Zase Vánoce

 Slavit ukřižování nebo vzkříšení Ježíše Krista?

Pro ateisty či jinověrce asi dost nepochopitelná otázka, pro křesťany jeden ze stěžejních důvodů k rozepřím, které ve finále vedly až k rozkolu, během něhož se křesťané rozdělili na západní katolíky

 a východní pravoslavné.

   Na východě chtěli slavit ukřižování, na západě považovali za důvod k oslavě vzkříšení. Na východě se víc věnovali životu Ježíše, na západě hledali víc praktické odpovědi.

 Křesťané se prostě nějakým způsobem dohadovali od samotného počátku. Někdy to ustáli, jindy to bylo dramatičtější.

 Mezníkem se stal rok 1054, kdy proběhlo Velké církevní schizma, kdy se po vzájemných exkomunikacích a situacích, kdy papež proklel patriarchu a naopak, dosud naoko jednotný křesťanský svět oficiálně rozdělil na východní pravoslavnou a západní římskokatolickou. Každá jede podle jiného kalendáře.

 Co se týká  oficiálního jazyka pro mši, západní církev stála na latině, východní svět používal řečtinu. Katolíci také prosazovali kněžský život v celibátu, což na východě nikterak neakcentovali.

 Katolické Vánoce proběhly nedávno, na konci roku, pravoslavné svátky jsou až v lednu. Katolíci slaví podle gregoriánského kalendáře a hlavní svátek je 25. prosince Na východě se slaví podle juliánského kalendáře a hlavní svátek je šestého či sedmého ledna.  

A tak u nás máme Tři krále a dál na východ jsou Vánoce. A přitom se slaví pořád jedny a tytéž narozeniny….

Tak umění dohody asi není nejsilnější křesťanskou schopností…?

Vánoční besídka

 Byla dneska v podvečer. Před Vánoci byla velká nemocnost dětí. A tak jsme si na Tři krále užili adventní atmosféru. 

Vystoupení dětí bylo uvolněné, příjemné a povzbuzující. Zážitek. Nejvíc roztomilí jsou vždycky ti nejmenší. Skutečnou vánoční atmosféru a náladu to ale úplně navodit nedokázalo, v tom je ten adventní čas neopakovatelný, teď už je prostě po svátcích a míří se jinam. 

I děti to tak vnímaly, když jejich vánoční písně končily přáním nikoli hezkých Vánoc, ale hezkého nového roku. Až to mnozí i propojili, jak to měli naučené z adventní doby, takže hezké vánový rok:-)

Ale bylo to příjemné  novoroční zastavení.

A k tomu svátek Tří králů. 

Připomenutí Tříkrálové deklarace, která začala cestu ke vzniku Československa, které před třiceti lety

 slavnostně zaniklo. 

Moje babička by dnes oslavila 117. narozeniny.  To je zvláštní pocit, kus života jsem s ní prošla, dlouho tu už ale není, takže je to dávná historie...Přesto, ten pocit, že jsem znala někoho, komu by dnes bylo 117? 

v roce 1318 se Jan Lucemburský vydal do Brna. Nejel po D1, ale klidně mohl cestovat přibližně stejně dlouhou dobu jako my, když uvízneme v zácpě, což na D1 není nic neobvyklého. Dávný český Lucemburk tam jel kvůli svým sporům s Jindřichem z Lipé. Prostě se i tehdy Praha hádala s Brnem:-)

V roce 1584 jsme právě šestého ledna přešli na gregoriánský kalendář. Tedy po šestém lednu juliánského kalendáře následoval hned leden sedmnáctý kalendáře gregoriánského.  

Skoro by se mi líbilo i letos, několik lednových dnů vymazat z historie. Ale nic takového se nechystá, takže zítra nás čeká klasický sedmý leden. 

A klasicky, na Tři krále, o krok dále....

 

Samostatné Česko

    Už třicet let jsme bez bratrů Slováků. Každý na svém a za své. 

Ze sourozenců, patrně tedy nevlastních, se stali přátelé. Podle všeho velmi dobří.  

Od ledna třiadevadesátého roku existujeme jako samostatná země. Je asi načase, aby nějaký nový Victor Hugo napsal Devadesát tři II. Původní román slavného francouzského romanopisce mapuje Velkou francouzskou revoluci, o které se předchozí generace učily jako o buržoazní. Dnes už je jen Velká, stejně jako velké výročí vzniku naší současné republiky. Už třicet let od bouřlivého silvestra na Václavském náměstí, kde se, mnozí se slzami v očích, loučili s Československem. 

Od té doby se změnilo mnohé. Se Slováky máme údajně nejlepší vztahy v historii. Oni mají euro a první prezidentku, my platíme korunou a vstupujeme do nového roku bez primátora, protože se na něm zvolení zastupitelé neumí domluvit. 

Máme plno slovenských herců a hereček v českých filmech, naše nejmladší generace ale většinou slovenštině moc nerozumí. Je to pro ně cizí jazyk. 

Jezdíme do Tater jako do zahraničních hor, zatímco Slováci přicházejí k nám na Karlovu univerzitu v rámci programu Erasmus, který umožňuje studium v cizině.

Připomínali jsme si výročí ve škole a pátrali jsme po tom, co vlastně ze Slovenska, jeho historie či současnosti známe? Nu, a po pravdě, moc toho nebylo. Schválně, sami si zkuste, na první dobrou, z hlavy: třeba po pěti:  pět historických událostí, pět historických osobností, pět velkých měst, pět sportovců, pět řek, pět politiků ( prezidentku tedy umí všichni:-)) pět spisovatelů.... atd. Zdálo by se, že my starší budeme ve výhodě, ale když jsem " zkoušela" ve sborovně, moc viditelné to nebylo. 

Stejně neslavně jsem dopadli se slovenštinou. Napříč generacemi:-)

U nás je víc nostalgie, dětem je rozdělení úplně ukradený, berou Slováky jako běžný národ, nijak výrazně emotivněji než jiné je nevnímají. Ale mají je rádi a myslí si, že i slovenštině rozumí, byť mluvit by si asi netroufli. 

To je jen stručná komparace, která není cílem krátkého zamyšlení nad kulatým výročím. Cílem je právě jen připomenutí sametového rozvodu.

 A zamyšlení nad naší třicetiletou českou cestou.

Je naše cesta cíl? Známe vůbec náš cíl? Jsme Česko nebo Česká republika?

 Zdá se mi, že sami nevíme, byť původně totálně dehonestovaný název Česko se myslím hodně ujal. Oficiálně jsme ale Česká republika. S třicetiletou ústavou, která byla schválena v prosinci.

Ve třiceti máte být sebevědomě dospělí, neměl by vás nikdo ohýbat podle sebe, tak snad se to i té naší ústavě začne dařit. Stejně jako celému Česku.

Třicet let je v životě člověka první jubileum, kdy si začíná přiznávat, že je dospělý. Někteří dokonce mají pocit, že začínají trochu stárnout. Vždyť už i slavný Lennon hlásal, že se nemá věřit nikomu nad třicet.

České republice ale věřit chci.

Vnímám to tak, že třicet let znamená dospělost a od toho okamžiku přichází nadstavba v podobě zkušenosti a moudrosti.

Pokud s tímto mottem vstupujeme do třiadvacátého roku, který je zároveň třicátým rokem existence Česka, pak asi vstupujeme pravou.

 A to byla i pro Štěpána z legendárních Básníků ta stěžejní maminkovská moudrost: Pravou, Štěpánku, vykroč pravou…“

Tak vykročme, do toho třiadvacátého…

S úsměvem, nadějí, odvahou… A pravou…

Noční Mikrofórum

 Dnes budeme povídat v Českém rozhlase. Noční Mikrofórum. Pod vedením Ondřeje Kepky. Ve 22.30...ladíme na dobrý poslech

Naladili jsme, odvysílali a brzy o tom i napíši:-) Dnes jen edit: bylo to moc fajn.

Tak nám zabili Ferdinanda, paní Mullerová...

 Třetího ledna si připomeneme výročí úmrtí Jaroslava Haška, který se zapsal do dějin literatury svým vojákem Švejkem. Stal se tedy čítankovým hrdinou a o těch se většinou nepochybuje. Švejk je navíc vnímaný jako národní poklad a na ty se nesahá. Zvlášť, když švejkování je u nás velmi rozšířeným sportem. Proto tak si v úvodu nového roku dovolíme trochu té nepopulární korektnosti. Osobně nemám moc ráda Švejka, byť jsem ho přečetla. Nebaví mě. Vnímám ho spíš jako takovou „mužskou“ literaturu, byť dělení na mužskou a ženskou literaturu se mi příčí, tak u něho to tak cítím. Švejkování nesnáším. A Haška beru jako geniálního autora, ale jako člověk se mi nelíbí. Třeba žít s ním jako s manželem, když před večeří oznámil, že si odskočí na jedno a vrátil se za tři dny? Nebo když si z Ruska přivezl druhou ženu a najednou z něho byl bigamista? Spolehlivostí a věrností tedy neoplýval, život s ním tedy určitě nebyl peříčko. Patrně měl v sobě ono charisma, které způsobuje, že lumpové podobného typu jsou pro ženy naprosto okouzlující. Stejně tak to asi měli i jeho kumpáni z mokré čtvrti, kteří na něho nedali dopustit. Jinak na něho ale hleděli legionáři, kteří s ním sloužili na ruské frontě. V čítankách se většinou píše, že přeběhl k legiím, byl hrdina. Ale ono to podle všeho asi bylo jinak. On na frontu odjel tak nějak na zapřenou, kdo ví, zda neutíkal před nějakými problémy nebo věřiteli. Byl nějakou dobu v ruském zajetí, pak se dostal do legií, bojoval i v bitvě u Zborova. I ve válce hodně psal, publikoval plno protibolševických textů, aby se nakonec dal s bolševiky dohromady. Patrně to bylo pro něho nějak výhodnější, přidat se k nim. Tudíž ho v závěru války můžeme najít v řadách Rudé armády. V Rusku pobývá až do roku 1920, byl zraněn, onemocněl, pak se oženil, zjevně se tedy v Rusku jeho život pohyboval v dramatické sinusoidě. Do vlasti se vrátil vlastně jako špeh nebo spíš předvoj strany. Měl zde budovat komunistickou stranu. Ovšem ani tady neprojevil extra spolehlivost ani oddanost věci, raději svůj život začal tam, kde před válkou skončil. Víno, ženy, zpěv. Ale už ho brzdila nemoc. Odstěhoval se do Lipnice, kde psal a tloustl. Ve finále pak už ani nepsal, ale Švejka, na kterém pracoval, jen diktoval. Nakonec ho ani nedokončil, nemoc byla silnější než on. 3. ledna před sto lety zemřel. Švejka pak dokončil Karel Vaněk, ale to asi skoro nikdo neví. Se Švejkem je navždy spojován Hašek. Geniální povídkář a satirik. Milovník psů, ale i vína a bohémského života. Nezodpovědný bonviván. Stopu v naší literatuře zanechal hlubokou. Připomínat si ho musíme. Protože dilema, zda kvalitní dílo je zárukou i stejné kvality občanské, už asi filozofové zčásti rozluštili. Není a nelze spojovat. I proto asi máme Haškovu Lipnici či studentskou divadelní přehlídku Jsem lepší než Švejk, ač už jsme sto let bez Jaroslava Haška

Test :

https://dvojka.rozhlas.cz/kviz-jak-dobre-znate-osudy-dobreho-vojaka-svejka-otestujte-se-8410334

Zlatá dvacátá...

 

   Vstupujeme do nového roku. Většina z nás s nějakým očekáváním, ba jsou i tací, co si dávají předsevzetí. Rok s trojkou na konci lákavě vyzývá k novým začátkům či magickému plnění snů.

Já osobně se trochu bojím. Už třikrát to nevyšlo.

 Tím, že jsem se inspirovala v minulosti, (bohužel mylně,) vstupovala jsem do nového desetiletí s velkým elánem a radostí. Čekají nás zlatá dvacátá.

Vybavuji si, jak jsem tímto sloganem radostně vítala rok dvacet.

Jenže za chvíli přišel covid. Rok nestál za nic, stejně jako ten následující.

Pořád se ale dalo historicky utěšovat, že i španělská chřipka před sto lety zmizela v propadlišti dějin a ty se někdy opakují…

A skutečně, covid začal odeznívat a na scéně se objevil rok dvaadvacet. Plno dvojek v letopočtu a zlatá dvacátá pořád na startu. 

Jenže, hned v únoru přišla válka na Ukrajině. A s ní ruku v ruce energetická krize, která nás bohužel doprovodí i do toho třiadvacátého.

Zlatá dvacátá se pořád nekonají.

 Je třeba se tedy hlouběji ponořit do historie, pořádně se (po) učit.

 Ona totiž ta zlatá dvacátá před sto lety byla v podstatě jen velmi krátká, někdy kolem pětadvacátého roku se začalo dařit, teprve teď vybuchla poválečná euforie, plná peněz, radosti, uvolnění, ale i  alkoholu a drog, taková párty ala Velký Gatsby. A za čtyři roky to drsně utnula hospodářská krize, která svět zavlekla až do druhé světové války.

Takže to před sto lety měli ti naši předkové v podstatě výrazně těžší než nyní my, ač se nám to ve světle úsporných žárovek a přiškrceného plynového topení moc nechce věřit. Díky vzpomínkovému idealismu se opíráme o floskuli zlatá dvacátá a věříme, že by se mohla opakovat. Teda ta naše idea, protože drsná realita se tak trochu opakuje. Stojí to za starou bačkoru. A zjevně jsme teprve na počátku, takže asi bude ještě hůř. Nebo úsporněji.

   Paradoxní je, že už neplatí ani pořekadlo, že kdo šetří, má za tři. Šetřit většinou už není z čeho. A kdo ještě může trochu spořit, rozhodně pak nemá za tři, spíš tak za mínus jednoho.

    Ale na počátku roku se skepticismus, či dokonce pesimismus, moc nehodí.

 Je třeba vzhlížet k světlým zítřkům třiadvacátého roku.

Tak hurá do toho. Mohla by kapku pomoci numerologie, trojka je většinou vnímaná jako šťastné číslo. I když je to sázka na dost imaginární sílu. Osobně bych vsadila spíš na jasnou mysl a odvahu.  Na selský rozum. Na sílu nepodléhat tlaku médií a vzrůstající drahoty.

Hledat radost a spokojenost ve svém nejbližším okolí.

 Protože ač je historie dost nejistý prognostik, protože se nikdy neopakuje (ač je zvykem to tvrdit), nikdo se z ní nepoučí (ač je zvykem to učit) a nikdy se nevrací (ač je zvykem v to věřit), v jednom má pravdu. Že život je sinusoida a že jednou je hůř a jednou zase líp. To sice víc než historie tvrdí pan Suchý, ale i ten už je vlastně historická legenda, takže je to ověřený fakt.

 Takže můžeme do toho třetího roku vstupovat s vizí, že zase bude líp.  Protože přeci musíme i my zažít zlatá dvacátá, abychom konečně pochopili historii….

Jak na Nový rok...

 ...tak po celý rok. 

No, většinou to neplatí, ale říká se to. Snažíme se mít dobrou náladu, jíst čočku a být v pohodě. Je to hezký den, hezké pořekadlo... Ale jediné, co já znám a platí je, že všechno je vždycky jinak. Ale snažit se můžeme...

Loni to bylo stejné, klidný první leden. A pak ten rok stál za houby. Jsem ráda, že je pryč. Byl to nečekaný sešup dolů, nic najednou neplatí, všechno je naruby, jinak. 

A tak na prahu nového roku zůstáváme bez velkých očekávání. Hlavně zdraví.... to se nemění. 

Přeji všem, co sem chodí, krásný rok, hodně zdraví a spokojenosti... A děkuji za Vaši přízeň