středa 18. června 2025

Waterloo

 Co je pro Vás Waterloo? 

Většinou mě vždycky napadá tato otázka či přirovnání víc než dávná Napoleonova bitva, která připadla na dnešní den v roce 1815. Ono to s tím logicky souvisí, totální neúspěch je prostě takové waterloo.

Každý nějaké máme.

Dobře se o nich nemluví, proto po nich nebudu pátrat. Zajímá mě jen, jestli to tak někdo také vnímá, jako synonymum nějakého, třeba osobního, neúspěchu. Nebo zda je to pro něj pojem z dějepisu, nějaká bitva u Waterloo. 

Může to býti cestovatelský cíl, vyjet si do Belgie za poznáním minulosti. 

Může to být i cíl pro lovce pokladů, říká se, že s detektorem kovů zde pořád objevíte plno kovových pozůstatků slavné bitvy. 

Může to být i šílený český povídkový film Waterloo po česku, který ČSFD hodnotí sedmi procenty, takže asi jde o čirou hrůzu. Neviděla jsem, nemohu soudit, ale asi to bude opravdové Waterloo.

Může to být i skladba od skupiny ABBA. Vyhráli s ní Eurovizi.  V jejich písni sice nejde o bitvu jako takovou, ale je to metafora pro osudovou lásku, ale je to slavné Waterloo.

Waterloo má tedy překvapivě mnoho variací. 

Dnešní den byl Waterloo i pro parašutisty, v roce 1942, kdy byli dopadeni v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. 

Určitě se dnes stalo ještě plno dalších historických událostí, ale nejvíc je dnešek spojen s Waterloo a dopadenými parašutisty. 

Nezbývá než si přát, aby dnešek byl jen u připomínky Waterloo a nenabízel žádné nové..






úterý 17. června 2025

Zakazovat nebo regulovat

 Když jdu po ulici nebo třeba venčit psa, mnozí dospělí zírají do mobilu. O dětech ani nemluvím.

Když jedu autem, dost se bojím těch, co bez rozhlédnutí vstupují do vozovky, protože mají sluchátka napojená na mobil, okolí absolutně nevnímají. 

Bez mobilu v Praze nezaparkuji / tedy nezaplatím parkování/, já osobně bez navigace asi ani Prahu neopustím, protože zabloudím už na Letné.

Neříkám, že to bez mobilu nejde, ale je to určitě výrazně těžší. 

  A do toho se pořád řeší, zda to dětem ve školách zakázat nebo ne...?

Nedávno jsem četla, že někde ve Skotsku to zakázali všem, dětem i učitelům. 

Za mě by byla lepší varianta je učit děti nějaké koexistenci s mobilem. Jako kdy ano a kdy ne. 

Vím, že existuje i mobilní etiketa, zabývají se tím i odborníci, jak se s mobilem chovat.

Ale stačí jeden letmý pohled na ulici či třeba do vozů MHD a je jasné, že většina dospělých o tom nemá ani páru, o nějaké mobilní etiketě. Neumí se s mobilem chovat. Čumí do něj vytrvale jako by je tam držel nějaký magnet.

A dětem to chceme zakazovat. 

Příklady táhnou. 

To ovšem většina dospělých v mobilu nevyčte. 

Děti tam ujíždějí na hrách. Ztrácí schopnost delšího soustředění. 

Dospělí ale také, jen si to omlouvají svou plnoletostí. 

  V Británii uvažují o zákazu chytrých mobilů pro děti do šestnácti let. Vidí v tom podobné nebezpečí závislosti, stejné jako cigarety či alkohol. 

Zatím jen uvažují, ale tam to asi dovedou do zdárného konce. 

U nás je to ode zdi ke zdi. Někde zakazují, jindy to cpou už dětem v kočárku, aby daly chvíli pokoj a maminka si mohla v klidu zasurfovat na svých sítích.  

Někde je ve škole ráno vybírají a zabírají do skříněk. 

Jinde za to píší poznámky...?!

Časem se to určitě nějak vyřeší. Vzpomeňme na cigarety. Byly doby, kdy to bylo nejen módní, ale dokonce se myslelo, že jde o zdraví prospěšnou činnost. 

Kokain se kdysi legálně prodával v lékárnách. 

Stejně tak si myslím, že se změní pohled na mobilní závislosti. Na to, že to fakt škodí mozku, určitě tomu ve vývoji, to neustálé blikání, hloupá videa, rychlost...

Že existuje dávné pořekadlo o tom, že něco - v tomto případě mobil- je dobrý sluha, ale zlý pán. 

A taky ono ověřené, že příklady táhnou. V rodinách, kde kniha není sprosté slovo, i děti překvapivě čtou, kupříkladu. 

Tam, kde jsou všichni nalepení na telefonu, tam nelze čekat žádné osvícení...

Ale obecně je tady příliš velká tendence  všechno zakazovat a řešit direktivně.

Mobily jsou zatím školní problém. 

Ale takových mobilních neuralgických bodů je jistě mnohem více. 

Škoda té direktivní tendence. 

Sázela bych spíš na osvětu a příklady, ale to nějak není trendy..



 

pondělí 16. června 2025

Výlet na Kulaťák

 On to tedy není výlet v pravém slova smyslu, je to od nás co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. 

Ale trochu netradiční to bylo. Šlo o Festival ambasád, sice už údajně osmý ročníky, ale my byli poprvé. 

Ochutnat národní pokrmy mnoha různých národů. Trhy to zde nabízely minulý víkend.

Různé typy kuchyní, vietnamskou, thajskou

Ale i kuchyně Ghany, Kambodži či Severní Makedonie. 

Vyzkoušeli jsme mnohé, ale nejvíc intenzivní tady byly vůně. 

Škoda, že nebylo úplně ideální počasí, trochu pršelo, ale ve finále to vlastně ani nevadilo. Šlo o zajímavou exkurzi do různorodého světa netradičních chutí, pokrmů, ale i zvyklostí a tradic. 

Prostě výlet na Kulaťák, respektive na Vítězné náměstí



neděle 15. června 2025

Třicet pět večírků

 Super čtení. 

Mám ráda knihy Barbory Šťastné. Píše svižně, vtipně, s lehkostí a elegancí. 

Bavily mě kdysi její motivační fejetony. 

Dnes mě fakt baví její beletrie. 

A třicet pět večírků je super. 

Utíkající život, výborně zachycený. 

Znám tu dobu, proto jsem ocenila, jak bravurně to zachytila 

Emoce, nálady, rytmus doby.

Stojí za přečetní. 

Super čtení


sobota 14. června 2025

V nemocnici

 Do nemocnice chodím ponejvíc jako dárce krve. 

Naštěstí. 

Je to pro mě příjemné nemocniční pracoviště ve VFN na Karlově. 

Největším dobrodružstvím dne většinou bývá nějak se tam dopravit. 

MHD už jsem dávno vyloučila, protože nechci riskovat, že po odběru budu viset v narvané tramvaji na mastné tyči a ještě dojedu jinam, protože mnohdy se v poslední době stává, že tramvaj během jízdy změní číslo a jede úplně jinam, než původně jela. 

 Autem to také není nic moc, protože většinou pro změnu visíte v koloně. A pak není kde zaparkovat. 

Ale když jedu v brzké ranní hodině, dá se těmto pražským dopravním radostem vyhnout

 a dojedu u zaparkuji. 

Byl to už takový rutinní, byť vlastně polojubilení odběr, číslo osmdesát pět. Při posedávání před vyšetřením jsme se dali do řeči s pánem, s kterým se známe právě takhle jen z odběrové místnosti. 

Mimo jiné mi říkal o své darované jízdence na MDH. Prý už ji má!!

Vzpomněla jsem si na svůj asi předloňský pokus zjistit na Magistrátu, jak to vlastně funguje. Činila jsem tak po jejich masivní kampani v tisku, kde se informovalo, jak dárcům nabízejí kupon na MHD.

  Vnímám to jako nenárokové, vlastně jsem to chtěla nechat být, když budou chtít, tak se snad ozvou, databáze přeci funguje..

No, neozvali se. 

Tak mi to nedalo a zkusila jsem se zeptat.

Docela mě odpálkovali, jako že nic neví, ať se ptám na Červeném kříži. 

Aha, tak to asi byla jen šaráda pro média, že věnují kupóny na MHD. Nebo jsem natrefila na prapodivného úředníka, i to se jistě může stát. 

No, nechala jsem to být. 

Třeba je to nějaká karma pro mě, že nechci moc jezdit MHD. 

Karma je zdarma.

  Po posledním odběru a dialogu při čekání na vysání jsem si na to ale znovu vzpomněla. 

No, zkusím se zeptat znovu. 

A půjdu přes Červený kříž, třeba budou vědět víc.

A Červený kříž odpověděl. Rychle, vlídně, vstřícně.

Poukázku prý už dávno odeslali na příslušný úřad....

Aha? To jsou ale věci...? 

Odsud mě nikdo nekontaktoval. 

Prý se mám zase ozvat, radila mi paní z ČK. 

Asi to zkusím, znovu se zeptat, byť se mi to zdá divné. 

Předpokládala bych, že se ozvou a nabídnou, ne, že si o to budu říkat sama.

Není to nárokové, o tom žádná. 

Ale na jedné straně tvorba mediálního obrazu, my si svých dárců vážíme, my Praha je také dobrovolně oceníme, nabídneme jim kupón na MHD. 

A pak žádný kupón není. 

Dialog o tématu také nic moc.  

  Je to asi podobné, jako znám z nějakých škol. Hlavně, aby to hezky vypadalo na netu.

Že je v reálu všechno jiné už  vůbec nevadí. 

   Asi už jejich lítačku nechci, byť mě také napadá, že když tam kupón už někdy loni posílali, pak ho asi někdo musel nějak využít....???

Ani bych se nedivila, kdyby tomu tak bylo. 

                                   Uvidíme, jak celá ta  krevní anabáze dopadne. 




pátek 13. června 2025

Pátek třináctého

 Letos jde o první pátek třináctého, druhý nás čeká v prosinci. 

Mám ráda pátky třináctého, byť je to den s nevalnou pověstí. 

Navíc je to den, který často i racionálního člověka přinutí na okamžik znejistět. Stane se dneska něco?   

A když už se to stane, je to smůla nebo by se to stalo i jiný den, než v pátek třináctého?

Občas si to také připouštím, jako že se dneska určitě něco zásadně negativního stane.

Je fakt, že někteří se ten den bojí vyjít z domu. 

Také bych to zkusila, zůstat doma, ale to by asi v práci moc neprošlo. 

Někteří dokonce trpí fóbií z pátku třináctého. Říká se jí paraskevidekatriafobie....

Ti pak v pátek třináctého nedělají vůbec nic. Nebo alespoň nic zásadního, protože se prostě bojí.

  Někdo naopak jde proti všem a právě v pátek třináctého kupříkladu sází Sportku, protože kdy jindy přelstít osud a osudí než právě v pátek třináctého?

Je to trochu i zrcadlo vlastní pověrčivosti. Necítím se být úplně pověrčivá, ale i tak událostem z pátku třináctého většinou přikládám trochu jiný význam.

Možná ho vědomě hledám, stejně jako mě zajímá historická příčina této zažité pověry. 

Vysvětlení je samozřejmě mnoho. Klasická, křesťanská teorie o Poslední večeři a ukřižování. 

Pak severská, kde rozzlobený bůh Loki s nevalnou pověstí zabil boha radosti a potěšení. Loki byl logicky ten třináctý.

 Nebo ta, co se spojuje s likvidací templářů... V pátek třináctého je začali zatýkat, aby je pak upálili a zničili. Prý v pátek třináctého 1307.

Mně ale třeba zaujalo, že v pátek třináctého se narodil Alfréd Hitchcock. Že by Psycho:-)

Také Fidel Castro se prý narodil v pátek třináctého, to je další psycho. Takže nějaké napětí a drama s sebou pátek třináctého nese. 

Jak to máte vy? Bojíte se nebo si ho naopak užíváte? 



čtvrtek 12. června 2025

Planetárium

 Planetárium ve Stromovce znovu otevírá. O tomto víkendu po letech znovu začne fungovat. A mají ho provázet mnohá nej, zejména údajně bude nejmodernější na světě...

Nebo alespoň v Evropě.

Největší kupole, největší obrazovka....

Četla jsem o projekčním systému s LED technologií, která nás asi vtáhne do děje.

 Minimálně slibuje vzrušující vizuální zážitek. Píše se o neuvěřitelném čísle 45 milionů LED diod, jestli jsem tedy správně četla. 

To tedy bude noční obloha. 

Jsme zvědavá.

 O víkendu očekáváme davy lidí, tak si návštěvu trochu odložíme. Ale okukujeme to už dlouho, takže brzy určitě vyrazíme i to té multimoderní nej kopule. 

Každopádně je báječné, že Planetárium je zpět.

Byť pár dnů před slavnostním otevřením to kolem na žádnou slávu opravdu nevypadá...











středa 11. června 2025

Ulice

 Sledování  TV - Ulice už jsem kdysi dávno zavrhla, trochu z časových důvodů, ale hlavně mě to nebavilo. 

Některé linky jsem před čase sledovala, zdály se mi zajímavé, hráli tam i zajímaví lidé. 

To se ale pozvolna z mého úhlu pohledu měnilo, tak jsem to nechala být... 

Až nyní ke mně pronikla školní linka s Lucií Vondráčkovou. V Ulici se něco zajímavého děje:-)

Dostalo se to ke mně přes sociální sítě, kde její videa dost rezonují. 

A tak jsem se k Ulici na chvíli vrátila, byť primárně příběhy ze školního prostředí nemám ráda. Ale tohle mě zaujalo, tak skvěle zahraná záporná postava ředitelky. A že takových je...

Lucie tedy opravdu hraje bravurně. Přesvědčivě. 

Musím bohužel dodat, že vlastně kopíruje realitu. Někde takové šéfky opravdu existují. 

   Její herectví si užívám, ale zároveň si vybavuji realitu! A někdy z toho člověku vstávají hrůzou (nebo alespoň nevolností) vlasy na hlavě. 

Zjevně půjde o jev v našem školství více než častý, předpokládám, že i scénáristé čerpají 

z nějakých vlastních zkušeností.

   A když už jsem se na Ulici vrátila, všudypřítomné algoritmy mi ji samozřejmě předhazují ze všech možných úhlů pohledu. A tak jsem zachytila i oslavu ke dvacetiletému výročí první klapky. ....

To je tedy historie, ale vlastně je to jako včera. Ty mladé tváře dnešních dospěláků:-)?

Kdo všechno tam začínal:-)? 

A kteří bardi tam kdysi hráli!

Nu, dvacet let je doba. 

Ale na druhou stranu, jako mrknutí oka... 

   Teď jsem tedy zvědavá, jak ta školní linka dopadne. 

Pokud by šlo o reálný přepis zkušeností, pak paní ředitelka zůstane ve funkci a bude škodit dál. 

Tak uvidíme, jak moc scénáristé opisují ze života a jak moc dají na svou fantazii. Nebo jak moc je Ulice pohádková, jakože všechno dobře dopadne:-)

Nu, jsem zvědavá...








úterý 10. června 2025

Pomsta

 Lidice byly jednoznačně pomsta. 

Za atentát. 

Nešlo jim chytit atentátníky, navzdory vypsané odměně, tak se náckové uchýlili k brutální pomstě na  nevinných Lidicích. 

Její průběh asi všichni známe. Je to natolik emotivní, že ani po letech to nelze ignorovat. 

Lidice. Ty zná každý, byly první. 

Pak Ležáky. Javoříčko, Prlov, Ploština, Vařákovy Paseky...

Vždycky nějaká forma pomsty.

Lidice byly po válce obnoveny, kousek vedle, ale byly. 

Ty zbývající obce většinou jen z části, Ležáky kupříkladu jsou jen památník, Vařákovy Paseky jsou jen takové pietní místo uprostřed lesa.

Zdá se mi, že ty vesnice jsou tak trochu jako zrcadla, ukazují nejen minulost, ale i to, co je 

v nás. Jakou máme empatii, jak se učíme z historie.... ??

Pokud bych se naladila víc pateticky, zdá se mi, že ty vesnice přežily jako naše svědomí... 

Ale na svědomí mnozí vůbec nehledí, takže bych se s těmi pocity a přirovnáním točila 

v jakémsi bludném kruhu. 

Vlastně  dneska chci připomenout jenom Lidice. Je výročí.

Taková růže pro Lidice. 

Vzpomínám si, jak tam kdysi ukradli sochu jedné holčičky, z toho slavného sousoší, které je dílem Marie Uchytilové. 

Zjevně platí, že ukrást se dá cokoliv!

Naši studenti se tenkrát na její repliku také skládali, aby přispěli do veřejné sbírky. 

Socha holčičky se tehdy znovu vytvořila a vrátila do sousoší. 

Je to už dávno, z oněch studentů jsou již hodně dospělí lidé, mně ale to sousoší vždycky jejich tehdejší dobrovolnou, a hlavně spontánní, aktivitu připomene. 

Hledám tím vlastně  dneska i trochu jinou cestu, jak připomenout tragédii Lidic. 

S důrazem na ty dětské oběti. 

A jako frankofonní smutnou zajímavost přidávám, že přesně o dva roky později, tedy 10.6. 1944, němečtí vojáci zmasakrovali francouzskou vesnici. 

Jde o masakr v Oradour-sur-Glane. Náckové brutálně ( jak ostatně bylo jejich zvykem) vyvraždili celé městečko, které poté vypálili. 










pondělí 9. června 2025

Ztracený pejsek

 

Tori se rozhodl prozkoumat Stromovku. Tedy, „rozhodl“ je možná silné slovo. Kráčel si spořádaně vedle mě, občas si cvičně začuchal občas hodil očkem po okolí, zda se tu nevyskytuje nějaký psí kámoš, když tu se zčistajasna vynoří...

Velký pes. Rozdivočelý, který k němu běží. Rychle, docela divoce

Já tu situaci nejprve vyhodnocuji jako vlažně nebezpečnou. Tori ale na rozdíl ode mě nemá čas dělat analýzy – v mžiku mizí v křoví jako špunt z flašky. Což je překvapivé, neboť za normálních okolností se při náznaku nebezpečí schovává ke mně za sukně.

Pes se mezitím radostně vrátil ke svému pánovi, který celou situaci uzavřel pověstným mávnutím ruky: „On je hodnej.“

No to určitě. Hodnej jako povodeň.

Zůstávám stát, čekám, že se Tori objeví. Neobjevuje. Hledám. Volám. Nic. Přibývá nervozita, stoupá krevní tlak.

Zkouším se zeptat trojice mužů postávajících u zdi nad tratí, tváří se, že tam žádný pejsek neprošel. Pochybuju. Vím přesně, kam vběhl. Ale co naplat

Stromovkový Sherlock Holmes ve mně se rozbíhá do všech stran, křoví, trávník, pěšina, běžecký okruh...

Zatím nic.

A pak – opět u těch mužů – se dočkám „rady“. Jeden z nich se na mě dobrosrdečně usměje a praví:

„Jděte domů, panímámo, voni se někdy vrátěj.“

Panímámo.

To slovo se mnou málem seklo víc než ztracený pes.

Panímámo??? Co to jako je? Hospodyně z románu Karoliny Světlé? Babička od Boženy Němcové?

Dobrá. Nejsem ve svém nejlepším denním outfitu. Možná mám v očích paniku a na čele pot. Ale že bych rovnou panímáma?

Neodpovídám. Nemám na to kapacitu, musím najít pejska. Hrdě mizím v další vlně pátrání.

A pak... telefon. Nálezce! Tori byl odchycen na opačném konci parku. Živ, zdráv, dezorientován. Pán na mě čekal, Tori do mě radostně vrazil a vypadalo to, že i on si prožil své malé psí drama.

A já? Taková rozpolcená. Psí Stromovka mi ukázala, že je plná spřátelených duší. Dívka, co se nabídla pomoct s hledáním a běžela na psí louku. Starší paní, co mi ukazovala směr. Rodinka, která se snažila pomáhat. Běžci, kteří naznačovali, že tam někde je.  A pak pán, který ho našel, zavolal, a ještě na mě počkal…

A do toho „panímáma!?!!

Asi tedy musím vypadat šíleně, když mě takhle oslovují. 

Nu, byl to dramatický den.

S poučením. Nepouštět psa na volno a nemyslet si, že vypadám normálně. 

Panímáma, skandální:-)




 

neděle 8. června 2025

Vlasta

 Příběh "krále komiků". 

Dalibor Vácha umí, ráda čtu jeho životopisné knihy. Jde o živý příběh, vtáhne vás do děje. Najednou se tedy opravdu ocitnete v prvorepublikové době, na jevišti Burianova divadla. To je ještě zajímavý historický exkurz, byť jsem pochopila, že tehdy soužití či spolupráce s exentrickým sebestředným principálem nebyla nic moc. 

Ale situace za války a hlavně po válce, to je tedy drsná exkurze do minulosti, je to i takové nelítostné zrcadlo. To se četlo těžko. Vůbec si takovou situaci neumím představit, pád do takového zoufalství a utrpení, jaké se Burianovým dostalo. Ani moc nechápu, kde se bralo tolik nenávistných lidí, kteří měli potřebu se k němu / a nejen k němu, samozřejmě/ tak brutálně chovat. Českých lidí. Hlavně doba poválečná je fakt náročná na čtení, protože je to dost šílené, co se tehdy, v květnových dnech, začalo dít. 

Kniha ovšem super, určitě stojí za přečtení.



sobota 7. června 2025

Na Medarda

 Červen přináší Medarda, známou lidovou pranostiku, která předpovídá deštivé období na dalších čtyřicet dní. 

Jde o rčení notoricky známé, snad každý o Medardovi někdy slyšel.

Ovšem červen nabízí podobných frazémů přehršel. Okrajová otázka je, zda někdo ještě rozumí termínu přehršel a zda frazémy má vůbec cenu zmiňovat, když jsou podle některých lidí stresujícím faktorem dětí u přijímacích zkoušek.

Nerozumí jim, prý.

Proto je možná červen vhodným obdobím na oživení znalosti o pranostikách. A nejen těch mediálně známých, jako je ta o Medardovi.

 V červnovém panteonu pořekadel je zde kupříkladu Norbert, Antonie s Antonínem, Vít, Alois a Ladislav, pranostiky jsou spojené i s Petrem a Pavlem.

Nabízí se logická kvízová otázka, zda nějakou pranostiku spojovanou s uvedenými jmény všeobecně známe?

Třeba, prší-li na Ladislava, déšť po sedm neděl trvá. Nebo svatý Vít dává trávě pít.

A svatá Tonička mívá často uplakaná očička.  

Jak vidno, je to často o dešti, který byl a je pro nás nezbytný.

Když je ho hodně, samozřejmě to vadí, ale když není, vadí to snad ještě víc.

Červnové pranostiky v tom měly jasno.

Dříve se na jejich základě skutečně dalo předpovědět počasí. Mnohdy stejně dobře, jako dnes s pomocí moderních aplikací. Tedy až na to, že ty dávné předpovědi měly větší šarm a poetiku, ale i napětí, zda opravdu vyjdou.

 Co je ale zajímavé, pranostiky nás vedou k zamyšlení nad souzněním s přírodou.

To je, samozřejmě, v dnešní době poněkud náročnější, víc trendy je souznění s technikou, potažmo s umělou inteligencí, ale cestou k letnímu slunovratu to bez přírody vlastně nelze.

Protože, podle pranostik, jaký je Petr a Pavel, takový bude i Havel.

Nu, nebyli ti naši předkové v tvorbě pořekadel a frazémů i jinotajů doslova mistři?

Prožijte příjemně vzrušující červnové dny, s pořekadly či bez nich, nejlépe podle vlastního naturelu. 

Přesně jak praví dávný lidový postřeh o tom, že jak si to uděláš, takový to máš. Třeba v červnu…

A uvidíme, co zítřejší Medard:-)









 



 

 

 

 

pátek 6. června 2025

Jezdíte po Praze autobusem?

Jezdíte po Praze autobusem? 

Pokud ano, gratulujeme, právě si se seznamujete s hlavním oslavencem měsíce června. 

A dokonce na vlastní kůži, když autobusy aktivně využíváte.

Není to sice páteřní osa pražské dopravy, stěžejní pozornost zatím pořád kradou metro a tramvaje, ale v souladu se stoletým výročím je nutno říct, že i autobusy mají v pražské MHD své nezastupitelné místo. V neustále zacpané Praze dokonce mají i své vlastní pruhy, nemusí stát v koloně. Tedy pokud jim neukáznění (nebo zoufalí) řidiči jejich vyhrazený pruh nevyblokují. 

Neměli by a tak předpokládejme, že autobusy projíždí Prahou lehce jako nůž máslem.

Klidně a nekompromisně si razí svou cestu Prahou už dlouhé roky.

V letošním červnu to  totiž bude rovných sto let jejich pravidelné existence.

 Tehdy, v roce 1925, se na lince z Vršovic do Záběhlic poprvé rozjel pravidelný autobusový provoz. 

A že to byla opravdu dopravní revoluce, místo koňských povozů se cestující mohli pohodlně posadit do motorového vozu, který je vlastně odvezl rovnou do 21. století, protože autobusová doprava funguje dodnes. 

Dneska je to pro nás naprostá samozřejmost, ale před sto lety to bylo jako přistát na Marsu.  Tehdejší Pražané navíc měli v poměrně živé  paměti už jeden neúspěšný  neúspěšný start autobusové dopravy, který se konal ještě za Rakouska Uherska. To sice ještě  autobusy Laurin a Klement připomínaly spíš větší kočár než motorové vozidlo, ale myšlenka už se klubala. Pravda ale je, že v začátcích moc nefungovaly, často musely zastavit, aby se nepřehřály. Nebudily ani velké nadšení. Nešetřil je ani dobový tisk. Definice nového vozu zněla, že jde o smradlavé a hlučné monstrum, navíc nekřesťansky drahé. 

Jízdenka stála dvacet haléřů. 

Celé se to tenkrát zrušilo a posunulo. Prý je to potřeba doladit. 

Právě díky těmto negativním vzpomínkám prý i druhý červnový pokus nebyl zpočátku vítán s velkým nadšením.

Nicméně, na druhý pokus se to podařilo. 

Autobusová linka začala jezdit pravidelně, čímž se městská doprava stala dostupnější. 

Pořád byla drahá, vlastně ještě dražší, jízdné stálo jednu korunu!!

Ale mnozí to rádi zaplatili. Byla to moderní a lákavá dopravní alternativa.

A trvá už sto let. 

Někteří řidiči, zejména těch příměstských autobusů, by sice potřebovali intenzivní školení v nějakém přijatelném chování, ale jiní jsou i vlídní a příjemní. Ono jezdit v pražském provozu a vozit lidi vyžaduje určitou dávku odolnosti, drsnosti a také asi hroší kůže. Není to jednoduché, asi proto DP pořád inzerují, že hledají řidiče i s náborovým příplatkem. 

To asi před sto lety, na cestě z Vršovic do Záběhlic, nikdo nemohl tušit, kam až to celé dojede. 

Dneska už se uvažuje, někde asi i testuje, doprava bez řidičů, jen s nějakým AI robotem. 

Jsme na tom tedy podobně, jako byli cestující z Vršovic do Záběhlic. Začíná něco nového, co si zatím neumíme představit. 

Takže za sto let, bude-li ještě nějaká MHD, budou reflektovat naši dopravu jako historickou. Užijme si jí tedy, dokud funguje. Myslím tím fakt, kdy pořád řídí živý jedinec. 

Projeďme se výročními busy horkými červnovými dny, klidně spolu s celou pražskou MHD, která nás spolehlivě doveze až do dovolenkových letních měsíců.

Sto let je výročí, které za jedno projetí stojí. 




čtvrtek 5. června 2025

Mladistvý jako argument

 Mám takovou asi zbytečnou, přesto silnou, potřebu zamyslet se nad tím, co v naší společnosti vnímáme jako odpovědnost, dospělost, zralost či nezralost?

 Co je pro nás zločin a co terorismus. 

Vyprovokovala mě k tomu už únorová vražda v Hradci Králové, kdy šestnáctiletý vrah zabil dvě náhodné prodavačky. Dneska dávno zapomenutá událost.

Byl to tehdy zločin. Podle mě bezpochyby. 

Přesto média pořád dokola řešila jeho věk. Jako, že za to vlastně tolik nemůže, když je tak mladý...

A pak se donekonečna omílalo, že nejde o terorismus.

 Jako by tím zločin ztratil na své váze. Respektive, četla jsem to tak, že když nejde o terorismus, tak se vlastně nic moc nestalo. 

A mladíkovi - opět vycházím z médií - hrozí "až" deset let.

Cítila jsem tehdy velké rozladění. Když už šestnáctiletý člověk dokáže vraždit, měl by za svůj čin nést plnou zodpovědnost, nějaké alibistické, že je nezletilý, přeci jeho obětem život nevrátí.

 Připravil je o život, má za to nést odpovědnost. 

Za mě je tedy zločin jako zločin, jedno, zda ruku šestnáctiletého, dvacetiletého nebo snad stoletého. Vždycky to vyvolá nejen smutek, ale i strach, šok a v neposlední řadě také pocit nespravedlivosti. Že máme v tomto směru specifický přístup k mladistvým je podle mě chyba.

 Když se podíváme na ten konkrétní případ do Hradce, ukazuje to, jak znepokojivě málo se v některých případech ve společnosti diskutuje o otázkách zodpovědnosti mladistvých, stejně jako a o tom, jak se s nimi zachází.

Mladistvý, který spáchá něco takového, je považován za "příliš mladého" na to, aby byl plně zodpovědný za svůj čin, všude se tají jeho jméno, s okolnostmi k věku. Jméno obětí se ovšem vesele zveřejňuje. 

Když půjdu po našich platných zákonech, tak je člověk v tomto věku dostatečně starý na to, aby mohl získat řidičský průkaz, a to bez větších problémů. V sedmnácti dokonce může i řídit.

Takže mi z toho plyne nelichotivé poznání, že když se to hodí, tak dospělý je, když se to nehodí, tak dospělý není. 

Možná srovnávám jablka s hruškami, ale to, že se někdo ve věku šestnácti let jen tak rozhodne kupříkladu vraždit, jako tomu bylo v tomto případě, ukazuje, že patrně nemůže být úplně napraven a zařazen zpátky do společnosti. 

Bohužel, je to nastavené jinak. 

Stačí vzpomenout spartakiádního vraha, ten vraždil ve stejném věku. Docela se divím, že o něm ještě nevznikl nějaký akční velkofilm, jako o jiných podobných týpcích. 

Je možné, že jsou v životě takového mladistvého nějaké závažné problémy,  které se ale neřeší touto cestou. 

Obránci práv mladistvých tvrdí, že pokud tam takové problémy jsou, pak je měl systém řešit. A vina je tedy na systému a pachatel tím pádem za nic nemůže... 

 Souhlasím asi s tím, že mnohé věci je nutné řešit v mnohem širším kontextu, než jen zaměřením se na trestní odpovědnost.

Ta ale musí fungovat. Podle mého dokonce bezpodmínečně. 

Právní systém by měl být schopen nabídnout dostatečnou podporu pro prevenci takovýchto činů.

Prevenci. 

Ale ve chvíli, kdy je mladistvý pachatel už konfrontován s následky svého fatálního jednání, už by měl být trestán jako dospělý. 

Nejde už o to, že on má „šanci na nápravu“, ale o to, že lidský život byl ztracen, a to je něco, co nelze ignorovat.

Může být opravdu těžké se smířit s tím, že někdo, kdo spáchá tak brutální čin, může dostat "nižší" trest kvůli svému věku. Mně to tedy moc nejde, to akceptovat. 

  Tragédie z Hradce Králové zanechává nejen otazníky nad právním systémem, ale také nad tím, jak zodpovědně přistupujeme k otázce zodpovědnosti, k otázce výchovy a vzdělání, 

k problémům mladých a vlastně i starých, k empatii, k otázce zločinu a trestu, ...  a jak bychom měli reagovat na takovéto situace. 

Jenže je květen, vražda z února je dávno zapomenutá, žádné viditelné řešení se neobjevilo. Otázka zločinu a trestu, která trápila uz Dostojevského, pořád nemá smyslnou odpověď...

Nevím z jakého důvodu se mi do podvědomí vtírá nelichotivá komparace s termínem banánová republika. Ale možná to jen vidím příliš černě. 




středa 4. června 2025

Dát si dvacet

 Říká se, že odpolední spánek je luxus pro lenochy. 

To je asi spíš trochu taková pomluva od těch, co spát nemohou, ale faktem je, že někdy má člověk trochu výčitky, když si jde odpoledne na chvíli lehnout. 

A po pravdě, víc než luxus pro lenochy je odpolední spánek spíš taková tajná zbraň produktivity. 

Nebo alespoň recept na dobrou náladu.

  Když  odpoledne na chvíli zavřete oči, rodina nebo okolí, kterému se neprozřetelně svěříte, vás možná "odsoudí"  jako nenapravitelného povaleče. 

Nebo vám to tiše závidí, ale nahlas pochybovačně kroutí hlavou s kritickými slovy:

"Tak na to já nemám čas!"  

 Přitom v jižních státech na odpolední siestě postavili kulturní tradici, v Japonsku dokonce schvalují krátký spánek přímo na pracovišti.

Myslím, že hlavně v Řecku / to Japonsko tolik neznám/ je to dáno nejen povahou, ale

i velkými vedry, které často v odpoledních časech panují, takže je lépe si trochu pospat. 

Je to praktické. 

   Při pohledu na předpověď počasí se už několik let zdá, že je docela reálná vize, že klimatické změny přivanou tuto životní nutnost odpolední siesty i k nám. 

Přizpůsobíme rytmus dne počasí. A  odpoledne si konečně zdřímneme bez výčitek, klidně 

i v práci. 

 Zatím je ale odpolední spánek výlučná vlastnost některých jedinců, kteří si ji umí dopřát. 

  Dvacet minut odpoledního šlofíku přitom může člověka nakopnout víc než dvojité espresso. Zlepší soustředění, paměť i náladu.

 Samozřejmě, hrozí nebezpečí, že když to přeženete, riskujete, že se probudíte dezorientovaní jako po mezikontinentálním letu. 

   To se tedy stává mně, protože pokud se zadaří a odpoledne nebo v podvečer usnu, budím se zmatená jako včela. Mnohdy okamžitě propadnu panice, že jsem zaspala, protože čas kolem osmé mi logicky našeptává, že za chvíli asi bude zvonit?! Musím rychle jít...

 Do práce jsem tedy v podvečer ještě neodešla, ale slyšela jsem příběh, že se to někomu podařilo. Po odpoledním probuzení si myslel, že je ráno a tak vypravil do zaměstnání, kam dokonce i došel.

   Organismus prostě po nečekaném odpočinku někdy dělá divy. Neumí se rychle vrátit do reality. 

Přesto je odpolední spánek podle všechno prospěšný a doporučovaný. 

Tudíž je třeba ho trénovat. A nejlépe pravidelně. Dopřát si ten luxus pro lenochy...

Takže přikrýt se, zavřít oči a nechat odpoledne chvíli ospale plynout… ale pro jistotu i s budíkem!







úterý 3. června 2025

Jak z toho ven?

 Myslím, že žijeme v době, kde pravda, nebo spíš realita, abych nebyla patetická, už dávno není to, co bývala. 

Realita se změnila ve virtuální realitu a ta klasická realita, reálná, nahmatatelná, pomalu mizí v propadlišti dějin. 

Možná jsme ještě jen na křižovatce, ale o to je to asi náročnější, kudy se vydat dál? 

Patrně právě takhle rozevlátost je nyní  novou současnou realitou. 

Jde o dominující informační svět, kde se musíte proklikat nekonečným řetězcem zdrojů, abyste si ověřili informace. 

Kdysi se tak vytvářeli i virtuální realita. 

To už dneska pravda opravdu není. Myslím to, že nad tím máme kontrolu. 

  AI to přece všechno udělá za nás.

Ale co víc – rovnou vám řekne, co je pravda! Nebo přesněji – co si máte myslet, že je pravda. 

A pokud se vám to nelíbí, není problém, vytvoří vám jinou verzi. Stačí říct.

Takže nakonec vznikne takový guláš, že nikdo nebude vědět, co je ta jeho pravda, ke které se kdysi třeba chtěl proklikat s pomocí vlastní inteligence.  

Čemu tedy vlastně věřit? 

To je dnes otázka za miliardu.

Kupříkladu, nad realitou a relevantností fotek jsme rezignovali už dávno. 

Protože co je dnes fotka?

 Photoshop a jeho novodobí mutanti ji „vylepší“ tak, že  vás ani vlastní matka nepozná.

Nebo naopak, samozřejmě.

Video? 

Deepfake vám v pohodě reálně ukáže, jak Churchill ve skryté místnosti podepisuje dohodu o spolupráci s Marťany.

Texty? 

AI chrlí slova tak dokonale učesaná, že na první pohled nepoznáte, jestli to napsal člověk, nebo algoritmus, co se zrovna rozhodl z legrace redefinovat historii.

A všudypřítomná propaganda! 

Ta je teď  mnohem sofistikovanější – AI vytvoří tak dokonalé, logicky vyargumentované nesmysly, že jim budete věřit více než vlastní paměti.

Zbývá tedy už jen maličkost, správně nás nasměrovat, abychom věděli, co si máme myslet.

Výsledkem je taková informační džungle, kde ani Tarzan neví, za který liánový titulek se chytit.

Jak z toho ven?

 Možná by pomohlo nevěřit ničemu.

 Ale to se zase vystavujete riziku, že se proměníte v permanentního konspirátora s alobalovou čepicí na hlavě.

Ona cesta ven, respektive cesta zpátky, už neexistuje. 

Pořád hledám nějakou osvícenou radu, jak se vyznat v tom přicházejícím Babylónu, ale pořád jsem velký skeptik.

AI už stejně přepsala všechny alternativy.

Zbývá jen se asi jen rozhodnout, zda se budeme dál snažit držet reality aspoň za cíp, nebo se svezeme na vlně kolektivního šílenství. 

Pokud tedy vůbec ještě existuje něco jako realita...



 

 

pondělí 2. června 2025

Den dětí


 Letos připadl na neděli, takže si sváteční den mohly děti užít hezky v klidu domova a s rodiči. 

Nabízela se spousta příležitostí, bazén, zoo, hrady a zámky, cukrárny...

Tím, že bylo prvního v neděli, rodiče nemohli utéct do práce. Muselo se slavit.

A tak to, minimálně ve Stromovce, vypadalo jako na velkém dětském mejdanu.

 Děti slavily, rodiče přežívali. Všude skákací hrady, zmrzlina, zvířátka, rytíři na hradě, balónky v cukrárně. 

Místy to trochu vypadá, že Den dětí je hlavně svátkem pro výrobce cukrové vaty a plastových mečů.

Oficiálně ale má Den dětí upozorňovat na práva a potřeby dětí...

   Zdálo by se, že v naší společnosti, kde se v určitých kruzích pěstuje až kult dítěte, to není nutné připomínat?

Ale opak je pravdou.

Jsou i u nás místa, rodiny či školy, kde být dítětem není nic moc.  I u nás existují děti, které zažívají domácí násilí, přehlížení nebo tlak na výkon.

Den dětí by tedy  neměl být jen o dárku navíc nebo sladké odměně, ale o připomenutí, že každý den bychom měli děti brát vážně.

Den dětí by měl být i potvrzením faktu, že svět bez dětí by byl nudný, příliš logický 

a neuvěřitelně klidný.

Baví mě ty malé, ty jejich otázky typu:

 „Proč nemají mušle nohy?“

"Proč, proč, proč a proč....?"

Den děti je i o tom, že nám připomínají, že není důležité pořád mít všechno pod kontrolou. 

Někdy stačí trochu zmrzliny a dobrý úkryt při hře na schovávanou.

Den dětí má být víc než o návštěvě cukrárny  připomínkou práv dětí.

 Tak si je zopakujme v překladu do školní řeči: právo na přestávku každých 45 minut, právo na ticho v jídelně (což nefunguje), a hlavně právo na vlastní názor....

To je u nás.

Jinde by to asi definovala věta, že mají právo na dětství.

A ten školní problém?

Děti u nás tráví ve škole spoustu času, někdy až moc / a v zimě od nevidím do nevidím/ takže by škola neměla být místo, kde se jen bifluje, ale taky kde se směje, objevuje, chybuje a roste.

Den dětí by měl ve škole připomínat hlavně to, že děti nejsou stroje na výstupy, známky, Cermat testy, úkoly a úspěšné přijímací zkoušky. 

Děti  jsou lidé s fantazií, neklidem v nohách a někdy až podezřele dobrým smyslem pro spravedlnost.

 Osobně beru děti na Ďáblický hřbitov. Na místo, kde je Dětský hřbitov. Dětí, které zlikvidovali soudruzi v padesátých letech. Děti, kterým se žádných práv nedostalo. Ani právo na život jim soudruzi nenechali. 

Přečtěte si román U severní zdi, určitě budete zírat. 

Děti na dětský hřbitov také většinou dost zírají. Možná se to zdá dost morbidní, takhle si připomínat Den dětí, ale myslím, že právě o tom to je. Uvědomit si, že se máme dobře... A že ta dětská práva nejsou vůbec samozřejmá!!

A to cukrárnou to vždycky zjemníme, cestou zpátky si odskočíme na zmrzlinu. 

Tak to je náš Den dětí. 

Jaký ho máte vy?