Výlet

 Wellness pobyt v Táboře. Užít si jarní prázdniny. Navštívit zdejší pamětihodnosti. Zrelaxovat. 

Tábor trochu známe, tak ho prozkoumáme podrobněji. 

Už brzy zjišťujeme, že zimní období není pro poznávání to nejvýhodnější dobou. Nespí jen medvědi, ale takřka celé město. Mnoho památek má zimní pauzu. Počítá se tady zjevně jen s letní sezónou. 

Edukační záměr s husity vzal za své hned zpočátku, zavřeno. Rekonstrukce. 

Nu, co, to snad nevadí? 

Ostatní mají ale zavřeno také. Je zima. Takže žádné podzemí, žádný Skřítkov. Žádná vila prezidenta Beneše, ba ani zahrada. Nic. 

Něco jen o víkendu, zoo, muzeum....

Funguje Muzeum čokolády. Lega. 

Nějaké kavárny a cukrárny. Tam ale většinou ceny vysoké, obsluha nízká. Čekat na kafe třicet minut mě docela rozladilo. 

Řekla bych, že ceny jsou zde vyšší než ty pražské. Asi proto, že funguje jen něco, jinak si to moc vysvětlit neumím. 

Mnohde jsme narazily i na velkou neochotu, takový až bolestný nezájem o zákazníky.  

Co jako chcete? 

  Chtěly jsme si to užít. Snažily jsme se, obě. Počasí se snažilo také, tak jsem se snažila nebýt tak moc kritická. 

   Pravda, když nám v hotelu Palcát začali ráno sbíjet a vrtat za zády, dalo mi hodně zabrat nezvýšit hlas a nedat najevo svou podrážděnost. Odpočinek se sbíječkou v zádech není pro mě to pravé ořechové. Zvlášť, když tu nejsme zadarmo. K tomu v pondělí nefungovalo skoro vůbec nic,  snídaňový bufet jako po nájezdu kobylek, místo džusu jen nějaká naředěná voda, kávovary nefungovaly,  nic skoro nebylo. Prostě asi pondělí.... 

Pak se to zase kapku zlepšilo, ale pondělí nebylo za žádnou slevu. Přesto nefungovalo...

Ale zjevně nějaké náš zákazník, náš pán, to už nikoho nerajcuje.... 

Nu, zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný. 

A tenhle tedy silný byl....

  Byla samozřejmě i pozitiva, možná že to bylo vyrovnané. A to, o čem píši, ani nejsou vyhraněná negativa. Spíš zamyšlení, jak to někde mají, jak to funguje či nefunguje ve službách v době pocovidové. Všichni tehdy přeci tak trpěli tím, že ti lidé nikam nejezdí.

 A když nyní jezdí....???

Nu, krátce a stručně. Byly jsme na wellnessu v Táboře. Tečka. 

Den pro psa:-)

 

Cirkus Humberto

 Dnes je to víc o televizi, byť po knize lze sáhnout také. Ale s radostí si užívám opakování televizního skvostu Cirkus Humberto. Baví mě, ač v reálu do cirkusu nechodím a nejsem jeho příznivec. Tohle je ale majstrštyk. Jak historicky ,tak herecky, byť  chci subjektivně podotknout, že čeští herci s přehledem ty německé trumfnou, jsou tady prostě o třídu lepší. Ale jako celek je to jeden z nejlepších seriálů a mě osobně kdysi bavil mnohem víc než kniha. Dnes mám ke knize zase jiný vztah, ráda do ní nahlédnu, ale seriál si ujít nenechám. Zajímavé je, že Bass sám kdysi u cirkusu žil, několik let. Takže jeho prostředí dobře znal. Hodně román vydávali a četli za války, byl takovou vzpruhou v těžkém období. 

Dneska je seriál zase ukázkou toho, jak krásně se dá kniha zfilmovat. 

Sousedka

 Sousedy si člověk většinou nevybírá a někdy to může být docela peklo. Pokud není možná kooperace, vstupují do hry schválnosti a netolerance, pak je to opravdu na mašli. 

Vyprávět by mohli ti, v jejichž sousedství jsou pravidelné hlučné párty, sousedi, co rekonstruují od rána do večera, plovoucí podlaha v patře nad vámi či uštěkaný opuštěný pejsek, který vyje a zoufale štěká celé dny. Řvoucí dítě či hádající manželé stejně jako hlučný teenager také nejsou nic moc, ale pokud je to ojedinělé či k domluvě, je to klasika. Pokud ne, je to na mrtvici. 

Když soused na své zahradě dělá techno párty a šikanuje tím všechny kolem, asi to nejsou úplně dobré sousedské vztahy. Stejně tak další schválnosti, včetně škod na majetku. Policisté by jistě mohli vyprávět, ke kolika sousedským hádkám a násilnostem musí vyjíždět. A to nemluvím o mord partě, i tam se najdou případy, kdy spory vyústily v krvavé drama. 

  Máme takovou sousedku. Na venkově. Občas nám zbourá plot, sem tam odře auto, urve zrcátko, pořád běhá kolem chalupy a vyměřuje, zda náhodou něco nepřesahuje na její pozemek. Zahrazuje veškeré vjezdy nalámanými větvemi, na zahradu v noci hází odpad. Vyhledává konflikt a s gustem se hádá. 

Terorizuje celé okolí, řada lidí se jí bojí, další řada se odstěhovala. 

Mám pocit, že konflikty a hádky jí nabíjejí energií. Když volám Policii, přijedou, ale vždycky slyším ten jejich zoufalá povzdech:

"Už zase tahle ženská, jezdíme tam kvůli ní pořád...!""

a ona pak na ně s gustem hystericky ječí, zahlcuje je svými fotografiemi okolí, kde mají vidět domnělý zločin, afektovaně se brání řevem o policejním státě, protože její argumenty nemají žádnou relevanci. 

Je asi blázen. 

Minulý týden jsem se s ní potkala. Zážitek. Zběsile troubila venku na úzké venkovní cestě. Překáželo jí v cestě moje auto. Jela tudy schválně, měla možnost jet druhou stranou, asi o padesát metrů dále. Ale potřebovala jet tudy a prý neprojede. Uhnula jsem, samozřejmě, jako bych uhnula každému. A vrátila se na místo, protože jinde se v tu chvíli stát nedalo. 

Jen na okraj, nejde o frekventovanou cestu, jezdíme tam jen my a ona, přičemž ona má volnou variantu o kousek dál, to jen na doplnění. 

Jen vystoupím z auta, ona jede zpět. Zase troubí. 

"Tady musí být prostor na projetí," řve na mě a přidá řadu vulgarismů.

 Na argument, že teď přeci přijela, nereaguje. Musí jet pryč. 

Poodjela jsem tedy znovu, ona projela, hned se otočila a jela zpět. 

Říkala jsem, že počkám, ať projede, ale ona řvala, že zde se musí dát projet pořád a jezdila pořád sem a tam. Nadávala, troubila, občas si fotila moje auto, aby prý měla důkazy pro Policii. Zavolat ji ale nechtěla, ať prý volám já...

A tak by to pokračovalo asi do nekonečna. Pořád by jezdila sem a tam, aby dělala zlo. 

Na to tedy nemám nervové ustrojení, odjela jsem raději pryč, zpět do Prahy. 

Ona poté okamžitě přestala jezdit, jakmile neměla koho prudit. Už nikam nepotřebovala jet. Nebo jela tou druhou cestou...

  A to byl jeden z mnoha příkladů sousedského soužití s touto "dámou". Asi spíš humorný příklad, ale když je to pravidlo, pak je to dost o nervy. 

Jak dobře rozumím Werichovi, který věděl, s kým je srážka nejhorší. A s kým se člověk nedomluví...

A vážím si svých pražských sousedů, jsou zlatí....Snad se neodstěhují a nevznikne zde podobné sousedské peklo jako je na venkově, kam jsem kdysi jezdila relaxovat. Už ne:-)

 Faktem je, že šílení sousedé, to je peklo na zemi. Obrana proti nim moc neexistuje. Snad jen někam se odstěhovat, protože moudřejší ustoupí. I když někdy se to sejde tak, že by se někdo mohl stěhovat dost často:-)

Zkusím znovu zhlédnout film s Ivou Janžurovou, Teroristka. ......

 

Informace

 Asi je zajímavé popřemýšlet, jakou roli pro nás hrají informace. A jako hrají pro pedagogy.  Už dávno neplatí fakt, že informace jsou nedostupné, drahé a těžko dostupné. Možná je to naopak, dnes je informační inflace a všichni, až po uši zahrnuti neustále se valícími informacemi, je rozhodně nepovažují za nedostatkové zboží. Problém je opak, nějak se v nich vyznat. Protože ty důležité informace jsou pořád cenným zbožím, jenže v tsunami, která se na nás denně valí, je často těžké je rozeznat.

Co s tímto faktem kupříkladu ve škole? Mantra, že děti si vše najdou, je v tomto směru trochu kontraproduktivní. Když nevím, jakým směrem se ve svém hledání ubírat, asi toho moc nenajdu. Ale určitě nepotřebuji jako zdroj informací učitele. Z toho by se asi měl stát spíš nějaký průvodce nebo koordinátor, případně mentor. Aby nějakým způsobem korigoval cestu, pomáhal či provázel, leč určitě nezásoboval informacemi. Možná by bylo praktičtější vrátit se k výuce manuálních činností, ty z našeho školství takřka vymizely. A nemyslím tím učiliště, všude by se děti mohly naučit trochu pracovat rukama. Nebo něco k praktickému životu. Ne snad, že by bez toho nemohly žít a existovat, ale určitě je to někam posune. A na netu to nenajdou, naštípat dříví či rozdělat oheň prostě musí umět prakticky.

Možná by se měly víc podporovat jejich individuální zájmy a schopnosti, hledat víc ty praktické věci.

A co se týká informací, tam víc pracovat s dezinformacemi, umět je rozeznat. A umět si mezi nimi vybrat, jinak nás informace převálcují.

Školy na to většinou nejsou moc nastaveny, nicméně nějaké vlaštovky jsou viditelné. Někde se věnují nadaným dětem, jinde zkoušejí vrátit praktické činnosti do výuky, jsou i školy, které hodně sázejí na pobyt v přírodě, pravidelné výjezdy vedou k otužování a větší manuální zručnosti. Variantou je i sportovní zaměření výuky, prostě něco, kde je nutné se víc zaměřit sám na sebe a své okolí než na to, co si najdu na netu. Informace jsou totiž tak inflační, že jejich množství dětem asi spíš škodí. Musí se naučit je selektovat, pracovat s nimi, a to to je musí učit někdo, kdo to sám umí. A co si budeme povídat, mnozí dospělí, včetně nás kantorů, s tím mají obrovský problémJ

Únorové jistoty a nejistoty

   Únor si v posledních letech klade ambice být měsícem lásky. To díky svátku svatého Valentýna, který aktivně přebíráme z Ameriky.

Pravda, takovou razanci jako patetické americké oslavy u nás nemá, ale pozvolna se prosazuje

 a minimálně prodavači květin pociťují jeho rostoucí oblibu. Ono není úplně od věci si uprostřed zimy pustit do duše trochu romantiky, osvěžit vztah květinami či si zajít na sváteční večeři.

Líbat se u Máchy jde také, ale to víc patří ke květnovým radovánkám, které jsou naopak vnímány jako typicky české.

Co je typicky jaké, české nebo americké, si nekladu za cíl definovat, mým cílem je najít nějakou uchopitelnou definici února, který nás čeká. Je to měsíc lásky nebo revolučního puče? Připomínáme si vraždu Albrechta z Valdštejna nebo narozeniny Emila Bočka? Je bílý nebo rudý? Jde o měsíc nejkratší nebo nejzajímavější?

Tím, jak se jeho délka mění, je totiž i trochu nevyzpytatelný. Rozhoduje, který rok bude přestupný

 a který Horymír přijde o svůj sváteční den. Když se narodíte devětadvacátého, jste oficiálně tak trochu věčně mladý, protože opravdové narozeniny máte jednou za čtyři roky. To je dost velká moc pro jeden měsíc.

Letošní únor sice tuto variantu nenabízí, ale zajímavostí přináší i tak dost. Kupříkladu na politické scéně, kde už máme nového prezidenta, ale pořád hledáme nového pražského primátora?   

Únor to patrně rozuzlí, ale jisté to úplně není.  

V únoru totiž není jisté skoro nic. Nejistá je třeba  zemědělská  úroda, protože letošní únor nevypadá, že bude bílý. Ani mrazivý, jako asi býval před léty, kdy hlavně kvůli zimě umíralo velké množství prvorodiček. Proto dal únor vzniknout květnové pranostice, že svatba v máji znamená máry. Tím pádem se český měsíc lásky nemohl dlouho stát měsícem svatebním, všichni se báli. A mohl a to únor. Nečekaný vliv února na život společnosti. Maminky rodící v únoru dnes neumírají, můžeme proto bez obav nabídnout prostor svatému Valentýnovi a oslavovat lásku.

 Protože všechno souvisí se vším, to je asi jediná únorová jistota. A je jedno, jak je měsíc dlouhý či krátký, zda je bílý nebo na blátě, zda slavíme Hromnice nebo Valentýna.

 A jisté je asi i to, že letošní únor má dvacet osm dní.

Což vede k závěrečnému klasickému školnímu, rádoby vtipně logickému chytáku: který měsíc  v roce má dvacet osm dní?

Že na první dobrou většina z nás odpoví únor je víc než jisté.

Až když se chvíli zamyslíme, logicky odpovíme, že každý.

Tak se víc zamýšlejme nejen v únoru, přináší to jiný úhel pohledu na věci kolem nás.

                                                 

Únor bílý...

 ...pole sílí, praví dávná pranostika, podle které naši předkové odhadovali pravděpodobnou výši  nové úrody. Pro dnešní populaci, zejména tu mladší,  je pořekadlo většinou nesrozumitelné, úroda na polích už dávno není meritem pozornosti. Zemědělství je odsunuto na vedlejší kolej, ti hrdinové, kteří na venkově ještě nějak hospodaří, určitě národ neuživí. A pole zasypaná sněhem, jak si přála lidová moudrost, už jsme dlouho nezažili.

Pak není divu, že mnozí pořekadlům nejen nerozumí, ale ani je neznají. K čemu také, že? Hodně by se mohly ptát děti školou povinné, které kvůli neznalosti přísloví a pořekadel často narazí u přijímacích zkoušek. Jsou testovaní z něčeho, co v naší době už většinou nefunguje. Jako již zmiňovaný bílý únor. Navíc, zrovna tento měsíc byl dlouhá desetiletí vnímán spíš jako rudý, což bohužel vešlo do podvědomí národa víc, než bílá vize možné úrody.

Pranostik na únor by se navíc našlo mnohem víc, ale známá a fungující je asi jen ta o Hromnicích, které znamenají o hodinu více. Hodně se jich týká počasí, protože naši předkové měli přírodu víc vypozorovanou. My vycházíme z meteorologických přístrojových předpovědí, přírodu moc nepozorujeme. Hlavně proto, že jsme ji sami přivedli k určité nevyzpytatelnosti, takže ona se nyní chová tak, že stejně nic nevysledujeme.

 Z toho logicky vyplývá, že pranostiky našich předků vlastně už znát nepotřebujeme, vždyť kdo kupříkladu  zažil mráz na svátek Petra? A ještě navíc rozuměl hlášce, že když mrzna na svatého Petra nastolení, mrznout bude 40 dní bez prodlení?

 Srozumitelnější bývá svatý Matěj, který údajně láme ledy. Nebo staví mosty.  A do Prahy přivádí Matějskou pouť, která je asi známější než všechna přísloví dohromady. Je to až trochu symbolické, mnohem víc upoutá  halasná pouťová okázalost než tichá moudrost dávných pranostik, ze kterých pro únor opravdu vlastně  platí už jen ta zmínka o hodině navíc o Hromnicích, protože si skřivan většinou nevrzne. Ne, že by snad zmrznul, spíš proto, je jich málo a ve všudypřítomném hluku je stejně nikdo neslyší. Navíc zkraje února zpívá spíš chocholouš, kterého si lidé se skřivánkem pletou, takže je ve finále stejně všechno jinak.

 Stejně jako na Valentýna se po americkém vzoru chceme zahřívat láskou, zatímco naši předci tvrdili, že na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna. Tušili, že zima se tak snadno nevzdá, zatímco my dnes polemizujeme tím, že svatý Valentýnek je jara tatínek.

Jako nejkratší v roce tedy únor nese poměrně hodně výrazných poselství a zpráv.