Pan učitel

Česká škola je rozmanitý a pestrý svět. Jedno ale nezvládá, nalákat do svých řad muže. Přesněji řečeno, opravdové muže. Došlo mi to už v raných počátcích mé pedagogické praxe, když jsem se ve sborovně potkávala se zkušeným pedagogem teoretikem. Napsal snad sto knih o tom, jak správně učit. Pak ho zdeptali osmáci při rozboru Karla Hynka Máchy. Bylo naprosto nemožné nevnímat řev linoucí se z osmé bé. Dramatickým vyvrcholením celé této studentské eskapády byla skupina opilých pubescentů, kteří si profesorovu hodinu krátili popíjením doma ukradeného rumu. Starý pán si ničeho nevšiml. Ředitelka už byla poněkud všímavější. Nejspíš nebyla úplně nelidská, protože panu učiteli umožnila odejít dohodou a na opilou omladinu nezavolala Policii, ale rodiče, což se tehdy ještě považovala za výchovnější variantu. Jiní kantoři, byť mužského pohlaví, byli většinou zženštilí, neprůbojní, bojácní, prostě pro školství naprosto nevhodní. Už tehdy bylo zřejmé, že pan učitel je takřka vyhynulý druh.

Pamatuji si, že v mém školním věku byla sborovna padesát na padesát.  Nepociťovali jsme žádnou slabost ze strany silnějšího pohlaví. Dnes aby chlapa za katedrou hledal v pravé poledne s rozžatou lucernou a ještě marně. Ovšem stále pojem pan učitel působí jako zaklínadlo. Poté, co se školství totálně feminizovalo, všichni kolem tvrdí, že chlapi by to jistě zvládli líp.
Vybavuji si, jak se mi to kdysi zdálo nepatřičné. Ne kvůli mužům samotným. Neseděla mi ta globalizace. Jistě k tomu přispěly moje zkušenosti s muži před tabulí.

Problém je, že situace se nemění k lepšímu, ba naopak. Jako by chyba byla ve všech těch ženách, co si s křídou v ruce vydělávají na chléb náš vezdejší. Bez mužů a mužných vzorů. Možná to bude pravý důvod, proč se v našich zemích školní docházka stává Popelkou. Která jakoby čeká na svého imaginárního prince. Takového, který vnese mezi lavice rozhodnost, sílu, šarm a eleganci.

Každý prostě věří na nějakou pohádku. Češi si oblíbili Popelku, Sněhurku či další rádoby chudinky. Občas si představuji, co by se stalo, kdyby do našich škol vtrhli ti očekávaní princové. Zjednali by pořádek, nastolili rovné prostředí, řád a systém? Myslím, že pohádky jako příměr se do českých škol nehodí. Možná tak thriller či akční sci-fi. Tam přeci také vystupují neohrožené hrdinky, které se statečně staví tváří v tvář skrytému i viditelnému nepříteli a krom toho stačí ještě vykonávat řadu dalších vedlejších činností. Když už se nějaký učitel vyskytne, většinou je uchráněn běžné školní byrokracie. Jednak to těžko zvládá, jednak se vedení většinou bojí, aby jim velmi rychle nezvedl kotvy a neodplul do jiného, více atraktivního přístavu.  Pravděpodobně se dostane do postavení opečovávané orchideje.

Přitom samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle. Schopná a kvalitní minorita rozhodně existuje, já dnes ovšem mluvím o většině.

Konečně, i pověstný Igor Hnízdo byl dán do kontrastu s neurotickou kantorkou, aby o to víc vynikla jeho mužnost, ve školství tak nevídaná.  Jak to ale nakonec dopadlo, všichni dobře víme.

Dotaženo do konce platí, že česká škola muže postrádá. Tím spíš, že mám na mysli opravdové muže. Myslím, že je na čase, aby se někde nad tímto problémem seriózně zamysleli.  Když mohou ve větší míře obsazovat vedoucí funkce, do kterých je nominuje nějaká politická příslušnost, nikoli pedagogická schopnost, proč by nemohli působit i v terénu?  Genderová vyváženost má v tomto případě opodstatnění, ovšem musí být přirozená, nikoli podle nějakých kvót.  Ale to se zase vracím na půdu pohádkového světaJ. V tomhle ohledu totiž moc optimistická nejsem. Ačkoli, když jsem nedávno potkala šikovného a normálního pana učitele v první třídě, možná ještě není všechno ztracenoJ.

Hodinky nebo holínky

 ...obojí se natahujeJ

 Praha 7 nebo 8, obojí stejný nepořádekJ.

    Sedmičku mám pod větším drobnohledem a s úředníky si pravidelně dopisujiJ. Samozřejmě, nevede to nikam, ale pocit, že ten šlendrián člověk alespoň pojmenuje, vytváří iluzi, že jeden něco dělá, když už úředníci si dělají jenom to, co chtějí. Začátek školního roku mě přivedl zpátky na osmičku a ono je to prašť jako uhoď. Nechci znovu připomínat, že na našem školním pozemku nebylo ani hrábnuto, protože stavebníci, přes všechny sliby a smlouvy, prostě nedorazili. Zato se mohutně opravovala zničená cesta kolem školy. Od půli dubna zde rachotila těžká technika, a v květnu pak ulici zavřeli skoro úplně. S velkou slávou se chystali opravit asi kilometr totálně zničené silnice. Jelikož úsek mohl velmi věrohodně simulovat tankodrom, všichni jsme říkali, že pro budoucí pohodlí ten rámus, prach a nepořádek rádi vydržíme. Akce probíhala celé léto, takže starousedlíci si užili své. A my, co dorazili až nyní, jen valíme oči. Baroko pro oko. Rozšířené chodníky nahradily parkovací místa, kolem zúžené vozovky se tyčí nepraktický zvýšený obrubník a v místě, kde má problémy s pohybem i zdravý člověk, se objevilo parkovací místo pro invalidy. Nehledě na to, že invalida by se sem vypravil pouze v případě, že by hodlal spáchat sebevraždu, protože pohyb je zde vskutku velmi omezen, lze konstatovat, že každá změna je samozřejmě k horšímu. Přesto jsem se těšila na pohodlnou jízdu po opravené vozovce. Vyrazila jsem a ejhle. Pohodlí končí za zatáčkou, dál je cesta díky těžké technice ještě horší než dřív. Už to nestihli. Za čtyři měsíce neopravili kilometr cesty. Možná proto, že znovu kopou na jejím začátku. Tam zatasili cestu a ženou auta po chodníku. Už tři týdny. Hopsám kolem nich denně, tak vidím, že se moc nepředřou, asi je město platí od hodiny, ne od výkonu.  Teď jen napjatě čekáme, kdy rozbijí další úsek opravené cesty. Nejvíc by mě zajímalo, jaký chytrák to plánujeJ. A kde na to berou peníze, když všichni tvrdí, že se musí šetřit?

To si tedy nezasloužím:-)

„Tak to jsem si nezasloužila,“ sklouzávala maminka k emocionálně podbarveným výčitkám vždy, když se jí něco nelíbilo. Říkávala to ve všech možných i nemožných situacích, ovšem jako dítě jsem vůbec nechápala, jak si mohla nezasloužit třeba mojí pětku z chemie.  Myslela tím samozřejmě nedostatek naší snahy vyplnit její požadavky, jenže to chvíli trvalo, než tato skrytá informace dokličkovala k našim mozkovým centrům.

Často do svého nářku zahrnovala i nic netušícího otce, slovy: „ To si s tátou nezasloužíme,“ nás nutila k pravidelným nedělním návštěvám i v okamžiku, kdy jsme byli na opačném konci republikyJ. Otec si pak v neděli odpoledne v tichém bytě spokojeně pustil fotbal a vůbec neměl pocit, že by si svou nedělní siestu nezasloužil. Naopak, byl zjevně rád, že mu tam nikdo neřve a nenutí ho pojídat bábovku s vnoučaty, když zrovna běží první nebo kolikátá ligaJ. S odstupem času mateřské výhrůžky samozřejmě chápu, také se občas uchyluji k podobné metodě citového vydírání,J ale větu o tom, co si kdo zasloužil, raději nepoužívám.Pořád mi totiž není jasné, co si tím zasloužit si je doopravdy myšleno. Zasloužím si hezké věci nebo naopak pár facek? Kdo to posuzuje? A čím si je zasloužím?Tato myšlenka občas zaměstnává mé myšlenkové pochody, zejména poté, co se dozvím, že si někdo něco zasloužil. První, co se mi motá hlavou, bývá otázka, kdo stanovuje míru zásluh. Nebo i z jiného úhlu, zda je nějaké měřítko. Občas mi podobné hlouposti vrtají hlavou. CO když si zasloužím něco, co jsem nedostala? Nebo naopak, co když užívám něco, co si nezasloužím?Popravdě řečeno, moc velký smysl tato myšlenková ekvilibristika nemá. Když sleduji veřejný prostor, tak v něm si spíš každý zaslouží to nejhorší- trest, vězení, vyobcováníJ Naopak, nezaslouží si uznání, výplatu, hodného partnera a celou řadu dalších atributů. Napadá mě, kdo si to tedy zaslouží, ale takové odpovědi se nenabízejí. Časem jsem dospěla k názoru, že každý si zaslouží to, co má. Ovšem rázem se vynořili oponenti, kteří se dožadují odpovědi, jak si někdo zaslouží nemoc, bolest, strádání?Na to jsem odpovědět neuměla, protože tady bychom zabředli do složitých filozofických diskusí, na které většinou není čas ani prostor. Přitom by mi trocha světla do tohoto problému přišla docela vhod. Jenomže zdá se, že shoda panuje pouze ve faktu, že zasloužit si lze jen dobré věci. I tam se ovšem objevuje sporný bod. Proč on si zaslouží něco, co já ne?Pamatuji si, jak mě jednou rozladilo, že si maminka nezasloužila, aby na mě musela čekat celou noc, než se vrátím z nějakého bujarého náctiletého mejdanu. Byla z toho nepříjemnost a já pak zatvrzele oponovala, že si to tedy zasloužila, protože mě nemá právo omezovatJ No, šestnáct letJ. Sama nevím, jestli bych na jejím místě místo plačtivých výčitek nerozdávala výchovné fackyJ. Prostě ona si tehdy zasloužila, abych přišla včas a já si naopak zasloužila pár pohlavků.  Způsobů, jak definovat něco, co si zasloužíme, je jistě plno. Například moje oblíbené ticho. Když se vrátím z hlučné práce, zasloužím si doma ticho. Ovšem soused muzikant, který celý den pospává po nočním koncertu, si asi zaslouží prostor pro zkoušení svých hudebních produkcí. Oříšek je v tom, že naše představy o tom, co si kdo zaslouží, nějak neladí dohromadyJ.Dovedu si představit, že každý si myslí o sobě, že si zaslouží jen to nejlepší. Pokud by pomyslný žebříček toho, co si lze zasloužit, někdo vydal, asi by ta pozitivní byla rozebrána okamžitě. Neznám jedince, který by si zasloužil dejme tomu protivného šéfa dobrovolně. Jenže právě ten šéf je zase přesvědčen, že tak rýpavé zaměstnance mu byl čert dlužen a že tohle si rozhodně nezaslouží. A ve finále s tím musí koexistovat. Kdysi jsem o těch zásluhách opravdu vážně přemýšlela. Až do doby, kdy jsem si povšimla, že moje okolí si nic takového nezaslouží, protože přemýšlet o hloupostech nikomu ještě nepomohlo a vztahy neutužilo.

Proto také už neřeším, co si kdo zaslouží a kdo ne. Když se mě něco hodně dotýká, snažím se tuto maminčinu oblíbenou frázi vytěsnit a nepoužívat.  Ale někdy to naskočí samo od sebe. V těch negativních okamžicích-když se na vás valí jeden stres za druhým, nic nefunguje jak má, se mi dere na povrch, to si ale přece nezasloužím.

Na to mi kontrují doma: A kdo si to tedy zaslouží?Prostě nikdy nekončící koloběh otázek, na které není odpovědi. A ztrácet tím čas, to si přeci nezasloužímeJ

Zmizet

Zmizet by si asi občas přál každý z nás. Zanechat tady svoje starosti a problémy, zmizet někam, kde nás nikdo nezná a kde si mohu volně vydechnout. Někdo potřebuje zmizet jen na pár chvil, někteří to dotáhnou do extrémního konce a zmizí natrvalo. Jsou tací, co dokážou zmizet, ač fyzicky jsou přítomní. A nenajdete je, kdybyste se na hlavu postavili. Ovšem Zmizet je také zajímavá kniha. Dostala se mi do rukou nedávno a dnes přišla její chvíle. Je neděle a tak se občas zmizet dá. Třeba na hodinu při rozhlasové pohádce, zvyk z dětství, který se mě usilovně drží. Dnes jsem ovšem na  čas mizela s knihou Zmizet. Je to kniha mladé autorky Petry Soukupové, která je zavalena celou řadou literárních cen. Už jsem o ní slyšela, četla jsem ji ale dnes poprvé. A musím uznat, že si svá ocenění zaslouží. Píše jinak, neotřele, čtivě. Zmizet je svazek tří povídek, které se zabývají rodinnými vztahy z pohledu dítěte. Ještě jsem nedočetla, takže ještě minimálně jednou zmizímJ, ale už po dvou prvních povídkách vím, že je to kniha, který by z mé knihovny Zmizet nemělaJ.

Posel dobrých zpráv

 Býval čas, kdy zprávy šly jen tempem velbloudů…..sepsali Hapka s Horáčkem zajímavý text písně, který už léta pěje mistr KarelJ. Vybavila jsem si ho při otvírání mailové schránky. Dnes už opravdu nevyhlížíme posly nedočkavě, byť ty dobré asi podvědomě pořád. Dneska zprávy chodí rychlosti blesku, a mě napadá, že u mnohých by tempo velbloudí bylo mnohem vítanější.  Někdy se ve schránce objeví mail, který byste radši nedostali. Bezelstně ho rozkliknete a nevěříte vlastním očímJ. Dřív to byl dopis a troufám si tvrdit, že než jeden sesmolil vlastní rukou nějaký text, pak si ho ještě přečetl, měl dostatek času nad tím, se nad významem sdělovaného zamyslet. A to už ani nemluvím o době, kdy se zprávy svěřovaly do rukou poslům, kteří s nimi putovali přes hory a doly, a význam sdělení se mezi tím přesunul do úplně jiné roviny. Dneska se chaotické myšlenkové pochody namlátí do klávesnice, mnohdy bez háčků a čárek, bez nějaké vlastní reflexe, a jedním kliknutím to odpálí do éteru. Klidně i na druhý konec zeměkoule. A na druhé straně žádné rozechvělé očekávání, neklidné rozlepování obálky a stisk pomačkaného papíru. Rovněž klik a rovnu rána mezi očiL. Asi daň za rychlost a technikuL. A tak bych si spíš asi přála toho Gotta a jeho žádost po nejčestnější zpráv ,s  písní jít a být věčně poslem dobrých zpráv.

Proti proudu času

Ač dnešní doba nepřeje už kostelům a chrámům ač zájem lidí obrátil se ke kinům a krámům ….
   Nemoralizuji tady nad úpadkem současnosti, slyšela jsem v archivním rozhlasovém pořadu s Miroslavem Horníčkem. Z roku 1966!:-) Tedy tak dávno, že ani já si nemohu pamatovatJ Jak vidno, jde to všechno pořád dokolaJ .
Mně se ale z toho povídání víc zalíbila myšlenková hra, čím bych chtěl být v minulosti? Mistr slova Horníček tam na tuto otázku dokázal vymyslet řadu příměrů, které nejen pobavily, ale i donutily k zamyšlení. Čím bych asi tak chtěla být v minulosti já? Něco z Horníčkových nabídek by se mi samozřejmě líbilo. Třeba v antickém světě být mladým bohatým Římanem, kterého vyšlou pracovně do jižní Francie. To by přece byl ideální minulý životJ. Nebo být literárním kritikem v době Shakespeearově. Strefovat se do někoho a nevědět, kdo to byl. Klidně si umřít ve své povýšenosti a nevědět, co bude. Vesele si napsat, že „pan Shakespeare se zase pokusil o humor a vznikla z toho komedie. Jestli mu jako nestačí jeho tragedie.“J

Podobných otázek a odpovědí nabídl archivní pořad plno. Asi se k nim ještě vrátím, v pátek v podvečer už mi ubývají síly, a tak bych asi nejradši byla medvědem v nejhlubší fázi jeho zimního spánku, ale i tak mi to nedá. Čím byste chtěli být v minulém životě vy? Já asi nějakou PřemyslovnouJ. I když u dvora Rudolfa II. by to také nemuselo být špatné. Prošmejdit starou Prahu by mě ale lákalo v jakékoliv době.

Ovšem samozřejmě s vidinou, že se mohu spořádaně vrátit na Letnou do jednadvacátého století, protože dřívější doby by pro moje rozmazlené a zimomřivé tělo asi nebyly moc přívětivéJ. Ovšem představa je to lákavá a Horníček inspirativní. Jdu si i podle něho namíchat deci Mullera a deci ThurgauJ

A máme to za sebou

 Prvňáčci jsou milí a nevinní. Jako tabula rasa. Zkazí se teprve školní docházkou. Vzpomněla jsem si na tuto léty ověřenou pravdu zrovna dnes, když jsem pozorovala rozzářené oči natěšených prvňáků. Srovnat je s otrávenými obličeji zkušených abonentů školní docházky šlo jen těžko.  „Mám nový penál,“ vysvětloval šestiletý chlapec novému kamarádovi, zatímco patnáctiletý deváťák navrhoval společně si jít zakouřit na dětské hřiště.  Nakonec se u prolézaček asi potkali, ale s úplně rozdílnými zážitky a cíli.

Pozorovat děti prvního září je vůbec velmi zajímavé. Na soustředění či pracovní výjezd by sem měli jezdit psychologové a zaměstnanci pedagogicko-psychologických poraden. Asi by zde nalezli mnoho podnětů pro svoji kancelářskou práci.  Pravidelné exkurze prvního září by mnohé vysvětlily i těm, kdo se snaží přijít na kloub módním vlnám a netradičním hitům ovládajícím tržní hospodářství. Za pozornost by určitě stálo o dilema květinářek- nosí se ještě kytky prvního září nebo je to už minulost?Po absolvování mnoha dní s magickým datem 1. 9. si troufám pasovat se na znalce tohoto fenoménu. Jde o výbušnou směs euforie, nechuti, radosti i nesnášenlivosti, napjatého očekávání i otrávené apatie. Prvňáček, ztracený za obří brašnou, je na pomyslné špičce, zatímco deváťák, lhostejně žmoulající zakázaný nedopalek, se potácí někde u dna této třaskavé směsice. Na trase mezi těmito dvěma póly se ztratil elán a nadšení, které vystřídala skepse a lhostejnost. Samozřejmě mohu doručit několik zaručených výjimek. Nadšený pubescent, kterého těší, že vypadne z domova mezi kamarády a společně budou obdivovat minisukně mladé češtinářky, proti řvoucímu prvňáčkovi, který od rozmazlující maminky prostě do školní džungle nechce. Ve většině případů je to ale naopak. Někdy oprávněně, někdy jde jen o pózu, kterou vyžaduje okolí. Nebudu se přeci ve čtrnácti letech těšit do školy?Existují ale okamžiky, kdy se více méně tyto rozdíly kapku stírají. A první minuty nového školního roku k nim patří. Vypovědět si zážitky z léta, pochlubit se novými dojmy a nedočkavě vyhlížet souseda z lavice, to vše patří k první hodině nového školního roku.  To, co probíhá prvního, prostě ještě není škola. Svačinu sice maminka většinou vnutit dokáže, ale taška ani učebnice se nekonají. Těšínská jablíčka typu, ještě je léto, s radostí ukusují i učitelé. Homo scholensis totiž v duchu trne, kolik dnů školy má právě před sebou. Proto se ten první den ještě nepočítá. Jedna hodina s kamarády a celé volné odpoledne. Napadá mě, jestli by nakonec první září nemělo být do prázdnin zařazeno oficiálně. Třeba nějakým moudrým rozhodnutím pana DobešeJ. V záplavě jeho smysluplných nápadů by se tento jistě vyjímal jako růže mezi trnímJ.

Od druhého se totiž už jede na ostro. I když…..

Často jsou to jen slova. Druhého jsou všichni pořád duchem ještě na prázdninách. Asi i proto my máme školní grilování. Abychom doopravdy začali až v pondělíJ