Po síti teď intenzivně koluje taková skoro digitální poprava.
Tentokrát pedagoga, který na své žáky křičel, zřejmě i vulgárně. Nahrávku jsem neslyšela.
Ani nevím, co tomu předcházelo. Vím jen, že tam zazněla slova jako „kretén“, soudě podle erudovaných komentářů pod příspěvky.
Takže o vybraný dialog mezi kantorem a jeho svěřenci zjevně nepůjde. Jak mluvily děti tam zachyceno nebude, komentáře o dětech mlčí. Cílem je totiž kantor.
Víc než forma rozhovoru, ať je jakkoliv
nevhodná, mě zaujalo, že se nahrávka ocitla ve veřejném prostoru.
Jak?
Inu,
patrně díky dětem, které svého učitele nahrály. Nejspíš s mobilem pod lavicí.
Kdyby to udělal někdo z dospělých, patrně to nazveme investigativní žurnalistika.
Když to udělají děti, je to... no právě....
Co to vlastně je?
A tím se dostávám k jádru pudla: proč máme k těmhle nahrávkám tak podivně
nejednotný přístup?
Když se to hodí, jsou děti hrdinové.
Když se to nehodí, jsou za porušení školního
řádu potrestány.
Každý
školní řád dnes už nahrávání a zveřejňování jasně zakazuje.
Tak
jak to tedy je?
Neobhajuji
slovní útoky na děti, nedej bože fyzické násilí. Věřím, že někdy dítě skutečně
nemá jinou možnost, jak se bránit než si situaci nahrát. Ale pak by taková
nahrávka měla putovat na stůl vedení školy. Tam, kde se řeší pedagogické
pochybení.
Ne
na internet, kde se rozdávají lajky, sdílení a veřejné odsudky bez soudu.
Jenže
všechno je vždycky jinak. Nahrávky vesele kolují sítí. S doprovodem jména školy
a s rychlým veřejným prohlášením vedení, že učitel byl „okamžitě
potrestán“.
Tak
máme jasno. Pedagog je viníkem, dítě obětí, internet soudcem.
Co na tom, že nevíme, co bylo předtím, co potom? Zda učitel skutečně vybuchl bez důvodu, nebo tak vybuchuje neustále, protože nesnáší děti. Nebo naopak, jestli mu někdo řadu měsíce trpělivě ťukal na nervy.
Nebo zda byla
nahrávka celá. Zda ji někdo neupravil. Zda ji dokonce – v době AI – někdo
nevytvořil úplně mimo realitu.
Ale
co na tom. Důležitější je, že se to dobře sdílí.
A
zatímco jeden den děti za nahrávání chválíme, druhý den je za to trestáme.
Záleží jen na tom, co se povedlo nahrát. Jestli se to hodí do příběhu. Jestli z
pedagoga vyrobíme tyrana, nebo z dítěte neukázněného provokatéra.
Pravidla
nejsou pevná.
Dítě se pak podle mého mínění těžko orientuje : dnes je za odhalení
pravdy pochvala, zítra za porušení pravidel dvojka z chování...?!
A
co se týče vulgarit: ano, nechceme je od učitelů.
Ale
slyšeli jste někdy některé rodiče, jak se rozčilují na vlastní děti?
Nebo si šli sednout ke hřišti ve Stromovce,
kde kluci hrají fotbal? Slovník, který tam zaznívá z úst poměrně malých dětí,
by leckterého učitele zahanbil. A nejenom učitele, pověstný „dlaždič“ by se
musel červenat.
Ale to jen tak na okraj, jak je to s tou mluvou
kolem nás.
Závěrem?
Neobhajuji
křik ve třídě, už vůbec neobhajuji vulgarity směrem k dětem.
Jen si kladu otázku, podle jakého klíče dnes rozlišujeme, kdy je tajné nahrávání „odvážným činem“,
a kdy „porušením pravidel“?
Protože pak se z dítěte stává soudce, z pedagoga karikatura a ze školy bojiště, kde všichni nahrávají všechny.
Pro jistotu.
Žádné komentáře:
Okomentovat