Vždyť je to ještě dítě

 Děti kopírují svět dospělých. Přesto, že už je dávno nevnímáme jako kdysi, kdy dítě bylo malý dospělý se vším všudy. Dnes je dětství a mládí úplně jiná kapitola než život sám.  Dětem jsou podsouvána jen samá práva a žádné povinnosti. Dětství je prostě jiný svět.  To je trend současnosti. Přesto děti rády kopírují svět dospělých, hlavně ta jeho negativa. Hlavně proto, když jejich alotria omlouváme zázračnou mantrou:

„Vždyť jsou to ještě děti!“  
Znovu jsem si vybavila tento široce rozšířený názor, když jsem nuceně řešila zvláštní školní exces. V dospělém světě by za něj hrozilo trestní stíhání a minimálně záznam v rejstříku. Nikdo by se nad tím nepozastavil ani na okamžik. Zde při uvažování o trestu, který by po každém zločinu měl následovat, (jak věděl už Dostojevskij), došlo k velmi vzrušené debatě.

„Vyloučit ze školy,“ zněl jeden názor. 
„Trojka z chování,“ přidal se další, kterého doplnil radikál, požadující kombinaci obého.

„Polepšovnu na ně!“

„Polepšovna už neexistuje," oponovali ti, co sledují současné dění a neuvízli v minulosti. 
„Tak policii!“

 „Měli bychom nad tím mávnout rukou,“ uvažovali oproti tomu nahlas někteří liberálové.

„Jsou to ještě děti.“

   Nakonec se dospělí totálně rozhádali. Dohodli se maximálně na tom, že bude nejlepší znovu v klidu všechno promyslet, znovu malým „zločincům“ promluvit do duše a pak se společně usnést na nějakém kompromisním trestu.

   Debata o dětské odpovědnosti bývá většinou velmi poučná. Poslechnout by si ji měli například všichni zastánci alternativní výchovy. Asi by je překvapilo, že když děti nemají nastavené pevné hranice, docela se trápí. Svoje trápení ale neumí pojmenovat, proto se chovají mnohdy většinou velmi nestandardně.

   Pravidelné rozbory odpovědnosti dětí by ale leccos osvětlily i těm, co svým potomkům umetají cestičku, pomáhají jim vymýšlet lži, které jim mají pomoci se ze zapeklité situace dostat či hodit vinu na druhého. Za studium by jistě stála schopnost rodiče naprosto bezostyšně lhát o svém dítěti osobně, čímž povyšuje lež na výchovný prostředek.

  Dítě, které vyrůstá v této atmosféře, lze takřka určitě zasadit na seznam lidí, o kterých se v dospělosti bude mluvit jako o bezcharakterních (většinou s nějakým vulgárním dodatkem.)  Teď jsou ale stále hájeni onou tajuplnou mantrou:

 „Vždyť jsou to ještě děti.“

Oblíbeným bonmotem je tvrzení, že takhle vychované jsou děti, které jsou z neúplných, rozvrácených či dokonce nefunkčních rodin. Mohu docela úspěšně oponovat. Největší lhář a podvodník se může objevit v rodině, která splňuje všechny atributy úspěšnosti. Vysokoškoláci, zabezpečení, úspěšní. Jen to svoje dítko si nějak przní. Neučí ho nést odpovědnost za svoje činy.

Je jistě přirozeným pudem bránit svá mláďata. Všechna morální hesla fungují do okamžiku, kdy je ohroženo vlastní hnízdo. To, co nastává poté, se často podobá výbuchu sopky. Erupce výmyslů, kterými dokáže zasažená matka vytvářet alibi pro nezdárného synka, je takřka smrtící. Stejně jako výčet skutečných i domnělých spolupachatelů. Nemůže v tom přeci nechat svého hlavního iniciátora samotného.

Argumenty typu „je to ještě dítě,“ nebo dokonce „vůbec nebyl ve škole,“ k jejich věrohodnosti nijak nepřispívají, leč boj byl vypovězen. Finále, které je zatím v nedohlednu, sice nakonec může skončit vykroucením se z trojky z chování, ale pocit nepostižitelnosti za vlastní činy se vrací s jistotou bumerangu. Třeba v dospělosti, kdy už slovo maminky bude proti slovu zákonu a patrně asi bude mít slabší váhu.

 Drobeček, který se ukryl do záhybů mateřské sukně, nedovede ani v budoucnu hrdě čelit následkům svých lumpáren.

Jednomu až zatrne, když si uvědomí, kam až jsme to dovedli za zvuku uchumalebné mantry:
"Vždyť jsou to ještě děti.“

   Nedávno jsem psala o otravě učitelky, která byla zametena pod koberec, protože to byly ještě děti! A takových případů bych jistě mohla připomenout desítky, i z vlastního okolí.

Napadá mě, jestli i toto se v historii opakuje či zda jde o jev ryze nový, signifikantní pro dnešní dobu. Podle mně dostupných vzorků je to prvek veskrze nový, ale třeba se mýlím.

Ostatně, jsou to všechno ještě děti, tak bůh ví, co přinese jejich dospělý věk. 
Ovšem pokud se ho všichni ve zdraví dožijeme…