Červen je tradičně ve znamení školního vysvědčení. Děti se těší na prázdniny, rodiče se těší, až jim skončí školní koloběh, taxikaření a stres z domácích úkolů, a učitelé... ti se těší, že s sebou přestanou cukat při zvuku zvonku a jekotu dětí a že vůbec přežili.
Ale co my ostatní? Kde je naše vysvědčení? Kdo
zhodnotí náš výkon za uplynulý rok života?
Po pravdě řečeno, jako dospělí asi o takové hodnocení
moc nestojíme.
Představme si, že bychom dostávali známky jako na
základní škole.
Z čeho
všeho by mohla být naše každodennost hodnocena? Kupříkladu z docházky, to
by asi bylo za jedna, protože vás MHD
zkoušela každé ráno. Následovala by známka z chování. To by asi bylo za
dva, i kvůli té MHD. Občas totiž vzteky vybubláme. A v práci jsme jistě
někdy práskli dveřmi po poradě.
A známku z tělocviku bychom dostali podle toho,
kolikrát jsme vyběhli schody místo výtahu, byť jen omylem.
Samozřejmě by se naše hodnocení neobešlo bez nějakých poznámek:
„Občas nedává
pozor při poradě, ale jinak se snaží.
V
hodinách týmové spolupráce často uniká na WC.“
Naše dospělá
hodnocení ale nikdo nepíše. Naštěstí.
A tak si je děláme sami. Tichá červnová bilance v
hlavě – zvládl/a jsem toho víc než loni? Nevyhořel/a jsem? Neztratil/a jsem
klíče od bytu víc než pětkrát?
Na rozdíl od školáků my víme, že prázdniny neznamenají
konec povinností.
A dovolená je pro některé někdy jen jiné místo, kde
kontrolujeme pracovní e-maily.
Ale i tak, asi ze zvyku, nám červen nabízí něco jako
malou čáru za dalším rokem. Často výraznější než bujaře slavený silvestrovský
konec kalendářního roku.
Takovou nepsanou osobní třídní knihu života, kde si
můžeme poznamenat:
„Zvládnul/a jsem to. Se ctí. Kupodivu, jen
s jednou krizí týdně.“
Dopřejme si tedy červnové předprázdninové
samohodnocení.
Upřímně, ale s
laskavostí.
Anebo si kupte alespoň zmrzlinu a pochvalte se sami:
„Zasloužím
si jedničku. Nejlépe dvakrát podtrženou.“
Červen je v tomto hodně vyzývavý.
Nechť je tedy
vaše předletní sebereflexe červnově pozitivní. Už plná letní energie
Žádné komentáře:
Okomentovat