Hlídání

Děti jsou většinou vnímány jako požehnání a radost do rodiny. Jen někdy je té radosti až příliš a vyčerpaní rodiče s úlevou uvítají nějaké hlídání. Ať už institucionální či od rozněžnělého, dosud ochotného příbuzenstva.

Mnozí ale ani netuší, jak se jejich zlatíčka v různých prostředích a pod dohledem různých lidí mění a chovají jinak než pod rodičovským dohledem. Vzpomněla jsem si na tento opomíjený fakt nedávno, při vlastní hlídací aktivitě, která byla ukončeno návratem matky. V ten okamžik se dosud líbezné a poslušné děcko rázně změnilo v uječeného arogantního spratka, který si vzteklým křikem vynucoval pozornost svého okolí, matky samozřejmě nejvíce.

„Mohli bychom mamince vyprávět, kde jsme dneska byli,“ navrhuji udiveně svému schovanci, leč dostalo se mi důrazného odmítnutí:

„Nech mě být!“ Podpořené vzteklým kopnutím do zdi.

Nakonec dokonale vyprudil i svoji matku, která rázně zvýšila hlas, takže ve finále na sebe ječeli, zatímco já se s úlevou chystala odejít domů.

      Podobný jev není ojedinělý. Všimla jsem si ho napříč všemi dětskými věkovými kategoriemi. Děti, se kterými se dá normálně vyjít  a chovají se v podstatě přijatelně, v přítomnosti svých vlastních matek přehodí výhybku a náhle jsou z nich ukňouraná či vzteklá stvoření, se kterými prostě nelze najít společnou řeč.

    Některé maminky by dokonce i překvapilo, že jejich drobeček umí komunikovat i jinak než vzteklým podupáváním či umíněným pofňukáváním. Myslím tím ve společnosti, protože doma se potomek většinou uklidní a zase se chová normálně či dle nastavených standardů. Jejich domácí pohodu většinou pak ohrozí jen nějaká návštěva, která dítě „přinutí“ k tomu, aby se předvádělo a tudíž se opět transformuje v nesnesitelné uječené stvoření.

 Mnohé lidi by určitě zajímal mechanismus, který by vysvětlil onu přeměnu, kterou by nevstřebal ani Řehoř Samsa. Určitě by za odhalení principu došlo i k nějakému ocenění, třeba od organizací věnujících se ochraně duševního zdravíJ

     Po mnoha svých zkušenostech a také letech praxe si troufám tvrdit, že jde o fenomén sice tradiční, leč nevysvětlitelný. Definovat třeba škálu neobvyklých spouštěcích momentů je takřka nadlidský úkol.

Dítě, které se v přítomnosti vlastní matky chvilkově mění v nezvladatelnou příšerku lze zařadit do množiny většinové, neb jedinců, kteří by se tak nikdy nechovali, mnoho není.

Psychologové tvrdí, že jde o přirozený jev, snahu upoutat a udržet si pozornost těch, na kterých záleží nejvíce, tedy vlastních rodičů. Mohu samozřejmě uvést i několik naprosto diametrálně odlišných výjimek, ale tam jsou zase jistě jiné metody upoutávání pozornosti.

Tento jev, kdy se dítě v přítomnosti vlastní matky chová naprosto nezvladatelně, mě v poslední době upoutal nejvíc. Přitom ale nikdy nešlo o maminky, které by se svým potomkům nevěnovaly. Mnohdy se jim naopak věnovaly velmi intenzivně, takže o pozornost děti škemrat nemusely. Přesto tento jev nastal. Zvláštní…Prostě požehnání na druhouJ.