Konec června krom radostného konce roku paradoxně s sebou nese smutné historické události. Jako by dějiny někdy na léto zanevřely.
Chci připomenout
minimálně dvě, na které mi s vysvědčením a školním výletem dosud nezbyl
prostor.
První je určitě Milada Horáková, od jejíž
vraždy včera uplynulo 75 let. Jde tedy o takové půlkulaté výročí této justiční
vraždy, tak se o ní i víc mluví. Na sedmičce dokonce instalovali murál v podobě
jejího portrétu.
Myslím ale, že pozornost
si zaslouží i muži, kteří byli zavražděni společně s ní. Jejich jména tak
známá nejsou. Zavražděni komunisty tedy byli i tito pánové: Jan Buchal, Záviš
Kalandra, Oldřich Pecl.
Ale zpátky k Miladě.
Myslím, že za připomenutí stojí její dopisy pro dceru, které napsala v cele
smrti a které soudruzi zatajili. K dceři se dostaly až po revoluci. Jsou k dispozici
v audiopodobě, naprosto obdivuhodně je načetla paní Libuše Šafránková.
Když je slyšíte v jejím
podání, nelze se ubránit emocím. Ono to nejde ani tak, ale tohle čtení je hodně
silné.
A druhá historická
událost, ta dnešní, je předzvěst války. Smutné je, že po sto deseti letech je
předzvěst války ve vzduchu asi znovu, ale pořád můžeme doufat.
V roce 1914 už jim na doufání zbýval poslední měsíc. 28. června Gavrilo Princip v Sarajevu zavraždil následníka trůnu Františka Ferdinanda d Este a jeho vyvzdorovanou ženou Žofii Chotkovou. A za chvíli to všechno vybublalo…
Žádné komentáře:
Okomentovat