O velkém snu

Už dlouho jsem si tady nepohrávala s nedělním čtením, jako by na knihu najednou nezbýval čas. Nicméně ráda tuto svou rubriku opráším, podzimní odpoledne jsou dlouháJ, a knihy jsou dobrý průvodce listopadovými plískanicemi. A dnes začnu rovnou zmínkou o nové knížce. Ne sice mojí, ale i tak zase jednou bude blog plnit svůj původní účel, a tím byla knižní propagace J .Vím velmi dobře, že je těžké knihu napsat, ale mnohem těžší je jí vydat a následně prodat.  To je opravdu běh na dlouhou trať. A tak mě potěšilo, že v tomto pro mnohé don kichotském snažení nejsem sama. Dostala se mi do rukou půvabná knížečka jedné mojí maminky. Ne snad, že já bych měla víc matek. To je termín pro maminky mých studentůJ  Jde o knihu o dětech a pro děti, a jelikož je tady na blogu hodně matek s malými dětmi, mohl by to jistě i být vhodný vánoční dárek. Kniha se jmenuje Sněhuláček aneb o jednom velkém snu malé holky a napsala ji Věra Vojtěchová. A jistě ve všech velkých knihkupectvích k sehnání. Navíc ji sama doprovodila půvabnými ilustracemi, takže je nejen co číst, ale i na co se koukat. Pro děti jako stvořené. Je to povídání milé, pohladí po duši i po oku, a takových knih je třeba. Já pro malé děti psát neumím, a jelikož chystám další příběh z drsné válečné doby, asi ani pro citlivé dušeJ . Ale zase píšu ráda a pořádJ, je to trochu terapie. Ovšem neděle je den pro čtení a tak se mu jdu věnovat:-) A co právě čtete Vy? (zvědavá jsem taky pořádně:-))

Historie.cs

Historie cs. je jeden z nejlepších počinů Čt 2. Vladimír Kučera se svými hosty tady zajímavým způsobem rozebírá historické události. Pro milovníky historie jako jsem já, je to skutečný zážitek. Příští čtvrtek – na Martina - mohu doporučit příběh vyhnání ze středních Čech. Přes 30 000 lidí bylo za protektorátu vyhnáno z rozsáhlého území Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, aby tam mohlo vzniknout cvičiště zbraní SS, a mimo hranice regionu se o tom skoro neví. Jak probíhalo vysídlení a jaký byl režim na tomto území, se dozvíte právě z této čtvrteční Historie cs. A dnes byla předpremiérová projekce spojená s besedou s tvůrci. Dostalo se mi toho potěšení, že jsem se mohla zúčastnit. Ne, že bych byla tvůrce, to zdaleka ne. Ale historici podali pomocnou ruku mé knize Odnikud nikam, která téma zpracovává beletristicky, a vzali mě s sebou. Takže jsem měla takovou promo akci ke knize, což by mělo potěšit pana nakladatele, který mi nejspíše zmizel v ilegalitě. J Ovšem večer byl hlavně o historii a historicích a já měla neopakovatelný zážitek z rozhovoru s těmi, co tomu opravdu rozumí. Běžně se mi totiž stává, že ta minulost nikoho nezajímá, nechce o ní mluvit. A tady to bylo se vší parádou, navíc zajímavě, a místy šlo až o vzrušující zážitkyJ. Povídat si s Vladimírem Kučerou či Jaroslavem Šebkem o čemkoliv z dějin, vždy je to poutavé, pro mě přínosné a samozřejmě velmi podnětné. Krom nich tam byli i další milí lidé z televizního studia a zajímaví historici, takže večer se nesl ve velmi příjemném duchu. I sklenka dobrého moku bylaJ. A jelikož se blíží kulaté výročí této smutné události, občanské sdružení Mezi řekami, jehož duchovní otec Vladimír Šmerák byl také iniciátorem akce dnešní, chystá plno zajímavých projektů na toto téma, máme se na co těšit. Začít můžeme už ve čtvrtek u Historie cs. Klidně i se sklenkou dobrého svatomartinskéhoJ

Drobečky z perníku

Hra Neila Simona se tentokrát hrála v Žižkovském divadle. Jde o představení příbramského divadla se Simonou Stašovou v hlavní roli, takže jsem byla zvědavá, co mně tento neznámý divadelní soubor předvede.  Pravda, pohybovat se ve večerních hodinách po Žižkově není nic moc, je to jako exkurze do světa menšin, ale do divadla jinudy cesta nevede.  Do hlediště zjevně přijel i příbramský fanklub, o čemž svědčil jak autobus před divadlem, tak rozhovory hlasitě vedené ve frontě na šatnu. Představení samo o sobě je koncertem Simony Stašové, jak také jinak. Dostala za to v roce 2007 cenu Thálie a zcela jistě si jí zasloužila. Ostatní jí jen nesměle sekundovali, přičemž ženské herecké osazení opravdu zdatně.  Hlavní mužská postava, role věčně neúspěšného homosexuálního herce, byla jak vystřižená z ochotnického divadla. Kdyby i tady byl pan herec, mohlo být představení ještě lepší, nicméně tento provinční herec byl (podle mého vnímání) velmi špatný a to celé představení také posadí trochu jinam. Ovšem samostatnou kapitolou bylo diváctvo.  Výlet do města na mnohé působil tak emočně, že si zapomínali vypnout telefony, chroupali oříšky a další mlsky, a hlasitě komentovali dění na jevišti. Případně se snažili napovídat. J Není to pro mě ojedinělý zážitek, kdysi v ABC se hlavní hrdina přikrčený za kulisou, která představovala jeho skrýš, ocitl v nezáviděníhodné situaci, když na první pohled elegantní dáma ve druhé řadě hlasitě křičela na jeho protivníka na jevišti, ať tam nechodí, že se skrývá za tím papundeklovým stromkem. No, nevěřila jsem vlastním očím (či spíše uším), ovšem podobné historky se děly i tento večer. Někdy tedy člověk žasne, kdo všechno se vydá do divadla. Nicméně jsem ráda, že jsem hru viděla, boj se závislostmi mně osobně není nijak vzdálený, a tak šlo o zajímavý úhel pohledu. Jak pravil program, tragikomický příběh s nadějným koncem. Ale je to one woman show.

Studenti u maturit neuspěli

Halasně oznamují média, která tak podle mého mínění záměrně vytvářejí paniku a zdání náročné maturitní zkoušky. Prý jedna třetina. No, i kdyby to byla pravda, tak šlo o zkoušku. Ne o test studentských vědomostí, ale o to, jak funguje celý ten nesmyslný systém. Myslím, že by bylo proti logice studentského života, kdyby se na podobný atest učili jako na opravdovu zkoušku. Musí fungovat v běžném školním roce, píší se normální písemky a zkoušky, a do toho se na sto procent učit na nějaký ministerský rozmar prostě nejde. Ani já bych se neučila. Zkouška je přeci od slova zkusit a oni si tady zkusili, že to nějak funguje. Výsledky budou podstatné až na konci roku. O tom by se mělo psát, ne, že studenti neuspěli. Protože jediný, kdo tady neuspěl, je ministerstvo a Cermat, který zkoušky připravuje. A pak média, která plácají prázdnou slámu, hledají skandál za každou cenu, a píší nesmysly. Nesmysly, kterým veřejnost věří. A všichni si myslí, že maturita je těžká. Blbost. Je to pád na hranici průměru, asi je potřeba,aby tady všichni byli průměrně - nevím, jestli hloupí nebo chytří. Spíš asi hloupí.
Ale  mimochodem, naši studenti by prošli.

Příběh pokračuje

Již třetí týden tady avizuji příběh Ziny, který vychází v Překvapení. Ve třetím díle je Zina už v Austrálii a nám se tím pádem otevírá exotika života u protinožců. Zrovna včera jsem se dozvěděla, jak tam slaví narozeniny. V kraťasech, na pláži, pod hřejivými paprsky rozpáleného slunce. Tedy věc, o které se nám, podzimním a zimním zrozencům v naší zeměpisné šířce, může jen zdát. Příští týden její příběh končí. Nikoliv ten osobní, ten naopak nabírá grády a spěje k závratným výšinám. Ale ten v Překvapení, její překvapivý příběh byl tady rozfázován do čtyř kapitol a tak nás příští pondělí čeká australské finále. Ale možná by se nějaké okénko dalo otevřít i tady. Kdyby Vás něco zajímalo, takové ty běžné australské reálie, v porovnání s českou realitou, třeba by si Zina dala říct a poslala nějaké příspěvky i sem? Nu, ale zatím se musíme nechat překvapovat v Překvapení. A je to čtení zajímavé, stojí za to na něj pohlédnout. Austrálie je prostě jiná realita. A v ponurých listopadových večerech  příjemné počtení:-)

Německé ohlédnutí

Německo historické

Německo hudební

Německo podzimní

Německo vodní

Most u Remagenu

Teroristé a já

   Kdysi dávno, ještě před mobilními telefony a internetem, tedy takřka v pravěku, jsem byla v Turecku. Jako mladá holka jsem jela s cestovní kanceláří s příznačným názvem Tramp turist. Ještě dnes mě jímá hrůza, čeho všeho jsem kdysi byla schopna. Neklimatizovanou karosou někam do hloubi Turecka. Ale o tom psát nechci. Spíš chci připomenout takovou zajímavost, že v době před informační revolucí jsme se tam vesele procházeli v Izmiru a Istanbulu, zatímco tam tehdejší prateroristé ukládali bomby do odpadkových košů. A my nic nevěděli, vesele se kochali exotickou cizinou, a teprve zpětně nám došlo, čeho jsme vlastně byli svědky. Naštěstí jsme přežili. A historie se jak známo opakuje, proto i tento víkend se stalo něco podobného. Ale už žijeme v době informační exploze, takže jsme hned věděli, která bije. Přijeli jsme do Kolína nad Rýnem, kde je údajně největší katedrála v celém Německu. Předtím jsme byli v poklidném Bonnu a příjezd do Kolína byl trochu jako facka. Mraky lidí a řev. A do toho Policie, sirény, helikoptéry. A prý teroristický útok. Tedy, přesněji řečeno, pokus o něj, přesto všichni věděli všechno. Ale to byl od pradávného Izmiru jediný rozdíl. Jinak se nikdo nevzrušoval, davy lidí proudily do katedrály a z katedrály, do restaurací, za zábavou. Prostě jsme už asi vůči terorismu otupěli, i když musím přiznat, veselo mi nebylo. Úkryt před deštěm v budově hlavního nádraží se také neukázal jako nejlepší volba, i tam byly nalezeny stopy výbušnin. Naštěstí se nic nestalo, ale je to pořád stejné. A lepší už to asi nebude. K tomu všemu (nebo možná právě proto) mi Kolín nad Rýnem přišel jako doslova hnusné město, plné pochybných individuí. Byla jsem moc ráda, že jsme odsud vypadli a pevně věřím, že se s terorismem v jeho současné podobě už setkávat nebudu.