Anomálie

 Někdy se mi stane, že někoho nesnáším. Nemám ho ráda, vadí mi. Aniž by mi on/ona něco udělal. Taková nějaká animozita, která vznikne bez příčiny.  Jistě je to i z opačné strany, to je logické. Nicméně dnes je to o mých pocitech. Většinou to detekuji u známých lidí, které někde často vídám. Herci, zpěvačky, politici....Prostě mi vstupují do obýváku, nějak se s nimi vídám ( tedy jednostranně) a nějak mi vadí. Tak je vypnu, tady je to jednoduché. Mám jasnou možnost obrany, nevnímat je, vyhnout se jim. 

   Jenže už dávno přemýšlím o tom, že třeba ve škole je to stejně. Někomu člověk vstupuje do zorného pole, denně. A nějakým způsobem mu vadí. Dnes tedy chci uvažovat o té situaci, kdy je to bez příčiny. Ne o stavu, kdy nenávisti jdete naproti, pořád někoho otravujete, neřku-li šikanujete, pranýřujete atd. Tam je to vysvětlitelné. 

Mě ale baví a zajímají věci nevysvětlitelné. Prostě vám někdo vadí, štve vás a vy nemáte šanci to vypnout. Prostě je to tak.  To je pak situace...

 Do divadla na neoblíbeného herce nepůjdu, film vypnu, ale co čeština s učitelkou, kterou nemůžu ani vidět? Nebo matika s tím týpkem, který mi tak leze na nervy? Tam to nemá řešení. A děti nemají obranu...

    Nevím, jestli o tom někdy někdo takto přemýšlel, či existují studie na dané téma? Možná ano, pak jsme na tom jako Franklin a Prokop Diviš, objevujeme Ameriku nezávisle na sobě:-)

   Jistě to mají i kantoři, nějaké dítě jim bezdůvodně leze na nervy. Nezlobí, neprudí, štve jen svojí existencí. ...

Tady ale nějaká volba je. Buď je pedagog fakt profík a neovlivní ho to. Nebo tam nebude učit, požádá o změnu třídy, prostě má nějakou šanci se tomu nesouladu vyhnout. 

Dítě ovšem ne. 

Nebo si snad někdo dovede představit, jak žák napochoduje do ředitelny a sofistikovaně vysvětluje, že s tou dějepisářkou prostě nemůže vyjít, že mu vadí, neřku-li leze na nervy, zda by  tedy nemohl přejít do jiné skupiny? Jinými slovy, zda by tu dámu, která ho tak štve, nemohl vypnout?

Já si to tedy moc představit nedovedu, byť by mě taková situace dost zajímala. Co asi ředitel? Kde to děcko našlo tu odvahu? Jak se to bude řešit?

Děti to asi většinou neumí pojmenovat, brání se tím, že zlobí, z toho pak vzniknou další situace, které se řeší kázeňsky, pedagogicky, psychologicky a bůh ví jak ještě. A přitom někdy mohl být na počátku jen klasický lidský nesoulad, který jako dospělí už umíme eliminovat. Prostě se těm lidem vyhnu, nebavím se s nimi, nepatří do mé bubliny. 

Ale když jsi k tomu odsouzen???

Nechci nic vyřešit, jen je to takové zamyšlení. 

Možná vyprovokované nějakou televizí, kam zvou odborníky na všechno. A mě vytáčí jejich jazyková nekultura, lamdismus, šumlování, rrr, neschopnost pojmenovat myšlenku a ještě víc neschopnost myšlenku opustit..... 

Taková šišlavost spojená s ráčkováním mě v televizi či v rozhlase dokáže vytočit doběla. A přitom je to asi odborník, jen neumí mluvit... 

A tak ho vypnu. A vybudí mě to k přemýšlení, jak to asi mají děti. Vždyť kolik kantorů se také neumí vymáčknout...

Takže to vypnutí má nějaké pozitivní dopady. 

Ale děti nás pořád ještě vypnout nemohou...

Ale zase se asi naučí vycházet se všemi, takže na všem špatném něco dobré...

Nu, už je to začarovaný kruh.

A jak to vidíte vy?

Zubař

 Byly doby, kdy jsem se bála k zubaři. 

Někdy, když jdeme s dětmi do muzea a tam jsou vystavené zdravotnické exponáty, s úžasem ( nebo spíš s hrůzou) zjišťuji, že v mém dětství byly na mě používány. Není divu, že jsem se bála. Nezažila jsem tedy vrtačku s pedálem, na lidský pohon, jak si někdy děti myslí, ale v podstatě to od toho není daleko. 

Dnes, když jdu k zubaři, mám pocit, že jsem v laboratoři NASA. Nebo někde na kosmetice, kde požitek kazí jen to, že musím mít otevřená ústa. 

Kdysi jsem i hrdinně odmítala injekci, jako že člověka, odchovaného socialistickým zdravotnictvím, hned tak něco nezabolí. 

No, od toho jsem tedy odstoupila, dnes si tu injekci ráda nechám dát, a pak už si ošetření více méně užívám. Tedy to preventivní. 

Existuje totiž i fáze, ve které jsem nyní, a totiž, že se k zubaři vyloženě těším. A nemohu se dočkat, až spočinu pod lampou a on mě zbaví bolavé sedmičky. Je to prokletý zub. Vyvrací teorii o tom,  že když se o zuby staráte, budou v pohodě. 

Není to úplně tak. Bohužel. 

Starám se jako blázen a stejně zlobí. Hajzl, to musím napsat. 

Začal zlobit se začátkem covidu. Tehdy to bylo obzvlášť pikantní, protože mě nikdo nechtěl ošetřit. Škemrala jsem v mnoha ordinacích, telefonicky, samozřejmě, ale marně. Zkoušela jsem i pohotovost, ale ani tam mi nepomohli. Prý nemají rentgen, takže smůla. 

No, nakonec mi z protekce první pomoc poskytl jeden šlechetný pan doktor, pak se vrátila moje nemocná paní doktorka a započala léčbu. Nasypala jsem do ní dost tisíc a těšila se na klid a pokoj. 

No, tak ten byl asi rok a půl a zub se ozval zase. Paní doktorka tentokrát pragmaticky konstatovala, že za další desetitisíce ho zase zachrání, ale určitě není jisté, zda za čas nebude zlobit znovu. 

Vytrhnout! 

Dobrá tedy. 

Leč objednání je na dlouhé lokte, to je teď všude trend, že na odborné ošetření čekáte a čekáte a když neumřete, pak se dočkáte. I já se asi dočkám, v pátek má jít zub ven. Těším se. Nevěřila bych, jak moc dokáže taková trvalá bolest jednoho vyřadit z provozu, učinit nejistým a zbavit energie....

Nemám tedy letos jarní únavu, ale zubní. 

A protože zubaře už se nebojím, vím, jaké mají vybavení a jak to nyní funguje, tak se těším. Už trochu méně se těší moje peněženka, ale co by jeden neudělal, aby se zbavil bolesti.                  Možná i tu nožní vrtačku bych brala:-)

Dnes první zkouška

 Píšeme dnes první maturitní slohy. 

Naše studenty tedy čeká první krok k dospělosti, pokud se tedy maturita pořád vnímá jako zkouška z dospělosti....:)? 

Jsou připravení a rozechvělí. Píšou statečně. Se zaujetím.

Jsou připraveni.

A já jsem trochu dojatá. Vybavuji si, když přišli před osmi lety. Takové dětičky.... A mávnutím kouzelného proutku, osm let je pryč a oni jsou dospělí, maturující...

Ještě je tedy pár zkoušek čeká, dneškem to teprve začíná, ale i tak je to slavnostní den. I pro Tobiáše:-), který na ně před zahájením netrpělivě čekal v prázdné učebně. 

                                                  Kde asi ty děti jsou? 

                                          A taky budu dělat tu maduridu:-)?

Pak to celý prochrněl na okně:-)

Trest smrti

 Připomínáme si v těchto dnes sto deset let od narození paní Jiřiny Štěpničkové. Krásná herečka to bývala. Když se ale podíváte na její osud, dost z něho mrazí. A stojí za tím soudruzi, tedy ti, jejichž pohrobci se pořád pohybují v politickém světě a pořád mají plno fandů a příznivců.

Jiřina Štěpničková byla zjevně herečkou od Pána boha, tedy tou umělkyní, která jednak zahraje všechno, jednak jí všechno věříte. A navíc byla krásná, což je pro herectví  vítaný bonus. Vynikala na divadelních prknech i na filmovém plátně. To jí asi poskytlo víc tragických rolí, ale skvěle hrála i ty komediální. 

Prožila krásný a vášnivý vztah s Ladislavem Peškem, který mě tedy vždycky připadal spíš jako takový zakřiklý strejda, ale v reálu to asi bylo úplně jinak. A to on ji navíc opustil, takže jí zlomil srdce. Minimálně na nějakou dobu. Přitom bych si myslela, že by to bylo spíš naopak, ale život ( a láska) jak známo tropí hlouposti.

V padesátých letech dostala dopis od režiséra Čápa, tč. v emigraci. Nabízel ji práci a příležitost na západě. Ona se tedy vypravila za ním. Ovšem v padesátých létech se na západ nepouštělo, tak se vydala tajně, ilegálně. I s malým synem.

Dopis byl ovšem past. Komunistická. Stb nalíčila tuto léčku a paní Štěpničkovou chytli a odsoudili za nezákonné opuštění republiky a podvracení socialismu a další bláboly, které jí vynesly rozsudek na patnáct let!! To mě vždycky šokovalo. Patnáct let. Za nic. Úplně jako dneska v Rusku. A tam se naši soudruzi učili.

Seděla v pardubické věznici.

Navzdory tomu, že ji do toho uvrtaly zevně některé soudružky herečky, kterým ležela v žaludku, jiní herci se naopak zachovali velmi hezky a snažili se jí dostat ven. Zdeněk Štěpánek, Dana Medřická a další. Leč marně. 

Deset let si odseděla. V šedesátém ji pustili na amnestii. 

Další šok pro moje vnímání světa byl, že ona nezahořkla, nestala se z ní žádná troska, byť ji komunistický kriminál podlomil zdraví. Zůstala optimistickou, veselou a dokonce se jí povedlo vrátit se k divadlu. 

Pražské jaro ji rehabilitovalo, normalizace to zase vrátila zpátky. A ona zemřela v roce 1985. Bylo jí sedmdesát pět let. 

Ale dnes si připomínáme její narození. V roce 1912. Kdy si všichni ještě mysleli, že to dvacáté století bude století pokroku, umění a bez válek. 

Ostatně, jako jsme si to naivně mysleli i o jednadvacátém století. 

Ty dějiny se prostě točí v kruzích

Chaloupky

 Dnes příběh z Krušných hor, příběh zaniklé obce. Je to téma takřka aktuální, příběh z kraje, kam dopadají ty světové dějiny na obyvatelstvo, které se nemá jak bránit, jen se musí přizpůsobit nastalé situaci. 

Lidé z vnitrozemí odejdou do Sudet a zde se snaží žít. Není to jednoduché, život zde je dost svérázný. A do toho ještě česko - německé vztahy... 

Nu, rýsuje se zajímavé čtení.  

O život

 Být  pedagogem je nyní doslova o život. Tento týden to ukázal doslova, když zahynul učitel rukou svého žáka. 

Vražda učitele mačetou opět rozbouřila debatu o školách, jejich bezpečnosti a významu. 

Už to není neosobní zpráva z televize o bezmyšlenkovitém vystřílení školy někde v Americe, kde se podobné situace opakují až příliš často. Nyní šlo o zprávu z našeho nejbližšího okolí. 

To, že ani u nás nejde o ojedinělý exces nám hned vysvětlila akční média, která promptně připravila přehled toho, kdy, kde a koho zabili před i za katedrou. Asi, aby inspirovali...?! Nějaký ohled na pozůstalé se v tomto případě nebere. 

On se moc nebere ani nyní, fascinovaně sleduji snahu médií objevit fakt, že šlo o učitele, který byl moc přísný, moc náročný, málo empatický či něco podobného, aby se nějak dospělo k výsledku, že si to vlastně zasloužil... 

Tak to na mě působí, ten hon za senzací. 

Zároveň ta diplomatická korektnost, žák utrpěl studijní neúspěch !?

...a tak si vzal do školy mačetu a šel si to vyřídit... ?

Hledá se důvod v kantorovi, ne v tom studentovi? 

Nevidím do problému, nevím, co se tam dělo, proč a co vlastně vedlo k vraždě učitele.  

   Vnímám to ale celé jako obraz společnosti, která se tak prapodivně proměňuje, že taková řešení vlastně ani nikoho moc neudivují. Hledá se, čím si to ten učitel zasloužil, čím studenta vyprovokoval, nezdůrazňuje se vůbec myšlenka, že tudy cesta nevede....

On ten tragický příběh, jak ho znám z médií, vlastně dost bere hodnotitelům vítr z plachet, učitel podle všeho byl normální kantor, žádný tyran, student byl normální student, s běžnými výsledky, žádné drogy ani alkohol, jak se často zdůrazňovalo...

 Jako by kupříkladu fakt, že by pachatel byl pod vlivem drog ho  mělo nějak omluvit? 

   Vím, že reaguji na mediální  zkratky, ale tak nějak to na mě působilo. Jistě to může být všechno jinak, je mi líto pana učitele, a nechápu tento způsob řešení problémů. 

  Ale asi, kdybych bez znalosti detailů, chtěla obecně označit viníka, pak je to covidové zavření škol, které mělo být všespásné, děti uvrhlo do totální izolace a psychických problémů a nikdo to neřešil. Školy zavřené nejdéle v civilizovaném světě. A  nyní přichází čas, kdy vidíme výsledky. 

Jestli to bude pokračovat tímto směrem, pak Pán bůh s námi, a zlé pryč. 

"A pamatujte paní učitelko, vaše bezpečnost =naše dobré známky,"  konstatovali moji studenti na závěr debaty o událostech. Aprílově se to snažili všechno trochu odlehčit, ale reagovali vlastně na to, co se šíří éterem. Takže žádný vtip, ale drsná realita.

Duben

 Duben je podobně jako květen známý pod dvěma názvy, duben i apríl, byť v našich podmínkách je apríl většinou chápán jako první den celého měsíce. Den plný žertů a vtipů, den, kdy nevíte, zda někomu skočíte na lep. Některé kousky jsou natolik sofistikované, že lze jen s obtížemi rozlišit, co je pravda a nad čím lze pobaveně mávnout rukou. 

Prapočátek to snad má v novinářském právu ten den vypouštět kachny, který dnes ale mnohem častěji říkáme hoaxy. Tento druh žertování ale dnes už přerostl spíš ve společenský problém, kdy hoaxy nejsou vtípky, ale cílené dezinformace, takže vtipný apríl už máme vlastně pořád. Zůstává tedy humor na úrovni přátel a rodiny. 

Jistě někdo v dětství zaznamenal, kdy ho zlomyslní strýci poslali vyřídit zprávu po „malém teleti.“ 

Když jsme jako zrušili kolegyni lístky na divadelní představení Idiot, rozčilovala se jen do okamžiku, než zazněl důvod, proč nemají přijít. Idiotů je tady už dost. Tehdy pochopila.

Mohu sebevědomě dětem slíbit, že si před ně stoupnu nahá. Stoprocentně si tak získám uvadající pozornost. Někdo zbystří, protože ho to zaujme, někdo se vyděsí, to snad nemyslí vážně, někdo si klepe na čelo, někomu se dělá nevolno, jiný cítí určité napětí ( no, to si asi fandím:-)), další pomalu volají Policii. A pak klasicky předstoupím před třídu s písmenem H v ruce, položím ho na zem a stoupnu si na Há. 

"Ta je trapná," zní z lavic a zase upadají do své ospalé letargie. Nu, na apríla je vše povoleno.  

Dnešní doba sama o sobě tedy moc humorná není, tak hledejme smích a vtip ve svém okolí, co nejvíc a v co největší kvalitě. Tedy myslím na humor laskavý a vlídný. 

Protože toho černého je kolem víc než dost:-)