Růže od Svěráka

Čas od času mě popadne splín nad společenskými zákony, které způsobují, že učitelé jsou někde na okraji všeobecného zájmu a nad propastí životního minima. Naštěstí to nevidím jako zásadní problém, ale dovede to někdy pěkně rozladit. Něco takového se totiž nehezky poslouchá. Může být, že vaši vrstevníci mají úplně jinou životní úroveň a pak je třeba abiturientské setkání docela prubířským kamenem vašeho sebevědomí. Pro některé to bývá důvod k odchodu ze školství, pro jiné k pohrdání materiálními statky. Optimální je, když si toho nevšímáte. Když manžel vydělá peníze a vy máte školu jako hobby a výplatu jako kapesné. Tak i tak se někdy potkáte s narážkami na bídný pedagogický životní standard. Mně se to například stalo v Divadle Járy Cimrmana. A jak jinak, na hře Vyšetřování ztráty třídní knihy. Vlastně ani nevím, proč jsme byli znovu na této hře. Určitě to nebylo tím, že jsem v minulém týdnu jedno takové vyšetřování absolvovala na živo. Nebylo ovšem tak vtipné a také jsem si nemohla ulevovat poznámkami typu: debil, blbeček, debil, blbeček á támhle vidím dva blbečky vedle sebe. I když jsem si to zcela jistě myslela. Třídnice se našla uschovaná někde za topením, tak nevím, zda podezřívat uklízečku nebo chronické záškoláky. Vzhledem k tomu, že uklízečka marodí, je detektivní případ rozlousknutý bez pointy pachatele, neb študáci jak známo drží basu. Hlavně ovšem, že se našla, přepisovat bych ji tedy nechtěla. Taková lapálie. Už jednou jsem ji zažila, jenže tehdy se nenašla. Až po letech jsme se dozvěděli, že ji chlapec odvezl do Egypta a tam pohřbil u pyramid. Počet jeho neomluvených hodin už nikdo znovu nedopočítal. Proto mohu zaručit, že zvolený divadelní titul byla zcela jistě náhoda. Masochistickými sklony netrpím, ale Cimrmany mám ráda a je těžké se k nim dostat. Takže bereme, co je. Děj hry nebudu připomínat, všichni ho dobře známe. Nicméně šok nastal v okamžiku, kdy Zdeněk Svěrák přerušil monolog a přikázal rozsvítit. Pohlédl do hlediště a svým hlubokým hlasem se zeptal: „Kdo je tady kantor?“
Vyvaleně jsem se rozhlédla po okolí. Co se děje?

Pan Svěrák svoji výzvu přísně zopakoval.
Jsem ze školy zvyklá poslouchat, tak jsem se nejistě zvedla. Spolu se mnou další dvě.
„Pojďte sem!“
Nechtělo se mi, ale se žaludkem lehce sevřeným jsem šla. Okolí se královsky bavilo. Vyšplhaly jsme na prkna, co znamenají svět.
 Tři obrýlené blondýny:-)
Copak bude dál?    

   Chce se mi tady přerušit a nechat vás hádat, ale neudělám to. Pan Svěrák prostě vzal růže, každé dal květinu se slovy, že to je to jediné, co může pro kantory udělat. Stejně mají bídný plat, tak ať mají radost alespoň z té růže...?!
Samozřejmě sklidil potlesk, a my se zase uschovaly do hlediště. Hra pokračovala. Bylo to milé a nečekané. Květina byla krásná, i když toho zájmu bylo v jednu chvíli zase až moc. Jen mě tak v duchu napadá, jestli by takhle neměli smýšlet spíš na našem ministerstvu než u Járy Cimrmana. Jenže když u nás je všechno spíš takové cimrmanovské.......

Ale Zdeněk Svěrák je frajer. A když se mi ještě povedlo ve svěráku srovnat svoje ohnuté klíče, mám k tomu uměleckému nástroji velmi kladný postoj.

Murphyho zákony

Poměrně nehezkou vlastností náhody nebo osudu je fakt, že když člověk vykoná nějaký dobrý skutek, vzápětí je postižen nějakou nepříjemností. I česká ústní lidová slovesnost tento neblahý fakt zaznamenala v oblíbeném úsloví, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Zda to platí i naopak, že každé zlo je vyrovnáno nějakou vzrušující dobrotou, si netroufám tvrdit. Spíš si ale myslím, že nikoli. Kdysi jsem si vedla statistiku extrémně příjemných a nepříjemných dní. A vskutku tento Murphyho zákon spolehlivě funguje. Když jsem se zpětně podívala do svých záznamů, bylo to jasné. Dnes se tedy trochu bojím něco hezkého zaznamenat, protože je jasné, že pak by nastal problém. Je ta taková moje úlitba bohům, pokus ošálit osud. Což je samozřejmě směšné, ale vyprávějte o tom svému nutkavému podvědomí, které vás do podobných bizarností obscedantně nutí. Je to stejný nesmysl, jako když potkám černou kočku, odmítám jít do práce. Vím, že podvědomě tam odmítám chodit každé ráno, ale takhle si to mohu nějak zdůvodnit. Na Letné ovšem mnoho černých koček volně nepobíhá stejně, jako tam nechodí mnoho kominíků, ke kterým se zcela bezostyšně vrhám z naprosto opačných důvodů, kvůli imaginárnímu pocitu štěstí. Jenže zatímco černá kočka je celkem spolehlivý indikátor, umazat se od sazí stejně nepomáhá. Jen vypadáte ještě víc než normálně jako hysterický blázen. Všimla jsem si toho už kdysi v mládí, že zatímco špatné věci přicházejí ve skupince, ty hezké jsou vzácné solitéry. Kdysi jsem si naivně namlouvala, že jde o náhodu, ale s léty přestalo být pochyb. Dobré skutky se vyvažují nějakým příkořím. Neříkám, že vždy fatálním, ale třeba promáčený strop, zničený centrál u auta nebo ztracený telefon život pěkně zkomplikují, zatímco roztržené silonky, zapomenutý nákup nebo zlomený klíč ho jen otráví. Vždycky jsem si myslela, že platí: čiň druhým to, co chceš, aby činili oni tobě. Jenže zdá se, že pravdivější je: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Už jsem se přistihla, že se bojím na něco se těšit, protože jakmile se těším, nikdy se to nevydaří. Předstírám tedy, že nic nebude, čímž se ovšem ochuzuji o radost z očekávaného. Trochu začarovaný kruh. Přitom znám lidi, co se těší permanentně a nic nepříjemného se jim neděje. Anebo to jenom jejich okolí neví, to je také možné. Někdo by řekl, že podobné věci jsou nesmysl, ale to je omyl. Dobře si vybavuji, jak nahlas vyslovená očekávána radost nakonec nebyla. Prostě se nevyvedla. Došlo mi, že některé věci prostě člověk nezmění. Jenže žije se s tím setsakramentsky blbě. Nějakou dobu mi také trvalo, než jsem pochopila, že to tak nemají všichni. Vtom ohledu je to jako s klikaři a smolaři. Člověk se může snažit, jak chce, ale když jde o smolaře, tak prostě kliku mít nebude. Asi je lepší tohle nevědět, protože pak smolař ještě navíc ztratí iluze a klikař zbytky pokory. Kdyby i na tohle existoval statistický ústav, mohl by vytvořit zajímavé srovnávací kolonky. Pak už by stačilo jen zapřemýšlet, kam kdo patří. Pokud se netěšíte na dovolenou v obavě, že se zase nevydaří, asi je na čase přestat dělat dobré skutky. V opačném případě jste prostě klikaři.

Pololetní prázniny

.....…tak tento termín vnímám jako dokonalý oxymóron čili protimluv. Něco jako živá mrtvola, hodné dítě či poctivý politik. Copak je to za prázdniny, když je to jen volný pátek? Termín prodloužený víkend by mu jistě slušel víc. Nicméně už od rána poslouchám, tak mají ve školách zase další prázdniny. Přitom čas na nadechnutí a vstřebání předchozího půlroku potřebujeme všichni. Já třeba dneska zírám jako sůva z nudlí, potácím se jako mátoha a v podstatě nevím, čí jsem. Než se člověk naděje, den se přehoupne do odpoledne, klasický páteční příjemný čas, a je tu víkend. Tak jaképak prázdniny? Kdo chtěl na hory, už odjel dávno, bez ohledu na volný pátek. A my ostatní jsme si jen prodloužili víkend. Pojala jsem to jako údržbu. Svojí i domácí. To znamená uklidit, vyprat, vyžehlit:-). A za odměnu pak ještě revize vlastní, tedy kosmetika, masáž, manikúra. Zatímco na domácnosti je ta revitalizace celkem viditelná, na mě bohužel už méně. Vrásky se žehlí podstatně hůř než kopa prádla:-) Ale pocit je to fajn a to mi stačí. Navíc mohu večer využít ke čtení, což se mi tedy v pátek běžně nestává. Kdybych byla šaman nebo čarodějka, zasvětila bych volný den přivolávání jara, ale to mi moc nejde. Zůstanu u té knihy, i když jaro (potažmo jarní prázdniny) bych vítala s hlasitým jásotem. Ale kdo si počká, ten se dočká. Jen aby to také nebyl protimluv:-)


Když vrásky, tak pořádné:-)

Vysvědčení

S chutí do toho, půl je hotovo, chce se mi zvolat v půli roku, i když o té chuti by se jistě dalo polemizovat. Nicméně pět měsíců školního roku je za námi a dnes nastává čas slavnostní rekapitulace. Slovo slavnostní je v tomto kontextu trochu archaismus, děti si prostě dneska odnesou domů výzo. Už dávno se tomu dni nepřiznává punc něčeho slavnostního. Naše škola je toho ukázkovým příkladem. Děti se celé dopoledne musí učit a poslední hodinu dostanou milostivě elaborát, který hodnotí jejich půlroční snažení či nesnažení. Kdyby bylo podle mého, přišly by si jen pro vysvědčení a pak někam do cukrárny nebo do baru (to ti plnoletí). Stejně jsou celý den myšlenkami u té tolik diskutované listiny, takže výuka stejně přijde vniveč. A veškerá atmosféra samozřejmě také. Přestaňte už s tím známkováním, radí média a psychologové školám. Argumentují tím, že špatné známky děti stresují a například umělecké obory přeci nelze známkovat vůbec. Na tom je samozřejmě hodně pravdy. Nosit domů pětky z matematiky je frustrující, ale (snad) změnitelné. Z hudební výchovy to nezměníte, ani kdybyste se na hlavu postavili. Hudební sluch buď máte, nebo ne. Víc možností neexistuje. Možná by škola byla příjemnější místo k životu, kdyby se v ní neznámkovalo. Otázka ovšem je, jestli neznámkovat lze. Často se mi stalo, že i slovní hodnocení chtěla rodina převézt na známky. A co by jako dostal, dvojku? Co myslíte tím, že pracuje dobře? To jako na trojku? Lépe se tak komunikuje. Co máš na vysvědčení, samé jedničky? No skvělé.
Ne, já mám hodnocení, že pracuji dobře, ale někde mám rezervy. Rezervy, jaké rezervy? Jak tomu mám rozumět?
Vymažme ze školního života známky a mnozí ztratí motivaci. Výsledky pro ně mají cenu jen v případě, že jdou porovnat. A to jde s jedničkami či pětkami dokonale.
Někdy mě napadá, jestli nezacházíme s těmi reformami až moc daleko. Reformovat něco za každou cenu jen pro reformu samotnou podle mého nemá cenu. Jeden by řekl, že by měl zvítězit selský rozum. Něco hodnotit lze, něco nejde, záleží přeci na lidském přístupu. Ovšem zdá se, že takový názor není v kurzu. Kupodivu, tento problém se vždycky vykládá ze dvou stran. Vždycky, jak se komu hodí.
Vidím v tom určitou naději. Známkování asi i přes jeho negativa nelze úplně vymýtit. Ale mohlo by se přijít na chuť i smysluplnému slovnímu hodnocení. Domnívám se, že by se známky neměly stát podstatou školní docházky. Mám řadu studentů, kteří neměli samé jedničky a jsou nyní velmi úspěšní. A platí to i naopak. Prostě známky nejsou vůbec to podstatné.
Mimochodem kluci, kteří jsou jak známo pomalejší, se vždycky chytnou až později, takže jejich špatné známky se základní školy mohou evokovat úspěch na vysoké. A holčičky už dneska dávno nejsou takové princezničky, jako kdysi. Jsou to zkrátka dvě vyrovnané skupiny a se známkami bojují úplně stejně.
Je to vlastně trochu zrcadlo každé rodiny, jak přijímají dětské vysvědčení. A podle mého za oslavu stojí každé vysvědčení, je to prostě výsledek nějaké životní etapy a to si kapku slavnostního zastavení jistě zaslouží. I když to nebyly samé jedničky. A ruku na srdce: kdo z vás to má? Fuj- to řekl někdo jiný v jiné souvislosti- chci říct, kdo z nás je měl?
Tak pěkné pololetní prázdniny a hezkou oslavu pololetního vysvědčení.

Porota

Dnes jsem byla vyzvána, abych se účastnila coby porotce dějepisné olympiády. Nebyla jsem tudíž v práci, ale zamířila do DDM v Přemyšlenské ulici, kde se zmíněná soutěž odehrávala. Nedostanu se do podobných zařízení často, tak jsem si zvědavě prohlížela výtvarné a další dílny v hezky opraveném domě dětí. Jelikož nová plastová okna umožnila i nerušený pohyb po chodbách ( loni tam byla neskutečná zima a dnešní sibiřské klima by tam jistě vytvořilo stav ne nepodobný mrazáku),  tak jsem si mohla prohlédnout řadu zajímavých dětských výtvorů. Zdá se, že tady evidentně s dětmi pracují. Olympiáda vypukla v devět. Dětí bylo poměrně dost, celá Praha 8 sem vyslala své historické emisary. Nutno konstatovat, že děti se snažily, ač vítěz, respektive vítězka, byla samozřejmě jen jedna.Samozřejmě i tady byly klasické školní perly, jako hlýna, Ciril a  Metoděj, šicí stroj v pravěku(myšleno tkalcovský stav) či převýchova zvěře- to mělo být zdomácnění:-).  Na vyhlášení vítězů se čekalo v místnosti, kde byl kulečník, šipky, fotbálek, počítač  a mnoho dalších aktivit, které byly pro mladé dějepisce mnohem zajímavější, než klasické dopolední vyučování. Sama bych se nechala zlákat k nějakému kulečníkovému šťouchu, ale nějak se to nehodilo. Slavnostně jsme vyhlásíli pořadí a děti obdržely za odměnu poukázky na knihy dle vlastního výběru, což je cena podle mého gusta. Ovšem porotci nedostávali:-(  Ale byla to zajímavá akce a DDM se mi líbilo. Mnohem víc, než to eskymácké počasí, které mě pořád svádí k tomu zalézt do postele a spát a spát. Nevím, jestli je to díky zimě, ale všechno se dneska zpomalovalo, takže víc než olympiádu jsem dneska nestihla. Alespoň budu mít víc času na večerní žehlení.:-( A zítra vízo (nebo výzo?) Tak všem přeji samé jedničky:-)

Poštovní schránka na rohu ulice....

Soudě podle mojí poštovní schránky, kterou zaplňují jen reklamní letáky a složenky, doba dopisů a pohledů je nenávratně pryč. Realita sice není úplně černá, ale do šeda je zbarvená už pěkně dlouho. Čas od času se ještě setkávám s lidmi, kteří stejně jako já vyznávají hodnoty rukou psaných vzkazů a pozdravů. V čase sms a mailů je to skoro stejné, jako potkat dinosaura. Doma jich mám pěknou sbírku (myslím pohlednic, ne dinosaurů). Čas od času se jimi probírám a nořím se minulosti. S sms se nikam neponořím, neboť bych si zahltila kartu. A bez karty, jak známo, takřka nelze v naší společnosti existovat. Když chci ale někomu opravdu udělat radost, pošlu mu pohled. Opravdový, papírový, někdy dokonce vybírám i ruční papír. Je zjevné, že ani pošta už s podobnými staromilci moc nepočítá, protože třeba na Letné už ani pohledy neprodávají. A když, tak ne souběžně se známkami. Pro ty musím do jiného okénka. A ve finále jsem tam pohled chtěla hned nechat, ovšem žena za přepážkou mě nerudně odbyla, že dole je schránka.
Poslat pohled tedy není vůbec jednoduché. Nejen na Letné, ale vůbec. Uvědomila jsem si to nad vánočními a narozeninovými smskami, které jsem si stáhla do počítače v naději, že se tak dají archivovat. Dají, ale není to ono. Měla jsem pocit, že si schovávám osobní pozdravy, ve skutečnosti jde často o hromadně odkliknutou šablonu. Samozřejmě to tak není u všech, a i já sama často tahle hřeším. Když si ale při tvorbě rodokmenu pročítám pohlednice od pradědečka, které úhledným rukopisem psal své slečně nevěstě, která se posléze stala mojí prababičkou, dýchá na mě atmosféra té doby. Napadlo mě, co vlastně zůstane po nás? Vyznáváme věci na jedno použití, což mě třeba u pračky docela irituje. Ještě moje maminka měla pračku celý život, a že jí využívala. Ne, že bych jí chtěla následovat, ale přeci jenom mě do dvou let rozbitá mašina poněkud zaskočí. A ještě víc pak komentář opraváře: „Co chcete, paninko, tak je to konstruovaný, kupte si novou!“ Jako by to byla houska na krámě (nehledě na to, že nesnáším oslovení paninko. Ovšem vysvětlujte to pracně sehnanému opraváři).
   Tím jsem ale poněkud odbočila od ručně psaných pohlednic a pozdravů. Možná bych mohla v tomto směru zkusit nějakou osvětu. Ačkoli, třeba by to mohlo působit směšně. Kdo má dneska čas psát pohledy? A běhat s nimi na poštu. Někdo by v tom dokonce mohl hledat nějaké zpátečnictví. A tak si pohledy nechám pro sebe, jako svoji drobnou úchylku, která neublíží a dokáže potěšit. Alespoň já si to myslím. Sama se raduji, když z hromady agresivních reklam vypadne mně určená pohlednice. Přečtu si ji, chvíli vystavím a pak pečlivě archivuji. A po letech se k nim vracím a dávno zaniklé příběhy mi znovu ožívají před očima. Jak říkám, úchylka:-) Tím, že dnes jeden úplnou náhodou přišel (někde se toulal, podle razítka tu měl být před dvěma týdny:-), ale to je česká pošta), vznikl impuls pro dnešní blogopříspěvek. Jsem si jistá, že s datovými schránkami, které právě pracně vznikají, podobné zážitky nebudou. A tak nostalgicky vzpomínám na poštovní schránku na rohu ulice, co není ledajaká věc...

Reformované školství

Kritici školství sázejí na špatnou kartu, když tvrdí, že školství je v krizi. Měli by spíš vymezit, k čemu se dá využít. Protože to je skutečný problém. Proto by bylo na místě, aby se jím zabývala nějaká média, nejlépe bulvární, protože jiná nikdo nesleduje. Ono se to v podstatě ví, ale nahlas to nikdo neříká. Škola je v podstatě na nic.
  Ve skutečnosti jde o dopolední úschovnu dětí. Co jiného si myslet o ústavu, který stojí na byrokratických základech a na neviditelnou ruku trhu nereaguje? Kde využít v životě znalost vedlejší věty podmětné, když nedovedu vyplnit třeba daňové přiznání? Na daně si pak musím vzít odborníka, a přitom se ho můžu třeba vyptávat, jakou rychlostí dojel z bodu a do bodu b.
Vlastně nechápu, proč se naše školství tak často reformuje. Pokud vím, před katedrou jde o stejné umění jako třeba na prknech, co znamenají svět, a nikdy jsem neslyšela, že by si někdo dobrovolně a opakovaně koupil lístek na špatnou, byť reformovanou, hru.
Možná je potíž v tom, že základním školstvím prošel (téměř) každý a všichni si tudíž osobují právo školním záležitostem dokonale rozumět. Připouštím, že v džungli před tabulí se najde mnoho lidí nekvalitních, neschopných či dokonce špatných, ale to je daň současné době (i když nemyslím si, že v minulých letech se ve školách objevovali nějak schopní lidé - spíš tak všehoschopní).
Nová reforma by se tedy mohla jmenovat například: vzdělaní a empatičtí lidé do škol.
   Ovšemže nechci tvrdit, že je chyba jen na straně zkostnatělých pedagogů. Zdaleka ne. Kdybych měla jmenovat, co mnohdy dokáže rodičovská veřejnost, nejspíš byste mi vůbec nevěřili. S mnoha takovými exempláři jsem se na své pedagogické trati potkala a vskutku nešlo o přátelská setkání. Nechci ovšem skončit klasickou moudrostí, že všude je něco či že všechno je o lidech. To je všeobecně známý fakt. S tím se ale nechci spokojit. Stačí si říct, že každý problém má přeci své řešení, a zkusit ho hledat.
   Za mimořádnou zrůdnost považuji, že dneska může učit takřka každý. Dle drsného příměru jedné mé sarkastické kolegyně, tedy ten, kdo udrží myšlenku, křídu a moč. Ale proč to tak je? Ptám se. Přece léčit nemůže také ten, kdo si přečetl domácího doktora. Natož ten, kdo ani neumí číst.
Realita je jiná. Vypadá, že je to hlavně o penězích, ale není to tak úplně pravda. I když vás často pohled na výplatní pásku zbaví posledních zbytků rozvahy, občas se v kabinetě perete o jeden prastarý počítač, není to jen o penězích. Jenže ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád ne a ne najít vhodný argument, kterým by bylo možné vysvětlit tristní situaci našeho školství bez vedlejších berliček běžných frází. U všeho lze najít řešení, tak proč ne ve školství?
  Nepředpokládám ovšem, že by je někdo hledal. Určitě by se to někomu nehodilo do krámu. Důležité je stejně nejvíc společenské klima a prestiž kantorů. Samozřejmě, že si jí nevydupou ze země, ale kde nic není, ani smrt nebere.
Ale všechno musí mít nějakou odezvu. Kdyby se například ukazovala i lepší stránka z našich škol…Kdo hledá, třeba i najde, i když je to jistě těžké. Nejzásadnější ovšem zůstává otázka – k čemu?
Vyřešit by se měla co nejrychleji. V zájmu učitelů, dětí, rodičů i záškoláků.
A taky kvůli vzdělání jako takovému. Bez kvalitního vzdělání se totiž pořád budeme cítit jak v pravé české džungli neřku-li Kocourkově. A s odcházejícím hlasem a bolavým krkem je to ještě horší:-). Asi malá školní depka před vysvědčením. Takové gymnaziální Odnikud nikam. :-)