Pod sněhem

Je sice paradoxní, že v jarním čase, kdy už mám zimy plné zuby, sahám po knize s takovým zimním názvem. Ale o sněhu to vskutku není, to asi nemusím vysvětlovat. Jde o další zajímavý, neřku-li tentokrát skvělý, příběh Petry Soukupové. Je nadaná, ale to bych nosila dříví do lesa, kdybych to tady ventilovala. Jde o jev všeobecně známý. Sdílíme společně LetnouJ, to mě velice těší. A Pod sněhem mě velice bavilo. Je to klasický vztahový román, založený na geniální pozorovací a glosovací schopnosti autorky. Člověk se tam najde, v situacích, pocitech, dojmech či náladách.  A čte se to jedním dechem. Přečte se rychle, a dlouho se o tom přemýšlí. Knížka, která se dostane pod kůži. To vždycky stojí za to. Pod sněhem takové je. Alespoň pro mě. 

                                                       

Prachy, prachy, prachy

  Dnes to bude o sportovních penězích. Dávno tomu, kdy se bojovalo o čest a slávu. Kvůli tomu by se dnes nikdo na hřiště nevydal.

Samozřejmě, že moji „dumku“ vyprovokoval zejména půl milion pro hokejového boha, ale rodila se už v době pokuty pro filmujícího Sparťana. Mám totiž tu adorovanou Spartu hned u nosu, tak jsem nemohla nezaznamenat zprávu o pokutě pro čutálistu, který nafilmoval penaltu, aby získal zázračné tři body. Hurá. Vyhrál ten, kdo měl. 

Pak ještě tedy, aby se neřeklo, zpětně obdržel pokutu padesát tisíc korun. On navíc ani nezapíral, prostě to ke sportu patří, takové herecké etudy.

Prý, tedy!  J

Já sice nechápu, proč kolem toho byl takový humbuk, body bych jim sebrala a basta. Oni to radši vyřeší pokutou, o které se pak v tisku kdosi vyjádří, že jde o směšně nízkou částku. Nemohla jsem se nepodivit a trochu nesrovnat nesrovnatelné. Kdybych já, po mnoha letech ve školství, kdy šířím vzdělanostJ, (ale ne gólyL), dostala pokutu v takové výši, rozhodně by to rodinný rozpočet dost pocítil, neřku-li by zkolaboval. 

Pro mladého fotbalistu je to údajně jako padesátikoruna, prostě taková prkotina.

   A podobně je to asi v hokeji, nějaký půl milion sem, půl milion tam, toho si možná zbožňovaný zlatý chlapec ani nepovšiml. Veřejnost je samozřejmě v tomto případě nakloněna všechno mu odpustit, je to přeci náš hrdina.

Já se spíš divím tomu, že se někdo vůbec diví nebo nad něčím takovým pozastavuje. Vždyť vrcholový sport u nás je převážně jen o penězích. O takových, o jakých se nám ostatním ani nesní. Možná proto je i převážně financován z veřejných prostředků, protože to tak lid chce, vyžaduje už od dob starého Říma chléb 

a hry. Potřebuje své dobře placené gladiátory, kteří mu dají zapomenout na svoje vlastní trable. Tak proč by neměli být financováni hlavně ze státního rozpočtu?

A proč by nakonec nemělo být legální, že si nějaký movitý tatík zaplatí iluzi, že má doma malého Jágra? Tak to zjevně chodí, proto moc  nechápu, v čem je problém?  Snad jen v tom, že se trochu víc poukázalo, jak to v určitých kruzích patrně funguje, ale to všichni v podstatě ví. Jen se nyní nahlas pokrytecky diví.  

   A když sleduji tu veřejnou diskusi, tak si připadám, jako v Jiříkově vidění. 

Asi to jaro, neboť jim vůbec nerozumím.

Je to taková Farma zvířat. Všichni jsou si rovni, jen někteří rovnější.... A všechno se to srovná prachama. Jen se o tom nesmí moc mluvit, protože sport je přece všeobecně vnímán jako modla, jako vzor všech ctností a odvahy. 

A když do toho trochu zaryjete, dopadnete jako Baroš. Protože to se asi moc nenosí, mít vlastní názor a něco pojmenovat.

 A nějaký půlmilionek? To je vlastně taková almužna, tak co z toho dělat aféru....

Jen když pak chcete peníze na sport pro děti, tak nejsou. Kde by se také vzaly, že ano? To není nijak atraktivní a zajímavé, jako zlatí hoši, vystajlovaní fotbalisté či naprosto čistí cyklisté, kteří bez mrknutí oka sjíždějí obří velehory.

  Tak to prostě je, o peníze jde u nás vždycky až v té první řadě. V těch druhých a dalších mají prostě peška. A běda, když něco o tom řeknou, to je pak mediální smršťJ

Tablety do škol

Asi na mě v poslední době silně působí jaro, jelikož mám nějak častěji pocit, že svému okolí nerozumím. Nebo oni nerozumí mněJ. Zkrátka, takový nějaký absurdistán. Já o koze, ty o voze. Nemluvím o nějaký svých osobních strastech, mluvím o veřejném prostoru. Konkrétně o „geniální“ myšlence, která přichází s heslem: tablety do škol, stejně jako o druhém fenoménu, který hýbe veřejným míněním, a to jsou peníze ve sportu. Dnes tedy tablety, o penězích, o které jde vždy až v první řadě, až zítra. S tablety do škol přichází pan ministr, který tím chce digitalizovat naši nejmladší generaci a jako vedlejší efekt zredukovat tíhu školních aktovek. Ne snad, že by brašna, kterou děti vláčí do školy, byla jako pírko. Ostatně, ve své Třídní knížce do tramvaje jsem tomuto fenoménu věnovala jednu kapitolu. Leč, nahradit veškeré učebnice, sešity a další školní nezbytnosti jedním tabletem, je dost odvážné (neřku-li ukvapené) řešení. Pravda, jsem tak trochu konzervativec, milovník pomalých médií, ale na druhé straně moderní techniku mám ráda, nevyhýbám se jí. Ale ani ji nepřeceňuji, ba naopak.  Jako by si naši nejvyšší vůbec neuvědomovali, že čím dřív začneme děti digitalizovat, tím větší nákrok k tzv. digitální demenci jim vnucujeme. Naprosto eliminujeme jemnou motoriku nutnou pro psaní, likvidujeme tím schopnost čtení, kritického myšlení, vlastní fantazie. Pravda, budou dokonale dotekoví, pořád on line, ale naprosto degradovaní a omezení v jiných oborech. A to nemluvím o takových veselých událostech, že se tablet v dětských rukách velmi snadno rozbije (takže stát, který to bude financovat, jak pan ministr slibuje, bude nakupovat další a další. Zajímavé, že už teď nemá na učebnice a sešity, které si povětšinou děti kupují, ale na tablety budeJ). Další očekávaná událost je unavený IT technik a výpadek wi-fi sítě ve škole. U nás – kde máme jen elektronické ŽK a tolik opěvované interaktivní tabule, to třeba dokázalo zavinit pěkný chaos. Máte všechno virtuální, ale co s tím, když se nepřipojíte? Kreativně postaru, logicky. Když ale budou od mala na tabletu, veškerá praktičnost bude v háji. A wi-fi je jen špička ledovce, co takový stále očekávaný black out? A vůbec, co tím vlastně sledují, tablety do škol?  Do škol, které nemají věčně peníze, tak stejně nakoupí tablety nevalné kvality, zasekávající se, nefunkční, prostě ty nejlevnější modely. Tak to prostě ve většině škol chodí. Ale zase to tak hezky zní, že jo? Tablety do škol už od prvních tříd. Ale, po pravdě, je to pořádná blbost!!!!

Nebo tomu jen prostě nerozumím....

Zachariáš

  Dnes nejde jinak. Už třináct let nám dělá společnost. Psí narozeniny jsou v trochu jiné dimenzi, takže Zachariášových třináct je vlastně už kmetský věk. Je to takový dědeček, ale s duší štěněte. Asi jako každý chlap, který pořád zůstává tím hravým klukem. Přispí si tedy mnohem víc než kdysi ( to máme stejně:-)), je šedivý ( to kapku víc než já), neslyší, (tedy slyší jen to chce), zuby už také nejsou co kdysi. Ale když se jde ven ( a že je připraven vyrazit do terénu kdykoliv), je tu pořád hravé štěně. A také trochu rváč, i to mu zůstalo. Takže dnes se slaví. Psí dort, zákusky ( ještě že máme na Letné Pet centrum i Dog town) i dlouhá prochajda. A přání ještě plno dlouhých let:-)

                                                   13 

Spotřební zboží

Jsa odchována dobou, kde získat pračku znamenalo obrazně získat výrazný společenský vzestup, o automatické pračce ani nemluvě, neumím se nějak smířit s novodobým návykem přístrojů na takřka jedno použití. Nemusím mít pračku na celý život, když už jsem začala u tohoto spotřebiče, ale několik let bych si ji přála vlastnit a používat. Ne, že se mi den po záruce rozbije a technik, který se k nám dostaví na deset minut za částku tisíc korun, mi blazeovaně sdělí, že se to nevypraví opravovat, ať si koupím novou.  Nehodlám si každé dva roky kupovat nový přístroj, protože doba je taková. Vím, že vedu velmi don kichotský boj, leč proti zlu se bojovat musí a tak se snažím s tím alespoň nesouhlasit. Přesto je to jasné, že jde o boj s větrnými mlýny. Neplatí to rozhodně jen u praček, které jsem si vybrala za modelový příklad. Ještě názornější je elektronika, kde kdo chvíli stál, už stojí opodál a stačí necelý rok, aby váš předražený telefonní přístroj vyrobený v Číně byl naprosto out, mimo nové trendy a mladými flexibilními techniky označen za vykopávku. Pravda, chlapec v O2 prodejně mohl onou fosílií mínit mě, ale tvářil se, že cílí na můj dva roky starý telefon. Už dotykový, protože tehdy nic tlačítkového neměli. Celkem pochopitelně se tedy cítím celkem in, ovšem aparát jde zjevně s duchem doby, tedy se sám už chystá na penzi. Nepracuje, jak by měl, vypadává, je extrémně pomalý, prostě zlobí. Systém mi tím dává najevo, že je třeba koupit nový.

Nechci kupovat nový, když tomu starému jsou dva roky. Dva roky není podle mých měřítek žádný věk. Jsem odolná vůči přezíravým pohledům mladých techniků, kteří by s tak nemoderním přístrojem na ulici nevyšli. Nejsem odolná vůči tomu, když to prostě přestává fungovat. Protože je to nastaveno jen na určitou dobu, většinou jen na tu záruční. Navíc všechny značky vyrobeny v Číně.

Ve značkové prodejně mi k tomu krčili rameny.

„To víte, spotřební zboží“.

Co na to říct? Zejména, když stejně nakonec podlehnu, protože tenhle aparát si odejde do věčných lovišť a já, nemaje poštovních holubů, které by zastávali (patrně spolehlivěji) funkci nositele zpráv, budu muset zase nový čínský aparát zakoupit. Stejně jako pračku, ledničku či počítač. Anebo vzdorovat a vrátit se k metodám známým z minulých století, prát v potoce, jídlo tvořit jen pro přímou spotřebu, psát brkem či plnicím perem…

Ani jedno není to pravé ořechové.

Nebylo by lepší, kdyby někdo odpovědný na to poukázal, stanovil si to jako svůj politický program a něco s tím dělal? Jistě by to bylo užitečnější než dohadovat se ve sněmovně o výši svých platů či o tom, kdo je vinen za tunel Blanka.

Anebo pak demonstrace. Jenž e s jakým heslem? Za vytrvalou lednici či pračku? Nebo méně „kurvítek“ do elektroniky?  Jen jestli by se sešlo dost demonstrantů. A pokud ano, aby naši demonstraci povolili…

No, něco by se dít mělo. Uvidíme, co bude účinnější. Zatím začnu tím, že vytrvám u starého telefonu do jeho posledního dechu….

Zubní servis

 Někdy mám takový pocit, že moje stará dutina ústní je analogická s mým starým vozem. Nemyslím tím, že by byly stejně staří, ale u auta se ta léta počítají tak nějak jako u psů. Analogii vidím spíš v tom, že když se udělá první opravný zásah, sesype se tolik dalších oprav a závad, že pak pořád jen opravujete.  A tak se v mém životě cyklicky objevují periody, kdy jsem pořád v servisu nebo u zubaře. Smutné je, když obě periody splynou dohromady, takže zubař a servis jsou na pravidelném denním pořádku. Pak pláče hlavně moje peněženkaJ.

Nyní se tedy nacházím podobné etapě. Po nedávném nuceném výletu na pohotovost jsem prostě v zubařském křesle víc než bych si já i můj účet přála. Nicméně, i to má svá pozitiva. Žasnu, jak svět dentistů jde rychle kupředu. To snad ani nejsou kroky mílové, ale desetimílové. Já, odchovaná socialistickým zdravotnictvím, mám i po těch letech v živé paměti tu děsivou hrůzu, když jsem tehdy musela k zubaři. A ta bolestL. Dnešní opravy nejen že nebolí, ale je to spíš taková alchymie. Samozřejmě, pokud vám nečistí kanálky či nervou zub moudrosti, ale i to je ve finále snesitelné, ať už injekcí, technikou či šikovností zubaře. Ovšem výměna- třeba v mém případě – starých za nové, je víc taková kosmetika. Ležím tam, sice s ústy dokořán, ale v klidu a pohodě. A přitom pozoruji ty technické divy, které letují, leští, fixují a zkrášlují moji dutinu ústní. Je to koncert.  Jsem zvědavá, co bude za pár let. To už se v zubařské ordinaci budu cítit tak trochu jako ve vesmíru….

Ostatně, místy to tak cítím už nyní.

S autem je to nemlich to stejné. Jen s tím rozdílem, že tam tu alchymii nesleduji, neb většinou auto, doložím do rukou ochotných techniků a pak už jen platím, abych zase mohla chvíli jezdit. Výměna starého za nové je tady stejně magická a nutná jako u zubaře. Jen to tady nějak víc bolí. Mně tedy určitěJ.

Už aby obě tyto etapy byly minulostíJ. A já s novými zuby jezdím v novém autě. Pěkná vizeJ

Automůra

Některé moje fobie se prostě musí vyplnit. Asi proto, abych si vyzkoušela, jaké to je. Zejména při řízení je to obzvlášť pikantní, protože přestože ač jezdím ráda, s opravou auta si neporadím. Sílu nebo velikost motoru také nevím a dokonce se mi stalo, že jsem vůbec neuměla otevřít přední kufr, protože jsem prostě nenašla tu páčku. O mém tankování jsem tady již několikrát psala, takže moje zážitky za volantem by jistě vydaly na drobnou humoristickou knížečku. Již jsem se samozřejmě potýkala s výměnou pneumatiky, kterou si bohužel sama nevyměním. A jelikož již dávno nejsem útlá sexy dvacetiletá blondýna, ani mi nikdo s kolem svištících aut nezastavil. A to jsem i stopovala. Nakonec jsem takřka násilím musela ulovit pána, který zastavil asi omylem. Vyměnil, sice bez nadšení, ale ano.  Zažila jsem i havárii, mojí i cizí vinou, naštěstí vždy jen na plech. A nyní se zrealizovala moje další můra, totiž, že v koloně mi to auto přestane jet. Přestalo na D1. Jedu si takhle po ránu do Prahy, dost to sviští, mám pocit, jak vše nádherně stíháme. A najednou se nějaké pípnutí, rozblikala se palubní deska, přestal se točit volant a konec. To by tedy stará Felície nikdy neudělala, ta by minimálně spořádaně dojela někam do bezpečí. Ne tak současné počítačové vozy. Prostě nic. Tak volám odtahovku, tam mi samozřejmě kladou ty otázku typu, jaký máte motor a co se vlastně stalo? No nejede to, jsem schopna definovat. Tak mi pro vás tak za hodinu přijedeme. Docel a se orosím, až za hodinu? Ale nemohu si nějak vyskakovat, tedy čekám. Fakt přijedou, dokonce už za padesát minut. Pak už to jde samo, postarají se oni. Odtáhnou mě do servisu, půjčí náhradní vůz, a co je s tím mým mi říct neumí, je to i pro ně záhada. Tak opouštím servis v cizím autě, naštěstí jsme se docela rychle sžili, takže jsem se dostala jak domů, tak do práce. Sice asi o pět hodin později, než bylo původně v plánu, ale živá a zdravá. No, a nyní už máme zase naše autíčko. Prý se tam vyklepnul jen nějaký kabel, nic to nebylo. To jsou slova ze servisu. A

Ale nejelo to, to je zase moje zkušenost.

Prostě ty auta jsou tak sofistikované, až by jeden brečel. Dřív by se kabel opravil v podstatě doma. Nyní ne, a ke kabelu se připočítá odtah, auto, nervy, zpoždění atd. Není to laciné vypadnutí jednoho kabílku.

Prostě zhmotněná noční dálniční můra. Ale už je z ní historka k vyprávění, takže dobrý. Ale na tý dálnici mi moc dobře nebyloL