Poetický únor

Poezie se dnes moc nečte. Možná proto, že ji nikdo už tolik nerozumí, možná proto, že náš svět je natolik prozaický, že básně se v jeho každodennosti snadno ztratí. Současná kultura je bohatá a členitá, ale poezie se stala trochu popelkou. Přesněji řečeno, minoritním oborem. Přesto chci v únoru připomenut básnické výročí, sto let od narození Jana Skácela. Básníka tělem i duší, muže, který svou poezií formoval naše dětství, a který se bohužel nedožil listopadové změny poměrů. Číst Skácelovy básně je něha sama, vdechujete je jako čerstvý vzduch, okysličují vás, nabíjejí energií. Nemusíte znát literární teorii a vědět, co je jamb nebo trochej, stačí jeho verše vnímat, nechat je k sobě proniknout. To vše poezie Jana Skácela, který se narodil 7. 2. 1922,  dokonale uměla. Vtáhnout vás do víru emocí. Je to tedy kulatých sto let od narození toho moravského patriota, brněnského básníka, jehož poezie dokáže oslovit všechny vnímavé čtenáře. Skácel se narodil v učitelské rodině, sám ale za katedru nikdy nemířil. Na rozdíl do svých veršů, které do čítanek pronikly už dávno. On sám byl svým osudem předurčen psát spíš drsnou psychologickou prózu, protože v mládí si prošel totálním nasazením. Patřil k oněm ročníkům, které v podstatě celé odesílali na nucenou práci do Říše. Byl nasazen do Rakouska a rozhodně to nepatřilo k jeho životním zážitkům, na které by rád vzpomínal. Ale vrátil se, mohl znovu studovat, pracovat, psát. A stále poezii, žádná dramata či horory. Normalizace ho uvrhla do samizdatu. A publikovat v omezené míře mohl zase až v osmdesátých letech. Trochu vydával verše, trochu pracoval v divadle. A kdo ho má rád, jistě zná Modlitbu za vodu, kterou tak úchvatně zpívá Hradišťan. Na motivy jeho básně. Krátce před listopadovými událostmi roku 1989 Jan Skácel zemřel. Svobody v rodné zemi se tedy nedožil. Odešel brzy,  jeho básně jsou tady s námi stále. Naštěstí. . A možná není náhodou, že se narodil právě v únoru, což je takový zádumčivý, melancholický měsíc, často s tragickým podtextem. Jan Skácel to měl také tak. Krátký život, silný  životní příběh s mnoha tragickými prvky. Ne nadarmo bývá přezdíván básníkem ticha. Nostalgie a hlubokého prožitku. Stačí mu pár slov, aby vyjádřil silnou emoci. Jako třeba v básni Hořící keř, kdy se vyrovnává se smrtí Jana Palacha. Ale lze otevřít kteroukoliv jeho sbírku, začíst se do jeho veršů a nemůžete zůstat lhostejní.  Najdete zde prvky víry i pragmatismu, objevíte poetiku prostých věcí, které znáte, ale najednou vidíte jinýma očima. Cítíte něco důvěrného, hlubokého a hlavně, laskavého. Jan Skácel prostě stojí za přečtení, navzdory tomu, že se poezie už dnes tolik nečte. Nebo možná právě proto, abychom si k němu po těch sto letech od jeho narození našli svoji cestu.

 

 Psáno pro Listy Prahy 1

Hledání gentlemana

  Text o tom, že Hitler je gentleman, se stále hledá. Už dlouhých sedm let. Nikdo ho nenašel, přesto rezonuje ve veřejném prostoru. A zcela jistě nechtěně potvrzuje pořekadlo, že všechno zlé je pro něco dobré. V tomto případě pomluva Ferdinanda Peroutky rozvířila zájem o jeho osobnost. Povedlo se jí to tak dokonale, že jméno českého slavného novináře určitě někdy slyšel takřka každý. Ti vnímavější se znovu začali zajímat o jeho život a tvorbu.

 A my si v únoru připomínáme datum jeho narození. Nejde o výročí kulaté, to ale neznamená, že si život a dílo Ferdinanda Peroutky nemůžeme připomenout.

Narodil se 6. února v roce 1895 a v dějinách české žurnalistiky zanechal nesmazatelnou stopu. Na svět přišel  v Praze na Novém Městě, jako nejstarší ze tří dětí. Nedostudoval gymnázium, bojoval ve válce, proslavil se za první republiky. Tolik v kostce jeho začátky.

   Založil časopis Přítomnost, napsal knihu Budování státu, přátelil se s prezidentem Masarykem i Karlem Čapkem, patřil k pátečníkům.  

Druhá světová válka ho uvrhla do dvou koncentračních táborů, přežil.

Vrátil se k novinářské práci. Komunistický převrat ho katapultoval do emigrace. Jako svobodný svobodomyslný novinář nemohl žít a pracovat v zemi ovládané totalitní mocí. Nový život našel za velkou louží, pracoval v New Yorku, kde mohl svobodně psát. Čechům, kteří se tam vyskytovali, ať už jako emigranti či jako turisté, kterým se povedlo vycestovat za železnou oponu, byl vždy nápomocen. Radou, penězi či střechou nad hlavou. 

V New Yorku také v roce 1978 zemřel.

A teprve až po revoluci mohly jeho ostatky spočinout v rodné zemi, na kterou navzdory šílenému systému, který tady vládl, nikdy nezanevřel. Nyní odpočívá na Vyšehradě, ale kupříkladu v Památníku Karla Čapka na Strži lze navštívit jeho pokoj, který měl  Ferdinand Peroutka u Čapků neustále k dispozici. Dnes ho tedy mají k dispozici obdivovatelé jeho díla, kteří se tam mohou cítit jako v prostoru, který slavný novinář před chvílí opustil. I jeho neodmyslitelnou dýmku zde lze vidět.

Je to působivé, ale nejlepší pro pochopení Ferdinanda Peroutky je přečíst si jeho texty. Jak novinové články, tak knihy, ba i divadelní hry. Přemýšlet o jeho uvažování, ale i o jeho životě. O tom, jak chápal novinářskou práci. Ne nadarmo jsou mladí novináři oceňováni cenou Ferdinanda Peroutky. Ale upřímně si myslím, že skutečných Peroutků, opravdu svobodných, nezávislých a investigativních, máme dnes zoufale málo. Tak si alespoň připomeňme životní výročí Ferdinanda Peroutky. Třeba někoho inspiruje. Ne k hledání nesmyslného titulku, ale k opravdové investigativní práci.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

Národní pták

V době, kdy jedním z dost velkých nebezpečí jsou různé hoaxy, fake news či normálně česky nesmysly, je potřeba kritického čtení a myšlení dvakrát tak důležitá. Některé hoaxy totiž nelze snadno identifikovat, odlišit od běžných zpráv. 

A některé reálné zprávy zase odlišit od fake news. 

Měla jsem podobný pocit nedávno, když jsem četla o nějakém nově připravovaném filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Sněhurku podle toho textu má hrát hispánská herečka a trpaslíci tam nebudou trpaslíci, ale lidé malého vzrůstu. Abychom prý byli korektní!!!

Tak to jsem fakt nevěřila vlastním očím, a dodnes vlastně nevím, zda to byla opravdová zpráva či nějaký blud neřku-li hoax. 

Stejně tak dnes. Naprosto "seriózní" informace o tom, že politici aktivně a pilně hledají národního ptáka!? Dokonce to mají zakomponované ve svém programovém prohlášení. 

Straku zlodějku ale preventivně ze seznamu demokraticky vyloučili, protože takový pták není hoden této akce. Oni mají větší ambice, sokol nebo orel. Takoví opravdu typičtí čeští ptáci:-). 

A tak jeden opravdu neví, jestli žije v Kocourkově. Nebo zda blábolivé zprávy už naprosto převládly a tudíž nelze věřit takřka ničemu, co dnes čteš. 

Nebo zda je to takové vrtěti psem? V tomto případě tedy vrtěti národním ptákem? 

Těžko říci, protože platit může naprosto všechno. A kritické myšlení dostává zase na frak:-) Číst je lepší jenom knihy, protože některé zprávy vás vedou k tomu, že opravdu pochybujete o tom, zda autoři těchto informací jsou při smyslech:-). Nebo zda jste při smyslech vy, když jim (ne)věříte.

Jedeme na hory

Touto krátkou glosou chci vyjádřit obdiv a díky všem učitelům a instruktorům, kteří navzdory všem restrikcím, vyjeli s dětmi na hory. Lyžák je vždycky to nejlepší, co lze během roku zažít. Nebo minimálně patří do množiny těch skvělých akcí a zážitků, které si ze školní docházky odnášíme.

Covid a následná opatření ho dětem loni definitivně sebral. Letos to vypadalo nadějně, ale jen chvíli. Pak do hry vstoupilo očkování, karantény, testování. Řadu dětí z možnosti odjet na hory tak krom finanční náročnosti vyřadilo i povinné očkování. Mnozí se kvůli tomu zase očkovat dali, aby mohli na hory.

 Navzdory tomu se pořád nevědělo, zda se nakonec odjede. Mnozí to radši dopředu zabalili. Nemají už síly, což je dost pochopitelné.

Někteří ale navzdory všemu vytrvali. A pokud jim to na poslední chvíli nezhatila karanténa, odjeli.

 Na horách je letos kupodivu i sníh, děti se mohou hýbat, sportovat, být na čerstvém vzduchu. Jsou spolu, užívají si živé přítomnosti svých vrstevníků. Konečně. Sice jen někde, ale snad se blýská na lepší časy.

A ti, co s nimi jeli, si zaslouží metál, protože ta organizace, papírování, tedy přesněji byrokracie, podmínky (mnohdy tedy dost nesmyslné, leč státem posvěcené), nejistota a spousta dalších proměnných neznámých vstupujících do hry, to bylo dost za hranou. Ale ti, co vytrvali a zvládli to, jsou nyní na horách a lyžují. Děti si konečně zase užily lyžák.  Snad je to opravdu ono blýskání na lepší časy…

Ludmila Vaňková

 Zemřela. 

Asi dneska, jak jsem se dočetla na netu.

Dožila se požehnaného věku. 

A napsala množství krásných knih. Její příběhy mě dovedly k zájmu o historii a o Přemyslovce. Milovala jsem Přemysla Otakara II. jako krále železného a zlatého. A pak všechny ty další díly a Přemyslovce. I Lucemburky, samozřejmě.

 Stejně tak odskoky k Vojtovi Náprstkovi a dalším hrdinům z jiné doby.

 Byla to prostě pro mě paní spisovatelka, skutečná autorka historických románů.

V čase předkovidovém jsem se ještě s ní domlouvala, že by přišla na besedu do školy. Pořád byla vitální. 

Ta šílená covidová doba tomu nedovolila.

 A dnes jsem se dočetla, že umřela. Mrzí mě to, byť je to život. 

Ale svět Přemyslovců a Lucemburků opouští opravdová královna. Asi si budu muset něco přečíst, na její počest.

Suchý únor

                                  Ordinujete si suchý únor?

Pokud ano a chybí Vám pak nějaké opojné pocity, lze si třeba přečíst únorové Listy Prahy 1, 

které právě vycházejí. 

Nebo zareagovat jako reklamní blok, který mi promptně nabídl suché víno:-) asi si spletl algoritmus, když jsem hledala termín suchý únor a původ jeho vzniku.

On je původ vlastně asi jedno, je to už takřka ustálený zvyk, v únoru nepít ani kapku alkoholu. A když se to náhodou nepovede, pak vyhlásit suchý březen. A tak dále:-)

Alza byla vtipnější, její reklamy vyhazovaly vysavač, fén, plíny. .. vše, co nějak souvisí se sušením. 

NA druhou stranu je příšerné, jak Velký bratr pracuje, hledám info o suchém únoru a zahltí mi schránku spamy plné odkazů na cosi suchého:-).

  Nicméně jsem se nějaké informace o suchém únoru dozvěděla. Že je od roku 2013 a byl původně určen jen pro muže, protože mužů alkoholiků je víc než žen alkoholiček. Prý, tedy. ....

Suchý únor je dokonce ochranná známka, takže vlastně nevím, zda o něm mohu psát.  

 A píši o něm proto, že jsem nedávno zhlédla několik filmů o alkoholismu, takže si myslím, že je suchý únor hodně důležitá záležitost. 

Když se porovnávají muži a ženy, pak si pamatuji na zajímavý film, Když muž miluje ženu. Je to již film pro pamětníky, asi to byla víc romantická záležitost, ale devastující účinky pití tam byly dost patrné. A pak naše čeká klasika, Dobrá holubi se vracejí či Ikarův pád a jeho volné pokračování Tažní ptáci, to asi všichni známe. Ale existuje i film Dnes naposled, taková mantra mnoha alkoholiků, ten je asi ještě z doby první republiky. A zajímavý je ale dodnes.

Z poslední doby je dost známý a drsný alkoholický příběh Úsměvy smutných mužů, který lze "konzumovat" i jako knihu.  

Lze se vrátit na alkoholický rauš do osmdesátých let ve filmu ..A bude hůř, ta tak bych mohla pokračovat. Je zjevné, že alkoholismus je všude kolem nás. Často mám problém vysvětlit dětem, že jde o fakt nebezpečnou závislost a drogu, když je to droga legální a kdekoliv si lze cokoliv zakoupit. Vidí Chlast ( i to je zajímavý film) všude kolem. Ty následky z léčeben pak už ale vidí méně, proto je asi suchý únor dobrý i v tomto směru, že na to poukazuje. A ty filmy rovněž. 

A paradox, že v naší společnosti se nepijákům či abstinentům žije vlastně docela kompolikovaněji než alkoholikům či konzumentům, o tom zase jindy. ..

A hurá do suchého února, hodláme ho doma držet:-)

Olympijský únor

 Letošní únor bude zasvěcen olympijským hrám v Pekingu. Zimní sporty tam budou probíhat pod kuratelou covidových restrikcí, jen mezi očkovanými sportovci, kteří určitě budou kromě reprezentačních dresů zahaleni i povinným respirátorem. Mnozí sportovci tam ale nepřijedou. Ať  už proto, že nejsou očkovaní, nebo nesouhlasí s restrikcemi či nesouhlasí s čínským systémem. Někteří tam nebudou vpuštěni i proto, že jsou k čínské vládě veřejně kritičtí. Sportovní limity se v tomto výčtu podmínek paradoxně ocitají až někde na chvostu. Je řada jiných podmínek, které musí být splněny, aby se dalo zápolit o olympijské medaile. Jistě to vede k zamyšlení, zda má takovéto soutěžení vůbec, smysl, zda naplňuje nějakou pomyslnou olympijskou myšlenku. 

Nu, podle mého laického rozumu dostala olympijská myšlenka už dávno na frak. A je jedno, zda jde o antickou ideu, že během olympijských her se neválčí, či Coubertainovu vizi, že není důležité zúčastnit se, ale zvítězit. Dnes už na plné čáře vítězí výrazně jiné zájmy než nějaké rekordy či prostá radost z pohybu. Pokud by se to mělo nějak vymezit, jsou tu jasné černé mezníky, od kterých by asi olympijské sportování mohlo být považováno za pomýlenou představu. Třeba Berlín v roce 1936, kdy se soutěžilo pod vlajkou s hákovým křížem. Mnichov, kde umírali sportovci po teroristickém útoku, Moskva, kde se zase nad sportovními kolbišti třepetala komunistická zástava. Přidat lze i Atlantu, kde definitivně vyhrála komerce a reklama, stejně jako Čínu, kde se ve jménu jakýchsi zapomenutých olympijských ideálů sejdou sportovci už podruhé. 

Nikdo dnes moc neřeší, kde ta olympiáda bude, že kupříkladu olympijský oheň je pozůstatkem právě her z Berlína, zda lze bojovat o čestné výhry v zemi, kde slovo svoboda patří vlastně na index. Olympiáda prostě bude. Opět se bude tvářit jako svátek sportu. Ale ve skutečnosti je to už jen drsná propaganda. Ale ve jménu něčeho - vlastně ani nevím přesně čeho - se zase budeme tvářit jako že to tak není, budeme fandit. A pokud někdo z našich nečekaně vyhraje, jako kdysi hokejisté v Nagánu, dočkáme se i třeba nové verze jakési čínské opery. Těžko lze sportovcům, pro které je mnohdy olympijská medaile vrcholem jejich kariéry, kázat, aby tam nejeli. Oni to asi cítí jinak. Ale já se letos asi ani nebudu dívat, protože to celé ztratilo smysl. 

A nejen covidovými restrikcemi.  

A po pravdě, strašně mě dráždí veřejnoprávní televize, jak velký tomu dává prostor. Její slogan že žijeme Pekingem vnímám jako kontroverzní. Ale chléb a hry, to znali již staří Římané a opakování je přeci matka - v tomto případě asi nikoli moudrosti. Možná tak poslušnosti.

Psáno pro Listy Prahy 1