Návraty

 

  Září je ve znamení návratů. Do lavic a z dovolených. Vrací se ale také kratší dny

a prodlužující se večery. Vracíme se i sami k sobě, zpátky do zaběhnutého rytmu a do koloběhu školních i pracovních povinností.

  Mnozí si trochu naříkají nad přírodními zákony, které způsobují, že v září truchlíme po klidu dovolené a začínáme myslet na Vánoce. Vrací se nám stereotypy, pro někoho vítané, nabízejí určitou jistotu. Jiní se jim snaží bránit, proto je připomínka blížících se Vánoc většinou docela rozladí. Naštěstí to není zářijový leitmotiv, spíš taková nostalgická tradiční marginálie.

   V září se hlavně mění atmosféra roku. Pro některé to bývá důvod k úlevnému oddychnutí si, pro jiné výzva k ochutnávce dozrávajícího vína a radostným vycházkám do přírody či za kulturou.

   Optimální je, když máte na výběr. Září, které Římané měli jako sedmý měsíc roku, což evokuje jeho mezinárodní název september, nabízí spoustu variant, jak si ho prožít a užít.       Rozjíždí se divadelní sezóna, probíhají vinobraní a další lidové slavnosti. Z kalendáře vystupují dávní čeští světci, Ludmila a Václav, kteří evokují nejen kvalitní víno, ale i složitost rodinných vztahů. O rodině se teď hodně mluví, graduje mediální spor o to, co je a co není tradiční rodina. Je zjevné, že ani naši svatí v tom neměli úplně jasno, když spory řešili vraždou, která je ve finále katapultovala do galerie českých světců. Září nám tuhle složitost nabízí jako na talíři, spolu s uvědoměním, že naše diskuse je asi vlastně daleko lepší varianta než propíchnutí před kostelem.

   Během prodlužujících zářijových večerů o tom lze, u dobrého vína, v klidu přemýšlet

 a diskutovat. Co je tradiční a co ne, co nám září nabízí a bere, co na něm máme rádi?

Já kupříkladu, na září miluji vůni ořezaných tužek a nových knih.

A jako bonus příslib nového nastavení, vždyť sedmička sama o sobě, tajemně skrytá v původním zářijovém názvu, jakýsi návrat naděje a novosti určitě nabízí.

Netrpělivost

Někdy, respektive poměrně často, se setkávám se situací, že řečník neumí opustit myšlenku.

Vnímám to poměrně často, nevím, zda je to mojí netrpělivostí či realitou. Jako by prostor pro nějaké vlastní vyjádření nabízel i možnost sebeposlouchání. Jsou lidé, co se rádi poslouchají. Jen mám pocit, že je jich čím dál víc. Cimrman to přisuzuje starším lidem, svou dnes již slavnou replikou o tom, že problém je udržet myšlenku a opustit myšlenku.

 Leč, setkávám se s tím napříč všemi generacemi.  Někteří jedinci, když jsou donuceni opustit svou sociální virtuální bublinu a mluvit reálně, nebere to konce.  

 Mám příležitost, tak se vymluvím, využívá takový jedinec situaci, když je vyzván ke stručnému komentáři.

 Není to nikterak výjimečné. Jedná se o stav napříč všemi profesemi či generacemi.

Z hlediska četnosti svého pobytu to samozřejmě nejvíc vnímám ve školství. Když se učitelka dostane na poradě ke slovu, málokdy udrží linii problému. A skoro nikdy se jí nechce opustit svou košatou myšlenku.

 Zřejmě za tím vězí potřeba se vypovídat. Je vlastní i učitelům, kterých kupodivu ve sborovnách přibývá. Někdy mám dokonce pocit, že jejich litanie jsou mnohem delší než ty ze strany dámské části kolektivu.

Mně osobně nejvíc chybí trpělivost. Myslím, že ji mám dostatek ve vztahu k dětem, ale zcela ji postrádám ve vztahu k dospělým.

Navíc mě ti povídálkové dosud nikdy nepřesvědčili. Nechce se mi ani věřit, že člověk, který sám nedokáže jasně vyjádřit svou otázku či pojmenovat podstatu problému, může totéž vyučovat a chtít po dětech.

A stává se to. Často. Ti, co lamentují nad tím, že děti nic nechápou, sami mnohdy nejsou schopni pochopit, co se po nich chce. Co mají sdělit či pojmenovat.

Stejně tak je tomu mnohdy u politiků, ale tam je to často bohužel podmínka profese, mluvit dlouho

a o ničem.  

Někdy jste zavlečeni do debaty, která nemá konce. Tady dostává moje netrpělivost na frak. Pravda, má to určitou hranici, pak odcházím. Ale často spíš žasnu, co všechno takový jedinec sděluje, jak rozmanitě odbočuje od hlavní linie, zase se vrací, kličkuje a mluví a mluví a mluví….

Častým přidruženým jevem pak je, že i když to má vypadat jako rozhovor či vystoupení někde, dejme tomu na poradě, onen jedinec pak ty ostatní vůbec neposlouchá, protože si pořád jede to své.

 Posluchačům pak vlastně zbývají jen oči pro pláč. Pravda, někteří z nich by se mohli vymezit. Skočit do řeči nebo opustit místnost. A to by jistě bylo hodně zajímavé, jak by se s tím řečníci vyrovnávali. Zda by si toho vůbec všimli?

 Možných reakcí samozřejmě existuje povícero.  Snaha je přerušit, vrátit na místo, kde uhnuli, zbrzdit otázkou. Většinou marnost nad marnost. Když totiž někteří otevřou ústa a začnou mluvit, většinou o sobě, jak moc jsou dobří, jak daný problém řeší oni, jak na všechno mají jasný názor, musím přiznat, že ztrácím nejen pozornost, ale i jistotu, zda se nacházím ve správný čas na správném místě.  Opouštím tedy tuto svoji myšlenku s určitou rezignací v mysli. Řešení asi neexistuje. Krom nikdy nekončícího trénování vlastní trpělivosti a schopnosti totálně vypnout a odpoutat se od určitých myšlenkových exhibicí.

Vnímáte to podobně nebo je to opravdu jen vedlejší efekt netrpělivosti či zrychlenosti?

Kulisy

Dějiny se nemění, mění se jen jejich kulisy. 

Dle tohoto bonmotu vytváříme s Tobiášem naše historická okénka na sociálních sítích. Už docela dlouho, řekla bych, že skoro tři roky. Většinou jde o notoricky známá data, žádný skutečný dějepis, jen připomenutí něčeho, co bylo a je /podle nás/ to nějak udržet v paměti. A od toho se pak může odvíjet další, už vlastní bádání. A nebo také nemusí. Od toho je to okénko, aby se nakouklo a pak se uvidí. 

 

První den školy

Tobiáš je celkem spokojený. Já se vyjádřím později:-)

Miss Dietrich lituje

 Páteční divadelní zážitek na letní scéně divadla Ungelt. V Novém Světě, což samo o sobě je krásná kulisa. Divadlo je už pod plátěnou střechou, takže venkovní zážitek  vlastně neohrožený deštěm.  Samozřejmě ale pršelo. A  poměrně dost, tudíž nedávné zastřešení letní scény se ukázalo jako dobrým tahem, protože jinak by se představení nekonalo. 

Bylo plno, začínalo se s přicházející tmou v osm hodin. 

Je to koncert dvou vynikajících hereček, Reginy Rázlové a Simony Postlerové. 

Příběh o Marlen Dietrich, o jejím životě a komplikovaném vztahu s vlastní dcerou.

Když déšť bušil do plátěného stropu, bylo jistě těžké to umluvit, ale zvládly to. 

Stejně jako chvilkový výpadek textu, ten se prolnul s usmívajícím se publikem a stal se půvabnou součástí hry.

Příběh sám je ale v podstatě smutný, o pomíjivosti všeho, o tom, jak se vám všechno vrátí, 

o tom jak jsou některé vztahy navzdory všemu silné, o komplikovaných vztazích matky 

a dcery, o životě...

Potlesk ve stoje si zasloužily obě. Výborný výkon. Krásné představení. 

Cesta z divadla v kulisách Lorety a Pohořelce:-)

Lepší zážitkový začátek do podzimní divadelní sezony jsem si nemohla přát.

Září

    Září je ideální dobou, kdy lze někomu věnovat svazek ořezaných tužek. Prostě jen tak, symbolicky, protože je září.

   Jsou symboly, které časem ztratí svůj význam. A jsou takové, které vytrvale přetrvávají někde v kolektivním podvědomí. Jako pastelky a září. Nákup školních pomůcek.

    Nechci zevšeobecňovat, ale myslím, že září mají s počátkem školy spojené i ti, co už dávno školou povinní nejsou. A ani jim nikdo takový nepřebývá doma. Prostě tužky, nový penál a září neodmyslitelně patří k sobě. Nevím, co by víc mohlo symbolizovat pozdní léto a přicházející podzim. Vybarvené listí se teprve chystá, zatím se většinou ještě topíme v zeleni, byť letos trochu vyprahlé. Pokud tedy chceme cokoliv vybarvovat, pak krásně vybroušené barevné pastelky nám mohou být dobrým pomocníkem při nástupu kratších pozdně letních dnů a prvních podzimních splínů.

    Září je vlastně takovým převozníkem mezi letní bezstarostností a podzimní melancholií.

Je mi jasné, že maturanti, kteří se chystají v duchu hesla, že hvězdy září v září na opakovanou zkoušku, tento pocit nesdílejí, ale kupříkladu ti, co se teprve chystají na dovolenou, ti se jistě nemohou na září vynatěšit.

 Stejně tak září nabízí start divadelní sezóny či první ochutnávky dozrávajících vín.

    Už jsem si mnohokrát uvědomila, že září má v sobě opomíjené kouzlo a tajemství. Jako by si pohrával s oním Seifertovským, že každého dne se něco končí, každého dne se něco začíná. A nemusí se ani mávat bílým šátkem, září to má tak nějak pocitově.

Končí prázdniny a začíná škola. Končí zrání a začíná sklizeň. Dříve končila služba čeledínům a začínala doba hledání nových pracovních příležitostí.  Patří sem kupříkladu 

i konec první republiky a přes Mnichovskou dohodu začátek té druhé.

 Hlavně sem ale patří konec letní bezstarostnosti, v lepším případě i prázdninového lenošení, a začátek povinností a pravidelnějšího rytmu života. Podbarveného jemnými pastelovými barvami, proto není od věci připomenut si svazek krásně ořezaných pastelek. Určitě k září patří, třeba jen proto, aby nám svou barevností usnadnily rozloučení s létem. 

A vlastně se k tomu hodí i ten bílý šátek ze Seifertovy básně, protože všichni chceme věřit, že i v letošním září něco překrásného se začíná...

   

 

 

 

Prvního září

 Pojem prvního září vnímám jako zaužívaný pojem, technikus terminus. Začátek školy. Nový školní rok. restart. 

Spoustu dalších věcí ten pojem asociuje, přestože děti jdou letos do školy až čtvrtého září. Stejně tak nějak o pondělku mluvím jako o prvním září. 

Prvního září v pondělí čtvrtého září to tedy vypukne nanovo. 

Vnímám pojem prvního září vždycky jako předěl. Letos je to pro mě po mnoha letech i hodně reálný předěl. Budu se nově setkávat s gymnazisty zaměřenými na  IT vzdělávání.

Místo osmiletého cyklu čtyřletý. 

Takže je to první září se vším všudy.

Uvidíme. 

Zatím se cítím asi nějak jako děti, které neví, co je čeká. 

A taky tak trochu v tom dávném školním vtipu: