Soudě podle verbálních projevů politiků je
kultura v současném veřejném prostoru docela Popelkou, která pořád marně čeká
na svého prince.
Minulost asi nebyla jiná,
jen si ji poněkud idealizujeme.
Poměrně často se
kupříkladu setkávám s glorifikací Národního divadla. Jako že národ
sobě.
A ti vlastenci v devatenáctém století to
dokázali, tak byli dobří.
Nu, dokázali, to nikterak
nezpochybňuji. Ale v reálu to asi hodně připomínalo současnost. Zeptat se
tehdejšího Pražana, jak to vidí s českým divadlem, asi by poměrně sklíčeně
odpověděl, že nikterak optimisticky. Pořád je to v „prozatímní fázi“, mohl by odvětit, protože Prozatímní divadlo bylo takou
variantou na věčné časy. Když ho po mnoha peripetiích otvírali, tvrdilo se, že
je to na dva, maximálně tři roky. Nakonec se tam hrálo celých dvaadvacet let.
Bylo zjevné, že několik divadelních generací
si o existenci Národního může nechat jen zdát, zvláště když ve městě dobře
funguje divadlo Stavovské. A když se
konšelé pořád nemohou dohodnout.
Vybudovat Zlatou kapličku tedy nebylo vůbec
jednoduché. Nakonec všechno urychlila divoká maďarská krev. Když si totiž
Maďaři vymohli tzv. Vyrovnání,
přesněji řečeno vznik Rakouska-Uherska, Češi docela ostrouhali.
České rozladění se rychle
přetavilo v uraženou ješitnost a z trucu se rozpohybovalo dosud dlouhodobě
spící budování Národního divadla.
Když nebudeme mít české
vyrovnání, budeme mít alespoň české divadlo.
Minimálně je třeba už alespoň
konečně položit základní kámen.
Když se
ovšem slavnostně rozhodlo, že kámen v zápatí Národního divadla bude z nejposvátnějšího
místa Čech, rozhořel se veřejný spor o to, které je vlastně to nejposvátnější
místo?
Původně to měl být Říp,
ale s tím zásadně nesouhlasili
obyvatelé v okolí Blaníku, Radhoště či jiných bájných oblastí.
Nakonec bylo vytipováno asi
deset míst, odkud se posvátné balvany začaly svážet do Prahy. A přesně před 155 lety zde vypukla velká sláva,
řekněme s určitou nadsázkou, že vlastně šlo
o největší divadelní mejdan v devatenáctém
století. 16. května 1868 ve v Praze
děly věci.
Pokládal se základní kámen k Národnímu
divadlu.
Kolem provizorního staveniště
vyrostly tribuny pro VIP hosty, všude kolem byly rozestavěny dovezené posvátné
kameny, přičemž k poklepu a uschování dobových materiálů byl vybrán ten
podblanický.
Slavnostní poklepání
kladívkem na kámen pak mělo být v rukou nejvýznamnější současné osobnosti.
Ovšem stejně jako v případě
kamenů se radní nemohli dohodnout, kdo že je dneska vlastně nejvýznamnější
osoba?
A tak se ve finále před vybraný základní kámen
postavila fronta asi dvaceti VIP osobností doby, v čele s uctívaným Františkem
Palackým. Dále se kladívka chopili takoví jedinci, jako J. E. Purkyně, Bedřich
Smetana či hrabě Clam-Martinic. Vše za doprovodu slavnostního vlasteneckého
sborového zpěvu, posléze za zvuku slavnostních salv. A večer pak ohňostroj na
Letné.
K tomu pestrý víkendový
doprovodný program, Praha přeplněná vyparáděnými návštěvníky z venkova.
Výletníci i Pražané tak
mohli kupříkladu sledovat i slavnostní regatu na Vltavě, vyslechnout Smetanovu
třetí operu Dalibor či se zapojit do vlastenecky laděných pochodů. Do toho
obchodní žně pro trhovce, krčmáře a plno radovánek v pražských ulicích.
16.
května 1868 byl takto položen základní kámen ke stavbě Zlaté kapličky.
A byla to sláva převeliká,
taková obdoba dnešních letních festivalů či městských slavností. Prostě zažij
město jinak v devatenáctém století.J
Žádné komentáře:
Okomentovat