Před odchodem na prázdniny si musí děti ještě společně povinně zasportovat.
A tak je tady klasický sportovní den.
Zápolí se v mnoha sportovních odvětvích, někoho to baví, někdo se dnem proflakuje jak to jen jde.
Někteří antisporrtovci raději pro jistotu vůbec nepřišli, což tedy naprosto chápu.
Jde totiž logicky o den, kdy místo klidu a pohody stojí před námi rozžhavené hřiště, tělocvična plná pachu potu a nekonečné závody, při kterých už nikdo pořádně neví, jestli je to radost, nebo spíš takový školní trest.
Někteří nadšení sportovci tady sice opravdu zápolí s radostí, těší je, že mohou ještě jednou před prázdninami pořádně zatnout zuby a dát do toho všechno. Je to jejich chvíle, kdy se cítí živí a energičtí, ve svém živlu.
Ale pak jsou tu ti, co jim sport zas tolik neříká. Profilem jde třeba o budoucí kavárenské povaleče.
Ti se pak snaží povinnému sportu vyhýbat, jak to jen jde , aktivně třeba vymýšlí, jak se nenápadně schovat do stínu, nebo se tváří, že je už od rána bolí noha nebo hlava.
Nejlíp to tedy vyřešili právě již výše zmínění absentéři.
A upřímně, kdo jim to může mít za zlé? Proč si v posledních dnech školy neužít trochu klidu, když je za námi celý školní rok.
A před námi tolik slunečních dní a
nekonečné prázdniny?
Možná by stálo za to se zamyslet, proč vlastně musíme na konci školního roku nutně běhat
a skákat. Zejména v časech, kdy vedro atakuje tropické hodnoty.
V čase, kdyby člověk radši ležel někde v chládku s ledovým pitím...
Takže ano, sportovní den na rozpáleném hřišti může být někdy výzvou, může být oslavou pohybu, ale také třeba přehlídkou liberální tolerance a nadhledu.
Zůstaňte klidně doma. Nebo alespoň ve stínu.
Tam se pak můžeme společně těšit, až zazní poslední píšťalka soudcujících tělocvikářů
a všichni se unavení konečně vydají na prázdniny.
Osobně se tedy divím, že nikomu nepřijde divné nechat děti celé dopoledne sportovat / soutěžit/ na rozpáleném hřišti / dnešním hřišti/?
Žádné komentáře:
Okomentovat