Jak se dostat k jádru pudla

    Jsou věci, které opravdu velmi těžko snáším. Jednou takovou hůře akceptovatelnou věcí je pro mě nepojmenovanost. Když někdo něco nakousne a nedokončí. Jestliže někdo cítí nějakou křivdu, měl by ji také umět pojmenovat. Jistě, požadavek slušného vyjádření nevole jaksi eliminuje počet lidí schopných svoje pocity dešifrovat, přesto bych potřebovala, aby lidi kolem mě uměli věci pojmenovat.  Zařídit, aby se tak dělo, není ovšem nijak snadné. Zejména, když si nejsem tak stoprocentně jistá, zda to vlastně umím já sama.

Člověk zcela jistě nesmí umanutě trvat na faktu, že pravdu má jen a jedině on, protože to jednak není vždycky pravda, a druhak to okolí vždycky velmi nerado slyší.  Popravdě řečeno, umět pojmenovat problém není vždycky zrovna výhra v loterii, zejména když to vypadá, že ostatní to vidí úplně opačně.  Největším problémem se pak ve finále ukazuje schopnost trefit hřebíček na hlavičku. Vysvětlit něco v kostce. Jasně a srozumitelně.  Najít jádro pudla.

   Když tak sleduji, jak mnozí neumí sdělit myšlenku, potažmo ji udržet, natož pak opustit (Cimrman nechť mi prosím tuto citaci promine J), tak to vypadá, že si tady každý v podstatě mele svou.

Jasné a výstižné sdělení se stává nedostatkovým zbožím. Buď se člověk bojí, že za svá slova bude nějak sankcionován, nebo si nechce konkrétním sdělením nadělat nepřátele nebo je mu prostě fuk. Pak jsou ještě i tací, co pojmenovávají podle situace, ve které se zrovna nacházejí a s kým právě mluví.  Dle ověřené zásady, že účel světí prostředky a ze všeho je prostě třeba něco získat. I to je ovšem třeba umět pojmenovat, jinak se z podobného jevu stane rutina a běžně přijímaný fakt. Když někdy vidím, respektive slyším, diametrálně odlišný názor dnešní od toho včerejšího, docela žasnu. Někdy si říkám, jestli by se nemělo v určitých okamžicích přikazovat povinné mlčení. Přitom pátrám ve vlastní chátrající paměti, jestli na podobný nešvar existuje nějaký lék. Neexistuje. Žel, lepší to asi už nebude. Jsou fakta, která prostě musíme brát za novou realitu. Jako fakt, že život se stává klipovitým, klouže se po povrchu, vše se rozplývá a dostat se k jádru věci či umět jasně pojmenovat konkrétní jev je tím pádem vlastně nemožné. Jsou věci, které jako by se do dnešní doby nehodily. Nejsou in. Abychom náhodou nešlápli vedle, je lepší zvolit opatrnickou politiku. Takovou korektní, nic neříkající. Korektnost ve vyjadřování je dneska hlavní vyjadřovací schopnost. Mluvit, mluvit a vlastně neříct nic. Začalo to u politiků, ale dneska se s tím setkáváte na každém kroku. Za chvíli to bude jako za oceánem, kde jsou ve vytváření podobných absurdit mistři. Třeba o plešatém sousedovi nelze suše sdělit, že je to plešoun, byť sympatický.  Je to člověk vlasově indisponován, protože označení plešatý by se ho mohlo dotknout stejně jako černocha sdělení, že je černý nebo tlusťoch obézní. Nu, jak je vidno, prokousat se k jádru pudla a dešifrovat význam sdělení se časem stane uměním, ke kterému budeme potřebovat nějakou certifikaci. No, není to jasné a stručné sdělení?