už jsou to hrady a zámky s nezapomenutelnými bačkorami na nohou, či muzea a skanzeny, kam sice děti víceméně naháníme (kdo by také v pubertě chtěl do muzea), ale oni na to pak rádi vzpomínají. Pravda, dnes letí akční výlety, voda, rafting, horolezectví, ale toho se s přibývajícím věkem spíše varuji. Byla jsem s dětmi u moře, slézala Prachovské skály, sjížděla Sázavu, jezdila na koních. Nic se nám nestalo, zaplať pán bůh. Ale stát se může, stárnu, fantazie a zkušenost pracuje, a tak se zase pokorně vracím k těm hradům a zámkům a muzeím. Ale i ta stojí za to.

Letní čtení

  V rámci své rubriky Nedělní čtení jsem si dnes vytáhla, co všechno jsem tady prezentovala. A protože léto bývá ve znamení knížek, určitě bude široký prostor pro nové knihy a čtenářské zážitky. Možná by se i naskýtala anketní otázka, co čtete v létě? Ale abych neodbočila od tématu. Měla jsem tady vybraných šest knih, nejvíc mě asi oslovila Zatím dobrý…o bratrech Mašínových. Přečetla jsem ji v podstatě na jeden zátah, mnohé mi to ozřejmilo, přesto pořád na jejich útěk nemám jednoznačný názor. Ale za přečtení to stojí, zcela jistě. Pana Klímu jsem pořád nedočetla, je to zajímavé, ale vždycky to odložím kvůli něčemu jinému, takže jeho čas ještě přijde. Mikeš byl jen dekorace k aktuální situaci, mám ho ráda jako dětskou literaturu, ale zatím se k němu nevracím. Matka z cukru a oceli je letní nenáročné čtení, jako dělané k vodě. A Duben v Paříži, na ten jsem skoro zapomněla, ten mě také dostal. Krásný příběh ze špatné doby. A jelikož happy end se nekonal, působí opravdu reálně. Zajímavé čtení. I pro letní dobu vhodné. Stejně jako Všichni musí zemřít, léto bez detektivky prostě není celé:-) K mým letním favoritům už léta patří Barbara Erskinová, na jejíž novou knihu už napjatě čekám. A samozřejmě nesmím zapomenout přihřát si svoji polívčičku, i Jan Heřman či Odnikud nikam by se rádi dostali do žebříčku v létě čtených knih:-)
A skončit dneska mohu tím, čím jsem vlastně začala. Co čtete v létě Vy?:-)

Úsporný letní provoz

   Ulice zejí prázdnotou. Alespoň na Letné ano. Zdá se, že všichni hromadně prchli za letními radovánkami. I ve škole máme sotva polovinu dětí. Fungujeme sice až do konce června, ale už od půli měsíce se řady dětí viditelně tenčí. Jistě, vždyť se už nic nedělá. To je argument těch, co odjeli. Jen ať pěkně chodí, kdo na to má pořád brát dovolenou, soptí ti druzí. Ač si možná protiřečím, jsem spíše zastáncem té druhé teorie. Pravda, žádné zásadní vzdělání se ve škole již neděje. Ale nastává třeba fáze úklidu třídy, kterou devastovali celý rok všichni společně., Uklízet ji musí jen těch několik poctivců, co spořádaně chodí i v posledních červnových dnech. Jede se na výlet. Je s tím vždycky poměrně hodně práce, a jako třešnička na dortu přichází (a to tak že pravidelně) vždycky nějaká redukce počtu účastníků. Jako by nikomu nedocházelo, že se někde musí zamluvit určitý počet míst a zaplatit nějaká záloha. A když nakonec jede místo dvaceti dětí deset, protože ti ostatní narychlo odlétají na skvělé last dovolené, zaplatí to zase jen těch deset poctivců. Ač je to k nevíře:-), provozovatele, kde máte výlet zamluvený, tyto zásadní argumenty většinou moc nezajímají. A stejně tak už nefunguje řada obchodů a institucí, najely na letní úsporný provoz. MHD nasadila prázdninové jízdní řády, kdy interval mezi jednotlivými spoji rovná se intervalu sobího spřežení, a jede pro jistotu jen jeden vagón. A pokud je zpola obsazen bezdomovci, jistě si dovedete představit ten aromatický zážitek letního putování Prahou. Že dorazí nějací turisté, kteří by určitě využili plné spoje, dopravní podnik už léta nezajímá. Naopak, život jim zpestří tolika objížďkami a změnami, že výlet do Prahy rovná se rázem napínavému dobrodružství.
  Ale za ten klid a ticho ve městě to stojí. Pravda, většinou nic nezařídíte ani neseženete, ale dá se pohodlně jezdit, dobře parkovat a spát při otevřením okně. Všichni prostě mají prázdniny. Jen nám, učitelům, je pořád někdo vyčítá.-(
Hezké léto všem:-)

Mobilománie

   Fenomén mobilní komunikace už dávno trvale pronikl do školních lavic. Nejen, že se postavení ve školním kolektivu upevňuje pomocí lepší a dražší značky či prestižnějšího operátora, ale telefony se stávají i postrachem kantorů. Vždyť neví dne ani hodiny, kdy se jejich projev objeví třeba na you tube a stane se předmětem všeobecného pobavení. Pryč jsou doby, kdy vrcholem zneužívání rozvíjející se mobilní techniky byla poznámka v žákovské knížce: „Celou hodinu vykřikuje do kalkulačky Pegas a tváří se, že telefonuje.“

Dnešní generace už značku Paegas rozhodně nezná:-)
   Vůbec, díky mobilní technice je vztah školního dítka a jeho pedagoga posunut do jiných dimenzí. Často kantorovi ve večerních hodinách zabliká na display zpráva, co že to mají za domácí úkol na zítřejší první hodinu? Proč pátrat ve svých nedokonalých zápiscích, když se lze zeptat přímo u zdroje. Telefonem se omlouvá nepřítomnost na výuce stejně jako kázeňské problémy.
 Také zprávy ze všech mimoškolních akcí se k rodičovské veřejnosti dostávají mnohem rychleji než by si mnohdy kantoři přáli. Na školním výletě s primou, když učitelka uvolněně přepočítává děti na venkovském nádraží, najednou zazní telefon. Maminka jedné žákyně, copak se asi děje?
„Dobrý den paní učitelko. Víte, že vám několik dětí chybí?“
„Prosím?“
„Volala mi dcera, že zůstali ve vlaku a neví, co mají dělat!?“
„Jak zůstali ve vlaku?“ Ruka s telefonem se najednou nekontrolovatelně třese a hlas vystupuje do hysterických výšek.
„Vy ani nevíte, že vám někdo chybí?“ I druhá strana má podobný náběh do afektu.
„Počkejte, já vám zavolám zpátky. Každopádně vám děkuji za informaci!“
„Jedna, dva, tři………..kruci, tebe už jsem počítala. Jedna, dva, tři……..“ chvějící se ruka nedokáže skrýt nervozitu. „Chybí někdo, děti?“
„Asi Marie, Petra a Magdaléna. A ještě tu není Tereza….“ vypočítávají děti nevzrušeně.
No nazdar, to tedy zavání pořádným malérem. Co teď. Kde je nějaký nádražák?
První příslušník modré armády už delší dobu pozoroval vzrušený dialog mezi učitelkou a dětmi, a hned se aktivně zapojil do hovoru: „Takovou kantorku bych hnal před soud. Neumí se postarat o děti, jestlipak u vás vědí, komu svěřují svoje děti?“
Neschopna jediného slova obrany se paralyzovaná vychovatelka odebrala do kanceláře, nechávaje za sebou pochichtávající se třídu a řvoucího koloťuka. Naštěstí další železničář byl ochota sama, zavolal na další stanici, kde děti vyzvedli, posadili na zpětný vlak, aby si je vystresovaná pedagožka po hodině plné strachu znovu přepočítala na nádražíčku, odkud jim mezi tím samozřejmě všechno ostatní ujelo.
Vydali se tedy, za hlasitého reptání těch, co museli na zbloudilce čekat, polními cestičkami pěšky, přičemž učitelka v průměru každou třetí minutu skupinku přepočítávala. Mobilními telefony postupně uklidnili rodiče, a do tábora nahlásili pozdní příchod. Výlet i zpáteční cesta již proběhly bez zádrhelů.
Kdoví, jak by se celá historka odvíjela, nebýt mobilních telefonů.

 

Garden party...

   ...bývalo politicky nevhodné označení přátelského posezení. Musela to být zahradní slavnost úplně stejně,jako Rangers museli být Plavci:-) Jenže díky Havlově hře ani zahradní slavnost najednou nebylo politicky korektní slovo. Kdo by si byl ale pomyslel, že dávná absurdní hra bude tak aktuální i po tolika letech? Často se cítím jako onen Hugo Pludek, který se na zahradní slavnosti musí dorozumívat jazykem, kterému v podstatě nikdo nerozumí. Tak je tomu i na naší školní zahradě. Všichni už jsou duchem (mnozí i tělem) na prázdninách. Pobyt na školním pozemku je vnímám trochu jako masochismus, přesto vyžadovaný. Děti, co jsou osudem určeny za organizátory, se skřípěním zubů staví gril a chystají prostor pro hry, které nikdo nebude hrát. Z pozvaných hostí se nikdo nedostaví. Pár jedinců z nižších ročníků tu odhodlaně konzumuje nedopečené párky, přičemž hlavním cílem jejich návštěvy je proboxovat se k basketbalovému koši. A mezi tím proplouvá několik odolných pedagogů a s křečovitým úsměvem na rtu hovoří degenerovaným, formálním, bezobsažným jazykem, jak se od nich očekává.Taková situace se na našem školním pozemku odehrává rok co rok. Letos to bylo zpestřeno příkazem, že se musíme dostavit! Ach, ty konotace:-)
    Protože člověk se někdy i chybami učí, sami sobě si – pozvali jsme si milé osobní hosty a poseděli. Jak počasí i roční doba žádá. I dobrá nálada se dostavila. Kocour nebyl doma, myši měly pré. Prostě zahradní slavnost jak má být:-)