Vyprodáno!!!

Dnes jedna kratinká informace. Internetové knihkupectví http://www.kosmas.cz/ má Odnikud nikam vyprodáno. Ne tedy, že by byl vyprodán celý náklad, což by bylo skvělé, ale momentálně není kniha skladem. A i to je v podstatě dobrá zpráva. Alespoň pro mě. Je tam samozřejmě Jan Heřman, toho lze stále zakoupit,ale Odnikud nikam je třeba objednat a to je super. Jinak se dá koupit na jiných stránkách a to na http://knihy.abz.cz/ , kde je zatím nejlevnější.

Blogoromán

Bloggování je patrně dalším novým fenoménem doby. Sama jsem k němu byla víceméně donucena z důvodu propagace knížky,ale musím přiznat, že jsem mu přišla na chuť. Je to svým způsobem příjemná reflexe, potažmo i terapie. Nicméně zdá se, že bloggování už povýšilo i do literatury. Jako první s tím přišel Martin Fendrych a jeho blogoromán, Slib mi, že mě zabiješ. http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/ty-vole-marty-jak-to-pises-fendrychuv-blogoroman_121608.html
 Byla jsem i na křtu, ale bylo to na mě tak nějak příliš vulgární. Ten román, ne křest.
 Ovšem když se podíváte na internetové diskuse, které on reflektuje, tak se asi není čemu divit. Ale i tak...
Další byl Michal Wievegh. Ten už samozřejmě musí být komerční, tak tam jde o soutěž a o peníze. Ale i tady se to vulgarismy jen hemží a pokud nemáte v textu nějakou pikantní soulož pokud možno incestní a vulgárně popsanou, patrně nemáte šanci uspět.  http://www.blogovyroman.cz/
 Je to zvláštní fenomén, oba dva pánové jsou jistě mistři ve svém oboru, jejich projekty jsou zajímavé a v podstatě se mi i líbí, ale zdá se, že bez řeči ulice nelze prorazit. Vox populi, vox dei. To už prosazoval po vzoru středověkých vzdělanců i  pan Železný a podívejte, jak dopadl. Vskutku nelze dnes dělat literaturu bez toho, že - a teď parafrázuji:- hovno, pytel, sračka, to je moje značka? - uf, až se mi z toho opotila klávesnice, fakt to nemám ráda. Ale blog je blog:-)
 Chtěla jsem to zkusit se školními perličkami, že bych reflektovala názory potencionálních čtenářů a pak by vznikla blogotřídní kniha, ale co by tomu řekli češtináři?:-)
Není to tak trochu cesta ODNIKUD NIKAM?

Knihkupectví Academia

Dnes jsem vyrazila pozvednout si náladu do Prahy. Cílem bylo několik pražských knikupectví,což je pro mě odjakživa skvělá terapie. Ztratil se v Luxoru alias Paláci knih je vždy báječné. Pokud na to ovšem nekoukám z toho hlediska, že v tom moři knih se moje Odnikud nikam snadno ztratí. Ale protože je zatím snadno objevitelné mezi novinkami, měla jsem radost.
Další zastávkou bylo knihkupectví Academia. To mám ráda zase proto, že tam je na rozdíl od Luxoru skvělý klid a pohoda,žádné mraky kupujících ( a Odnikud nikam mají také, hned vedle Němcové, Nerudy a Nezvala, což je vskutku skvělá společnost). A Academia má ještě jeden bonusový bod k dobru. V prvním patře je výborná, nekuřácká kavárna, kde lze v klidu posedět, pohovořit, přečíst si knihu či noviny a nebo jen tak v klidu mezi knihami rozjímat. Málo kdo o tom ví a je to taková oáza uprostřed města. A dnes tam navíc byla výstavka obrázků a koláží, která mě doslova nadchla. Jmenuje se Milovníci knížek. A to já jsem. Na http://www.huptych.cz/ můžete její velkou část vidět. Moc mě pobavila a potěšila. Hezký sobotní zážitek. Doporučuji.

Carpe diem

Profesor Jan Kuklík byl historik,kterého jsem si vážila. Rozhovory s ním byly vždycky obrovským zážitkem.
Než jsem jela letos na dovolenou,volal mi, že se sejdeme,abychom si popovídali nejen o Odnikud nikam.
Těšila jsem se. Uživala jsem si na Chiosu a když jsem se vrátila, dozvěděla jsem se, že pan profeosor zemřel. Náhle, uprostřed práce, s mnoha plány do budoucna. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dnes byl pohřeb, takže je to pravda. Smutná pravda. Jen to potvrzuje staré známé, že nevíme dne ani hodiny. A že je třeba podle starých latiníků ctít zásadu Carpe diem. A nezapomínat na blízké lidi.
 A já nezapomenu ani na pana profesora:-)

Robert Vano

Dnes trochu kulturně. Robert Vano, světoznámý fotograf, má svou víystavu v Praze v Mánesu. Organizuje ji svělá galerie Leica, kterou také vřele doporučuji Vaši pozornosti: http://www.lgp.cz/  Jednak je výborná a druhak se věnuje fotografii. To proto,kdyby sem náhodou zabrousil někdo z projektu 365. Mám pocit, že tam je fotografů plno. A dobrých. Určitě by je galerie zaujala.Pro začátek mrkněte na stránky. Ale dnes chci psát o výstavě v Mánesu, kde vystavuje Robert Vano. Pak jede do New Yorku. Výstava je skvělá, fotky výborné a Robert Vano vstřícný. Nejen že tam stojí a trpělivě odpovídá na otázky ( podotýkám, že téměř denně), ale i se samozřejmě podepíše a nebo i nechá s Vámi vyfotit. Já to vnímám,jako úctu k lidem, co se přijdou na jeho fotky podívat. Při své proslulosti by třeba už nemusel, ale on tam je a je milý.Kolik znáte našich pseudoumělců čili celebrit,jak se jim teď módně říká,kteří se s Vámi normálně lidsky baví či Vám v klidu vysvětlí vše, nač se zeptáte?
Nu,jsme přeci jen malá česká kotlina a víc co jiného tu kvete závist, korupce a neochota. Proto ta Vanova vstřícnost je jak z jiného světa. Vřele doporučuji, zajděte tam.
A mimochodem, je to i docela bezbariérové - na tři schody u vstupu vede nájezd - alespoň dneska tam byl.

Pytel blech a stádo zajíců

Pracovat s dětmi po prázdninách je úplně stejně nadlidský úkol, jako uhlídat pytel blech nebo stádo zajíců.
Matně si vybavuji, že to byl pohádkový úkol pro nějakého hloupého Honzu a on se s tím popral tak, že pohádka měla klasický dobrý konec. Nezbývá než doufat, že naše cesta Odnikud nikam celým školním rokem bude mít také dobrý konec. A jelikož si někteří povšimli prezentace na TV Public a ptají se ( k mé velké radosti) kde lze knihu zakoupit, s potěšením zde dávám kontakt na internetové knihkupectví.: http://www.kosmas.cz/  Ale zcela jistě to jde v Luxoru na Václavském náměstí.
Školní rok ovšem přeje víc perličkám ze školních lavic.

                                                    Hodlám se k nim brzy vrátit, ale dnes ještě

Odnikud nikam.

Včera totiž bylo výročí sedmdesát let od vypuknutí druhé světové války a tím vlastně také začal příběh mých hrdinů. A vystěhování Neveklova: http://www.neveklov.cz/

Prvního září

Dnes se šlo po dvou krásných měsících znovu do školy. Je to tradice již letitá a tak i hrdinové z Odnikud nikam nastupovali prvního září do školy. Uvádím ukázku z jedné školní kapitoly, a i když je mi jasné, že se dětem dneska nechtělo ( a učitelkám také ne:-), je fakt, že bylo hůř:-)

 ukázka z Odnikud nikam:

     V téhle mizérii jsem v září devětačtyřicátého roku vypravila Vendu


do první třídy do Neveklova. Vedla jsem ho za ruku a přesvědčovala ho,

že školy prostě musí. Nechtěl a měl tisíc argumentů proti. Než jsme došli

z Ouštic do Neveklova, byl by mi vymluvil díru do hlavy. Stará školní

budova stála hned na kraji městečka. Trochu dojatě jsem ho usazovala

do odřené dřevěné lavice hned vedle kamen. Pamatovala jsem je ještě z dob

svojí školní docházky. Školník Tabulka každé ráno zatápěl a po vyučování

jsme mu ochotně chodili pomáhat s přípravou dříví.
Úhledné hraničky jsme stavěli přímo na podlahu.
To už teď asi nebude možné, v některých třídách se totiž objevily parkety
a vedle kamen krabice na dříví a uhláky.

Sotva Venda prokoukl mou nostalgickou slabou chvilku, naléhal,

ať ho radši vezmu domů, že se bude učit s dědečkem jako dosud.

„Určitě maminko. A budu pomáhat.“
 „Jsi malý vyděrač,“ pohladila jsem ho po rozježených vlasech a nechala ho mezi ostatními prvňáčky napospas novému vzdělávacímu systému.

Starý ředitel Janovský nám byl určitou zárukou, že škola nebude hlásnou

troubou poúnorového režimu.

Jak moc jsme se mýlili, nám došlo v okamžiku, kdy nestraníka Janovského

nahradil soudruh Jiřička. Z pověření strany a vlády!