Zavřeno

 Vždycky, když se šinu po D1 závratnou rychlostí padesáti kilometrů v hodině, kolem na mě rádoby empaticky vykukuje vzkaz od ŘSD / musíme to opravit, děkujeme/, ale pracovníka nevidím široko daleko, snažím se trpělivě vnímat jejich práci. 

Asi opravdu musí, asi to opravdu musí trvat tak dlouho. 

A že tady nikdo není je asi dáno tím, že mají své postupy a technologie, proto se tady v uzavřeném úseku nemůže nikdo dlouhé (tý)dny vyskytovat. 

Prostě, musejí to udělat. 

  Teď musejí udělat u nás ve Stromovce nové hřiště.  Hřiště, které bylo nedávno rekonstruované  a navenek nejevilo známky nějaké destrukce. 

Teď je celé rozkopané a další čtyři měsíce ještě bude.

Takže stejně jako na D1, doluji veškerou svoji empatii a trpělivost, udělat to musejí ( asi).

  Zavřeli kvůli tomu jeden vchod do Stromovky. Ten náš:-(. Na ony dlouhé čtyři měsíce. 

Zdá se to být maličkost, tak se to prostě obejde. 

Tobiáš to ale třeba pořád nepochopil, každé ráno tam běží a pak zoufale hledí skrze mříže do míst, kudy ještě nedávno pravidelně chodil. Skoro bych nevěřila, jak taková změna rituálu pejska rozhodí. 

Chodíme tedy jinudy a chvíli jsem si myslela, že je to jen náš problém, že si těžko zvykáme na jiné než navyklé rituály.

Ale brzy jsem z náhodně odposlechnutých i cíleně vedených dialogů zjistila, že nejsme ani  zdaleka sami, abychom si tady nefňukali / na špatném hrobě, samozřejmě/. 

Prostě je to taková malá překážka v naší každodennosti, která je komplikací asi hlavně proto, že byla nekomunikovaná, prostě najednou se zavřelo a rekonstruuje, což je hlavně trvalý hluk, přičemž se zdá, že rekonstrukce není třeba. Ale budiž..

To, že to rozhodí i mě a se mnou celou řadu dalších lidí, kteří najednou musí hledat jinou cestu, je asi klasika. Řeklo by se, (i já si to v počátku říkala) jen hledejte, změna je život 

a alespoň Vám nezakrní mozkové buňky. 

  Jasně, tak to je. 

Jen mě trochu rozladilo zjištění, že ten zábor je hlavně kvůli parkování v parku. Aby se nemuselo stát na zónách. 

Ráno se tam totiž zaměstnanci přiženou / doopravdy přiženou, nevšimla jsem si, že by jeli rychlostí adekvátní pěší zóně v parku./ Prostě přifrčí a parkují. A že to nejsou žádná ledajaká autíčka, nějaké socky. Většinou audiny, pěkné škodky, i mercedes tam stává. Asi by tedy neměl být problém parkovat na vyhražených zónách namísto v parku. 

Navíc, při troše dobré vůle by se tam to branou  totiž dalo chodit. 

Ale to by se nedalo parkovat všude možně. A jezdit po Stromovce takřka závodní rychlostí.

 A k čemu myslet na ty, co tady bydlí, chodí tudy do práce, venčí psy, vyzvedávají děti ze školky. Jen ať si to všichni pěkně obejdou, my to udělat musíme. 

Nu, jsem vytrénovaná z dálnice. Ani tady nevidím důvod k takovému  dlouhému záboru, řekněme, kontraproduktivnímu. Bez vysvětlení, jen s onou hláškou, na kterou jsem asi už 

i alergická.  Promiňte, udělat to musíme. 

Jenže když se selský rozum ptá, kde že jsou ti pracovníci, co to dělají? Dělá se to snad samo? K čemu takový masivní zábor, když je na první pohled takové prapodivné? 

Pak je těžké dolovat to blahosklonné pokývání hlavou spolu se silným nadhledem, že to prostě jinak nejde. 

Myslím si tedy, že jde. Jen používat hlavu a necítit se jako diktátor, který v zájmu - nevím čeho, asi  vyčerpání dotací - má právo na všechno....?

Troufale si myslím, že nemá. Ani s vidinou evropských dotací či čeho... 

Není to prostě jen na D1. Je to asi všude:-(