Srážka

    Naštěstí nikoli s blbcem, i když… :-)¨
   V pátek je někdy těžké dostat se domů a neuvíznout v zácpě. Proto ráda jezdím později, kdy už všichni šílenci opustí stověžatou matičku v klamné vidině venkovské idyly, a pražské ulice jsou tím pádem volnější. Dnes to ale nešlo, a tak jsem se v odpoledních hodinách šnečím tempem posunovala směrem k Letné. Celkem mi to nevadilo do okamžiku, kdy se mi na zadek nalepila tramvaj, nemám ty řinčící kolosy ráda a jsem vedle nich docela nejistá. Zřejmě jsem nebyla nejistá sama,:-) neb chasník s dodávkou stojící přede mnou,patrně v představě, že je doma na dvorku:-) se náhle rozhodl couvat. A já mohla jen valit oči, protože couvnout přes řinčící čtrnáctku nebylo kam a auto přede mnou evidentně nehodlalo zastavit. Zastavilo až o mě, samozřejmě. Lekla jsem se tedy pořádně, vylítla jsem ven a sebekriticky musím přiznat, že jsem byla krapet hysterická:-). Chlap tím pádem nevěděl, z čeho má být vyděšený víc, jestli ze mě nebo z pochroumaného auta. Kulisu tomu dodávala řinčící tramvaj, samozřejmě. Naštěstí, náraz nebyl prudký, auta vydržela, a když jsem se uklidnila, byla jsem schopna za ním přejet i do klidné vedlejší uličky. Tam už jsme celou crash situaci vyřešili lidsky, vskutku nešlo o nic vážného, tak jsem se mohla už v klidu rozloučit a bez nehody dojet domů. Do města jsem se tím pádem vydávala sockou, na další drama v nekonečné páteční zácpě jsem neměla nervy. Praha byla plná Skotů, kolem Staromáku i nechutně opilých a hlučných. Jinde vypadali celkem kultivovaně, všichni ve svých národních sukýnkách. Potlačila jsem nemístnou zvědavost některému ji zvednout a přesvědčit se, že jsou pod nimi skutečně naostro, jak se tvrdí. Ale dobrá výchova zvítězila a nic nevhodného jsem neudělala. Asi i proto, že mě těšilo, že ty davy nemíří na fotbalovou Letnou, ale kamsi do Edenu. Nakoupila jsem dárky pro maminku Věru, která dnes slaví svátek. A vlastně i pro celý zbytek rodiny, protože devadesát procent jejích členů má narozeniny a svátek v říjnu. Je to u nás takový plodný měsíc:-)A pak už klasický páteční večer, naštěstí, bez další srážky:-)

Hodinový manžel

Jak jsou ty pojmy relativní. Když vyrazím do hodinového hotelu, tak to asi s mou morálkou bude trochu na štíru. Když mluvím o hodinovém manželovi, nemám na mysli nic erotického a nemravného:-). Naopak to svědčí o tom, že v naší domácnosti se nenachází žádný domácí kutil. A pak nezbývá, než volat manžela hodinového, protože ti vícehodinoví mají úplně jiné starosti. O této fungující firmě jsem již několikrát slyšela i četla, na vlastní kůži, respektive kuchyni, jsem ji vyzkoušela teprve nyní. Během nedávného malování vzalo za své několik věcí. Některé natrvalo, jiné by se snad daly opravit. Daly, samotným jim to nějak nejde:-). A po několika marných pokusech se zjistilo, že ani amatérsky se neopraví. Profesionál se tedy dostavil včera odpoledne. Hezky, elegantně, s kufříčkem. A vzápětí bylo vše hotovo. Dvířka drží, světla svítí, voda nekape. Pěkně po sobě uklidil, usmál se  a byl pryč. Prostě profesionální manžel. Dobrá služba skrytá za relativně matoucí pojem. Hodinovou manželku by asi pánům nikdo neschválil.:-)

A premiéra,moje malá premiéra:-)

Jít se mnou do kina je úkol jen pro otrlé. Do sálu se totiž zásadně vkrádám až po reklamách, ostražitě se rozhlížím, kde je nějaký popcorňák s colou, protože tyto ingredience v kině nesnáším. Vadí mi ten pach, nemluvě o chroupání a srkání během filmu. Nesnáším, když se někdo u filmu baví a mám celou řadu dalších výhrad, které mě v návštěvě kina limitují. Nejradši jsem v kině někdy dopoledne, nejraději sama. Z toho jasně vyplývá, že jít na premiéru je pro mě (a hlavně pro moje okolí) velká zkouška odvahy. Většinou se těmto produkcím vyhýbám, tentokrát jsem šla ale dobrovolně a ráda. Paní šéfredaktorka Překvapení, byla tak laskava a vzala mě s sebou na premiéru filmu Habermannův mlýn. Šla jsem na to jako historik a jako ctitel filmů Juraje Herze. A nezklamalo mě ani jedno.  Premiérové publikum bylo kultivované, bez popcornu. Začátek, klasická filmová premiéra. Kolem se míhají filmové i jiné hvězdy, pak se usadíme v sále a začne představení tvůrců. Moderátor, který měl říct přibližně pět souvislých vět se asi čtyřikrát spletl, ale patrně nemají lepšího. Vrcholem jeho projevu bylo, když nás srdečně, ale opravdu velmi srdečně přivítal v kině na Smíchově, přitom my seděli ve Slovanském domě  Na Příkopech. No, není každý profesionál. Film ale už o profesionalitě byl a tak mohu jen doporučit. Ne samozřejmě v případě, že jdete na romantickou schůzku nebo se chcete odreagovat. V tom případě Habermannův mlýn vynechejte. Chcete-li se něco dozvědět, podívat se na naši nedávnou minulost bez růžových brýlí mámení či vzpomínkového optimismu, jděte. Chování českých lidí po skončení války je pořád dost tabuizované. Princip kolektivní viny vůči Němcům je přijímán takřka bez výhrad, oni za to přeci můžou, tak co? Ale co když je všechno jinak, jak tomu ostatně v historii bývá hodně často? Je to o české povaze nebo se tak chovali všichni? A desítky dalších otázek si můžete klást po skončení filmu, při jehož sledování naskakuje husí kůže. Pan režisér sám byl v koncentráku, má jistě jiný úhel pohledu než my, co zažili maximálně normalizaci, a o  porevolučních dětech už ani nemluvím. A proto je nutné, aby to bylo pojmenované, abychom to viděli. Ve škole mi děti říkají, buď že to není možné, nebo že oni by si to líbit nenechaly,J případně, že to je správné, že Němci si to zasloužili. Je těžké pak diskutovat, když druhou stranu oni neznají. A tak je vezmu na Habermannův mlýn. Aby viděli i odvrácenou tvář naší holubiččí povahy. A jsem zvědavá na Vaše názory, kdo už film viděl nebo uvidí. Fakt to stojí za to. Pro mě to byla hodně zajímavá premiéraJ

Nominováni byli (pokračování ze včerejška)

:-)
1.Aya

2.Jak jde život                  
3.Miška
4.Matyskovi
5.Mikrouši
6.Monika
7.Mamma-K
 A cenu získávají ..................naprosto všichni:-)
Na nominovaných kreativních blozích se samozřejmě připomenu:-)
Krásný dnešní svátek zvířat všem zvířátkům a jejich milovníkům

Díkůvzdání

 Neděle je jako stvořená k poděkování. K takové mojí vlastní bohoslužbě. Poděkování za milé ocenění. Dostalo se mi ocenění za kreativitu. Nu, nemyslím si, že bych zrovna já byla extra kreativní, spíš vytrvalá:-), ale moc mě to potěšilo. Nejsem člověk, který umí přijímat chválu, proto mě to i zaskočilo. Samozřejmě, příjemně. Kdo byl tedy ten člověk, kdo mě ocenil. Jde o trojlístek šikovných a milých žen, které si sami ocenění víc než zaslouží: Vlaďka, Andy a Handy. Dámy, děkuji nastotisíckrát a moc si toho považuji:-)
Co všechno takové blogovyznamenání obnáší. 1) Poděkovat.
Děkuji, mnohokrát a srdečně.
2) Umístit logo na svých stránkách
Umístěno:-)
3) Dát odkaz na osobu, která Vám ocenění věnovala
Odkazy jsou barevně vyvedené:-)
4) Napsat o době sedm věcí, které mohou být zajímavé pro ostatní
Tak tady nevím, co asi tak může být zajímavé pro ostatní. Řekla bych, že nic. Nicméně sedm věcí jen tak o sobě snad dám dohromady.
Jsem divadelní člověk- baví mě prkna, co znamenají svět. V minulém životě jsem asi byla hérečka.
Snažím se psát knihy - už se mi povedly dvě a ještě pár povídek ve Slepičí polévce pro českou duši. Ale to už je hodně dávno.
Miluji Zachariáše z Hradce- díky němu jsem se stala zaníceným pejskařem.
Jsem trochu don Quichot- jinak bych asi nemohla učit děti (a přes vše řečené je učím ráda)
Objevila jsem kouzlo automobilismu a na stará kolena ráda brázdím české (bohužel rozbité)silnice.
Těší mě historie, asi jsem se nenarodila do správné doby. V minulosti se cítím líp.
Miluji ticho a nesnáším hluk v jakékoliv jeho podobě.
5) Nominovat sedm tvůrčích blogů
I to bude oříšek. Všechno nebo nic. Čtu, obdivuji a vážím si všech. Mám-li vybrat, vyberu zítra, sedmičku kreativců na začátek nového týdne. Tím pádem splním i body číslo šest a sedm, dát odkazy a upozornit na ocenění.
Dnes přeji hezký zbytek neděle všem, přeji, aby byla bohu milá, protože dnes je Bohumila a to je můj tatínek, který má tím pádem svátečnější neděli. Stejně jako bude info o výstavě ve Veletržním paláci, který se stal terčem dnešní mojí kultury. A držím palce holkám baskeťačkám:-) Ať jsou zlatě kreativní:-)

K čemu nějaká pravidla?

Je fotbal. Sparta (náš nejbohatší a nejprotěžovanější klub) konečně jednou vyhrává. První půle se pomalu blíží ke konci. Tak bafuňáři rozhodnou: dnes se hraje jen na jednu půlku. Vyhráli jsme.A je to:-)
  Blbost, která se mi neustále vtírá do hlavy, když vidím některá vládní úsporná opatření. Konkrétně teď narážím na stavební spoření. Nemám v zásadě nic proti tomu, že stát nechce dávat příspěvek na spoření. Jednak stát hrabe jen pro sebe, a jednak je to prostě jejich rozhodnutí. Ale vadí mi, že si svévolně mění ta pravidla uprostřed hry. Podle selského rozumu bych myslela, že je přinejmenším slušné nechat doběhnout původní smlouvy a nové již uzavírat podle nových pravidel. V Čechách to ovšem zjevně nefunguje. A tak mě napadá, co se třeba stane s naším penzijním spořením, do kterého nás všichni nutí a člověk, který si naivně myslí, že si od středního věku do penze něco málo naspoří, se patrně ničeho nedočká. Vždycky u nás totiž někdo může změnit pravidla uprostřed hry. A to je nečestné a nesportovní, jak by pravil Mirek Dušín. Ten a jeho zásady jsou ovšem u nás dávno k smíchu. Jak se ale bránit faulu, který byl podle dřívějších pravidel na červenou kartu a dneska je legální? To tedy vskutku nevím. Snad jen zrušit fotbal. Myslím ten vrcholový. Peníze, co tam tečou, by jistě pomohly jinde, a na Letné by byl konečně klid. Tady se ale pravidla samozřejmě nemění. Už staří Římané věděli, že chtějí-li udržet plebs na uzdě, potřebuje chléb a hry:-) Přesto si myslím, že pravidla uprostřed hry se prostě nemění. A spořit na nějakou penzi v naší zemi rozhodně nemá cenu.

Nové kalhoty

Vyndala jsem podzimní kalhoty. „Sakra, nějak se srazily. A ty druhé taky, to je tedy hrůza, co se to s těmi textiliemi děje. Člověk je chvíli nechá ležet bez dozoru a oni se klidně zdrcnou.“  Pokud se nechci celou zimu klepat v pláťákách na gumu,J nezbylo než vyrazit na nákup. Cílem byly nové džíny. Na Letné je neprodává žádná anorektička, ale pořádný chlap jako hora. I tak jsem vstupovala s drobnými obavami, kterých mě trochu zbavil předchozí zákazník. Takový malý kulatý soudeček, pán ho ovšem bez problémů oblékl. Ten jásavý hlahol, který úspěšnou koupi provázel, se mi zdál povědomý, a tak jsem při bližším průzkumu zjistila, že se jedná o Romana Skamene. Prince ani chuďase už by mu také nikdo nevěřilJ Vznesla jsem nesmělý dotaz na obří velikosti, prodavač mě přejel zkušeným pohledem a vyřkl číslovku, která mě málem porazila. Spolkla jsem poznámku, že si kupuji o dvě čísla menší, a nechala si apaticky vybrat zmíněnou velikost.  A vklouzla jsem do ní jako pod peřinkuJ, pán je zjevně odborník na svém místě, a já se zase po dlouhé době v kalhotách neškrtím. Cedulku s velikostí jsem samozřejmě fikaně odstřihla a budu je vydávat za svoje standardní číslo. Kalhoty tedy mám, pohodlné, celkem šik. Jestli se ale do nich příští rok nevejdu, tak se snad……………………………..........                                                                                                                                   

...................................................................asi dám k filmu. Jako jeho nová Helena RůžičkováJ