sobota 14. června 2025

V nemocnici

 Do nemocnice chodím ponejvíc jako dárce krve. 

Naštěstí. 

Je to pro mě příjemné nemocniční pracoviště ve VFN na Karlově. 

Největším dobrodružstvím dne většinou bývá nějak se tam dopravit. 

MHD už jsem dávno vyloučila, protože nechci riskovat, že po odběru budu viset v narvané tramvaji na mastné tyči a ještě dojedu jinam, protože mnohdy se v poslední době stává, že tramvaj během jízdy změní číslo a jede úplně jinam, než původně jela. 

 Autem to také není nic moc, protože většinou pro změnu visíte v koloně. A pak není kde zaparkovat. 

Ale když jedu v brzké ranní hodině, dá se těmto pražským dopravním radostem vyhnout

 a dojedu u zaparkuji. 

Byl to už takový rutinní, byť vlastně polojubilení odběr, číslo osmdesát pět. Při posedávání před vyšetřením jsme se dali do řeči s pánem, s kterým se známe právě takhle jen z odběrové místnosti. 

Mimo jiné mi říkal o své darované jízdence na MDH. Prý už ji má!!

Vzpomněla jsem si na svůj asi předloňský pokus zjistit na Magistrátu, jak to vlastně funguje. Činila jsem tak po jejich masivní kampani v tisku, kde se informovalo, jak dárcům nabízejí kupon na MHD.

  Vnímám to jako nenárokové, vlastně jsem to chtěla nechat být, když budou chtít, tak se snad ozvou, databáze přeci funguje..

No, neozvali se. 

Tak mi to nedalo a zkusila jsem se zeptat.

Docela mě odpálkovali, jako že nic neví, ať se ptám na Červeném kříži. 

Aha, tak to asi byla jen šaráda pro média, že věnují kupóny na MHD. Nebo jsem natrefila na prapodivného úředníka, i to se jistě může stát. 

No, nechala jsem to být. 

Třeba je to nějaká karma pro mě, že nechci moc jezdit MHD. 

Karma je zdarma.

  Po posledním odběru a dialogu při čekání na vysání jsem si na to ale znovu vzpomněla. 

No, zkusím se zeptat znovu. 

A půjdu přes Červený kříž, třeba budou vědět víc.

A Červený kříž odpověděl. Rychle, vlídně, vstřícně.

Poukázku prý už dávno odeslali na příslušný úřad....

Aha? To jsou ale věci...? 

Odsud mě nikdo nekontaktoval. 

Prý se mám zase ozvat, radila mi paní z ČK. 

Asi to zkusím, znovu se zeptat, byť se mi to zdá divné. 

Předpokládala bych, že se ozvou a nabídnou, ne, že si o to budu říkat sama.

Není to nárokové, o tom žádná. 

Ale na jedné straně tvorba mediálního obrazu, my si svých dárců vážíme, my Praha je také dobrovolně oceníme, nabídneme jim kupón na MHD. 

A pak žádný kupón není. 

Dialog o tématu také nic moc.  

  Je to asi podobné, jako znám z nějakých škol. Hlavně, aby to hezky vypadalo na netu.

Že je v reálu všechno jiné už  vůbec nevadí. 

   Asi už jejich lítačku nechci, byť mě také napadá, že když tam kupón už někdy loni posílali, pak ho asi někdo musel nějak využít....???

Ani bych se nedivila, kdyby tomu tak bylo. 

                                   Uvidíme, jak celá ta  krevní anabáze dopadne. 




pátek 13. června 2025

Pátek třináctého

 Letos jde o první pátek třináctého, druhý nás čeká v prosinci. 

Mám ráda pátky třináctého, byť je to den s nevalnou pověstí. 

Navíc je to den, který často i racionálního člověka přinutí na okamžik znejistět. Stane se dneska něco?   

A když už se to stane, je to smůla nebo by se to stalo i jiný den, než v pátek třináctého?

Občas si to také připouštím, jako že se dneska určitě něco zásadně negativního stane.

Je fakt, že někteří se ten den bojí vyjít z domu. 

Také bych to zkusila, zůstat doma, ale to by asi v práci moc neprošlo. 

Někteří dokonce trpí fóbií z pátku třináctého. Říká se jí paraskevidekatriafobie....

Ti pak v pátek třináctého nedělají vůbec nic. Nebo alespoň nic zásadního, protože se prostě bojí.

  Někdo naopak jde proti všem a právě v pátek třináctého kupříkladu sází Sportku, protože kdy jindy přelstít osud a osudí než právě v pátek třináctého?

Je to trochu i zrcadlo vlastní pověrčivosti. Necítím se být úplně pověrčivá, ale i tak událostem z pátku třináctého většinou přikládám trochu jiný význam.

Možná ho vědomě hledám, stejně jako mě zajímá historická příčina této zažité pověry. 

Vysvětlení je samozřejmě mnoho. Klasická, křesťanská teorie o Poslední večeři a ukřižování. 

Pak severská, kde rozzlobený bůh Loki s nevalnou pověstí zabil boha radosti a potěšení. Loki byl logicky ten třináctý.

 Nebo ta, co se spojuje s likvidací templářů... V pátek třináctého je začali zatýkat, aby je pak upálili a zničili. Prý v pátek třináctého 1307.

Mně ale třeba zaujalo, že v pátek třináctého se narodil Alfréd Hitchcock. Že by Psycho:-)

Také Fidel Castro se prý narodil v pátek třináctého, to je další psycho. Takže nějaké napětí a drama s sebou pátek třináctého nese. 

Jak to máte vy? Bojíte se nebo si ho naopak užíváte? 



čtvrtek 12. června 2025

Planetárium

 Planetárium ve Stromovce znovu otevírá. O tomto víkendu po letech znovu začne fungovat. A mají ho provázet mnohá nej, zejména údajně bude nejmodernější na světě...

Nebo alespoň v Evropě.

Největší kupole, největší obrazovka....

Četla jsem o projekčním systému s LED technologií, která nás asi vtáhne do děje.

 Minimálně slibuje vzrušující vizuální zážitek. Píše se o neuvěřitelném čísle 45 milionů LED diod, jestli jsem tedy správně četla. 

To tedy bude noční obloha. 

Jsme zvědavá.

 O víkendu očekáváme davy lidí, tak si návštěvu trochu odložíme. Ale okukujeme to už dlouho, takže brzy určitě vyrazíme i to té multimoderní nej kopule. 

Každopádně je báječné, že Planetárium je zpět.

Byť pár dnů před slavnostním otevřením to kolem na žádnou slávu opravdu nevypadá...











středa 11. června 2025

Ulice

 Sledování  TV - Ulice už jsem kdysi dávno zavrhla, trochu z časových důvodů, ale hlavně mě to nebavilo. 

Některé linky jsem před čase sledovala, zdály se mi zajímavé, hráli tam i zajímaví lidé. 

To se ale pozvolna z mého úhlu pohledu měnilo, tak jsem to nechala být... 

Až nyní ke mně pronikla školní linka s Lucií Vondráčkovou. V Ulici se něco zajímavého děje:-)

Dostalo se to ke mně přes sociální sítě, kde její videa dost rezonují. 

A tak jsem se k Ulici na chvíli vrátila, byť primárně příběhy ze školního prostředí nemám ráda. Ale tohle mě zaujalo, tak skvěle zahraná záporná postava ředitelky. A že takových je...

Lucie tedy opravdu hraje bravurně. Přesvědčivě. 

Musím bohužel dodat, že vlastně kopíruje realitu. Někde takové šéfky opravdu existují. 

   Její herectví si užívám, ale zároveň si vybavuji realitu! A někdy z toho člověku vstávají hrůzou (nebo alespoň nevolností) vlasy na hlavě. 

Zjevně půjde o jev v našem školství více než častý, předpokládám, že i scénáristé čerpají 

z nějakých vlastních zkušeností.

   A když už jsem se na Ulici vrátila, všudypřítomné algoritmy mi ji samozřejmě předhazují ze všech možných úhlů pohledu. A tak jsem zachytila i oslavu ke dvacetiletému výročí první klapky. ....

To je tedy historie, ale vlastně je to jako včera. Ty mladé tváře dnešních dospěláků:-)?

Kdo všechno tam začínal:-)? 

A kteří bardi tam kdysi hráli!

Nu, dvacet let je doba. 

Ale na druhou stranu, jako mrknutí oka... 

   Teď jsem tedy zvědavá, jak ta školní linka dopadne. 

Pokud by šlo o reálný přepis zkušeností, pak paní ředitelka zůstane ve funkci a bude škodit dál. 

Tak uvidíme, jak moc scénáristé opisují ze života a jak moc dají na svou fantazii. Nebo jak moc je Ulice pohádková, jakože všechno dobře dopadne:-)

Nu, jsem zvědavá...








úterý 10. června 2025

Pomsta

 Lidice byly jednoznačně pomsta. 

Za atentát. 

Nešlo jim chytit atentátníky, navzdory vypsané odměně, tak se náckové uchýlili k brutální pomstě na  nevinných Lidicích. 

Její průběh asi všichni známe. Je to natolik emotivní, že ani po letech to nelze ignorovat. 

Lidice. Ty zná každý, byly první. 

Pak Ležáky. Javoříčko, Prlov, Ploština, Vařákovy Paseky...

Vždycky nějaká forma pomsty.

Lidice byly po válce obnoveny, kousek vedle, ale byly. 

Ty zbývající obce většinou jen z části, Ležáky kupříkladu jsou jen památník, Vařákovy Paseky jsou jen takové pietní místo uprostřed lesa.

Zdá se mi, že ty vesnice jsou tak trochu jako zrcadla, ukazují nejen minulost, ale i to, co je 

v nás. Jakou máme empatii, jak se učíme z historie.... ??

Pokud bych se naladila víc pateticky, zdá se mi, že ty vesnice přežily jako naše svědomí... 

Ale na svědomí mnozí vůbec nehledí, takže bych se s těmi pocity a přirovnáním točila 

v jakémsi bludném kruhu. 

Vlastně  dneska chci připomenout jenom Lidice. Je výročí.

Taková růže pro Lidice. 

Vzpomínám si, jak tam kdysi ukradli sochu jedné holčičky, z toho slavného sousoší, které je dílem Marie Uchytilové. 

Zjevně platí, že ukrást se dá cokoliv!

Naši studenti se tenkrát na její repliku také skládali, aby přispěli do veřejné sbírky. 

Socha holčičky se tehdy znovu vytvořila a vrátila do sousoší. 

Je to už dávno, z oněch studentů jsou již hodně dospělí lidé, mně ale to sousoší vždycky jejich tehdejší dobrovolnou, a hlavně spontánní, aktivitu připomene. 

Hledám tím vlastně  dneska i trochu jinou cestu, jak připomenout tragédii Lidic. 

S důrazem na ty dětské oběti. 

A jako frankofonní smutnou zajímavost přidávám, že přesně o dva roky později, tedy 10.6. 1944, němečtí vojáci zmasakrovali francouzskou vesnici. 

Jde o masakr v Oradour-sur-Glane. Náckové brutálně ( jak ostatně bylo jejich zvykem) vyvraždili celé městečko, které poté vypálili. 










pondělí 9. června 2025

Ztracený pejsek

 

Tori se rozhodl prozkoumat Stromovku. Tedy, „rozhodl“ je možná silné slovo. Kráčel si spořádaně vedle mě, občas si cvičně začuchal občas hodil očkem po okolí, zda se tu nevyskytuje nějaký psí kámoš, když tu se zčistajasna vynoří...

Velký pes. Rozdivočelý, který k němu běží. Rychle, docela divoce

Já tu situaci nejprve vyhodnocuji jako vlažně nebezpečnou. Tori ale na rozdíl ode mě nemá čas dělat analýzy – v mžiku mizí v křoví jako špunt z flašky. Což je překvapivé, neboť za normálních okolností se při náznaku nebezpečí schovává ke mně za sukně.

Pes se mezitím radostně vrátil ke svému pánovi, který celou situaci uzavřel pověstným mávnutím ruky: „On je hodnej.“

No to určitě. Hodnej jako povodeň.

Zůstávám stát, čekám, že se Tori objeví. Neobjevuje. Hledám. Volám. Nic. Přibývá nervozita, stoupá krevní tlak.

Zkouším se zeptat trojice mužů postávajících u zdi nad tratí, tváří se, že tam žádný pejsek neprošel. Pochybuju. Vím přesně, kam vběhl. Ale co naplat

Stromovkový Sherlock Holmes ve mně se rozbíhá do všech stran, křoví, trávník, pěšina, běžecký okruh...

Zatím nic.

A pak – opět u těch mužů – se dočkám „rady“. Jeden z nich se na mě dobrosrdečně usměje a praví:

„Jděte domů, panímámo, voni se někdy vrátěj.“

Panímámo.

To slovo se mnou málem seklo víc než ztracený pes.

Panímámo??? Co to jako je? Hospodyně z románu Karoliny Světlé? Babička od Boženy Němcové?

Dobrá. Nejsem ve svém nejlepším denním outfitu. Možná mám v očích paniku a na čele pot. Ale že bych rovnou panímáma?

Neodpovídám. Nemám na to kapacitu, musím najít pejska. Hrdě mizím v další vlně pátrání.

A pak... telefon. Nálezce! Tori byl odchycen na opačném konci parku. Živ, zdráv, dezorientován. Pán na mě čekal, Tori do mě radostně vrazil a vypadalo to, že i on si prožil své malé psí drama.

A já? Taková rozpolcená. Psí Stromovka mi ukázala, že je plná spřátelených duší. Dívka, co se nabídla pomoct s hledáním a běžela na psí louku. Starší paní, co mi ukazovala směr. Rodinka, která se snažila pomáhat. Běžci, kteří naznačovali, že tam někde je.  A pak pán, který ho našel, zavolal, a ještě na mě počkal…

A do toho „panímáma!?!!

Asi tedy musím vypadat šíleně, když mě takhle oslovují. 

Nu, byl to dramatický den.

S poučením. Nepouštět psa na volno a nemyslet si, že vypadám normálně. 

Panímáma, skandální:-)




 

neděle 8. června 2025

Vlasta

 Příběh "krále komiků". 

Dalibor Vácha umí, ráda čtu jeho životopisné knihy. Jde o živý příběh, vtáhne vás do děje. Najednou se tedy opravdu ocitnete v prvorepublikové době, na jevišti Burianova divadla. To je ještě zajímavý historický exkurz, byť jsem pochopila, že tehdy soužití či spolupráce s exentrickým sebestředným principálem nebyla nic moc. 

Ale situace za války a hlavně po válce, to je tedy drsná exkurze do minulosti, je to i takové nelítostné zrcadlo. To se četlo těžko. Vůbec si takovou situaci neumím představit, pád do takového zoufalství a utrpení, jaké se Burianovým dostalo. Ani moc nechápu, kde se bralo tolik nenávistných lidí, kteří měli potřebu se k němu / a nejen k němu, samozřejmě/ tak brutálně chovat. Českých lidí. Hlavně doba poválečná je fakt náročná na čtení, protože je to dost šílené, co se tehdy, v květnových dnech, začalo dít. 

Kniha ovšem super, určitě stojí za přečtení.