Gender v pravopise

 ....aneb hranolek nebo hranolka?

Jak to máte vy? 

Je to jako štúdl nebo štrůdl?

Jistě by se příkladů našlo víc, ale tyto dvě pravopisné úpravy proběhly nedávno, někdy v únoru. Možné jsou nyní obě varianty. 

Takže v restauraci si lze dát steak s hranolky (dosud správná varianta), ale  s hranolkami. Je už prostě ten hranolek, ale i ta hranolka. 

Štrúdlu přibyl kroužek proto, že to většina lidí psala špatně. Ostatně, i ty hranolky se mění ze stejného důvodu. Většina lidí to používala špatně, proto se nakonec přistoupilo ke změně. Aby se to nemuselo stále opakovat a opravovat a vysvětlovat a bůh ví co ještě, zvolí se varianta, že správně jsou verze obě. 

Víc mě pobavila jakási diskuse, kde se to dalo do spojitosti s dneska tak oblíbeným genderem. Nevěřila jsem vlastním uším, že je to možné. 

Hranolky si dle toho zaslouží rovnoprávnou gramatickou pozici, musí tedy být ženská i mužská varianta. 

A fakt nebyl apríl, i když se to nabízí. 

Spíš snaha udělat skandál či kontroverzi ze všeho. 

Jsem přesvědčená, že hranolky se staly obětí trendu zjednodušování, učení a myšlení dost bolí, tak proč z toho dělat vědu. 

Ale jak vidno, věda, zejména ta genderová, lze udělat ze všeho 

Vnímám to jako humorné, ale trochu mě napadá, zda bych neměla spíš mít strach, kam to tito novodobí svazáčci se svým uvažováním hodlají dovést?

V Opeře

 Tentokrát v té opravdové, ve Státní.

A že to byl zážitek, byť se vlastně hrála opereta, Ples v hotelu Savoy. 

Tři hodiny plné hudby a tance.

  Státní opera krásně zrekonstruovaná, noblesní divadlo. A když navíc sedíte v lóži, čímž odpadnou starosti se šatnou, je to dokonalý večer. A zážitek. Herecké výkony výborné, hudba chytlavá, kostýmy velkolepé...

Čeština a slovenština v libozvučné koexistenci.

Myslím, že je to dobrý kousek, na kterém se dá trénovat láska k hudbě či návštěvě Státní opery.

Prostředí, oblečení, atmosféra...

Chvíle, na které se nezapomíná. 

Pravda, trochu dlouhé, celé tři hodiny, ale dalo se.

Krásné to bylo.

Bez Tobiáše, samozřejmě. Dog friendly ve Státní opeře rozhodně nečekáme. Spořádaně čekal doma. 

My jsme byly rády, že Státní opera je children friendly. Což je. 

Navíc disponuje tablety, v každé lóži i u každé sedačky, kde si lze pustit titulky. Přečíst obsazení. Potvrdit fakt, že je právě přestávka. Dětem to naprosto konvenuje. Skvělé. 

Těší mě, že jim to nenapovídá, kdy mají tleskat. To se zatím ještě nechává na emocích a osobním prožitku 

Ale technicky jde Státní opora s dobou. A dětské nadšení je toho důkazem...

Sto let zpátky

 

Občas mě napadá, jaké by to bylo ocitnout se v časové smyčce a vracet se o století zpět. Co by nás čekalo v dubnu v trojkovém roce v minulosti…?

 Třeba  moje oblíbená panovnice Eliška Rejčka zakládala klášter pomocí jakési tehdejší loterie. Nechala vypustit balónky po větru a na místě jejich dopadu chtěla zřídit klášter. A tak vznikl kostel svatého Vavřince i starobrněnský klášter.

O sto let později zuřily husitské války a v šestnáctém století se počínaje tímto rokem začalo rozvíjet slavné jihočeské rybníkářství.

Za další stovku let píše Komenský Labyrint světa a ráj srdce a ve dvacátém třetím roce osmnáctého století již je poprvé  osvícená Praha. Císař Karel VI. obdržel kdesi v polích u Hlavence od hraběte Šporka řád svatého Huberta, aby ho utěšil v jeho zklamání, že nedostal Řád zlatého rouna.

O dalších sto let později prožívá starý Goethe milostný románek se svou mladinkou Ulrikou.

Na počátku dvacátého století pak probíhá velký baby boom, zrovna ve třiadvacátém se rodí velké množství později slavných lidí, přičemž kupříkladu Emil Boček stále žije. K jeho vrstevníkům se řadí Helena Zmatlíková, Ladislav Fuks či Jiřina Petrovická…

Letošní třiadvacítka zatím znamená změnu prezidenta, nástup umělé inteligence a zlatou medaili v snowboardcrossingu….

Zda budou slavní letošní novorozenci se zrekapituluje o další stovku let později, pro začátek ale stačí, když prožijí šťastný a spokojený život.

  V roce 2123 se třeba někdo bude ohlížet za letoškem jako za dávnou historií. Už bude dvaadvacáté století v plném proudu.

My se zatím adaptujeme na to jednadvacáté, přičemž něco pořád docela skřípe. Pořád existuje válka. Nefunguje náboženská ani politická tolerance. A haprují mezilidské vztahy.  I ty  mezigenerační. A asi nechceme, aby se v budoucnu o naší době psalo, že začala válku generací.

 Lepší je nějaký pozitivní mezník. Kupříkladu zlepšení vztahu k životnímu prostředí. Duben nabízí Den země, tak můžeme očistě (nejen nejbližšího okolí) zasvětit celý měsíc. Jako pomyslný start událostí, kterými se zapíšeme do staletých cyklů. Jako že v roce 2023 započal restart přirozeného způsobu života.

Dohled

 První letošní maturitní písemky , slohové práce, u nás ve škole, jsou už historií. Děti už je napsaly. 

Psaly samostatně, bez připojení na net, žádná umělá inteligence. Odložit na dobu psaní musely odložit telefony i chytré hodinky... 

Bůh a ajťáci ví, zda to třeba nebylo naposledy, příště už se asi nic psát nebude, když máme tu umělou inteligenci. 

Chce se mi říci, že ti, co nemají svou vlastní, budou nyní disponovat umělou inteligencí, ale tak jednoduché to asi není.

V mediálním prostoru se to nyní docela řeší. 

Jako vše, co se v poslední době diskutuje veřejně, jsou to většinou vyhraněné názory ode zdi ke zdi. Buď fanatické ano nebo zpátečnické ne, v žádném případě. 

Klasicky, zlatá střední cesta nějak chybí. Možná ale ani není možná, prostě to půjde dopředu raketovou rychlostí.. 

Zachytila jsem výzvu veřejně známých osobností, které žádají o dočasné zastavení AI, protože je to moc rychlé a nikdo neví, co to přinese. 

No, nic moc, zatím. Jak diskuse, tak vyhlídky. 

Co zatím prošlo kolem mě...? 

Kupříkladu vyhrožování, že AI nás snadno nahradí, protože děti už nebudou muset umět pravopis, čtenářské deníky za ně napíše umělá inteligence, co by se tedy učily...

Je sice smutné, když to přichází z vlastních řad, takové výhrůžky, ale k zamyšlení to vede. Třeba i k takovému, že dosud se děti "trestaly" či popotahovaly za to, když něco opsaly nebe zkopírovaly z netu. Najednou jim radíme, ať to celé za ně napíše někdo jiný. Tedy něco jiného.... 

A to je bráno jako pokrok, zatímco když to okopíruje z netu, je to podvod. Přičemž AI generuje to, co se se do ní nasypalo, takže je to totéž v bledě modrém.... ??

Dál mě napadá, co se stane s kreativitou lidí? Romány, obrazy či symfonie snadno vytvoří jakýsi algoritmus...

Nás pak bude bavit číst jen to, co  on vygeneroval? Co se stane s lidskou tvůrčí energií? Zmizí, vyvane, přetransformuje se jinam?

Není právní, etický ani ekonomický rámec. Jen nadšení nebo zavržení. 

Často ale vnímám i obavy. 

  Asi uvidíme, co budoucnost přinese. 

Osobně to zatím to vnímám s určitými rozpaky. Nebojím se vzpoury strojů, jak hanlivě či ironicky oponují fanatičtí propagátoři. Ani nejsem bytostný zpátečník a nové technologie mě docela baví. 

Ale život pod kuratelou Velkého bratra mě prostě docela děsí. Stejně tak vize, co to celé udělá z kreativitou a tvůrčím potencionálem nás lidí. Vždyť co bych se namáhal, něco to za mě vytvoří. A je jedno, zda chci složit symfonii, napsat román či namalovat obraz...

Asi zůstane jen nějaká forma manuální práce, takové, kterou mechanika neumí nahradit. Ovšem jaká to je, mě rychle nenapadá... 

Možná všechno jde nahradit AI. 

A nám to velí, zpátky na stromy...:-)?

A letošní maturitní písemky, nad kterými Tobiáš tak pečlivě dohlížel, si předběžně vedu jako historickou událost. Jako poslední, kdy se užívala inteligence přirozená a vlastní:-)

Lidové zvyky

 Dnešní pondělí je pro mnohé asi nejtypičtější velikonoční den, přičemž je to vlastně den navíc, plný lidových zvyků. Žádná oslava zmrtvýchvstání. Často naopak, mnozí se do bezvědomí opijí...

Někde se jedná o půvabné lidové zvyky, chodí koledníci a lidé se radují z volného dne a nastupujícího jara.

Někde se jedná o bohapustou pitku a mlácení pomlázkou. 

   Snažila jsem se vysvětlit dětem, že když už dodržují tuto tradici, není cílem koledy zmlátit ženy tak, aby se to rovnalo fyzickému násilí. Když už, tak to má být jemné, pomlazení, neřku-li pohlazení:-). 

Vzápětí na to platíme na benzínce a bodrý prodavač, který se tvářil světácky, však také pracuje ve "velkém městě" nám popřál hezkou pomlázku, ať to pořádně bolí...

Nu, k tomu není co dodat.

 Každý si tradice vykládá po svém. Těžko pak něco vysvětlovat a komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí....

 Přesto takových koledníků bude asi mnohem víc než těch druhých. 

Máme u nás ty zvyky stejně tak divně pomíchané. Církevní spolu s pohanskými, do toho bezvěrecké popíjení a legální zmlácení všech kolem. Nejlépe pomlázkou koupenou někde v Bauhausu, protože uplést si ji umí málokdo. 

Koleda také většinou není o vejcích, neřku-li o kraslicích, byť nevím, co  dnešní doba předražených vajec přinese, ale většinou jde o záplavu zajíčku a čokoládových vajíček, často i  z nekvalitní čokolády, protože málokdo nakupuje jinde než v supermarketech a tam moc kvalitních zajíců (myslím čokoládových) nenajdete.  A ani nehledáte, abych supermarketům nekřivdila.

Dospělí pak koledují panáky, policisté následně pokuty a tím raději končím, protože si lze vykoledovat i mnohem horší věci.  

Ale všichni si hromadně přejeme veselé Velikonoce....

Jaké bylo vaše Velikonoční pondělí?

Zdeňka Braunerová

  

   Devatenácté století, navzdory své určité pokrokovosti, ženám ve veřejném prostoru příliš nepřálo. Ty, které se prosadily, musely být nadmíru vytrvalé a odhodlané, po všech stránkách lepší než muži. Zároveň musely mít zázemí a oporu ve své rodině a okolí. Obětovat musely víc, než se na první pohled zdálo.

Žena umělkyně neměla vůbec na růžích ustláno. Vyprávět by mohla Amálie Mánesová, za kterou stál silný mánesovský klan. Přesto se většího uznání dostávalo jejím bratrům, navzdory tomu, že ona byla patrně nejtalentovanější. Skončila jako učitelka a mezi jejími žačkami nacházíme další významnou osobnost, Zdeňku Braunerovou, jejíž 165 výročí narození si  9. dubna připomínáme.

   Zdeňka byla žena, která patřila k umělecké elitě přelomu století. Dokázala se prosadit mezi muži, formovala českou kulturu. Nesmírně kultivovaná a vzdělaná dáma. Talentovaná.

Ve své rodině měla velkou podporu a zázemí. Oba rodiče ji v jejích zájmech a zálibách pomáhali, doma vedli umělecký salón, takže už jako dívenka se mohla setkávat s velikány tehdejší doby. Jejich dům navštěvoval Josef Václav Sládek, Riegger či Vojta Náprstek.

   Zdenka se našla v malování. Po Amálii Mánesové se její výuky ujal Soběslav Pinkas a posléze Antonín Chittusi. Ten patrně stál za jejím skálopevným rozhodnutím živit se výtvarným uměním, protože promluvila láska a Zdeňka se do charismatického slavného malíře zamilovala. Jeden pro druhé jsou velkou inspirací, Chittusi ji zasvětil do krajinářství, společně poznávají Paříž. Zdálo se, že sňatek je logickým vyústěním jejich silného vztahu. Ale ze svatby sešlo. Překážkou se stala Zdenčino volnomyšlenkářství. Nestála o klasické manželství. Chtěla volný vztah, dvou rovnocenných partnerů, řečeno jazykem dneška, dvoukariérové manželství. A to neustál Chittusi, tak se jejich vztah rozpadl. V té milenecké podobě, přátelství jim vydrželo celý život.

 Ostatně, Zdeňka se nakonec nikdy nevdala. Někdy byla na vině její neústupnost, jindy jiná žena, někdy i nevhodná volba. Jako když se zamilovala do Zeyera, který ale dával přednost mužům a ji, jako ženu, logicky odmítl. Nevyšel ani vztah s F. X. Šaldou, kterého jí vyfoukla spisovatelka Růžena Svobodová. I když hlavní konkurentkou asi byla Šaldova nemoc a jeho předsevzetí, že se nechce vázat. Ani Vilém Mrštík ji nedovedl k oltáři.

Nic z toho nevedlo k nějakému zatrpknutí.

Zdeňka byla jako žena krásná a oblíbená, jako výtvarnice úspěšná a spokojená, ve své profesi dokázala mnohé. Její ateliér v roztokách u Prahy se stal vyhlášeným centrem umění a kultury.

Získala mnoho ocenění, prosadila se v Paříži, kterou vnímala jako svůj druhý domov.  Do Prahy přivedla kupříkladu i slavného Augusta Rodina.

Kromě své krajinomalby se zajímala i o lidovou kulturu, věnovala se knižní grafice či malování na sklo.

Bojovala za záchranu staré Prahy, což ji patrně spojilo s Vilémem Mrštíkem, který  ve finále nevydýchal její vzdělanost a emancipovanost.

   Zdeňka patří i mezí významné mecenáše, mnohé umělce podporovala právě ona, ať už je to Joža Úprka, František Bílek nebo Jan Zrzavý.

  Zemřela v roce 1934, v Roztokách u Prahy lze navštívit její muzeum. V galeriích se můžeme těšit jejími obrazy a v knize od Františka Kožíka se ponořit do jejího zajímavého a naplněného života, který započal právě před 165 lety.

 

Bílá sobota

 Dnešek je dnem klidu a rozjímání. Den ticha. A také netradičních kalendářních náhod...

               A výstupu na Bílou věž, když už je Bílá sobota.

Stejně jako návštěva katedrály svatého Ducha. Nádherný prostor. Jen prohlídka, mše se dnes nekoná. Ale zítra bude určitě velkolepá. 

V takových krásných prostorách, s atmosférou. Eliška Rejčka dobře věděla, jak a co zakládá. 

Prostě krásné místo v Eliščině městě.