Bylo nebylo

 

Některé školy jsou jako pohádka. 

Jen v nich není princ, víla, ani pohádkový konec, kdy dobro vítězí nad zlem. 

 Zato se v nich hojně vyskytují ďábli, či spíše ďáblice, převtělování, čarodějnice,  (většinou druhé kategorie) kmotři, selektivní spravedlnost a akademický titul zakoupený stejně snadno jako rohlík ve večerce. 

Na vrcholku toho všeho pohádkového chaosu trůní nějaká klasická královna. 

Není potřeba si ji představovat konkrétně, znáte ji možná i ze své školy. Říká se jí různě: vaše veličenstvo, paní  ředitelka, carevna,  madam Protekce, nebo prostě „šéfová“. 

Do zvířecí se vypravit nechci, ale i její tituly se čas od času použijí.

Nejde ani tak o její pedagogické (ne)schopnosti (ty by jen zbytečně rušily chod systému), jako o její schopnost obklopit se těmi správnými lidmi. 

Ideálně těmi, co nemluví, neodporují, a hlavně nikdy nic neumí lépe než ona.

Zatímco schopní učitelé pak z jejího království mizí jak pára nad hrncem, v takovém prostředí se totiž špatně pracuje, neschopní vesele bobtnají do funkcí a komisí. Z nuly se tu nestává jednička, ale z neschopy metodik či PR manager.

Na takových školách se už dávno neučí. Tam se přežívá. 

A tamní paní ředitelka?

/většinou je to ředitelka, i když vůbec nepopírám existenci podobných bazilišků mužského rodu na postu ředitel/.

 Ale v pohádce jde o královnu, tedy ředitelku. . 

 A ne, to není ta moudrá dáma s knihou v jedné ruce a pedagogickým étosem v druhé.

 Ne. 

Tohle je jiný živočišný druh. Kříženec manipulace, primitivního narcismu a excelové tabulky odměn pro poslušné idioty.

 Kdo souhlasí, ten má odměny, a kdo se ptá, ten má smůlu.

A maturita?

Ta je tu spíš takové slavnostní poděkování za známost. 

Dcera kamarádky, co si plete Shakespeara se Shrekem, logicky odmaturuje s vyznamenáním, jak jinak. 

Učitelé její roztomilou neznalost tiše přejdou. Jednak nechtějí ztratit práci, jednak se bojí, že by na ně přišla komise ČŠI složená z kamarádů ředitelky a všech vlivných mužů, kteří prošli její ložnicí...

Jisté je, že paní ředitelka není na svou funkci sama. Má oporu, třeba v nadřízeném šéfovi, se kterým sdílí nejen vize, ale i lůžko. 

Jako kdysi Kateřina Veliká. A její Potěmkinovy vesnice.

A tak se pozvolna a vytrvale tvoří pevná a neprodyšná síť, která drží školu pohromadě.

No a ten, kdo se bouří, uvízne v pavučině. 

Školu tohoto typu nezachrání ani audit, ani inspekce. Tahle loď totiž nepluje podle pravidel, ale podle známostí.

 A pokud máte pocit, že se v tom poznáváte… tak vás vítám v realitě některých škol.

A pokud si teď říkáte, že to není možné, protože škola je přece instituce důvěryhodná 

a důležitá… rovněž máte pravdu. 

Jen ne stoprocentní.

Někdy se totiž školství mění v reality show s titulní blondýnou v hlavní roli a se scénářem od sittcomového génia.

Naštěstí, nejde o setrvalý a hlavně běžný stav. Jen občas, v takovém školním darknetu, se podobné ústavy najdou.

Existují, je to taková temná strana reality.

Zákon mlčení, poslušnost, odměny za věrnost a rychlý konec pro ty, co kladou otázky.

Schopní?

Ven. 

Nejspíš by mohli udělat něco neodpustitelného, třeba učit. Nebo mít názor. 

V takových místech se ovládá protekce do té míry, že by i středověká šlechta záviděla.. Zbylí učitelé mlčí.

 Ne proto, že by souhlasili, ale protože hypotéka je svině.

Tituly?

Dneska už levnější než permanentka do fitka. Koupíte dvě – třetí dostanete zdarma pro kámošku.

Vypadá to dobře v hlavičce mailu i na dveřích kanceláře. Nevadí, že dotyčný nepozná podmět od předmětu – hlavně, že má Mgr., PhDr. a občas snad i UFO.

A co děti? Ty si z toho odnesou hlavně jeden poznatek: že loajalita k moci, i když je hloupá  a zlá, se vyplácí víc než myšlení.

 A to je možná to jediné, co se v té škole skutečně naučí.

Tak to chodí. 

Ale než se zasmějete, uvědomte si, že nejděsivější na tom je, že to vlastně není vtip.

Ale jde o pohádku, takže nějaký konec bude jistě dobrý.