Knižní orgie

    Moc se mi tady na blogu líbil článek nazvaný: Co zrovna čtu. A protože jsem v čínském znamení Opice, mám asi trochu (ale opravdu jen trochu) ve zvyku se drobet opičit. Doufám tedy, že se Lucka nebude zlobit? Jelikož mám ještě volný víkend, než mě v pondělí zase pohltí pracovní kolotoč, využívám ho ke čtení. Vůbec jsem se tak snažila využít celé svátky i mezi svátky, udělala jsem si takové knižní orgie - hned vedle těch jídelních. Už jsem sice odbourala zlozvyk svého raného dětství, kdy jsem se po příchodu ze školy obložila jídlem a četla, ale i tak je to smrtelná kombinace. Dnes čtu nejraději v houpacím křesle s kávou nebo dobrým vínem, taková stylizovaná ovčí babička. Nepletu, čtu. Čtení je prostě závislost. Protože mého oblíbeného Kunderu už mám přečteného a jeho nejnovější díla ve francouzštině bohužel nezvládám, musím pátrat v jiných literárních vodách. Ale jelikož jsem čtenář od podstaty, který čte opravdu takřka všechno, není to pátrání zas tak obtížné. Nejradši bych si přečetla nějaký román od Barbary Erskinové, mojí současné favoritky, ale její psací frekvence není zas tak veliká. Škoda, její romány mě hodně baví. Ráda čtu i Miloše Urbana, ale i toho už jsem přelouskala celého. Takové Sedmikostelí je ovšem lahůdka. Samozřejmě, že také zabrousím mezi výdobytky své Jalny, taková Předlistopadová jablka či povídky pana Čecha Vzpomínky z druhého kopce mě hodně bavily. Jenže závislost si vyžaduje stále nové a nové dávky, musím tedy pohlédnout na vánoční příděl. Našla jsem v balíčku dvě nádherně tlusté knihy - u knih, které čtu, tloušťku oceňuji. (V psaní mi to už tak nejde, i když u chystaného Přemysla Otakara jsem se hodně snažila). Jedna z nových knihje Můj císař, můj pán, druhá Říjnový kůň. Dnes si tedy užívám knihu Říjnový kůň. Je to báječně tlusté, celých devět set stran. A to miluju, takové příběhy, které nezvládnu přečíst na jeden zátah a mohu se k nim vracet a těšit se na ně. Naposledy mi takové potěšení poskytlo šest set stran Kena Folleta a jeho historické fresky Na věky věků. Jenže to byla i dovolená, teplo, moře, pohoda – uf, hned bych si to zopakovala. Ale dnes se nořím do Říjnového koně, výlet do antiky. Těším se a jsem zvědavá….

Nový rok

  Den jako stvoření k zamyšlení. Ale dnes se mi nějak zamýšlet nechce. Naopak, chci celkem bezmyšlenkovitě relaxovat. Změnilo se datum a není pochyb, že to je to jediné, co se prvního ledna změní. Vím to, protože pár Nových roků už mám za sebou. Například předsevzetí. Kdysi jsem si je s velkým odhodláním dávala, abych pak během ledna musela konstatovat, že na jejich plnění prostě nestačím. A zkrachovala jsem dost často. Aspoň mě se tak zdálo. Vždycky jsem pak cítila velkou nespokojenost se svojí pevnou vůlí. Když jsem si předsevzetí přestala dávat, už mě tolik Nový rok nestrašil, protože to byl den jako každý jiný. Pokud mě ovšem netrápila kocovina, ale ani ta už řadu let nehrozí. Koneckonců i já měla svého času tendenci považovat první leden za něco výjimečného. Vlastně šlo o svého druhu nový začátek. Pokud jsem se ovšem zrovna nepokoušela hubnout. Pak šlo o opakovaný nástup trestu. Najednou byl Nový rok jakoby mezníkem. To, co prožívá každý z nás, kdo se opakovaně snaží zbavit nějaké závislosti. Vyřčeným datem začíná martýrium. První leden je takovým vděčným odrazovým můstkem, čímž se podle mě narušovala rovnováha plynulého přechodu do nového roku. Tedy hlavně moje rovnováha, samozřejmě myslím duševní. Cítila jsem se pak jako v pasti. Jednou, kdy jsem se o svátcích zase vyhýbala váze obloukem s vědomím, že po Novém roce se budu moci vážit bez obav, se mě kdosi věcně zeptal: „A co to má za smysl?“ Ta otázka mě zarazila. „Proč by to nemělo mít smysl?“ zeptala jsem se. Přítel, který s úsměvem zkoumal sílu mého odhodlání, se mé otázce skoro podivil. „Protože je to pořád dokola,“ vysvětlil s jasným poukazem na mé časté jo jo efekty. Pak se divte, že mám k novoročním předsevzetím určitý despekt. Zajímavé ale je, že člověk, když se vážně pro něco rozhodne, žádný první leden nepotřebuje. Dokonce je ochoten začít okamžitě. To je důležité vědět. Snažím se proto zjistit co nejvíce věcí, které mohou člověka nastartovat. Některé by mě samotnou vůbec nenapadly. Jednou mi někdo řekl, že přestal kouřit, aby uběhl maraton. Nejenže mě to šokovalo, ale musela jsem i ocenit originalitu. Takový důvod by se v mé kartotéce zcela jistě nenašel. Problém však je, že nic neplatí absolutně. Viděla jsem kvalitní atlety, kteří se před závodem klidně občerství dobrou cigaretkou. Pak hledejte něco jako pravidlo, co je dobře a co ne. Nenajdete ho. Leda že by platilo, dobře je vše, co na Nový rok započnete. Nebo přesněji. Co slíbíte na Nový rok započnout. Abych ale jen nemoralizovala. Ve skutečnosti mám Nový rok docela ráda. Vnímám ho jako takový čistý den. Často ho využívám k procházce a pak odhodlaně skáču do toku dalších třistapětašedesáti nových dní. Nezříkám se ani slavnostního novoročního oběda. A projev prezidenta poslouchám se sklenkou vína v ruce. Dnes to ale tedy docela zkrátil, i já vydržím někdy řečnit déle než deset minut. Jo, a také se ohlížím zpět, jestli třeba není načase přehodit výhybku. A tak slavím. S ohňostrojem, na který koukám z okna- (letos ale asi na Vltavu nedohlédnu- není totiž na Letné, ale přímo na řece, ale i tak ho jistě uslyším), a s hlavou plnou plánů. Třeba o Světu knihy, nové knížce, zhubnutí a dalších více méně nezveřejnitelných.Takové novoroční Odnikud nikam. Který pak z nich se splní…

Na zdraví....

Silvestr

  A je to tady. Hromadně organizovaným veselím se rozloučíme s rokem 09 a přivítáme s kulatým desátým rokem. Nekoukám moc na televizi a na Silvestra už vůbec ne. Televizní estrádní veselí mi leze na nervy už od malička – nikterak jsem neobdivovala ani proklamované večery s Vladimírem Menšíkem, ač Menšíka jsem jinak měla ráda. Poslouchám rozhlas. S radostí si vychutnávám vyprávěné historky, příjemnou hudbu a zajímavé příběhy. Podotýkám, že poslouchám Český rozhlas dvě - Praha, nic komerčního. (Zajímavé je, že i televize se měla česky jmenovat rozvid, ale to se na rozdíl od rozhlasu neujalo). Ukázalo se, že i letos je to dobrá volba. U rádia se zdál být klid. Nicméně přesto mě hned zrána ochromil nečekaný ohňostroj.
„Rachejtle,“ dostalo se mi lakonického vysvětlení na můj viditelný údiv (a Zachariášovu paniku).
Odpověď mi připadala nelogická. „Rachejtle, už ráno?“
Neochotně mi bylo přiznáno, že moje podivení je logické, byť v poslední den roku zjevně trochu výstřední. Dnes se člověk asi nemá divit ničemu.
Chvilku jsem bojovala s rozladěním a pak jsem si zesílila rádio a bylo líp. Chtěla jsem totiž mít normální den a ne od božího rána tolerovat opilce a další silvestrovské výstřelky.
„Ještě upozorňuji,“ dodala jsem ve snaze zefektivnit svoji touhu po normálu, „že nehodlám jít bojovat o kus žvance do Billy.“
„Proč? Přeci abych si uchránila duševní zdraví,“ podala jsem vysvětlení v odpověď totálně nechápavému výrazu.
Chtěla jsem si užít klidného dne, ale nebyl pro to prostor.
„Támhle něco hoří,“ dozvěděla jsem se vzápětí, a při vyhlédnutí z okna se mi naskytl pohled na čísi hořící balkón. Uhasili ho svépomocí, hasiči sem nemuseli. A děsná bžunda z toho, jak měli ohníček na balkóně.
Pochopila jsem, že klidné okamžiky pomalu končí. Procházíme jakousi generálku na noční šílenství.
Moc to tedy nechápu. Je to přeci večer jako každý jiný, maximálně se můžeme pak cítit zase o rok starší, a to také není moc pozitivní, pokud ovšem nejsme víno (čím starší, tím lepší).
Ostatně, něco podobného se děje například také o narozeninách. Jestli jsem to dobře pochopila, všichni oslavují, že je nám zase o rok víc. To už je ale přece dneska naprosto nemoderní. Zelenou má mládí a být mladý je in. Ano, mládí je v kurzu. Nevím, jestli je to trvalý jev nebo jen přechodná móda. Rozhodně jde ale o současný trend. Jakmile překročíte určitou hranici, jako by se s vámi přestalo počítat. To byste nevěřili, jak takový diktát dokáže pobláznit i děti. Slyšela jsem už povzdechnutí o stáří od dívenek kolem patnácti. Ale i ty dnes vesele jásají od samého rána.
Dneska je prostě možné skoro všechno. Ne, že bych si stěžovala. Nemám v podstatě nač, navíc loňský rok byl díky Odnikud nikam poměrně úspěšný. Jenom si myslím, jestli by se neměl tolerovat běžný chod času, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení času mezi pohyblivé veličiny.
Pokud by z toho ale někdo dovozoval, že původní vnímání času a oslav se ze života vytrácí všeobecně, neměl by pravdu. Někdy je to totiž přímo na místě. Například rodinná výročí, prázdniny nebo třeba jen dosažení nějaké mety.
Někteří z nás k tomu mají tendenci. Vytvářejí slavnostní okamžiky, kdy stojí za to sejít se přáteli, popít, zavzpomínat.
Jenže to není případ posledního dne v roce. Tam nevidím důvod k nějakému jásotu. Prostě nemám Silvestr ráda. Ne, že bych ho přímo nenáviděla nebo ho provokativně slavila třeba v červenci. Na to jsem příliš konzervativní. Dělám to docela nenásilně, vyhýbám se slavení. Poslouchám rádio, čtu knihu a k tomu zhltnu nějaký ten chlebíček. A jak jsem psala někdy v týdnu, počkám si na půlnoční sklenku sektu.
V zásadě tedy dnešek registruji. Akorát, že nejásám. Když pak na Nový rok vstávám s jasnou hlavou a klidným žaludkem, pak teprve mám důvod k radosti. Na rozdíl od ostatních…

Empatie

     Tak mě už delší dobu napadá, že někteří z nás jsme tak nějak slepě důvěřiví ke svému osudu a v podstatě v celku bezdůvodně optimističtí. Když se našemu bližnímu stane něco tragického, v duchu se nám, ať už vědomě nebo nevědomě, trochu ulevilo, že se to nestalo nám. A rádi zapomínáme, že již zítra je nový den, kdy se to stát může. Podvědomě nevěříme, že zítra může tiknout ta naše osudová vteřina, která symbolicky (i prakticky) obrací celý dosavadní život úplně naruby. Co tedy máme udělat? Nic neobvyklého. Jenom si uvědomit, že není vyloučeno, že zítra něco hrozivého potká i nás. A nepodceňovat přítomnost. K podobné úvaze mě vede mezisváteční rozpoložení. Vím, kolik smutných událostí se během roku přihodilo, některé dokonce i o Vánocích. Mnohdy jde o skutečné tragédie, některé jsme sdíleli i zde, na blogu. Sice se mnozí snaží postiženým nějak pomoci, ať už slovem nebo skutkem, ale skutečně pochopit znamená jen prožít. Nechci tím nikterak snižovat empatii a ochotu pomáhat, jen mě napadla kacířská myšlenka, jestli si někdy svoji vstřícností či ochotou pomoci netišíme svou (zcela jistě podvědomou) radost z toho, že podobná tragédie nepostihla zrovna nás. Anebo naopak. Možná si moc dobře uvědomujeme, že se velmi snadno můžeme ocitnout na druhé straně. A tak se k těm, co nás předešli, chováme tak, jak bychom chtěli, aby se budoucnu oni chovali k nám. Podáváme pomocnou ruku s dobře tajenou vírou, že by se někdy nějaká pomocná ruka našla i pro nás. Vyrovnáváme  handicapy osudu. A pak se snažíme. Takový je život. Asi to zní příliš cynicky a to určitě nebylo mým záměrem. Chtěla jsem asi jenom říci, že kdo neprožil, asi nemůže úplně pochopit, a že přílišná snaha pomoci může někdy i obtěžovat. Že je to o citu a o vnímavosti, a že pokud pomáháme jen pod tlakem vánoční atmosféry, že jde asi víc o gesto než o skutečnou potřebu. Ale jak praví moudra našich předků, nemusí pršet, stačí, když jen kape. A tak bych si přála, aby kapalo i v celém příštím roce. Takové ty kapičky štěstí, bez nutnosti řešit dilema, jak se postavit nastalému neštěstí.
(Navíc mě úplně paralyzuje fakt, že tento text jsem si připravila včera, pak jsem otevřela blog a zůstala jsem štronzo. To prostě nešlo napsat. Pohrávám si tady se smutnými myšlenkami a doufám, že je už opravdu vybráno, že si ten devátý rok vybral vše na řadu let dopředu, a že snad bude zase trochu lépe.)

Těžko pochopit

Malé bolesti jsou povídavé, ty velké údivem mlčí.

Seneca

 Někdy člověk prostě nenachází ta pravá slova. Nebo lépe, jsou situace, kdy slova jsou vlastně zbytečná. Osud je někdy hodně krutý. Těžko mu vzdorovat nějakými slovy. Snad jen slzy mohou...

     

Síla přítomnosti

Svátky zmizely v propadlišti dějin a je tady důvěrně známý koloběh všedních dní. Tak zase za rok. Čeká nás sice ještě novoroční jásání, ale to už nebývá tak emočně vypjaté, jako Vánoce. Silvestra třeba v podstatě neslavím už léta, a nic se neděje. Ne, že bych ho úplně ignorovala, do půlnoci na sklenku sektu vždycky vydržím, ale žádné monstrózní slavice rozhodně neprovozuji. Loni jsem třeba byla v divadle, to bylo hezké zakončení roku. Letos se mi nepovedlo včas sehnat lístky, je beznadějně vyprodáno už dlouho dopředu. Tím pádem se letošní Silvestr nebude ničím vymykat. Ale to je až ve čtvrtek, tedy v budoucnu. Žít se má přítomností. Nestuduji podrobně moudré knihy psychologů a chytré články ve vědecko-populárních časopisech, ale přesto už jsem pochopila, že život „až jednou“, nemá cenu. Jestliže si nedovedu užít současný okamžik, je zřejmé, že něco dělám špatně. Přitom nejde o moji primárně vrozenou vlastnost, je to věc, kterou se musím dlouho a složitě učit. Naštěstí to není jako s hudebním sluchem, který bohužel také postrádám. Ten se ovšem pílí natrénovat nedá. Přesto i s uměním carpe diem hodně bojuji. Dneska je mi ale už trochu víc jasné, proč to tak mám. Jde zjevně o pozůstatek z dětství, kdy nám vtloukali do hlavy, že máme myslet na budoucnost. Myslím, že to určitě nemysleli nikterak zle, jenomže generace mých rodičů byla těsně poválečná. Maminka prý ještě v době své školní docházky pořád očekávala nějakou válku a s ní spojenou bídu. Nevím, jestli to promítala i do mé výchovy, ale faktem je, že pořád očekávám ničím nedefinovatelnou hrůzu. To proto, dočítám se s mírným zděšením, že se neumím radovat z právě prožívaných okamžiků. Ráda bych uměla carpe diem alespoň na stará kolena, ale jak? Hodně se snažím. Dnešní den třeba beru jako hezké pondělí, nikterak si nepředstavuji, co děsivého bude dejme tomu za týden, až zase půjdu do práce. Stačí, když si na něm vždycky najdu něco pěkného, prožiju ten den, jako by měl být poslední a nebudu se zbytečně nervovat neovlivnitelnou budoucností. Jestli to ale dobře chápu, nesmím to dělat polovičatě. To přesvědčení o síle okamžiku by mělo vycházet z hloubi duše a člověk by neměl ve svém urputném snažení ani na chvíli polevit. To krapet budí moje obavy. Jestliže si od toho optimismu nebudu moci ani na chvíli odpočinout, mohlo by si moje okolí myslet, že jsem se přinejmenším zbláznila. Příliš mnoho optimismu určitě škodí:-)Jednou se ale budu muset rozhodnout, protože jak jednou nemáte v těchto věcech jasno, dostáváte se na tenkou hranu vlastní schizofrenie. Jednou tak a pak zase onak, to je prostě na mašli. V mnoha chytrých textech jsem se dozvěděla, že nedostatek optimismu dělá z lidí ztroskotance, marody, neurotiky a také třeba politiky. To by mi tak na stará kolena ještě chybělo. Takže se preventivně kochám dvacátým osmým prosincem, navštívila jsem kulturní centrum, kde jsem obdržela (optimistické) statistiky ohledně prodeje mojí knihy, dlouze se prošla se Zachariášem, a den končím s knihou a becherovkou. Pěkné všední pondělí.

………………….. Jenže co bude dál…..?:-)