Sametové otázky

Před lety jsem se ještě divila, když jsem se dočetla, že listopadová revoluce byla vlastně jen organizovaným předáním moci. To jsem si idealizovala Václava Havla a uctívala vlastní revoluční zážitky. 

Pak podobných informací postupně přibývalo. A s nimi i otázek. Jak to tedy tehdy vlastně bylo? 

Teď se samozřejmě podobné zaručené zprávy vyrojily v mnohem větším množství. Jako houby po dešti. Je hodně in všechno zpochybnit a znevážit. Dávat prostor výpovědím estébáků a hledat senzaci za každou cenu.  Jenomže co si zároveň počít s tím, že se tito lidé s velkou pompou vrátili do veřejného života?  

   Tak byla to tehdy revoluce nebo opravdu jen prachsprosté předání moci?

    Někteří moji idealističtí přátelé to řeší tak, že o možnosti manipulace vůbec nediskutují.  A doufají, že jim jejich ideály ohledně revoluce zůstanou do konce života.  

Ale pokud chcete vést diskusi o tom, jak to doopravdy bylo, kde najít opravdového partnera do debaty?  Má to být aktivní účastník děje nebo fundovaný historik?  

V určitém okamžiku bych mohla suplovat obě strany, možná až na tu historickou fundovanost, neb materiály a detaily neznám, respektive zákulisí neznám.

   Nezbude než spolehnout se na povolanější. A od nich právě čím dál častěji zní, že jde o jeden velký podvod. Mediální show. Problém je v tom, že to nikdo seriózně nevysvětlí a nepojmenuje, kloužeme pořád po vidině senzace a skandalizace. 

Ožehavým bodem je i Václav Havel. Jedni ho nekriticky obdivují, druzí stejně tak silně nenávidí. Je tedy zobrazován buď jako idealistický a morálně silný hrdina bez vady či jako neskutečný padouch, který se dohodl s komunisty na převzetí moci za příslib jejich beztrestnosti....?

    Samozřejmě, pravda bude někde mezi, ovšem bez objektivnosti

 a ochotě k diskusi se  řešení  asi hned tak nedobereme. 

Přitom je jasné, že všechno bylo jinak.  Znám lidi, kteří vám zaníceně vysvětlí svůj pohled na listopadové události takovým způsobem, že mrazí. 

Jiní zase nostalgicky chodí zapálit svíčku na Národní a vzpomínají, jak oni tady měnili dějiny.  V očích se jim vždycky usadí výraz, jako když si někdo vybavuje první lásku.  Postojí nad místem, kde se střetli s kordonem normalizačních policajtů a spokojeně odchází zpátky do naší vybojované současné reality.

   Nechci jim brát iluze. Ostatně, oni si je ani vzít nedají. Stejně jako ti, co tvrdí, že všechno byla jedna velká lež a podvod a že Havel udělal víc škody než užitku.

    Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že k historii, přesněji řečeno k interpretaci historických událostí, je potřeba hodně velkého nadhledu a hlavně určité nadání odpoutat se od emocí. A to rozhodně přímí účastníci nemají. Tím pádem se opravdové definice sametovosti listopadového převratu dočkají asi tak až naši vnuci. Možná. Pokud je to bude ještě zajímat……

   My ostatní si zítra připomeneme, že už je to skoro čtvrt století od okamžiku, kdy se začaly lámat ledy. Myslela jsem, že samovolně, prostou silou touhy po změně.  Tehdy jsem tomu věřila. 

Dnes, kdy už vím, že všechno je jinak, prožívám těžkou deziluzi.

      Ale svíčku asi zítra zapálit půjdu. Tradice je holt tradice.