Děláme to pro naše děti.

 

  Výrazné opozitum proti hedonistickému myšlení, že po nás potopa.

Líbivé heslo, kterým se dneska ve veřejném prostoru ohání kde kdo. Myslíme na budoucí generace, děláme to pro své děti…

Děláme pro ně všechno, škrtíme či naopak podporujeme ekonomiku, revidujeme či spíš nerevidujeme školství, podporujeme udržitelný či neudržitelný rozvoj, spoříme kde se dá, utrácíme pro budoucnost…, prostě, na to se dá napasovat vlastně úplně vše.

V podstatě jde o myšlenku a vizi, které nemůžete nic vytknout.

Snad jen o okamžiku, kdy objevíte, že pod líbivým pláštíkem je plno různých akcí typu  „malá domů“, kdy si ti hlasatelé pozitivních hesel odklánějí prostředky ryze pro svoji vlastní současnou privátní potřebu, nikoli pro fiktivní veřejné blaho generací budoucích.

Je jistě chvályhodné snažit se, aby se příští generace měly lépe a radostněji. O tom určitě nemůže být sporu. Ale okázalé promluvy, jak moc to děláme pro své děti, jak ony si tady neporadí, jak budou vyčerpané, zničené a bůh ví jaké, tak ty vnímám jako totální úlet. Nejlépe mi k tomu sedí rázný termín kecy o ničem. Ještě by se hodilo označení falešná slůvka, ale to by získalo úplně jiné konotace.

Prostě láry fáry.

Každá generace to nějak zvládne.

 Co by měly říkat válečné děti? Poválečné? Normalizační? Devadesátkové?

Vždycky byl nějaký dluh minulosti, děsivá vize budoucnosti / za války i současnosti/.

   Nevím ale, jestli se vždycky tak usilovně lkalo, jak to jen ty děti zvládnou? Co ta další generace bude dělat?

Nu, co by dělala. Bude se s tím prát, jako se praly generace předchozí. Nějak se k tomu postaví.

Takže ty fráze, že něco děláme pro budoucí generace brnkají na dost falešnou strunu.

Ale je zjevné, že hudební sluch tady totálně schází, protože to vybrnkávání o tom, jak to děláme pro budoucnost, zní éterem dost intenzivně a vytrvale.  

Protože jestli opravdu reálně něco dělá současnost pro mladou generaci, tak je to pořádně medvědí služba. Ovšem to by byla obdoba po nás potopa, takže o tom se nemluví. Mluví se o tom, že vše se děje pro budoucí generace…

No, není to vlastně Kocourkov?

 

Zahradníku, zavaž mi střevíček...

Nevím, zda dnešní zahradníci čelí takovým výzvám, jako ten z Pyšné princezny. Vzhledem k módě suchých zipů a všudypřítomné korektnosti a genderové rovnosti si myslím, že dnešní zahradníci dostávají úplně jiné úkoly než jen někomu zavazovat tkaničky. 

Osobně bohužel žádného profesionálního zahradníka neznám, i když jsem kdysi dávno mívala jednu tetu zahradnici. Ale to už je tak dávno, že si to někdy pletu s historickými událostmi.

Dnešní zahradníci navíc nejsou jen zahradníci, jak si ho klasicky představujeme. Patří sem určitě i ovocnářství, květinářství, sadovnictví, vázání a aranžování, výroba věnců a plno dalších dovedností a činností. 

Můžete být florista nebo zemědělský dělník. Zelinář či květinář. Ovocnář nebo zahradní designer. Můžete zakládat a udržovat zahrady nebo pečovat o veřejné parky. Mít skleník nebo obří zahradu. Květiny vázat a prodávat. Aranžovat. 

To vše a ještě spousta dalších je skryto pod krásnou profesí zahradník. 

A píši o tom hlavně proto, že ve Stromovce máme asi obzvlášť šikovné zahradníky. Tak krásné květiny a květinové záhony, nápadité a udržované, nejsou asi ve veřejných parcích úplnou samozřejmostí. Stromovka to štěstí má. A my si to náležitě užíváme. 

Je to opravdu zahradnický ráj. 

Navíc mě v závěru napadlo, že vlastně nějaké zahradníky, floristy znám. Jednu rodinu, která se stará o květinářství na Miladě Horákové. Tam chodíme rádi a často, Tobiáš si často návštěvu i vynutí. Mají tady totiž rádi jak květiny, tak i pejsky.

A pak floristu Hrušku. Dokonce jsme loni byli na květinové dražbě, kde jsem viděla jak profesionály, tak i šikovné děti ze zahradnické školy v Litomyšli. Zahradníci určitě budoucnost mají.

 Zážitek to byl. 

Ale dneska je to hlavně o zahradnících ze Stromovky. Dělají nám ji krásnou a krásnější. Aniž by museli někomu zavazovat střevíčky:-)

Dopravní značky

 Nedávno jsem četla, že u nás existuje (krom všech dalších smogů) značkový smog. A nejde o žádný snobismus, jakože někde máme lepší smog než jinde, jde o nepřiměřené množství značek, kterými je veřejný prostor zaplevelený natolik, že mnohdy nevíme, která z nich je zrovna v platnosti. 

Stejně tak, rychle je všechny přečíst a zorientovat se v nich, to také není úplně jednoduché. Logicky to vede k otupění pozornosti, že někdy někde značky prostě přestanete vnímat. Nebo k nim nemáte žádný respekt, dodržovat je prostě nebudete. Nebo si z nich vybíráte jen ty, které se vám zrovna hodí?

Nevím. K úvaze mě vede současná situace v Praze 7, kde (jako vždy uvážlivě.-)), zavřeli hlavní dopravní tepnu, čímž zašpuntovali podstatnou část této čtvrti. A občane, poraď si s tím. 

Občan si poradil tak, že vnikl do obytné zóny, kterou začal projíždět, aby se dostal zpět na hlavní trasu. Zdálo se to asi rychlejší než objížďka. 

Asi bych to nevnímala jako stěžejní problém, kdyby ovšem oni projíždějící řidiči neprolétali naší obytnou zónou rychlostí blesku. V převážně jednosměrných ulicích najednou svištěla auta závodním tempem. V obousměrných ulicích, kde se ale dvě auta míjejí jen velmi opatrně a těžce, se nedalo projít, natož projet. Nebezpečné se stávaly vlastně i chodníky, o přechodech pro chodce ani nemluvě. 

 Když začala být situace neúnosná, patrně na žádost někoho z místních obyvatel, byla na kraji obytné zóny umístěna zákazová značka. Zákaz vjezdu / vyjma rezidentů/.

 A tím se dostávám k meritu svého značkového zamyšlení. Zákaz nikdo nedodržoval. Nerespektoval. Buď ji v záplavu značkového smogu ani nezachytil. 

Nebo mu byla ukradená. 

To spíš. Protože dodržovat nebo si vnímat nějakých značek je asi určitý nadstandard. Možná se tak dá i vysvětlit ty lidi, co jezdí na dálnici v protisměru? Nečtou značky?

Nebo je značek fakt opravdu strašně moc. 

A nebo na ně kašleme. Je to takový národní sport. Jako kašlou úřady na lidi, což ono totální dlouhodobé uzavření dopravní tepny vlastně je, stejně tak asi kašlou lidi na úřady. Nebo alespoň na značky. 

Blázinec

 Jinak to ani nazvat nejde. 

Matějská pouť. 

Vždycky, když ji navštívíme, vnímám to jako totální blázinec. Je to vždycky úlitba dětskému přání, není to běžná volnočasová aktivita. Poutě osobně moc nemusím, ale když už jsem tu Matějskou slíbila, tak tam prostě jdeme. A vždycky je to masakr. Strašný řev, děsivá hudba, šílený mumraj. 

Přesto jsou tam pravidelně davy lidí, na některé adrenalinové atrakce jsou dokonce fronty. Takže stejný úsudek jako loni, dokavaď je na Matějské narváno a takové davy lidí mají na to, aby utrácely stovky za dvě až tři minuty vřískání na zdejších atrakcích, je pořád ještě dobře. A o bídě a nouzi se moc mluvit nedá, myslím si. Je to prostě blázinec, ale totální.

V MHD

 Jela jsem prvně s novými studenty do města. Respektive studentíky, jsou to vlastně ještě malé děti, osmileté gymnázium. Ještě je úplně neznám, tak jsem je sledovala a pozorovala i proto, abych se je víc naučila. Oni ještě tolik neznají mě, tak nebyli tolik ve střehu, jako bacha, učitelka tě sleduje:-)

Jeli jsme dost dlouho, metrem, tramvají. Vyjížděli jsme ráno, celkem klid, dopravní prostředky přijatelně zaplněné. Zpátky to samozřejmě byla úplně jiná cesta, narváno, všichni nervózní, vedro. 

 Jeli jsme vždycky skoro z konečné, děti si posedaly a zabořily oči do mobilů. Většinou hrály nějaké hry, ale někteří i četly. Pár jich sledovalo na aplikaci trasu, to jsou takoví ti fandové dopravních prostředků. 

 Vozy se pozvolna zaplňovaly dospělými jedinci. A děti vcelku automaticky vyskakovaly. Někteří mlčky, nic neřeknou, stydí se,neví co říct. Prostě uvolní místo. Jiní se ale nebojí, promluví, nechcete si sednout? Místo nabídnou. 

 Za tu cestu jim poděkovaly dvě, slovy opravdu jen dvě, paní. Jinak se na ně mračili, neřeknou ani bú, jeden stařík se místa dožadoval dost agresivně, jiný zase podobně agresivně negoval jejich dobrou vůli odseknutím, že on sedět nepotřebuje. 

 Byl to pro mě takový prapodivný zážitek. A uvědomila jsem si i ten paradox. Kdyby se děti chovaly hlučně, nechtěly nikoho pustit sednout či něco podobného, mohu zasáhnout a vysvětlit jim, že by to asi mělo či mohlo být jinak. U těch cizích dospělých moc zasahovat nemohu. Maximálně tak bránit dítě, když na něj bezdůvodně někdo štěká. Ale když nepoděkuje, neusměje se nebo si ani nesedne ( ostatně, i když nechci sedět, dá se to říct slušně) tak vlastně zasahovat nemohu. Nebudu vychovávat cizí dospělé. 

Je to jen taková poznámka na konto toho, jak se pořád nadává, že vás nikdo nepustí sednout, jak se ti mladší chovají strašně. Když to řekněte o starším, hned vás někdo osočí, že nemáte úctu ke stáří. 

Nu, nemám z toho žádný závěr. Vím, že to není pravidlo a že to nedělají všichni dospělí. Ale ty děti jsou vždycky naším obrazem, chovají se tak, jak vidí. 

Tak asi tak. 

A moje vlastní povaha? Pokud by na mě byl někdo takhle nepříjemný, už příště znovu nevstanu. Ať si postojí, když má sílu držkovat, má ji i na to, aby v tramvaji stál.

Přijímací zkoušky

 Dnes probíhá první kolo. Podle mě sice nešťastné zvolený termín, v pátek bych sama úplně zkoušky dělat nechtěla. Týden za námi, únava vrcholí, navíc je jistě tento týden propojená i s obavami, neřku-li se stresem, jak to asi všechno dopadne. 

A pak máte nastoupit svěží a v plné kondici k důležitým zkouškám. 

Není to proto podle mě nejlepší den. Ale mě se nikdo neptá, takže vlastně jen konstatuji, že dnes je první kolo zkoušek. 

A v pondělí druhé. 

Po pravdě, úplně tomu novému systému nerozumím. Na první dobrou se zdálo, že ta varianta se třemi přihláškami bude pro děti a školy jednodušší, ale když tak poslouchám děti a rodiče, zdá se, že tomu tak úplně není. A minimálně v Praze to zase letos vypadá na nějaký masakr ohledně přijetí. Pro deváťáky tedy. Zjevně znovu vyskočí ono nerudovské, kam s nimi? 

No, uvidíme. Maraton zkoušek právě začíná. 

Pro nás to hlavně znamená hezký výlet do Břevnova, aby bylo ve škole dostatek místa pro budoucí adepty, kteří se tam několik hodin budou trápit cermatovskými testy. 

My si užíváme v klášteře. Je to krásné místo, jedno z nejhezčích v Praze. Baví mě ta představa, že když to tady před dávnými léty dnes svatý Vojtěch zakládal, šlo o opuštěné místo v lesích daleko od Prahy. 

Dnes se nacházíme téměř v širším centru města, nebo alespoň v atraktivní lokalitě. Lesy tady opravdu nejsou. Ale atmosféra, génius locci, krása, to vše zůstalo. Vojtěch to tehdy vybral velmi dobře. 

Staral se o nás jeden řádový bratr, který nás provedl jak svatou Markétou, tak i zdejším okolím. Byl plný energie a krásně vyprávěl. 

Přálo nám i počasí, takže za nás skvělý přijímačkový den. A těm našim budoucím adeptům držíme palce. Všem adeptům vlastně, nejen těm našim.