Vánoční knížky

 Dnes je čas na některé knižní dárky. 

První v pořadí je Ruta Sepetys, Musím tě zradit. 

Název dost třaskavý a téma neveselé, napínavé, pro mě historicky hodně zajímavé. Události z Rumunska roku 1989.

Autorka zde zachycuje konec režimu Nicolaea Ceausesca. Klade dost vyzývavé otázky, zejména tu, jaká je cena za svobodu. 

Rumunskou historii, bohužel, moc neumím, jen tak něco. Ale zajímá mě to. 

Zatím jsem na začátku, ale vše slibuje skvělé čtení. Ostatně, jako vše u této autorky.

 Je to představitelka young adult, na své si tedy přijdou mladí i starší čtenáři, je to plné zajímavých informací, hezky napsané. 

Určitě i dobrý tip pro mládež, která chce číst a hledá.

 Pro ty děti, co dobu minulou nezažily, to nemusí být jen čtení historické, ale spíš takové fantasy. To si totiž nelze představit. V podstatě i ten československý socialismus je proti tomu rumunskému takový trochu, nebo spíš hodně,  soft. 

Prostě si to přečtěte. I Vaše děti...

Doporučuji. Pro všechny věkové čtenářské kategorie.

Tři králové

Tenhle obrázek jsem našla na FB, snad ho mohu sdílet. (zdroj uvádím). Protože tři jezevčíkové krále v jiné podobě nemám. Jen toho jednoho

Dnešní svátek mám ráda. Hlavně pro tu léty ověřenou pravdu, že je dneska o krok dále. 

Sice to není vidět, ale určitou naději to přináší. Vrací se světlá část roku. 

Tři králové se u nás moc neslaví, jen odstrojíme stromeček a jdeme na procházku. 

V Praze se koná Tříkrálová jízda. 

Kdysi se na tento svátek narodila moje babička. 

Podepsána byla Tříkrálová smlouva.  A určitě stojí za připomenutí tři králové z válečného odboje, tedy Mašín, Balabán a Morávek.  Oni sami si tak neříkali, spíš se cítili jako tři mušketýři. Na tři krále je překřtilo gestapo a používá se to dodnes. Trochu paradox, ale to tady změnit nedokážu, tak připomínám i tři krále v této knižní i audiopodobě. Stojí to za to. 

 Ale nejpodstatnější dnešní událost  je asi stejně to o hodinu dále...

Co čtete?

Hodina literatury. U studentů, kteří si dobrovolně vybrali studium a chtějí maturitní zkoušku....!? 

Vedeme tento dialog. 

"Rozumím tomu, že vás nebaví antická literatura, byť ji máme nějakým způsobem probrat. Ale můžeme si tu výuku zpestřit. Řekněte mi, kdo je pro vás zajímavý autor?"

Nic, ticho. 

"Tak zkusme současné české autory. Ty žijící, mladé..., ty, které čtete a mohou vás oslovit..."

"Jo, jo, to vím. Jan Čapek"

"To je Karel, ty vole." / to říká soused v lavici, ne já/.

"Aha, tak Karel. Ale znám ho, ne?"

"No, to ano, ale není to mladý žijící současný autor."

"Aha!"

Pak zase dlouho ticho. Nikdo nic.

Pak jedna ruka s nejistým gestem.

"Já znám jednoho, napsal trhák a je to pecka!"

"Myslíte nějaký bestseller?"

Pokrčení ramen. 

"Nevím, co je bestseller. Ale je to trhák!"

Nemám protiargument. Jen otázku. 

"Tak to je skvělé. A kdo je tedy ten autor?"

"Tomáš Řepka!!! A napsal toho víc!!! Toho bych fakt chtěl přečíst!"

A na to nemám odpověď. Mám, co jsem chtěla. Odpověď na otázku, co čtete.

Prostě současný autor:-).

Na co se těšíte?

Jedna moje optimisticky založená kamarádka mě čas od času překvapí spontánní otázkou:

„A na co se těšíš?“

Když se mě zeptala poprvé, docela mě zaskočila. Nějak jsem se odnaučila se těšit, navíc, trochu pesimista, vlastně nevím na co? K tomu pověra, že na co se těšíš, to se nestane, tak je lépe netěšit se na nic. Maximálně tak na pátek, na víkend, na oběd, možná na nějaký výlet…?

Otázka mě přinutila přemýšlet. Je vůbec něco, na co se těším? Lze to zverbalizovat? Nezakřikne se to?

A ono se překvapivě vždycky něco k těšení se našlo. A nebyla to jen letní dovolená či Vánoce. Objevilo se tolik věcí, na které se lze těšit každý den, které zpestřují život a o kterých lze bez obav říci, že se na ně těšíme….

Leden je v tomto směru takový logický vyzyvatel. Může se právem prvního ptát, na co se těšíme v novém roce. Co čekáme a čím se naopak chceme nechat překvapit?

 Každý z nás to má samozřejmě jinak, těšíme se každý na něco jiného. Jde jen

o to si to připustit. Popřemýšlet o tom, na co se těšíme. Být konkrétní a třeba to

i pojmenovat.

Těšíme se na různá setkání, na procházky a výlety, na cestování. Na dobrou kávu, novu knihu, nová přátelství či neobvyklé schůzky. Těšit se lze na konkrétní věci, ale i na docela obyčejné pocity. Na mrazivá rána či první jarní slunce. Na dlouhé letní večery či podzimní barevná odpoledne. Vůni letního moře či adventních svíček.

 Nechci vytvářet nějaký playlist, kde bude seznam bodů k těšení na příští rok,  které si budeme odškrtávat. Těšení je spontánní a individuální. Podstatné je, aby bylo. Navzdory všemu. Třeba i tomu, že někdy nám není úplně do zpěvu a zdá se, že vlastně není se na co těšit.

Když si ale položíte onu sugestivní otázku, kterou mě naučila jedna optimistka, tak vždycky něco najdete.  Tak se nyní, na počátku ledna, začněme těšit na zážitky nového roku. Určitě jich bude tolik, že závěrečná rekapitulace bude podobná bohaté žni. Těším se na ni.

A neodpustím si na závěr:

„A na co se tedy těšíte Vy?“

Jakou barvu má leden?

 

Někdy mám barevné představy. Některé abstraktní věci vidím v různém zbarvení. Třeba dny v týdnu, hodiny či pocity. Tam je to jasné, někdy je nálada růžová jindy zase do černa.

Barevně vidím i měsíce v roce.  Leden je logicky bílý. Asi je to podvědomě spojeno s představou sněhu, že leden má být zasypaný bělavými závějemi.

Raději si to ale vysvětluji spojením s papírem. Že je leden bílý jako nepopsaný list. Čistá a bělounká stránka, kterou se chystáme popsat. Zda hustě či jen poznámkami, zda originálně či  control c a control v z (nejen )loňska, to už je na kreativitě každého z nás.

Někdo si své bílé stránky čísluje, jiný doplňuje kresbami či malbou, někdo fotí jiný se rozepisuje až tak dalece, že používá souvětí.

Letos asi přibude i těch, co se poradí s umělou inteligencí, ale ta je zjevně dobrá jen na něco. Barevné spektrum roku asi umí nastínit či navrhnout, odstíny barev pak budou na nás.

Bylo by hezké, kdyby příští rok byl plný zajímavých odstínů. Každý asi vidí barvy jiné a jinak, obecně se patrně shodneme na některých ustálených spojeních, že třeba není dobré vidět rudě ani černě. Že je lepší představy barvit do zelena než do šediva. Když má den barvu růžovou je to přiemnější než když je tzv. modré pondělí, tedy den blbec.

Leden nabízí celou škálu bílé. Od té nepopsané, přes bělavou až k jakési našedlé, která naznačuje přicházející únor. Ten by měl být bílý podle pořekadla, že jako v bílé podobě pole sílí, ale moje barevné vnímání února je spíš do černa. Býval to úmor, takže mi to tam asi historicky zůstalo. Ale já chci barevně zůstat v lednu, v jeho bílé dynamice.  Protože ač se zdá, že bílá je jen jedna, opak je pravdou. Vypravme se tedy lednovou bělobou podle vlastních preferencí, ať už vnímáme bílou jako barvu studenou či teplejší, zda upřednostňujete bílou v barvě lnu nebo naopak holubičí šeď. Leden můžete mít vanilkově bílý či krémově bílý. Někdo mluví o skoro bílé a jiný má zase všechno šedivě bílé. Barevná škála je prostě rozmanitá a není rozhodně nutné představovat si začátek roku v barvách. Podstatné je, aby celý následující rok nabídl pestrou paletu všech možných zabarvení. A všechno hrálo podle vašich not. To už jsem ale v jiném uměleckém oboru. Ten nechám dalším měsícům. Leden nechám výtvarně kreativní fantazii, jak si poradit s listem nepopsaným. Je to vlastně taková tabula rasa, tak s chutí do toho.

A zvědavost na závěr. Jako barvu má váš leden?

Festina lente

 

Neznám člověka, který si by si někdy nepovzdychl, že ten čas letí jako bláznivý. 

Pláčeme ale nad přírodními zákony, které nelze pozměnit. Je ovšem možné trochu je obelstít tím, že nad rychlostí času nebudeme tak intenzivně dumat a necháme ho volně plynout. 

Tím, že právě vyplouváme do čtyřiadvacátého roku, můžeme zbrzdit už na samotném počátku, nadechnout se a vizualizovat si pro sebe všechno, co od toho čtyřkového roku očekáváme.

Může se samozřejmě stát, že se ze setrvačnosti pozastavíme nad tím, jak zběsile to uteklo. Ať už tím myslíme nedávné vánoční svátky, loňský rok, uplynulou dekádu, či celé dvacáté století. 

Ostatně, ani to jednadvacáté už není v kojeneckém období. Navzdory tomu, že si někdy myslíme, že rok 2000 byl nedávno. A co dávný hit, až se bude psát rok 2006? Vypadal jako text o hodně vzdálené budoucnosti a už dávno tomu, co je dávnou minulostí:-).

 Vedeme si asi trochu lépe než před sto lety. Tehdy za sebou měli první světovou válku, španělskou chřipku či komunistický převrat v Rusku. 

My – v našem zeměpisném prostoru a časovém období – to máme v takové trochu soft podobě, řekla bych. Válčí se pořád, byť o světovém konfliktu se nemluví a někteří lidé si dokonce myslí, že roky žijeme v míru. Španělskou chřipku zastoupil covid, který tedy nebyl nic moc, ale tolika obětí, co chřipka před sto lety naštěstí nedocílil. Ruský komunismus už neoslavujeme, zato je tu ruská rozpínavost. A řada variant různorodých diktatur.  

Takže malinko lépe na tom možná jsme, ale je také možné, že si to jenom namlouváme.  Takže nevzdychat nad rychlostí času a spíš vyhlédnout do budoucnosti, kterou si můžeme alespoň pro sebe trochu zpomalit. 

Uvidíme tedy , co přinese  nastupující čtyřiadvacátý rok? 

Ten před sto lety započal krátké období vzestupu, který později získal onen již zmiňovaný přídomek zlatá dvacátá. Tomu bychom se asi nebránili, kdyby se nám žilo lépe a radostněji. 

Je to ale jen na nás. Pokud nepřijde žádná přírodní či válečná katastrofa, máme to ve svých rukách. Čímž se dostávám k začátku své úvahy, že v lednu, který je obecně považován za nevlídný a depresivní měsíc, je dobré zkusit se zastavit a nadechnout. Představit si, co chci a co očekávám. A pak s chutí do toho. Poté asi i ten čas poběží třeba pocitově pomaleji.  

Protože jinak opravdu letí jako bláznivý… 

Tak se v tom novém roce nezadýchávejte a kráčejte pomalu. Stačí, když divoce běží čas. My pojďme po vzoru starých moudrých latiníků Festina lente.:-).

Psáno pro Listy Prahy 1

Tak do toho

Tak pravou....

Vzpomínám, jak jsem s radostí a nadějí vstupovala do roku 2020.  S utopickou vizí, že začínají "zlatá dvacátá léta".  Nějaké fakt dobré období. Vždyť dějiny se opakují a před sto lety se také údajně konala zlatá dvacátá. 

A pak přišel covid, válka, krize, ztráta práce, iluzí i mnoha lidí. A celé to zakončil masakr v Praze koncem roku. Šílený...

Spíš tedy temná dvacátá

   No, když se na ta dvacátá léta před sto lety koukne člověk pořádně, detailněji, tak to ale bylo dost podobné. Ty dějiny se fakt nějak opakují. Tehdy byla španělská chřipka, krize, bída... 

Ta, později vytvořená iluze zlatých dvacátých, trvala jen pár let, někdy od čtyřiadvacátého roku. A pak přišla tupl krize a totalita a válka. 

Tak nevím, zda ta myšlenka opakování nemá budit spíš strach. 

   Přebít to může další iluze, o sedmi letech hubených a sedmi tučných. Ta hubená léta by podle všeho měla nyní končit...    

Že by?

No, raději to nechám osudu. Uvidíme. 

Hlavní je asi zdraví a pak se dá zvládnout poměrně dost věcí. 

A tak vykročme tou pravou...

   A děkuji všem, co si tady moje úvahy občas přečtou a někdy i reagují. Mám z toho radost a vážím si toho. 

A těším se i na letošní čtenářské souznění:-)