Vyzvednutí ostatků

 Sleduji aktivity, které míří k vyzvednutí ostatků našich válečných hrdinů z hromadného hrobu a snahu připravit jim důstojné místo posledního spočinutí.

 Jde o příběh Ďáblického hřbitova, kde leží v jedné společné jámě ostatky parašutistů, odbojářů, jejich zrádců i katanů. Vedle Kubiše tady má být i Čurda či K. H. Frank. Popravdě, takhle jsem si to léta myslela.

 Pietní místo tohoto odboje se mi navíc na hřbitově vždycky špatně hledalo, jednak mám velmi špatnou prostorou orientaci, jednak je opravdu velmi nedůstojné, vlastně za zdí, nesnadno identifikovatelné.

 A pak přišla skupina nadšenců s myšlenkou ostatky vyzvednout a uctít tak naše hrdiny. Všude to tak dělají. Nikde na světě navíc neleží hrdinové se svými zrádci na jednom místě, vždy jsou nějak oddělení.  

A tak se do toho pustili.

 A rázem měli oponenty.

 Teď mluvím hlavně o historické obci, pouští se do sebe jako kohouti na jednom smetišti. Jedni to chtějí zkusit, kdyby se jeden člověk povedl identifikovat a zachránit, je to dobrý. Ostatně, i kdyby se ta myšlenka o tom, že jsou tam všichni dohromady vyvrátila, tak je to vlastně taky dobrý. 

A pak ti druzí, co jim dávají kapky. Dehonestují je. Jako že tam nikdo není, že se popravení spalovali, že nevíme, zda tam leží, že spíš neleží. 

Je to drsný boj.

 V obou táborech jsou jména, kterých si vážím, nemám stoprocentní jasno, kam se přiklonit. 

   Asi ale spíš k těm vyzvedávačům, protože to zkouší a snaží se. Myslím si, že naši hrdinové mají mít svá pietní místa, ne neurčitý hromadný hrob kdesi v Ďáblicích. 

Mohou mít pravdu i ti druzí, že tam jejich kosti nejsou. Ale oni jsou, na můj vkus, moc drsně dehonestující. Jako,  že na co si to hrajeme, co je to za blbost, vždyť oni dobře ví, že tam nikdo neleží…. 

No, ten vyhrocený tón mi úplně nesedí.

Pana Toufara také vyzvedli z hromadného hrobu, identifikovali a již je pohřben v Číhošti. 

Proč by se to nemohlo povést i u jiných? 

Uctít ty, co za naše současné životy nasadili ty své. Oddělit je od zrádců a kolaborantů. Vytvořit jim důstojné místo pro pietu? 

Jistě, neseme si je v srdci, zní rázná oponentura, ale symbolů je také třeba, myslím si já.

Takže kdyby šlo o moje slovo, říkám ano. Navzdory všemu. 

Kdyby šlo o moje příbuzné, řekla bych také ano. Chtěla bych to vědět.

   Jak to vnímáte vy? Je to smysluplná akce? Má to význam? Nebo jde jen o plané, možná i politické, gesto, jak praví někteří oponenti....?

Ono to souvisí, velmi úzce, s otázkou, jak moc si vážíme svých hrdinů.

Osobně si myslím, že nic moc. Víc se cení schopnost držet hubu a krok, navzdory tomu, že vzhledem k této národní preferenci máme hrdinů hodně. Jen je moc neznáme. A tak se seznamte: Piskáčkovi, Strnadovi, Khodlovi, Novákovi, Kropáčková, Mašínovi a mnozí další.

Důstojný hrob a hlavně naši trvalou vzpomínku si určitě zasloužíJ

Stará láska nerezaví...

 

Někdy se mi stane, že se ke mně přihlásí seriózně vypadající vousatý muž či energická dáma středního věku a oznámí mi, že jsem je kdysi učila….? 

Někdy hodně tápu, jindy zareaguji okamžitě. Někdy bohužel vůbec, ale to  snad minimálně…

   Mám asi tu nemoc, doufám, že poměrně v raném stádiu, kdy moc nerozpoznávám obličeje.

Takže často tápu,  i když potkám současné sousedy, natož pak lidi, které jsem viděla naposledy před dvaceti lety…

Ale zase mám pamatováka na jména, takže stačí ťuknout a většinou rychle naskočím.

 Jen je to někdy těžké, si v tom stokilovém vousáči připomenout vyzáblého zlobila z poslední lavice

u okna či v té elegantní decentní  dámě vzpurnou rebelku s neustálou snahou mít poslední slovo

a vytrvale  pozdními příchody, protože prostě ona ráno nestíhá, chápete, pančelko:.).

Navíc kluci se totiž většinou mění radikálněji než děvčata.  Někdy přiberou, přijdou o vlasy, narostou jim plnovousy… to se pak těžko hledá ten rozdivočelý ježek na hlavě, která s sebou pořád šije.

Ale už jsem se to naučila komunikovat, neříkám nikomu, ty ses ale změnil (kdo by se taky po odchodu ze školy nezměnil, že?), ani jim nepřipomínám dávné prohřešky, pokud se k nim tedy humornou formou nechtějí vracet oni samiJ).

Prostě už asi umím vést tu konverzaci. Ba dokonce i s těmi, kteří mi nejdou zařadit. Nekladu jim sugestivní otázku, kdo že jsou, že si na ně vůbec nepamatuji.

Těší mě, že si oni pamatují mě a vím, že bych se jich svou amnézií dotkla.

A v šikovně vedeném hovoru pak zjistím, o koho jde. Snad jen dvakrát se mi stalo, že jsem s někým setrvala ve vřelém rozhovoru o škole, rozešli jsme se a já opravdu nevěděla, s kým že jsem to mluvila.

Nevím, zda je to umění rozhovoru či neschopnost být upřímná, každopádně po mnoha dekádách ve školství se mi někdy ta jména i obličeje pletou, některá se bohužel i vypaří.

Co se nevypaří, jsou ti první. Navíc, když se podívám pozorně, což osobnější setkání umožňují, často tam tu dětskou jiskru v očích objevím. Tu energii, kterou život trochu utlumil, ale která tam ještě pořád je. Jako v tý osmičce na škole v přírodě, kde jsme vyváděli věci…

Jako na první lásku nejde zapomenout, tak svoje první žáky a studenty znám, sleduji na sociálních sítích a nepletu si je. Trochu pateticky lze říci, že zůstávají v mém srdci. Někteří se dokonce posunuli do kategorie přátelé, tykáme si a vztah pedagog žák zmizel. A i tam, kde zůstal, protože se třeba nevidíme tak často, to vnímám víc přátelsky než učitelsky, jsou to prostě lidé, o kterých vím.

Začínala jsem s nimi, byli první. A na to se nezapomíná.

Z dalších let mám samozřejmě také vazby, ale už víc ojedinělé, ročníky mi splývají, jména vypadávají. Rozhodně neoplývám geniální schopností profesora Zahradníčka, který byl ředitelem gymnázia v době, kdy jsem tam studovala. Vlastně mě ani neučil, sem tam suploval. A když jsem po mnoha letech vyrazila na jakousi jubilejní oslavu školy, potkal mě na schodech a nejenže mě identifikoval, ale i věděl, který ročník a kdy jsme maturovala?? Málem jsem upadla do bezvědomí, to je tedy paměť.

Tak on sám byl geniální a vynikající kantor, takže se nemohu srovnávat, tohle prostě nemám.

  Ale ty svoje první umím, o půlnoci v bačkorách. A setkání s nimi, to je sklenice živé vody v dnešním umírajícím vztahovém světě (vím, zase patetické, ale kdo není patetický ve vztahu k vlastní minulostiJ).

A myslím, že čím budu starší, tím to bude intenzivnější. Ale i dnes vnímám, že abiturientské a studentské srazy jsou hodně silnou emoční záležitostí. Myslím ale setkávání s bývalými studenty, na svoje abiturientské srazy už roky nechodím…

Psycholog by si na takovém konstatování asi smlsnul, byť moje vysvětlení je víc prozaické než psychologické. Je to o časoprostoru, nemám většinou čas a tak silnou chuť jet si připomenout své stáří daleko do místa svých dávných studií.

Stačí mi to tady, tedy na místě činuJ

                      Ale ono asi všechno přijde, všechno má prostě svůj čas.

                              Ani moji nejbližší nepoznali, že jsem to já:-( Už jako učitelka

 

 

Lampiony...

 Ohňostroj a lampiony jsou u nás – reflexe doby minulé- spojovány s VŘSR.  Vlastně ani nechápu důvod, proč zrovna na výročí VŘSR se musely děti vypravit do ulic v lampionových průvodech? Nicméně, bývávalo, naštěstí. Ale lampiony k tomuto temnému období tak nějak patří pořád, Halloween, světýlka, dušičky, vše někde provází i lampióny. A mají tomu tak i v Anglii, kde si s lampióny a ohňostrojem připomínají den, kdy se jim povedlo zachránit parlament před výbuchem. Šlo o zoufalou akci katolíků, která vycházela z jejich frustrace z druhořadého postavení ve společnosti. Léta byli upozaďováni a v osobě krále Jakuba I. vnímali naději, že on, jako původem katolický Skot, bude jejich víře více nakloněn. Jakub se k tomu ale pragmaticky vůbec neměl, pokračoval v anglikánské politice své předchůdkyně, královny Alžběty, tedy katolíci zase tak trochu ostrouhali. A když je frustrace dlouhodobá, vybublá v nějaký radikální projev nespokojenosti. Tím zásadním aktem pak měl být výbuch parlamentu v den jeho zahajovacího zasedání, tedy v čase, kdy tam bude i král Jakub I. Muž, jména Guy Fawkes byl pověřen přípravou výbušnin. Příprava trvala hodně dlouho, výbušniny se musely nenápadně přesunout do podzemí  Westminsterského paláce,

a to nebylo vůbec jednoduché. Nenápadně a řadu měsíců ukládali střelný prach pod budovu Sněmovny lordů. Dokázali tam nakulit skoro čtyřicet sudů. Jenže čím víc lidí se do akce zapojí, tím větší šance je na to, že ji někdo provalí. I tady se tak stalo. Někteří budoucí atentátníci varovali své katolické přátele, aby v den D raději zůstali doma a nechodili do Parlamentu. Pak také přišel nějaký anonymní dopis a všechny tyto indicie nakonec vyvolaly potřebu po větší bezpečností prohlídce paláce. K té tedy došlo a během ní byl 5. listopadu objeven Gyu Fawkes s doutnákem u sudů s prachem. Bylo naprosto zjevné, že anonymní varování se zakládají na pravdě. Fawkes byl logicky zatčen, uvězněn a posléze pro získání detailů i mučen v Toweru. Tady prozradil i ostatní, kdo by na mučidlech nepromluvil, že. Zajatí byli tedy i ostatní, odsouzeni, popraveni… A bylo po všem.

A z pátého listopadu se stal svátek. Oslavuje se záchrana parlamentu. Odhalení spiknutí. Je to bláznivá Noc Guye Fawkese. Pálí se ohně, střílí ohňostroje a svítí lampiony.

Protože zhasněte lampiony, já chci vidět tmuJ

Ne, to už je jen asociace. Prostě je dnes Guy Fawkes Day. Den plný bláznivých radovánek…

 Užijte si ho:-)

 

V Libeňském světě

 Naučili jsme se chodit do Libeňského světa.  Je to krásně upravené, zrekonstruované, jsou tam zajímavé akce.  

Hodně se tam v poslední době probíral Anthropoid, v rámci letošního výročí. Teď už pozvolna  přicházejí na řadu i jiná témata.

 Ale takovou symbolickou tečkou za letošním Anthropoidem bylo setkání s panem Janíkem. Vyprávěl o Mauthausenu. 

Téma tedy velmi neveselé. On je tedy vypravěč par excelans, vypráví krásně, byť o šílených věcech. Zajímavě a poutavě. I Tobiáš ho napjatě sledoval. Promítal k tomu záběry z Mauthasenu a vyprávěl....

 Většinou tyhle věci nějak snáším, tentokrát jsem asi byla ve slabším rozpoložení či v nějaké fázi rozbujelé fantazie, že se mi z toho až dělalo nevolno Ty hrůzy, co se tam děly. Ta poslední noc těch českých odbojářů, kteří byli čtyřiadvacátého zavražděni ranou do týla. Pod záminkou lékařské kontroly. 

Dumám nad tím, co kupříkladu za člověka tam muselo stát, za tou zdí, odkud chladnokrevně vraždil. Ženy, děti, muže... V rámci své pracovní doby...V klidu a pohodě. Pak se jistě bránil, že mu to někdo nařídil... 

Další vraždy byly oběšením, injekcí do srdce. Pověstné mauthausenské schody, kde se vězni týrali prací, nosili nahoru těžké kameny, jen tak...

Další paradox, tentokrát dnešní doby je, že schody podle rozhodnutí nějakého úředníka dnes nesplňují evropské normy bezpečnosti, tak je zavřou...

Občas nevěřím vlastním uším, co někteří lidé dokážou vyplodit. A když dostanou funkci, výmyslů je rázem na druhou, kvůli tomu netřeba jezdit do Mauthausenu. Tam se jezdí připomenout hrdinství lidí, kteří se neohnuli, bojovali za svobodu a pak zde byli odporně umučeni a zavražděni. 

Navzdory tomu, že se to tak úplně nezdá, minimálně v mojí bublině, zapomíná se. Mnohé věci se upravují, i exkurze do koncentráku už nabízí i pohled na  hladce vybetonovaný buzerplatz, zelené plochy s upraveným trávníkem, bezpečné turistické trasy, zakázané schody....

Hodně se také  lobbuje za to, aby se neříkalo německá okupace, ale nacistická, a tak bych mohla pokračovat. 

Ale nebudu.

 Zájemci si mohou kupříkladu přečíst knihy pana Janíka. Nebo s nimi vyjet do Mauthausenu, jezdí každý rok. Místní se mohou podívat do Libeňského světa, je tam dost materiálu.

 A nezájemcům je to jedno.

Za mě dnes tedy jen připomínka zajímavého setkání v Libeňském světě.

  A příště tam jdeme na Hrabala:-)  

Ředitel dělá školu

    Titulek je zjevně pozitivní ředitelskou obměnou pradávných pořekadel typu,  jaký pán, takový krám či  ryba smrdí od hlavy.

Myšleno samozřejmě tak, že dobrý ředitel je nesmírně důležitý nejen pro praktický chod školy,

ale  hlavně pro atmosféru ve škole samotné, pro náladu ve sboru a potažmo i ve třídách. Tam je to následně mnohdy parafrázováno slovy, že jaký třídní, takový žák, neřku-li třída.

Drsněji řečeno, jazykem dnes úplně zapovězeným, platí zde zákon padajícího lejna. Tedy, když stojí vedení za nic, chladí si žáhu na podřízených, ti pak tuto setrvalou nenáladu přenášejí na své třídy

 a celé se to bortí jako domeček z karet.

Prostě školu dělá dobrý ředitel. Stejně tak její pověst.

  Znám pár opravdu skvělých a super ředitelů. Vím, jaká je to dřina, odpovědnost a vypětí.

Ale potkala jsem i ty z opačného spektra, někdy jsem dokonce žasla, jak se takový nepedagog

a nevzdělanec mohl dopracovat této funkce. 

Vysvětlení mi mnohdy poskytli životní pragmatici, často prý jde o politickou funkci, o domluvenou záležitost, někde hraje roli dokonce i stará dobrá erotika, jakože cesta vede jinudy než přes klasické přijímací řízení…

Nu, vysvětlení se nabízí  nepřeberné množství. Některá vůbec nechápu, jen žasnu, co někdy za vším může být. Někdy jde jen o dojmy, jinde zase o realitu. 

Někdo je ale prostě ve vedení opravdu za úplně jiné schopnosti a vlastnosti, než by jeden (nejen) ve školství očekával.

A pak se s tím poperte.

Většinou moc prostředků nějak se vůči tomu vymezit či se bránit nemáte. Nejjednodušší cesta je odejít jinam, protože ředitelská hůl na psa, kterého chce bít, je nevyzpytatelná a všemocná.

Pravda, mobbing je dnes docela ošemetný a mediálně propíratelný, ale než se doberete nějakého práva, abyste se šli buď pást, protože nedostanete ani korunu navíc. Tady si takový zaujatý ředitel může hodně smlsnout. A úplně holý, tedy základní,  plat je ve školství pořád dost tristní, lze o něm hovořit spíš jako o podpoře v nezaměstnanosti. Tudy tedy cesta nevede. 

 Jako další možnost obrany se jeví  nechat se  hospitalizovat na psychiatrii, protože ten tlak z ředitelny je většinou dost intenzivní.  Ale to asi také k ničemu nevede, protože pak nemáte, jako psychicky nevyrovnaný, šanci ve školství pracovat 

A pořád je totiž v mnoha školách velkým trendem držet hubu a krok, leštit kliky ředitelny a nabízet švestičky, nejlépe z vlastní zahrádky.

 To se pak máte ve sborovně skvěle.

 Vlastní názor a jemu podobné výstřelky se většinou moc nenosí. 

    Za svou dlouhou pedagogickou kariéru jsem potkala jen dvě (slovy opravdu dvě) ředitelky, paní ředitelky, které byly inspirativní, velkorysé, s nadhledem, chápaly děti i kantory, uměly to s rodiči, nehrály si na kariéristky, uměly učit i vést….

Zajímavé je, že obě také byly brzy trnem v oku těm ostatním, co vnímali pozici v čele školy jako svoji možnost, jak udělat nějakou kariéru a případně si to vyřídit s těmi, co mají jiný názor než já.

První z nich mohu i jmenovat.

Byla to paní doktorka Božena Vaňková. Žena hrdá, chytrá, vzdělaná….

Už bohužel není mezi námi, takže jí to, že o ní mluvím, neuškodí. Ani profesně ani lidsky.

Ona založila naše gymnázium. 

S jasnou vizí.

 Pak jí ti méně schopní, ale početnější, vyštípali. 

To už je ale hluboká historie.

   Smutným faktem je, že takoví kvalitní lidé ve vedení jsou většinou velkou výjimkou.

Převážně  se setkáváme s těmi, co prošli nějakým rychlokvašným vzděláváním, jsou bez rozhledu

a empatie, ale plni krásných módních korektních řečí, přetékajícího sebevědomí a nekritických 

 ambicí.  

Ale je tam to slovo převážně, takže jsou i jiní.

  A tak navzdory tomu převažujícímu skepticismu chci smeknout před těmi ostatními, co naplňují pořekadlo, že dobrou školu dělá dobrý ředitel….

Vážím si jich. 

Dušičky

 Dneska vzpomínáme.  Já asi nejvíc na tetu Jarušku a na tatínka. A pak je tam celá plejáda lidí, a bohužel i dětí,  na které myslím dnes více než jindy. Je svátek Dušiček. Navíc má svátek i Tobiáš, byť tedy v lidském kalendáři, což ale nebrání tomu, aby můj psí kamarád nedostal plno svátečních dárků. Ale zpět k dušičkám. 

Mám ten svátek ráda, navzdory davům, které se valí z jednoho konce republiky na druhý, aby někde. o sto kilometrů dál,  mohl být položený předražený  věneček a zapálená  svíčka. 

Radši chodím na hřbitov rozjímat a vzpomínat, ale dneska tu frekvenci hřbitovního stěhování národů toleruji.  A nejen to, i chápu. 

Sama to mám podobně. 

A z dětství mám silnou vzpomínku, jak se očekávalo, že v tento den přijede někdo na návštěvu, protože se jede hřbitovní tour. Že určitě přijede teta z Moravy či příbuzní z Krkonoš, jejichž vazby na naši rodinu jsem neuměla identifikovat. Ale měli společný hrob s námi, takže to byly silné vazby. 

A tak jsem potkávala, většinou jednou ročně, pro mě exotické tetičky a strýčky, kteří se zjevili, vřele se s našima pozdravili, bavili se spolu o lidech, které jsem vůbec neznala, ale oni se tvářili, jako by se rozešli včera. 

Dneska to mám podobně, byť návštěvy většinou neabsolvuji. Přeci jen, solitér, neumí to. A lidi na něj nejsou zvědaví. Ti mrtví ale ano., takže hřbitovní tour probíhá. 

A mám ho ráda, budí ve mně emoce, vzpomínky, pomáhá v realitě. Všechno totiž jednou skončí, tak proč se nervovat nad něčím, co nás nyní trápí. Dušičky jsou totiž nejen vzpomínky, ale i silná psychologická intervence. 

Prach jsi a v prach se obrátíš. 

A jinak to nebude. 

Nic nového pod sluncem

Advent s Moje velké přání

 Pokud chcete zažít sváteční atmosféru, vyrobit si věnec a zároveň udělat něco pro seniory, přijďte se adventně potěšit do hotelu Panorama.