Božský čert

    Na úvod jednu příhodu ze školních škamen. Studentka stojí před tabulí a deklamuje, že klasicismus byl dobou kulturního rozmachu, kde vynikal božský čert Mysliveček. Klímající kantorka procitne a vznese rutinní:  „Prosím?“, v naivním domnění, že dívka se přeřekla. Děvče ovšem snaživě opakuje. „Božský čert, Josef Mysliveček….“

To vede k následujícímu vzrušenému dialogu, který odhalí, že děvče si cosi zapsalo do sešitu, co se při troše dobré vůle dalo dešifrovat jako božský čert, což od ní bezelstně převzala celá třída bez ohledu na to, že na tabuli bylo „Božský Čech.“ Nad významem rčení se nikdo nepozastavil, vesele to deklamovali dál a nic divného jim na tom nepřišlo. Vzhledem k tomu, že nehodlám popisovat tristní stav českého školství, spokojím se s tímto popisem situace a přesouvám se k osobě hlavní, kterou je právě Josef Mysliveček, který si onu lichotivou přezdívku vysloužil. Mám samozřejmě na mysli termín „Božský Čech,“ který si Mysliveček získal v hudebně orientované Itálii, která na podobné pocty vůči cizincům bývá většinou skoupá. Ale geniální Mysliveček přesvědčil.

     4. února 1781 nás tento nadaný muzikant opustil, proto v rámci únorových událostí stojí za to si tuto uměleckou personu připomenout, aby se božský čert nestal něčím, co neudiví i jiné, než jen mládež školou povinnou.

    Josef Mysliveček se proslavil v Itálii, leč narodil se v Praze, v Sovových mlýnech, takže Vltavou křtěný takřka doslova.  Vzhledem k tomu, že Kampa tehdy nepatřila k luxusním lokalitám jako dnes, dá se přes původní název dnes prestižní galerijní budovy odhadnout, že jeho otec byl patrně mlynář. A byl.

Přesto poskytl synovi hudební vzdělání, respektive tedy zaplatil. Byl tedy zjevně úspěšný mlynář, tedy živnostník. Patrně tehdy ještě živnostníci neparazitovali na společnosti jako dnes, jak si myslí jeden současný nejmenovaný ministr. Časy se prostě mění.

Tehdy mlynářský synek mohl vystudovat hudbu až v Itálii (ač v Praze studia započal).

 Ale ani tehdy patrně nebyl schopný člověk u nás doma prorokem, proto i mladý Mysliveček nakonec odešel do Itálie natrvalo.  A stal se, řečeno jazykem dneška, světovou VIP osobností. Uchvátil i Mozarta, který ho nejen obdivoval a glorifikoval, ale stal se i jeho velkým osobním přítelem.

    Josef Mysliveček byl člověk nejen nadaný, ale i velmi pracovitý. Složil velké množství oper, oratorií, symfonií či koncertů. Jeho dílo se hrálo (a hraje) na světových operních scénách. Na co sáhl, to se mu dařilo.

 O to trudnější se jeví jeho konec. Postihl ho „kostižer“, který mu nelítostně likvidoval obličej, až ve finále úplně přišel o nos. Dnes by se stroze řeklo, že byl kokainista, ti přeci ztrácejí nosní přepážku.  To by ovšem byla lež a pomluva, stejně jako tvrzení, že se jednalo o následky syfilidy. 

Prostě kostižer, stejně jako u Ladislava Stroupežnického.  Záludná choroba, která je znetvořila.

U Myslivečka měla start v podobě „autohavárie“jeho kočáru, kdy se zranil, a do rány na obličeji se dostala infekce.  A tím to začalo a vlastně i skončilo. Jako brutálně znetvořený zemřel právě v únoru roku 1781 v Římě.

Chudý a sám.

Pokud bych chtěla hledat drsné paralely, tak možná opravdu vypadal jako čert, takže vlastně dětičky mají tak trochu pravdu.

   Jenže dětem se zase nesmí ustupovat ve všem, podstata Myslivečkova geniálního umění nespočívá v čertovství, ale v jeho božské muzikálnosti.  Nebo ďábelské?

Nějak se pořád kolem toho čerta točíme, možná, že ti studenti nevědomky definovali pravou podstatu věci.  Ať tak či onak, Josef Mysliveček byl prostě hudební génius. Hezky to souzní s letošním rokem hudby, ač Mysliveček nedisponuje aktuálním kulatým výročím. Ale zase nabízí drama, tajemství a mistrovské dílo. Co víc si od božského čerta přát?

   I proto si v letošním únoru připomeňme postavu geniálního hudebníka Josefa Myslivečka, kterému se doopravdy říkalo „Božský Čech“, tedy pro lingvisty: „ Il divino Boemo!“

Nemáme takových hudebních géniů tolik, abychom jimi mohli velkoryse plýtvat jako čerty a zapomínat na ně. Josef Mysliveček ze Sovových mlýnů jedním z takových velikánů rozhodně byl. 

                                                    Psáno pro Listy Prahy 1