Loučení

Loučení se má vzít zkrátka…Asi ano, ale s létem se loučí v této době kde kdo a na etapy, takže to moc zkrátka není. O to je víc zajímavých akcí, které nesou v záhlaví rozlučku s letními měsíci, dovolenou, prázdninamiJ. Tedy vůbec zkrátka, ale pěkně na dlouhé lokte. Patří k tomu grilování, oheň, hry, dobré jídlo a pití, setkávání. Loučila jsem se u Haničky, pak v půvabné vesničce Chyně, nedaleko Prahy, na Letné i v jižních Čechách. Desetiměsíční maraton totiž začíná již zítra…………….

Učitelkou v Peru

Před začátkem školy je asi třeba se trochu navnadit. Učitelka v Peru není moje budoucí profese, nýbrž kniha od paní Olgy Vilímkové, která tuto zkušenost učinila na vlastní kůži. Zachycuje běžný život Indiánů a hlavně jejich dětí ve škole, jejich každodennost během jednoho školního roku. Jde o čtivé zobrazení pro mě neznámé země, míst, kam se zcela jistě nepodívám. A situací, které v našem školství zcela jistě neprožiji. Obdivuji lidi, kteří mají tu odvahu vydat se do těchto krajů, které jsou naprosto odlišné od našich zeměpisných podmínek, našeho vnímání světa a reality. Porovnává jejich morální zvyky, tradice ve městě a na vsi a čtenář zase porovnává s těmi našimi. Původně se mi do učitelské tématiky vůbec nechtělo, ale kniha mě chytla, báječně se čte, chvílemi máte pocit, že jste mezi nimi. A chvílemi jste hodně rádi, že tomu tak není a že podobní starosti vůbec nemusíme řešit. Česká učitelka v Peru měla vskutku plno zážitků, krásně zpracovaných v této knize. Jsem zvědavá na zážitky české učitelky v české škole. Již v úterý můžeme začít sbírat zážitky a materiál. J

                                                       

Turistický ruch

Po letní sezoně tak trochu zbytečně dumám nad tím, zda je ten turistický ruch přínos nebo spíš ztráta. Je to totiž kapku kontroverzní, protože dneska cestuje kde kdo a procestovat celý svět je nejen velmi akční, ale hlavně hodně módní.  Můžeme na to nahlížet z několika úhlů. Bereme-li v potaz prostě jen ekonomický přínos je to jistě ta pozitivní alternativa. Městská kasa se raduje, vytvářejí se pracovní příležitosti, trénují se jazykové schopnosti, prostě co turista, to zisk pro desítky dalších lidí. Berem-li v úvahu fakt, že všechna evropská velkoměsta jsou dneska takřka stejná, v centru všude davy lidí, nedá se hnout, prodávají se předražené cetky, kapsáři a další zloději mají ráj, z historických center se stávají místa, kde se nikdy nedočkáte klidu, zato tam narazíte na hromadu kýčovitých suvenýrů a bizarních postaviček, jde zcela jistě o negativní úhel pohledu. Lze na to samozřejmě jít i třetí cestou a diskutovat o turistice netradiční, adrenalinové či privátní, ale k tomu je třeba na narvaném Staromáku dost bujná fantazie. Nejradikálnější je se podobného turismu definitivně zřeknout. Jenomže někdy se člověk chce na ta stará historická místa podívat.  Je to potom výlet nebo tak troch forma tortury?

Nejsem radikální odpůrce masové turistiky, sama někdy podlehnu, abych pak na dlouho vyčerpaně svého rozhodnutí litovala, ale zase se člověk dočká zážitků, jaké by jinak těžko vymyslel.

Dlouho jsem se domnívala, že všechny zápory masové turistiky už byly dávno pojmenovány. Navíc bych očekávala, že masy turistů apaticky proudících staroměstskými uličkami a utrácející peníze za předražené cetky budou řídnout. Řeklo by se totiž, že se trh nasytí. Avšak doba přináší nové generace, akční atrakce, stará lákadla v novém hávu. A někdy se objeví nával i tam, kde by ho dříve jeden pohledal, třeba v obchodních centrech. Davy turistů se pak dělí na ty pouliční a na ty shoppingové. Netušila jsem, co všechno může turisty zaujmout v místech, kde stojíte na jedné noze a ještě ne na své vlastní. Co je tohle za zážitek?

No, člověk se může pořád něčemu divit, ale někdy jde o údiv takřka bezbřehý. Jednu divočinu vstřebáte a rázem ji vystřídají dvě další. V evropských metropolích se mimo jiné vytvořil stav, kdy překvapit, respektive šokovat, je prostě žádoucí a nezbytně nutné. Tedy pokud chcete v tom mraveništi nějak vyniknout a stát se zapamatovatelným. V okamžiku, kdy si chcete něco trvaleji uložit do paměti, je jedině takový vzruch zárukou, že později určíte, kde to vlastně bylo. Nevím, jak dlouho podobná situace ještě potrvá, ale v současnosti je to fabrika non plus ultra. Dlouho jsem stávající situaci naprosto ignorovala. Nyní spíš udiveně pozoruji, žasnu a divím se. A také mě napadlo občas splynout s davem a naslouchat, co si ti cestovatelé od putování třeba zrovna starou Prahou slibují, Došlo mi totiž, že lepší už to nebude.  Nic zásadního z toho ale nevyplynulo. Je to prostě stejné jako v tom starém filmu, Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. Nic jiného cestovní fabrika nenabízí a ani od ní asi nikdo nic jiného nečeká.  Tedy nikdo z aktivních účastníků, ti pozorovatelé to mají trochu jinak. A to nemluvím o těch, co cestují jen sólo a do přírody. Ti se vzpírají všem šablonám, i šabloně tohoto fejetonu. Ten je spíš o těch globálních turistech japonského střihu, s foťákem a nákupní horečkou. Je to samozřejmě hlavně otázka volby, každý si představuje cestovní zážitek nějak jinak. Skutečně to může někoho i bavit.

Jednu věc ale nechápu. Proč se v podstatě nechávají dobrovolně okrádat od pouličních prodavačů i restauratérů, kteří se neštítí nabízet dvě deci nealko nápoje za sto padesát korun. A někdy i více.

Ne, že by to nebyl zajímavý experiment.  Potvrdil, že každý má o svém cestování a turistice jinou představu. Jen pro domorodce, žijící v centru města, to rozhodně není dobrá zpráva. 

Relax

Klid a pohodu lze najít i uprostřed jinak hlučného sídliště. Tichá kavárna je jako dělaná pro moji závislost na tichu. Narazila jsem na ni uprostřed dalšího a zjevně již nekonečného, hledání kavárny pro Hovory. Září na dohled a Hovory se chystají procitnout z letního snění. Rády bychom někam do kavárny, tak hledáme....

 Tichá kavárna je krásná, ale asi dopravně nedostupná. Uvidíme. Zatím zůstáváme v našem multimediálním centru a v Tiché kavárně jen báječně relaxujeme. Je to balzám, to ticho:-)

Hračky

Nakupovat hračky pro děti je dneska poměrně jednoduché.  Moderní výdobytky jsou všude, kam se podíváš,a že by dneska někdo jako v Honzíkově cestě trávil svůj volný dětský čas s polínkem, ze kterého by si ve své dětské fantazii kouzlil různé postavičky, je věc zhola nemožná. Většinou se spíš potýkáme s fenoménem, že děti mají hraček takový nadbytek, že pro jednu zapomínají na druhou a v podstatě nejen neví, s čím si hrát, ale de facto si jich pak ani moc nepovažují, protože jich prostě mají mraky. Ale tato kvantita, ba ani kvalita většiny z nich, vyrobených v Číně, mě v dnešním zamyšlení nezajímá. Spíš jde jen o takový letmý postřeh, který jsem nedávno učinila v luxusním Sparkysu, kam jsem se dostala díky přátelům, kteří tam prostě potřebovali nakupovat. Šla jsem tedy s nimi s tím, že nakouknu, a kdyby náhodou, podlehnu konzumu a něco také zakoupím. Nejenže jsem nezakoupila, navíc jsem zažila šok z chování tamějších dětských zákazníků. Vím, že žijeme v době: vše pro dítě. Leč zde to víc připomínalo cirkus či spíš džungli. Děti si zjevně obchodní plochu zaměnily s hřištěm. Lítaly zde jako pominuté, shazovaly věci z regálů, občas použily nějakého předraženého plyšáka jako míč. Jen jsem valila oči. Nebyla jsem sama, prodavačka zjevně také nebyla nadšená. Když několikrát odkoply drahou dekoraci, pokusila se zakročit a snažila se dětem vysvětlit, že zde se nelítá, alébrž nakupuje. Marně. Děti po napomenutí ve svém řádění naopak přidaly. Zjevně naschvál!

Moje učitelská duše se drala ven, leč přesvědčovala jsem samu sebe, že mám prázdniny, jde o cizí děti a nemám do toho strkat nos. Tak jsem jen strkala vytřeštěné oči a napínala uši v napjatém očekávání, co bude. Prodavačka bojovala, samozřejmě slušně, protože bohužel dnes nelze takové froce jednoduše z obchodu vyhodit. Marně, tady slušnost nezabírala. Ani posila v podobě kolegyň jí nepomohla. Podlehla jsem ataku své zvědavosti a nenápadně se jí zeptala, zda tu ti malí zběsilí „lítající Čestmírové“ nemají rodiče? Měli, ale bylo jim to fuk. 

Apaticky jsem prchla do oddělení ke krtkovi, kterého jako jediného bych zde byla ochotna zakoupit. Pak jsem ale zjistila, že i český krtek je made in China. Tak jsem ho odložila a v předklonu, abych neschytala ránu nějakou jinou „luxusní“ letící hračkou, čímž se zde bavili výše popsaní dětští návštěvníci, obchodní plochu opustila. Tím pro mě exkurze do chrámu konzumu skončila, patrně na pěkně dlouho. Jen ten šok stále trvá. A to již brzy začíná škola. Doufám, že to není nějaká epidemie a že se školní prostředí nestane podobně adrenalinovým jako nákup hraček v jednom pražském luxusním obchodním centru. Návrat k polínkům z Honzíkovy cesty by v tomto případě byl víc než žádoucí. 

Operátor

Telefonní operátor v naší zemi většinou nebere svého klienta jako plnohodnotného partnera. Alespoň já mám tu zkušenost. Moje jednání na prodejně se většinou jako vejce vejci podobají černé komedii, která by nutila k hořkému pousmání tehdy, pokud v ní nehrajete hlavní roli. Jinak je to víc tragikomedie. Nebo Kocourkov. Nemluvím nyní o tom, jak někteří mladí prodavači buď neví jak poradit nebo z vás dělají ještě většího blbce, než jsteJ. Moje pravidelné debaty ohledně telefonu či internetu jsou jak vystřižené z kabaretu. Naposledy se situace opakovala v okamžiku, kdy mi tak nějak samovolně byla ke konci období navýšena data, která jsem nějakým záhadným způsobem údajně vyčerpala (nikdy předtím se to nestalo, ale vždycky je patrně něco poprvéJ). Účet byl samozřejmě velmi netradičně větší, tudíž jsem se vypravila do prodejny O2. Dozvěděla jsem se, že si za to mohu sama, protože jsem o chystané změně byla jasně informována. Když jsem chtěla vědět jak jasně, mladík dohledal na nějaké dubnové faktuře klasickým malým písmem napsanou zprávičku o této záludnosti ,kterou mi vítězoslavně, až škodolibě, přečetl.

 Námitka, že telefon platím trvalým příkazem a na faktuře jen zkontroluji částku, nebyl vůbec brán v potaz. 

Položila jsem tedy nový dotaz, ohledně toho, zda mi tedy O2 vrátí peníze za období, kdy jsem prostě data nevyčerpala, což bylo takřka vždy (sami mi to s nevěřícným úsměvem nedávno sdělili). Koukal na mě jak zjara. Dotaz jsem zopakovala.

„Ne,“ odsekl po mém třetím pokusu.

„Proč ne?“

Zase dlouho nic.

Nakonec sofistikovaná odpověď:

„Protože tak je nastavený systém.“

„Aby jako okrádal zákazníka?“ nedám si pokoj

Zase žádná odpověď, jen krčení ramen a arogantní úšklebky.

„No, nevadí, zkusím to jinde,“ končím náš neplodný rozhovor.

Mladík lenivě přestoupil z nohy na nohu a pak mi suše vysvětlit, že opustit jejich moloch není zas tak snadné, že je třeba trochu papírovat atd.

Nevadí, zkusím to.

Je mi jasné, že si ani jinde nepomohu, ale mám dojem, že je to jediná cesta mimo soud, jak se alespoň trochu bránit diktátorským metodám našich operátorů. Těch, co mají systém nastavený tak, aby vás co nejvíc občůraliJ (lepší termín mě prostě nenapadl)

Po jedné takové návštěvě mám vždycky pocit, že jsem nevyčerpala data,ale sebe.Totálně.

Škola bez dětí

Tak nám začala škola. J Zatím ještě bez dětí, tím pádem jde o docela běžné a klidné pracoviště. Jen to léto uteklo jako voda. Letos tedy velmi sympatická voda, teplo mi udělalo dobře na duši i na těle, deštivé mezifáze se daly využít k četbě, psaní či lépe ještě k spaní, nějaké cesty byly, kniha se klube na svět, prostě léto jak má být....

 Blížící se září mám ráda, podzim, pokud se vydaří, patří k mým oblíbeným. Stejně jako tento poklidný pracovní týden. Seznamujeme se s novými kolegy, civilizujeme prostředí po náletu úklidových čet a před náletem dětí, rekapitulujeme, plánujeme…Příjemný týden na sklonku léta. Jsem zvědavá, co budu psát za měsíc, neřku-li koncem červnaJ Zatím dobrý, ale to prostě není nic nového pod sluncemJ