Karafiáty

 Mám ráda karafiáty. Líbí se mi jako květiny. A jejich výstava v Klatovech je vždy úchvatný zážitek.

Přesto karafiáty jako dárek nikomu moc nedávám. Většinou se totiž setkám s pohrdavou poznámkou, že jde o komunistickou kytku.

Soudruhům se totiž povedlo karafiát dokonale zprofanovat. V březnových oslavách MDŽ patřil k typickým atributům obdarovávání soudružek, dával se i při volbách, prostě si ho soudruzi oblíbili.

A pro karafiát to byl polibek od ďábla, nese se s ním dosud.

Zkuste někomu přinést třeba kytici červených karafiátů. Pokud vás přímo neobviní ze sympatií k minulosti, tak se alespoň bude tvářit rozpačitě, neřkuli rozladěně. A to i přesto, že jde o krásnou kytku s dlouhou historií.

Karafiáty pocházejí z oblasti Středomoří a jejich pěstování se datuje až do dávného starověku. V antickém Řecku šlo dokonce o květinu samotného Dia.  Božská kytka.

Karafiáty tady byly hodně využívány při náboženských obřadech a oslavách. To tedy vlastně měli nečekaně se soudruhy podobné, takové kouzlo nechtěného.

 V průběhu středověku se pak karafiáty staly oblíbenými v klášterních zahradách, kde byly pěstovány nejen pro svou krásu, ale také pro léčivé účinky. V renesanci se staly symbolem lásky, čistoty a oddanosti. Najdeme je i na slavných plátnech, a proto v souvislosti s karafiátem nelze nezmínit Da Vinciho Madonu s karafiátem.

Karafiát má i revolučního ducha, v Portugalsku je zaznamenaná Karafiátová revoluce.

Elegáni pak karafiát nosívali v knoflíkové dírce, kam si ho připínali jako nepřehlédnutelnou ozdobu. Dnes tak činí i ti, co chtějí připomenout kupříkladu Den matek.

Historie karafiátu je tedy hodně dlouhá a zajímavá. Proto si myslím, že soudružské MDŽ už by mu mohlo být odpuštěno.

Karafiát si to zaslouží, a to nejen v březnu, který je s ním v našich končinách neodmyslitelně spjatý. Dopřejme si proto v březnu svou soukromou karafiátovou revoluci, ve všech významech toho slova.