Peroutka a Jidáš

 V rozporu s veřejným míněním, které tvrdí, jak pan prezident slavného novináře svými výroky dehonestuje, musím konstatovat, že mu vlastně prokázal službu. A kupodivu, ani ne tolik medvědíJ. Dostal totiž Ferdinanda Peroutku do širokého povědomí národa. Dosud ho (je to smutné, ale je to tak) znal jen širší okruh intelektuálů, možná dokonce i ten byl úzký. 

Nějaké Budování státu nikdo nečetl, pokud oněm slyšel, tak maximálně tak jako o jakési parodii v televizi, kde si blahé paměti Peroutkův titul vypůjčili. Možná také ve snaze dostat ho do širšího povědomí, což se ale nezadařilo. 

Znají ho asi i novináři (někteří) protože ti dobří dostávají cenu Ferdinanda Peroutky, ale to je zase profesní záležitost. Všeobecně ho neznal takřka nikdo. A nyní takřka všichni. 

 Prostě, prezidentova snaha pořád do něčeho zarypovat tentokrát přinesla i nečekaně pozitivní ovoce. Těžko může jeho agilní mluvčí najít na renomovaného novináře nějakou špínu, jak se přičinlivé snaží. 

Zato dnes o Peroutkovi ví kde kdo. Dokonce i středoškolská mládež, která jako bonus už i dokonce ví, kdo byl Jidáš Iškariotský. Nechci se k tomu už vracet, je to kapku nafouknutá mediální bublina, ale jednu humornou historku si neodpustím. Jeden text mladého rozhořčeného novináře se totiž navážel do zbytečnosti znát Jidáše, že dnešní mladá generace žije s pojmy jako je: bitcoin, cosplay, hoax či třeba slackline. Tak jsem to zkusila u studentů s dotazem: 

„Tak co děti, myslíte si, že je důležitější Jidáš nebo bitcoin?“

Po chvilce zaraženého ticha jsem se dočkala odpovědi: „ A kdo je 

to Bitcoin?“

    Tak to jen malá odbočka od Peroutky a Jidáše, kteří se díky

 medializaci dostali do širokého povědomí. 

Jako kdysi Národní divadlo či Prokop Diviš. Jakmile se totiž 

objevila jejich jména v reklamě, najednou to všichni věděli.

Das AutoJ. (trénink členů v němčině)

Prostě je asi doba, kdy se národ dá vzdělávat jen takhle přiblblými 

metodami. A tak nevím, zda mám být zděšena či si optimisticky 

říkat, že alespoň něco.

Asi nemusí pršet, že….

(a nebo ještě, že všechno zlé je vždycky pro něco dobré)

Hovory ve slavnostním hávu

  Den D proběhl včera v plné parádě. Svět knihy v sobotu byl tradičně narvaný. Je vidět, že knihy stále táhnou. My se sešli na generální zkoušce hodinu před začátkem. Pan docent Šebek, pan nakladatel, fotografka Markéta, moderátorka Míša a já. Pan docent přiletěl rovnou z Vatikánu, takže byl plný dojmů. Ovšem, jako vždy v kondici, mluvil jako z partesu. Před jednou jsme se přesunuli do Literárního sálu, který se překvapivě brzy naplnil. Prostě, bylo narváno. Bylo pro mě velmi milým překvapením, že přišli i nějací moji studenti i jejich rodiče. A řada dalších hostů, kteří si přišli vyslechnout naši debatu nad Nic nového pod sluncem. Já představovala toho fabulátora, který si s tou historií tak volně pohrává, zatímco pan docent všechno faktograficky uváděl na pravou míru. Hodinka utekla jako voda, rozebrali jsme českou historii od Cyrila a Metoděje až k Františku Palackému. A samozřejmě jsme se dotkli i současnosti, protože pan docent je odborník na dvacáté století. Prodalo se i několik knih, takže celé setkání skončilo úspěšně. Přemysl se sice žádný nedostavil, ale objevila se paní, která slavila svátek na Jana Nepomuckého, který má také svátek 16. května. Tak si knižní prémii odnesla ona. Měla jsem radost. A mám ji pořád, hezký dojem zůstal. Osobně mám pocit, že se to vydařilo víc než před pěti lety, kdy jsme tady rostli s knihou. Asi jsme také trochu povyrostli:-). A na závěr nemohu nepodotknout, že veškerá propagace, plakáty a administrativa spojená se Světem knihy je výsledkem práce Jalny. A že si přitom máknou. Výsledek ovšem stojí za to. Fotky mám dnes jen svoje, jak to vypadalo v celém areálu. A profi fotky, které vytvořila Markéta, budou brzy. Takže naše hovory o historii ve slavnostním hávu Světa knihy se vydařily převelice. Velmi pěkně děkuji všem, kteří přišli. Moc si toho vážím.

Exkluze

Člověk se dostane do samé školní negace ani neví jak. Stačí se účastnit jedné pedagogické porady. Jeden by nevěřil, kolik času se věnuje všemožně problémovým dětem.  Ten je dyslektik, ten je hyperaktivní, ten je psychicky labilní, další je nepřizpůsobivý, jiný prostě jen nevychovaný a docela obyčejně zlobí, otravuje a nic nedělá. A jsou i tací, co mají všechny tyto atributy dohromady….

 Děti, které jsou šikovné, aktivní, či jen docela obyčejně normálně fungují, většinou nikdo neřeší. Veškerý čas spolknou ti problémoví.

  Není pochyb, že se ti šikovní musí cítit frustrovaně. Naštěstí to mnozí vůbec nevnímají, protože na pedagogické porady většinou nezavítají. Vím to, protože podobných situací v poslední době přibývá.

    Zkouším proto k současnému trendu inkluze připojit i nějakou formu exkluze. Vyzdvihovat ty dobré, šikovné, pracující….

 Mám ovšem řadu oponentů, prý se jedná o elitářství!

   Když máte ve třídě plno problémových dětí, je nutné, aby se všichni přizpůsobovali jejich tempu

a nestresovali je tím, že jim vytýkáte nesplněné úkoly, chcete, aby pracovali v týmu či si prostě nedělali, co je napadne. Takové hyperaktivní dítě má přeci právo se proběhnout, sebrat spolužákovi penál, svačinu či prostě vykřikovat kdy ho napadne!

 Extra nadané dítě naproti tomu ale už nemá právo rozvíjet svoje teorie, protože ty jsou neúměrné jeho věku, nikdo nemá trpělivost ho poslouchat a navíc mu stejně většina třídy nerozumí…

„Koneckonců, máme proto mensu,“ mohou namítnout oponenti. Jenže to je zase opačný extrém, navíc je takových škol jako šafránu.

„Proč nemůžeme mít třídu jen z nadaných dětí, které chtějí opravdu studovat?“ ptám se často. Okolí se té otázce skoro diví. „

 To je přeci snaha o elitářství,“ vysvětlují mi s jasným poukazem na fakt, že vyvyšovat někoho za to, že něco umí, pracuje podle pravidel a chce umět něco víc, je vlastně vůči ostatním nefér.

Pak se divme, že se o školství vyprávějí hororové historky. Zajímavé je, že mimo školu nám „VIP“ nijak nevadí. Dokonce jsme ochotni je glorifikovat, odpouštět jim kde co.

 Docela mě zajímá, proč tomu tak je. Všimla jsem si, že v mnoha školních kolektivech se objevuje tendence chlubit se svými neznalostmi. Hlavně v určitém věku jako by se někteří za to, že ví něco víc, trochu styděli. Zároveň by ale všichni chtěli samé jedničky, nejlépe za svou prostou účast ve vzdělávacím procesu.

To je zajímavý trend. Snažím se zjistit co nejvíce motivů, které k tomu děti vedou. Některé by mě samotnou ani nenapadly, většinou viním rodiče, společnost, média. Jenže ono někdy jde o snahu zaujmout, strhnout na sebe pozornost. Někdy prospěchářství či prachobyčejná lenost.  Samozřejmě, že nemalou roli hraje prostředí, ve kterém žijí, co je obklopuje. Nejen naše politické špičky jsou jim v tomto směru dokonalým vzorem.

   Pak hledejte něco jako impuls pro touhu vědět něco víc. Nenajdete. Leda že by platilo, čím méně tím lépe. Nebo přesněji, hlavně nějak projít.

   Zkusila jsem o věci s dětmi diskutovat. Ale šlo o klasické já o koze ty o voze.  Je přeci správně, že věnujeme pozornost těm, co zlobí, neumí se soustředit, jsou tzv. hyperaktivní?

 Ti ostatní to přeci zvládnou sami.

Abych ale nebyla jen pesimistická. Ve skutečnosti mě setkání se šikovnými dětmi velmi obohacuje.

 A drží ve školství. Často se totiž objeví takoví jedinci, před jejichž vědomostmi, erudicí a snahou bych nejraději smekla.

Jen tu třídu ze samých nadaných studentů asi neprosadím. Třeba jen proto, že to není společenský zájem, exkluze není na pořadu dne.  Bohužel, systém ve finále utluče obě strany. Ty pomalejší, kteří se stejně vůči škole zatvrdí, stejně jako ty šikovné a nadané, které tlačí do rámce průměrnosti.

Přesto to nehodlám vzdávat. Šla bych i tak daleko, že bych chtěla, aby někteří šikulové prostě mohli (bez zbytečných úředních ceremonií, protože s nimi to už někdy jde) přeskočit ročník. Když mohou mnozí bez nějakých cavyků opakovat, nechť mohou ti druzí v klidu přeskakovat.  Nesmím ale mluvit

 o elitách, protože to není v naší zemi oblíbené slovo.

A také o exkluzi, protože ta jde proti všem současným trendům. Tak zatím jen dráždím hada bosou nohou…   

A kdybych uměla zpívat, parafrázovala bych Milana Chladila, který chtěl kapelu ze samých pozounů. Chtěla bych školu, ze samých ….(asi nejkorektnější slovo bude zájemcůJ)

Svatý týden

je v plném proudu. Písemná část maturit i s Jidášem Iškariotským:-) a poprsím Pallas Athény je za námi a o neděli vypukne zkoušení ústní. Jsem sice tentokrát v naprostém souznění s Václavem Klausem ml., přesto i tak jsme v napjatém očekávání. Zajímá mě, jaké nové zkušenosti naši studenti nabyli. Nebo snad nabili? Co myslíte? Která varianta je správně:-). A také jsem zvědavá co nového se dozvím

Pevně věřím, že náš Oktoberfest po příštím týdnu bude mít důvod ke svým vrcholným oslavám. I s tuplákem za 12 euro:-)

Wellness s Haničkou

První návštěva bazénu byla zážitek pro všechny. Hanička bude zjevně vodomilka, na první dobrou vydržela skoro hodinu, voda se jí líbila, projevovala naprostou spokojenost. A nám se v bazénu ve VZ Měřín i díky tomu líbilo náramně. To byl wellness:-)

Schoeneck

...aneb jeden výlet za hranice nejen všedních dní, ale dokonce i republiky. Dvacet kilometrů v Německu je tento sportovní areál, kde se dá skvěle lyžovat, sjíždět sjezdovky na kole, či jen tak wellnessovat. To byl samozřejmě můj program, protože sníh už naštěstí není a na kole se já vydám maximálně tak do Stromovky. Ale wellness je tu úžasný..

                                                trochu mi to připomínalo staré dobré Tatry..

                                      počasí nebylo úplně letní, o to lépe bylo v sauně

                                         z lyžařské školy se pozvolna stává  golfové hřiště

                                                  i tady se najdou panoramata..........

                                      večery zdejší hosté rádi tráví v kostýmních zábavách

                                             i pohled od večerního stolu stál za to

                                                            muzeumíčko..........

                                                         zážitkový bazén

                                             sjezdovka- respektive cyklovka:-)

                                                         protější radnice

                                                               a pohled zdáli......

                                                               zajímavý kostel

                                                město je opravdu children friendly:-)

                                                          cesta lanovkou nabízí jiný úhel pohledu

                                                  cyklistický ráj to napohled...

a na závěr malé porovnání. Víkendová procházka po městečku znamená ticho a klid. Zdejší domky i jejich okolí ( včetně trávníků) jsou upravené, přesto tady o víkendu nikdo nelítá se sekačkou, křovinořezem či nestojí za cirkulárkou jako je tomu v našich zeměpisných podmínkách. Přitom u nás většinu okolí domků tak upravené není, o tom, co je " za plotem" ani nemluvím. Přesto víkend u nás je ve znamení řevu všech možných i nemožných přístrojů s poněkud trapnou výmluvou jejich majitelů: " Kdy to asi mám udělat jindy?" 
A to je Schoeneck jen cca dvacet kilometrů od našich hranic. Jak málo někdy znamená změnu...