Nesmíš!

    Soudě podle množství výhružných příkazů ve veřejném prostoru je současným nejjednodušším komunikačním prostředkem strohý zákaz.

Neklepat! Neparkovat! Nevstupovat! Nerušit!                     Nemluvit! Nehlučet! Nemyslet....!

     Skutečnost ale není zas tak jednoduchá. Poměrně často se můžeme cítit zaskočeně, když automaticky příkaz akceptujeme, čímž se v podstatě vyřazujeme z možnosti další komunikace. Setkávám se s tím třeba v lékařské ordinaci, kde tradičně na dveřích visí nápis „Neklepat!“ Sice velmi často s nadějným dovětkem, že sestra vychází, ale v některých ordinacích se lze jen těžko dobrat poznání, kudy vlastně vychází, o čase nemluvě.

Pak nastává klasické dilema, mám trpělivě čekat, zda opravdu někdo vyjde, či porušit jasný zákaz a zaklepat?  
 Většinou zaklepu a pak nastává další kolo loterie, a totiž, zda vycházející sestra bude naladěna dobře či nikoli. A od toho se pak odvíjí naše další konverzace, která ale mohla vzniknout jedině proto, že jsem nerespektovala jejich výhrůžné "neklepat". Protože jinak bych tam také mohla sedět do soudného dne, jelikož avizované vycházení sestry opravdu postrádá jakoukoliv periodicitu, o logice nemluvě.

    Stejně tak mě dokáže zaskočit blikající příkaz "nevstupovat", který je v jasném rozporu s tím, že jsem domluvena na devátou hodinu, mám schůzku za dveřmi, které jsou obrněny zmíněným příkazovým nápisem, který pro větší srozumitelnost ještě navíc výrazně problikává.

    Je zjevné, že podobné texty mají hlavně zastrašovací funkci. Tedy sázku na to, kdo se dá a kdo naopak ne.

 Vyznat se v příkazových tabulích tedy není vůbec jednoduché. Nejen v ordinacích, ale třeba i ve veřejném prostoru. Uvědomila jsem si to před cedulkou zakazující kouření, pod kterou vesele dýmala skupinka rozjařené mládeže. Měla jsem pocit, že tady by se měl zákaz respektovat? Nemyslel si to ale ani procházející policista. Patrně v něm bujará skupina budila pocit nepříjemné práce, tedy porušení nápisu vadilo jen tiše bublajícímu důchodci, který byl omladině jedině pro smích. 

 Ve skutečnosti tedy podobné příkazy nikdo neřeší, pokud samozřejmě nenarazíte na agilního vykonavače práva, který po vás vyžaduje i zmíněné "nemluvit" či ještě lépe "nemyslet".  

    Někdy mívám pocit, že jde o určitý druh testu. Jak moc v sobě máte respektu či také, jak moc jste ochotni a schopni používat vlastní hlavu a úsudek? Někdo automaticky akceptuje požadavek ticha v ordinaci, jiný zase vesele parkuje na zákazu a je mu všechno fuk. Otázkou je, kdo je potom ve výhodě? A co vůbec dodržovat a nad čím se jen s nadhledem pousmát? 

  Musím přitom vypadat jako hnidopich, který se rýpe ve věcech, nad kterými je většinou lépe se nezamýšlet.

Napadlo mě, jestli existuje nějaký zákon na podobné příkazové cedule ve veřejném prostoru? A není to jen pokračování naší dávné tradiční výchovy, která si na pokynech typu „to nesmíš“ či „to se nedělá“ vystavěla takřka vzdělávací metodu? Nejspíš proto jsme na rozpacích z toho, že dnešní generaci jsou podobná nařízení naprosto ukradená. Vyrůstají totiž v atmosféře, že mohou absolutně všechno. Dostáváme se pak do diametrálně odlišného generačního pohledu na význam sdělení, které má pro každou věkovou kategorii jinou vypovídací hodnotu. Abychom se mohli dobrat nějako konsenzu, měla by nastoupit ona potlačovaná funkce vlastního úsudku. Tedy zlaté střední cesty....

    Přitom tomu tak velmi často není. Asi není jednoduché odhadnout, který zákaz stojí za respektování a který lze přehlížet, neb je vystaven jaksi automaticky. Navíc není síly, která by dodržování podobných rozkazů kontrolovala či naopak sankcionovala.

    Možná by stačilo inspirovat se prostou zdvořilostí a podobné výkřiky okořenit vysvětlením, či obyčejným slůvkem prosím.  Aby potencionální žadatel tušil, že sestra vychází každých deset minut a ne jen po skončení pracovní doby. Nebo až po urputném zabušení na dveře, navzdory příkazu neklepat.

    A také tolik nezakazovat. Třeba běhání po trávníku… Mnohé zákazy totiž jaksi automaticky vyvolávají pokušení okusit zakázaného ovoce. Protože to jak známo, chutná nejlépe.  Vzhledem k tomu, že pokyn nezakazovat se ale řadí do příkazové řady, je asi na místě jen taková nevyžádaná rada: hledejme zlatou střední cestu.  Určitě nás dovede i k lepším vzájemným vztahům. Třeba i těm mezigeneračním….