středa 27. července 2011

Československo

Narodila jsem se v Československu.  Ve škole jsem se učila, že naší nejvyšší horou je Gerlachovský Štít, do Tater se jezdilo jako do našich hor a dokonce i do škol v příroděJ, slovenština se do našich obýváků drala minimálně jednou týdně z televizních pondělků. Maminka měla slovenskou kamarádku, která k nám jezdívala na prázdniny a tak slovenština pronikala přirozeně i do našich všedních dní.  I já si pořídila slovenské přátele, které mám dodnes, ovšem dnes už jde o zahraniční hostyJ.
Žiji v Čechách, od kterých se chtějí odtrhnout i Moravané. Na Slovensko jezdím s pasem a s cizí měnou, musím vyměnit, než vyrazím. Naší nejvyšší horou je dávno Sněžka, kterou Slováci ani neznají. Do školy v přírodě už se moc nejezdí, protože je to neekonomické (rozuměj drahé), a když, tak rozhodně ne do Tater a na tři neděle. To už se pohybuje v oblasti sci-fi, stejně jako se Rychlé šípy posunuly do oblasti fantasy, protože pohybovat se v noci po Praze jako Rychlonožka či Mirek Dušín prostě dneska nelze, stejně jako nelze vyjet na tři týdny na školu v přírodě do Tater za eura. J
Na Slovensku mě berou jako Čehúna, moc radost z nás nemají, ale jinak mám pocit, že se pořád s námi srovnávají. Takže na jedné straně kapka ironie, co vy tam v Čechách? Na straně druhé, máme tady totéž, co v Čechách. J
No, nejsem konfliktní člověk a neshody nevyhledávám, ale snadno by se rozdmýchal oheň jen z toho, že jste ČechJ. Vyměněné peníze se utrácejí stejně snadno jako v Čechách, jen benzín je tu snad ještě dražší, je-li to vůbec možné. Čeština tu zní i z televizních pořadů, hodně často, to v Praze nevidíte, respektive slovenské pořadu tu nechytíteJ. TolikJ, abych nebyla nespravedliváJ.
Mediální hvězdy jsou tu stále československé, Slováci vystupující v Praze, vystupují aktivně i v Bratislavě. Opačných příkladů moc neznám, respektive neznám nikoho kromě Egona Bondyho, který po revoluci emigroval na Slovensko. Ovšem tento svérázný filozof již zemřel a jiného českého emigranta zatím neznám.
Slovenské děti mi povětšinou rozumí, ač občas tlumočníka potřebují ( to potřebuji už i já, bohužel). S českými dětmi je to naopak, tlumočníka potřebují neustále, náhodou i něco rozumí.      
    Žijeme totiž už v Česku. Ve škole se učíme o úplně jiných horách a cesta do Tater je cesta zahraniční. A slovenština, byť v Praze zní čím dál častěji (myslím divadlo, ne film, kde slovenské hvězdy mluví českyJ), je už pro mladou generaci cizí jazyk. A naše stará generace může jen nostalgicky vzpomínat. Ovšem i proto jezdím na Slovensko pořád s potěšením. I když hlavní důvod je ten, že tam mám přátele, které mám ráda. Už řadu let, bez ohledu na systémJ.



4 komentáře:

  1. S tou Moravou bych to tak černě neviděl a slovenské stanice jsou přeci dostupné na kabelovce či satelitech.
    Pravda, slovenské pondělky nahradily teď půlročně československé víkendy v podobě talentových soutěží. Sice nevím, jestli je to to pravé, ale slovenština tam zní. Já osobně bych bral raději ty "pondělky".
    Jinak se se slovenštinou běžně můžeme potkávat takřka všude, řekl bych, že slovenských pracujících tu máme dost.

    OdpovědětVymazat
  2. no je ale fakt, že děti spouatě v+cí fakt nerozumí...

    OdpovědětVymazat
  3. Dodnes se mi stává,že říkám, že jsem z Československa. Cizinci naopak, nás většinou vnímají, jako Čechoslováky. Ať žije EU! Od jejího rozšíření jsem zpozorovala ohromný nárust nacionalismu. A už ani neznám evropský zeměpis, tolik nových malých státečků! A já najivka, si myslela že EU má slučovat a ne rozdělovat.Ale to je pouze můj zaostalý názor...

    OdpovědětVymazat
  4. Nechci slovenskou pondělní tvorbu, kazila mi v mládí pravidelně náladu! Bolo to všetko tak emotívne, že som to nevedela znášať. Možná jsem starší než vy ostatní, možná to později bylo lepší, ale to jsem se už zase já přestala dívat na tv.
    Slováky mám docela ráda a upřímně jim přeju jejich vlastní stát. Moravákům bych ho přála taky, každému co jeho jest :-)

    OdpovědětVymazat