Říp

 Tradiční výstup. K slavné rotundě, která je ale už docela pěkně omlácená. Zub času zapracoval. 

 Pěkný krpál vzhůru to tedy je. Trochu jsem musela přehodnotit představu o své fyzičce. ale dali jsme to. 

 Na rotundě visí cedule, přijdu hned. 

To mi přišlo humorné, vyfuníte do kopce a vítá vás cedule, přijdu hned, jako někde na klice  v zastrčené večerce. 

Ale paní opravdu přišla hned. 

Výhledy jsou parádní, navzdory tomu, že další cedule na rotundě důrazně připomínala, že tady žádné výhledy nejsou. 

Je třeba popojít, aby bylo něco vidět. 

Paní bude mít s turisty své zkušenosti, jinak by to tam asi nevyvěsila. 

Vlastně se jí nedivím, práce s lidmi je někdy náročná. A pak, dneska je asi potřeba instrukce už úplně na všechno. 

Když tedy popojdete na ta panoramata, je jasné, že se tomu praotci Čechovi nelze divit, byť si stejně pořád myslím, že měl zakotvit někde u moře.

Nicméně, rozhodl, že se usadí zde, čtyři kilometry od Roudnice, kterou jsme poté také navštívili. 

   Tady, na Řípu, je také cíl poutní cesty z Blaníku, kterou mnozí už prošli a kterou se také někdy chystáme udolat. Zatím jsme si okoukli její cíl, tedy Říp. 

Cestu sem známe, tudíž jsme kupříkladu nemuseli používat kompas, což je v těchto místech prý dost problematické. Koncentrace místních hornin totiž údajně způsobuje výchylku střelky kompasu. Možná i proto sem ten praotec zabloudil.

  Říp v překladu znamená jen hora, takže vlastně starý Čech šplhal na horu. A Václav Hájek z Libočan ho tady nedaleko i pochoval, měl by tu někde mít svůj hrob. Protože fantazie Václava Hájka neznala mezí, hrob praotce Čecha je podle něho ve vesnici Ctiněves.

  Kdysi odsud také odvezli kámen na stavbu Národního divadla. To, když se v Praze nemohli dohodnout, které místo je v Čechách nejvíc posvátné, tak navozili balvany odkud to šlo. Jeden byl právě i z Řípu.

  A pokud platí pověst či přikázání, že každý pravověrný Čech by měl jednou za život na Říp vylézt, tak jsme pravověrní na několik dalších životů.

Je to prostě hezké místo pro příjemný výlet.

Numerologie

 Věříte  na čísla? 

  Já docela ano, byť určitě nejsem numerolog. Ale číslům nějak podvědomě věřím, některá čísla považuji za šťastná, jiná za magická, někdy se snažím být pozornější, protože zrovna není číslo podle mého gusta. 

Ve dnech, kdy se čísla dublují, čekám podvědomě něco hezkého.  Nebo nějakou změnu. 

Pravda, dublované jedničky přímo nabízejí, že 1.1. přichází změna. 2.2. vlastně také, to je na Hromnice, o hodinu více. 

5.5. proběhlo Květnové povstání a 6.6. vylodění Spojenců. Zdá se tedy, že i historické události hrají na zdvojená čísla. 

Někdy se to sejde i s rokem, takže třeba data 22.2. v roce 2000 a pak v roce 2022 vzbuzovala velká očekávání. A lidé se v ten den třeba chtěli brát, je to prostě magické datum. 

Neumím to vysvětlit z hlediska numerologie. Ostatně, nauka o číslech je složitá, stará 

a vlastní jen zasvěcencům. Myslím, že v některých dávných kulturách na ni hodně věřili. 

Také museli s čísly úplně jinak pracovat, všechno pěkně z hlavy a s využitím vlastní paměti. Vypočítat kupříkladu takovou gotickou katedrálu asi nebylo jen tak. Navíc, katedrála sama je zdrojem mnoha dalších skrytých významů, takže tady byla numerologie jen jednou z mnoha tajemství. 

Ale řekla bych, že dost stěžejní, čísla jsou pro takovou stavbu dost zásadní.

A my přisuzujeme číslům určitý význam. Jednička jako skvělý, dvojka jako pár, ve kterém chceme fungovat, trojka jako osudové číslo: počítám do tří a pak se uvidí:-), pětka jako hodnocení , sedmička jako šťastné číslo, třináctka jako nešťastné. Dvanáctka jako počet měsíců je i zároveň i symbolem EU.

Pracuje se s datem narození jako s číslem, číslo může mít i negativní konotace, v případě, že se stanete číslem, nežijete v dobré době ani společnosti.

Číslům věřil i Freud, hledal jejich význam z hlediska podvědomí. 

Dnešek z numerologie udělal spíš takovou zábavnou činnost. Numerologii mnozí považují spíš za hru, komerční aktivity,  neřku-li za šarlatánství. 

To ale nebrání v tom, abychom kupříkladu 8. 8.,tedy dnešek, nepovažovali za něco zajímavého, možná i výjimečného. 

Že se třeba něco hezkého stane. 

Pravda, klidně to může být i zítra nebo za týden. Nebo to bereme tak, že každý den je krásný. 

Ale 8. 8. / či v jiný zdvojený den/ je to přeci jen takové jiné:-)

Prostě čísla...

Kutná Hora

 Když Sedlec, tak i Kutná Hora. 

Barbora je lákavá, navíc krásná. stojí za to se u ní zastavit. Tichá, majestátní...

  Kutná Hora je v podvečer totálně klidné město. Těžko si představit, jak moc tady pulsoval život v době stříbrné horečky. Když horníci chodili do krčmy  "U kurvy máteře?" Vždycky mě zajímalo, kde tahle hospoda asi stála, ale zatím jsem ji nenašla. 

Nebo život v čase, kdy se stavěla Barbora... Ostatně, její výstavba do úplného dokončení byla dlouhá, takřka pět století. 

To vedlejší katedrála v Sedlci, kam zjevně nateklo víc zdejšího stříbra, byla hotová za neuvěřitelných třicet let. 

Barbora je ale navenek krásnější. A její okolí takové poklidně magické. Pohled od údolí navíc nehyzdí žádné paneláky, je to pořád- viděno od Barbory-  poklidné a krásné město.

Místní i hosté v klidu posedávají na ulici v otevřených zahrádkách, u Barbory někdo cvičí 

v historických kulisách jógu, vedle GASKU zní barokní hudba. Na chodníku před Barborou se prochází místní kocour Miloš, který právě opustil kavárnu a asi míří někam do polí nebo domů. 

Kutná Hora v letním podvečeru má opravdu neopakovatelnou atmosféru.

V kostnici

Nemáme v Čechách moc  gotických katedrál. V podstatě vlastně jen čtyři. Tu v Praze, ta je asi nejznámější. Pak je to svatá Barbora v Kutné Hoře a katedrála v Kolíně. Ta je zasvěcena svatému Bartoloměji. A pak je tu katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory.

Cíl našeho nedávného výletu. 

Samozřejmě, zde nelze minout ossuarium, nebo-li kostnici. Tedy prostor, kam se hromadně ukládaly kosterní pozůstatky v době nějaké epidemie či jiného hromadného vymírání obyvatelstva. 

Pravdou je, že někde to měli i místo hřbitova, nebyl prostor pro klasické pohřbívání, tak se uprostřed města zřídila kostnice. 

A ještě jeden význam kdysi kostnice měly, takové memento mori. Pamatuj na smrt, člověče. 

Katedrála je pak v takovém prapodivně nevlídném místě, zvenku vlastně nic moc, ale uvnitř je zajímavá a krásná. Však také přestavbu vedl Santini, takže se nelze divit. 

Noční prohlídka je koncipována trochu jako divadlo, celé to vede řádová setra, která se představí jako Dagmar, živě si poslechnete několik chorálů, stará se o vás řádový bratr Ondřej. Dostanete se až do horních sfér, slyšíte zdejší varhany v nočním tichu. Celé to končí koncertem v nočním tichu katedrály.

Zajímavé 

a inspirativní...