Letní město

Všichni (mnozí) míří ven, do přírody, za sluníčkem, k moři… Být v létě ve městě je pro mnohé prostě nemyslitelné, to není relax ani dovolená. A přitom letní město má své neopakovatelné kouzlo. Hrozně ráda zůstávám v poloprázdném městě, kde sice slunce praží do ulic mnohem silněji, než kdekoliv mezi poli, ale jinak má báječnou atmosféru.  Ztichne, uklidní se, získá úplně jiné dimenze. Pravda, centrum není úplně to pravé ořechové, ale stačí o pár ulic dál a nacházíte se v tichých uličkách plných malých hospůdek, kde posedává pár štamgastů. Na Letné se dá parkovat, ve Stromovce se neprodíráte davy lidí a Letenské sady zejí příjemně nostalgickou poloprázdnotou. Ticho je tu větší než na vsi, kde vás „terorizují“ různé zemědělské stroje, křovinořezy aktivních rekreantů, kohouti starousedlíků, nezvedené řvoucí děti odložené sem z měst případně řvoucí sousedka, která potřebuje, aby všichni věděli, že pravdu má prostě jen a jen ona. Letní město oproti tomu nabízí poloprázdné ulice, netradiční letní zážitky a většinově i noční klid. A sedět někde v kavárně s výbornou zmrzlinou a ještě lepší kávou a nechat líně plynout čas, to je v létě v Praze opravdu zážitek. Je to skvělý relax i dovolenáJ

Červencové retro

Je to měsíc zpátky, co Prahou duněla jízda motorkářů a šuměla křídla Sokolů. Dvě megaakce se tehdy sešly v jeden čas, což obyvatelům města trochu zkomplikovalo život. Minimálně ten dopravní. A aby toho nebylo málo, ještě se do toho přivalily kameny, ze kterých jsou všichni paf, což tedy nechápu. Ale je to tak. Takže prastaří Stouni, důchodci na motorkách Harley a sokolští cvičenci první červencový týden ovládali Prahu. Město celkem bez problémů dokázalo absorbovat statice návštěvníků, kteří zamířilis svými oblíbenci. To bylo pro mě poměrně milé překvapení, čekala jsem víc paralýzu než klidný průběh. Pravda, nebydlím v Letňanech, kde koncerty (nejen stouní) musí místním dost komplikovat život a brnkat na nervy. To ale nikoho nezajímá, prostě masová zábava má přednos. To dobře znám z Letné, kde festivaly ze Stromovky duní už od května, takřka vždy dlouho do noci, a všichni zúčastnění jsou přesvědčeni o svém svatém právu na svou hudební zábavu. Takže Stouni mě nechali v klidu, stejně jako Sokolové. Proti nim, na rozdíl od rockových stařečků, vůbec nic nemám, a jejich vystoupení ve Vršovicích mě naplnilo úžasem i nostalgií.  A ti dlouhovlasí dědečkové na tolik velebených motorkách? No, po pravdě řečeno, jsou mi trochu k smíchu, ale všichni jsme někdy někomu k smíchu a všichni máme právo na své úchylky, takže nevadí. A ač se vecpali na Výstaviště a byli všude, kam se podíváš, zanechali mě celkem v klidu. Nebydlíme v ulici, kudy se valila kolona motorkářů, což je jistě hlukový teror. Bylo jich tu jak kobylek, parkovali mnohdy i v modrých zónách, což kupodivu najednou nikomu nevadilo. Běda ale, když přijede nějaká návštěva a hodinku dvě postojí v modré zóně. Hned má pokutu, zatímco na motorkáře jsme hrdí, jak zaznělo v jedné internetové diskusi. Nu, jak vidno, dvojí metr v praxi.  Co mi ale vadilo velice a doopravdy, byla zpráva z televizního zpravodajství, že Středočeský kraj na tuto merendu uvolnil deset milionů ze svého rozpočtu. Pokud jste se někdy projeli po silnicích středních Čech, které by podobnou finanční injekci potřebovaly jako sůl, jistě nechápete se mnou. A nejde jen o silnice, třeba školky, služby či nějaká sociální péče, všechno by si investici zasloužilo mnohem víc, než mejdan stárnoucích motorkářů. Myslím si, že to je věc, kterou by si oni měli platit sami a ne ji financovat z erárních peněz. Zvláště, když oni za ty miliony vytvořili nějaké video, logo a víc v televizi nezaznělo. Takže to ani jako investici nevidím. Nu, zjevně to ale naši zastupitelé vidí jinak a mají jiné priority. Třeba sjezd harlejářů.

 Ale měsíc utekl jako voda, dnes je to již jen matná vzpomínka, peníze vyšuměly, monstrózní akce taktéž. Jediné, co Praze trvale zůstává, je neuspokojivá doprava, tentokrát neomluvitelná uzavírkami kvůli nadnárodní otrokářské či hudební akci.

 Docela obyčejně tradičně letně nefungující.

Křečovice

aneb naše pravidelné setkání s mistrem Sukem. Půvabné městečko nás přivítalo již potřetí za sebou. A vždycky jsme v muzeu Josefa Suka narazily na vlídné přijetí, absolvovaly tradiční prohlídku, poslechly si hudbu a užily si svátečního setkání. Poté ještě na hřbitov a zakončujeme procházkou po návsi. Kdysi se tu chladilo pivo na sedmém schodu:-). My ale radši zajely na zmrzlinu do Neveklova:-)

Severní Čechy

Pro mě dost neprobádaná oblast. Z nějakého blíže neurčeného důvodu ji vnímám jako měsíční krajinou, zničenou komunistickou těžbou a porevolučním nezájmem. Také jsem tam nikdy moc nebyla, párkrát pracovně navštívený Most a Ústí nad Labem je asi tak vrchol mého cestovatelského poznávání této krajiny. O to víc překvapená jsem byla během výletu za historickými materiály k nové knize. Ocitla jsem se ve velmi krásné přírodě, takřka v panenském koutu země. Všudypřítomné sucho i zde ubralo na zeleni, ale celkové kouzlo se nikam nevypařilo. Žádná měsíční krajina, naopak.  Snadno pak tady člověk pochopí, že kdysi šlo o zásadní české historické období, že ve středověku si toho, kdo ovládal severní Čechy, musel předcházet i král z daleké Prahy, že život zde byl asi drsný, ale krásný. Nu, a pak to dvacáté století úspěšně zničilo. Ale zdá se, že nikoli trvale, krása se dere na povrch a je naděje, že některá místa severních Čech se vrátí ke své bývalé kráse a slávě. A některá ji ani třeba neztratila, to nemohu jako zeměpisný analfabet vyvrátit. Místa, která jsme projeli, byla krásná velice. A lidé, které jsem poznala, byli zajímaví víc, než bych snad čekala. Díky za taková setkáníJ

Závěrečná práce

Veřejný prostor čas od času ovládne „aféra“ s opsanou prací, čili, korektně řečeno, s plagiátorstvím. Mnozí se mediálně hlasitě podivují nad opsáním rádoby odborných prací, které v našem školském systému vedou k získání nějakého vysokoškolského titulu. Většinou to brzy vyšumí, opisovací aférku většinu přehluší jiný, zásadnější problém. Navíc, na opisování se u nás, už od školních let, pohlíží velmi shovívavě, tak proč dělat bouři ve sklenici vody, konstatuje mlčící většina a sleduje, jak se v Parlamentu dohadují, kdo co opsal či neopsal. Něco takového se logicky neděje jen politikům, na které je víc vidět. Plagiátorství se řeší už na školní úrovni, neb od fungování magického spojené ctrl c+ctrl v se v podstatě práce ani jinak nepíší. Může být, že jako kantor řešíte nějakou seminárku, která je kompletně stažená z netu. Pro některé je to jasný důvod k nedostatečné klasifikaci, pro jiné dokonce k vyloučení ze studia. Zde ale narážíte na rodičovskou bariéru. Jsou schopni pochopit trest za kouření na školních záchodcích, snad i záškoláctví berou, ale trest za opsanou práci? To snad nemyslíte vážně? Myslíme, leč těžko se to vysvětluje. Navíc ve společenské atmosféře dneška, kde ti, co by měli býti vzory (leč dávnou nejsou, nebo naopak, jsou vzory, jak se to dá také dělat), opisují jak na běžícím pásu, se podobné věci vysvětluji hodně těžko.

Optimální by bylo žádné takové práce nesepisovat. Mně například přijde zbytečné, aby se studium ukončovalo nějakou prací, která je stejně většinou k ničemu. Málokdo má ambice vyzkoumat něco nového, výběr témat také není bůh ví jaký. Mohla by stačit zkouška z oboru, důkladné prověření vědomostí a znalostí, případně i schopností, ale v režimu praktického využití. Nějaká práce by mohla být vyhrazena těm, co chtějí opravdu bádat, něco nového objevit.  Logicky by šlo asi i titul vyššího ranku, dejme tomu docent či profesor, ale k čemu musí vznikat tisíce bakalářských či magisterských prací, které jsou stejně k ničemu? Jen účelově k ukončení studia.

Vlastně nevím, k čemu tyto práce slouží. Jsou založené někde v archivu, k ničemu nepřispívají, žádné nové věci nepřinášejí. Jen je to zvyk. Nebo spíš zajímavý paranormální jev, který by stál za detailnější rozbor. 

Nechci samozřejmě nikterak hájit naše opisující zastupitele, ani jeden ve mně nebudí takové sympatie, že bych si měla potřebu jeho plagiátorství hájit. Jen ve mně vzbudili již dlouho dřímající otázku, k čemu vlastně systém závěrečných prací slouží? Já osobně ho vnímám jako přežitek, který by mohl být nějakou reformou minimálně pozměněn, ne-li rovnou zrušen. Alespoň na té nižší úrovni, vždyť k čemu mlže přispět nějaká „bakalářka“? Co na ní může být odborného? Téma Volný čas mládeže je navíc tak tématem na čtvrtletní slohovou práci.  Navíc, když pominu fakt opisování, tak kdyby práce nebyla opsána, jak vlastně může práce o králících pasovat někoho na post ministra spravedlnosti? Tedy logicky, i kdyby neopisovala, je z hlediska selského rozumu jasné, že práce je k ničemu, vždyť jinak by se ani o takém postu ani neuvažovalo.  Prostě, požadavek závěrečné práce je takový relikt minulosti, který by dnešek mohl reformovat. I když na druhé straně, do politiky je to dost dobré měřítko, kdo umí podvádět a opisovat tak, že nebude přistižen a odhalen, má jistě i jiné politické schopnosti. A úplně prozaicky, pokud se nějakým záhadným způsobem nezmění vztah společnosti k duševnímu vlastnictví, bude tato forma napsaných (opsaných), prací naprosto běžnou věcí. A začínáme ve škole, každý vám s rádoby spikleneckým úsměvem sdělí, že opisovat ve škole je normální, vždyť kdo neopisoval, že?  Když dítě ukradne čokoládu v supermarketu, rodina se děsí, že má doma budoucího desperáta. Když ukradne sousedovi písemku, je pochváleno, že si skvěle poradilo se situací. Příklad sice legrační, leč výstižný. Pak se nějakému ctrl c ctrl v nelze bohužel divit.

107

Sto sedmé narozeniny by v těchto dnech oslavil můj dědeček. Přijde mi to neuvěřitelné, takové narozeninové číslo u člověka, se kterým jsem prožila kus svého vlastního života. Jako by i to moje dětství bylo už tak vzdálené, i když takového čísla zatím ještě zdaleka nedosahuji. Ale je to číslice takřka magická. A můj děda, to je dvacáté století. Narodil se ještě za císaře pána a dožil se i porevoluční demokracie. Takže živá historie. A skepse, jestli to po převratu v roce osmdesát devět půjde opravdu tím správným směrem. Pohled měl takřka vizionářský, jenže kdo by tomu v divokých devadesátkách chtěl věřit. Zkušenostem se většinou obecně nevěří, musíte si je získat vlastním prožitkem. To je léty ověřený fakt, který platí dnes snad dvojnásobně. Nic to ale nemění na mé vzpomínce na dědečka, který byl dost fešák. A vypravěčJ. A byl ve znamení lva, stejně jako jeho pravnučka, což jistě může mnohé signalizovatJ. Takže všechno nejlepšíJ

Čtyři roky

Je čas oslavovat. A také trochu porovnávat, jak rychle se v určité fázi života všechno měníJ