Výročí?

 Co slavíme 17. 11.? Otázka na první pohled zbytečná, jde přeci o Sametovou revoluci. Nicméně, jde

opravdu o jediný důvod k oslavě?

Pro některé generace zcela nepochybně, stejně jako býval pro ty předchozí dost zásadní Den studenstva, který akcentoval události roku 1939  a tehdejší zavření vysokých škol.

Obě data mají dosud stěžejní místo v pantheonu slavných dní, ovšem lze si připomenout i jiné události. Třeba návštěvu amerického prezidenta Bushe v Praze, 17. 11. 1990. Jenže i to je vlastně součástí oslav revoluce. A těžko by v současnosti návštěva amerického prezidenta vyvolala takové nadšení, jako tomu bylo před jednatřiceti lety. Ovšem památná událost to bezesporu byla.

Stejně, jako když v roce 1970 sovětská Luna přistála na měsíci. Nebo na opačném konci světa získali patent na první počítačovou myš. To byl sedmnáctý listopad v době studené války.

 Po válce třeba 17. listopadu  1945 vstoupily v platnost Benešovy dekrety o zrušení německé univerzity v Praze. V padesátém druhém zase vznikla tento den Akademie věd.

 A v roce 1999 byl vydán manifest, Děkujeme, odejděte. Smutné je, že mnozí neodešli dodnes.

 Slavná anglická královna Alžběta I.také začala vládnout v17. 11. Léta páně 1558.

  Zajímavé je, že podle některých dávných teologů se právě 17. listopadu narodil Ježíš Kristus.  Je to tedy jakýsi bod nula, čímž se obloukem dostáváme k naší revoluci, která může být rokem nula pro nás. Blížíme se tedy do Kristových let, což by mělo něco znamenat. Když ale vidíme, co se děje dvaatřicet let po revoluci, vidíme spíš Armagedon nebo Apokalypsu. A to je smutné připomenutí sedmnáctého listopadu, který měl ambici cinkotem klíčů přivolat spravedlnost, demokracii

 a svobodu. Dnešek tedy podobnými atributy moc neoplývá, což ale neznamená, že si nechceme revoluční události dvacátého století náležitě a s úctou připomenout. Chceme, protože stále věříme.

A připomínat chceme obě data. Myslím tím události kolem pohřbu Jana Opletala z roku 1939, stejně jako Albertov a studentskou rebelii o padesát let později.

 Ono když v té souvislosti připomeneme třeba Vlastu Chramostovou, která se právě 17. 11. narodila (1926), a jejíž život lze bez nadsázky definovat jako dramatický oblouk kopírující dvacáté století, můžeme pořád mít určitou naději.

Napadá mě, zda by mohlo mít paralelně s touto úvahou význam i narození Miroslavy Němcové, která také slaví 17. 11. své narozeniny, ale to bych se už pouštěla na příliš tenký led.

Raději skončím revolučním heslem, že pravda a láska (snad) někdy zvítězí nad lží a nenávistí, byť v současnosti to mají obě, jak pravda, tak láska, nesmírně obtížné. Ale k sedmnáctému listopadu neodmyslitelně patří, protože navzdory všem dalším událostem tohoto dne výročí revoluce z roku 1989 tím nejvýznamnějším. Minimálně pro generaci Husákových dětí a jejich dětíJ

Není jídlo jako jídlo

 Když jsme objevili tento plakátek, hned bylo  výrazně jasněji, že některé naše výživové ústupky, třeba jedna šunčička, opravdu škodí. A hodně. Co je dieta pro člověka, není dieta pro pejsky. Ale i tak mě to překvapilo, protože s tou šunkou občas hřešíme:-). Srovnání s počtem hamburgerů je ale dost děsivé. Takže už jen granule:-)

První na ráně

 To, že se školou a dětmi školou povinnými vláda a všichni epidemiologičtí odborníci vymetají úplně nejhůř, je věc všeobecně známá. Prostě zavřít školy je to nejjednodušší. Děti se nemohou bránit. A vlastně ani nemají jak. Že školy už nezavřeme bylo pěkné líbivé heslo. Dnešní noví vládci už ale zavírat chtějí. Argumentují tím, že oni to neslíbili, to prý ti předchozí. Takže to zase vypadá na zavřené školy. Tipuji to na adventní uzávěru, jako že si naoko prodloužíme vánoční prázdniny, abychom do školy vyrazili někdy v květnu. A můžete se jako škola snažit jak chcete, je to marný. A aby toho nebylo málo, dávají vám rodiče, kteří toho taky mají plný kecky, pěkně sežrat všechna negativa. vy za všechno můžete. Škola je jako instituce první na ráně. Na nějaká ministerstva se nikdo nejen neprokliká ani nedovolá, ale vlastně si na ně ani nedovolí. A je snazší poslat kamsi ( a to doslova) učitele ze své školy, obvinit je ze všeho možného ( roušky, testování, online, distanci, kombinovaná výuka a bůh ví z čeho ještě), vymezit se vůči nim a vybít si na nich svou frustraci. Někde je to doslova zběsilé, člověk aby se bál potkat nějakého  rodiče, který nesouzní s vládními nařízeními. U nás to docela jde, byť i zde se najdou tací, co si myslí, že za všechna nařízení, která se vyžadují v rámci boje s epidemií, mohu kupříkladu třídní učitelé. Nebo neočkovaní učitelé. Případně vedení školy. Je to smutné, kam jsme to dopracovali, ale je to mu tak. Žijeme divnou dobu. A nejvíc ji odnášejí naše děti. A vlastně i ta nejstarší generace. V kostce to vidím tak, že ty mladé šikanujeme nesmyslnými zákazy a ty staré jsme stejně nezachránili. A šikanujeme je vlastně stejně, protože být zavřený a v izolaci je na nic v pěti, v patnácti i v pětaosmsdesáti. Jen mám v poslední době pocit, že není úniku. A když vám ještě nadávají za něco, co jste nerozhodli a neni ani ve vaší pravomoci změnit, je to depka jako hrom. Prostě, divná doba:-(

Bitva na Bílé hoře

 Vnímám to trochu jako deformaci, nemoc z povolání. Ta data:-). Jak mi automaticky naskakují. 

Prostě vždycky mám osmého listopadu asociaci Bílé hory. Navzdory jiným výročím, navzdory narozeninám přátel, ba i synovec je tento den narozený...je to tedy den jako stvořený pro oslavu. Nicméně, ta Bílá hora mi tam pořád naskakuje.

 A tak si ji tady odložím, jako klasické připomenutí. A třeba i jako paralelu k dnešku, protože my nyní svou Bílou horu žijeme na plné pecky. Jen to nejsou tragické dvě hodiny, jako tehdy. Je to delší, intenzivní, ale stejně zkázonosné. A uvědomí si to naplno až naši potomci, stejně jako tehdy. 

Prostě, dnes je osmého listopadu a připomínáme si bitvu na Bílé hoře. Tehdy to byla nevýznamná šarvátka kdesi před Prahou. Dnes je ta oblast takřka širší centrum. 

A  osobně vnímám dnešní datum i jako příležitost zajít do letohrádku Hvězda a nabít se jeho energií. 

A logicky a samozřejmě, blahopřeji všem dnešním oslavencům. 

Je to opravdu tak?

 Sleduji současnou situaci s údivem a rozladěním. To neustále rozdělování, vyčleňování, útoky. 

Logiku v tom nevidím, takže si mohu dovolit vnímat to až účelově. Jako že je fajn, že se lidé hádají, nesnášejí mezi sebou, udávají, napadají. 

Jako ve všech totalitních režimech. 

Nebo v krizových situacích. 

Přestávám rozlišovat, co je zákonné a co ne.  Mají ta přísná omezení a nařízení smysl, když sami představitelé zákona je mnohdy nedodržují? Je logické nechat se naočkovat v mladém věku, když mám silnou imunitu a z odpovědných míst zní, že i jako očkovaný nákazu šířím? 

Z jakého titulu je tady hon na neočkované, když oficiálně je očkování stále ještě dobrovolné? 

Proč se rezignuje na vysvětlování a osvětu a přistupuje k násilí a šikaně? 

A tak bych mohla pokračovat, otázky naskakují geometrickou řadou. Mohla bych přidat i ty globálnější. Pamatuji, jak média skandalizovala v době předcovidové fakt, že děti demonstrují  za klima v době, kdy mají sedět ve škole. ( tehdy šlo o pátky). To přece nejde, aby děti hromadně nechodily do školy!!

A pak je bez skrupulí zavřou a do školy se nechodí vůbec. Navíc to zjevně chystají zopakovat, navzdory tomu, že nic dobrého to nepřineslo... 

Bojovalo se za život bez plastů, načež covid přinesl dobu plastovou. Za masivní podpory těch odpovědných. 

Nyní zase drahé energie. Chceme čisté ovzduší, drahé energie ale povedou k tomu, že se bude topit kde čím. Ostatně, už nyní se někde v kolonii rodinných domků zkuste zhluboka nadechnout... A bude hůř. 

A to nemluvím o těch, co naletěli energo šmejdům...

Společnost je rozhádaná, agresivní, hrubne... A lidé ztrácejí naději, což může být nebezpečný úplně nejvíc.....

V den výročí VŘSR to zní obzvlášť zlověstně ...

Zlozvyk nebo daň?

 Čas od času přemítám, zda zvyk rušit domluvené pět minut před akcí je zlozvyk, nešvar, povahová vlastnost či daň době, kdy se s vidinou právě odeslané sms zprávy můžeme na slíbené v klidu vykašlat? 

Já osobně to bytostně nesnáším, domluvené věci a schůzky neruším, hodinu před začátkem už vůbec ne. Mám problém i s tím, když musím poslat zprávu, že vinou dopravní situace přijdu pozdě. I z toho důvodu raději jezdím dřív, aby se to nestávalo. 

Nicméně, není to určitě mainstream, i proto se často setkávám s tím, že je něco domluvené, počítá se s tím. A pak ( samozřejmě, to v lepším případě, jsou i tací, co se neobtěžují informovat vůbec) přijde zpráva, že se to ruší, že onen člověk nepřijede, nemůže, nestíhá, nehodí se mu to...

A co na to říci? Zejména, když to zaštítí nevolností. Není mi dobře, nepřijdu. Hodinu před začátkem. Zařiďte se podle toho, moje právo je nepřijít. Zejména, když mi není dobře. 

To samozřejmě nelze zpochybnit, pikantní na tom ale je, že většinou to není pravda. Myslím tím tu nevolnost nebo náhle, naprosto nečekaně, vypuknuvší nemoc. Často je to spíš v tom, že se danému jedinci buď nikam nechce, nebo na to zapomněl či má něco jiného, atraktivnějšího. 

Stává se nám to v práci i v životě. A vždycky mě to zaskočí, někdy i rozladí. Zejména tehdy, když dělám psí kusy, abych svému slovu dostála. A pak přijde zpráva, že to druhá strana ruší. 

Dříve to tak snadné nebylo, co se domluvilo, muselo platit. A když neplatilo, příště se asi už nic nedomlouvalo? Nebo vlastně nevím, jak se to dělalo, protože spolehlivost a dochvilnost jako lidská vlastnost určitě scházely i některým našim předkům. 

Dnes tomu technika strašně pomáhá a usnadňuje to. Prostě půl hodiny před začátkem pošleš zprávu, že ti je blbě a nepřijdeš. 

Dobrá, blbě může být každému. Když se to ale stává pravidlem, začnete pochybovat. A když je to běžným jevem, přichází hledání odpovědi na otázku, zda je to nešvar, povahová vlastnost, lenost či obyčejné využití vymožeností doby? Ať je to tak nebo tak, nepříjemné je to vždy. A pořekadlo, které nabádá, abychom nečinili druhým to, co nechceme, aby oni činili nám, asi moc neplatí. Protože jedni prostě chodí a plní ( teď přichází otázka, zda vlastně nejsou tak trochu  hlupáci:-), a druzí to prostě neřeší. Nebo to vyřeší právě onou zprávou chvíli před domluvenou akci, kterou sdělují, že prostě nepřijdou nebo že akce se ruší. 

A poraďte si sami:-) 

Školy už nezavřeme….

Heslo, které opakovaně a intenzivně zní z éteru. Je to takové líbivé, zavřené školy byly dost kritizovány.

Nicméně, je to lež jako věž. Školy a děti jsou zase na chvostu, odnášejí nekompetentní rozhodnutí nejvíce ze všech. Od samého začátku školního roku stačí jedno nakažené dítě, aby třída, brzy poté

 i škola, neřkuli všechny s nimi spřátelené rodiny, naběhly do karantény. A tedy do výuky online. Dětem většinou nepomůže ani negativní PCR test, prostě musí do karantény stůj co stůj.

Někde to řeší kombinovanou výukou, jinde ryzím onlinem. A sotva se jedno dítě vrátí, je pozitivně označené jiné a všechno se opakuje.

 Znám velkou školu, kde je v onlinu třináct tříd.

Učitelé lítají mezi tím, někdo učí z domova, někdo ze školy, někdo jen online, jiný distančně.

 A děti to odnášejí, navzdory tomu, že veřejně se tvrdí, že školy letos nezavřeme. Prakticky jsou ale zavřené už od září. Jeden neví dne ani hodiny. Učitelé kdy a jak budou učit, děti co a odkud, rodiče jak budou mít hlídání. O plánování potencionálních prázdnin (třeba nedávných podzimních) ani nemluvě. Stačí jedno dítě a plánovanou dovolenou můžete zrušit, dítě je v karanténě.

Pravda, hygieny fungují různě, co hygiena, to názor. Někdo je promptní, někdo nechá děti týden se promořovat, pak zavelí karanténu. Někde odlišují očkované a neočkované, jinde zvýhodňují roušky, prostě nevíte nejen dne ani hodiny, ale ani na koho narazíte na karanténě, a jak ten se zachová k vašim studentům.

Navíc, s hygienou (pokud se tedy dovoláte)  můžete komunikovat jen do půl třetí, pak jim končí pracovní doba a jdou domů.

Takže objevit pozitivní dítě ve dvě je dost na nic, žádnou oficiální zprávu nedostanete.

Do toho vládní chaos, který kupříkladu naposledy připravil perličku v podobě jídelen. Dítě, které není z dané školy, musí být denně před vstupem do jídelny testováno. Pokud tedy není očkováno.

Jelikož chodíme do vedlejší jídelny, začalo martýrium zařizování, jednání, dohadů. Když se nové nařízení povedlo uvést do praktického života, ozvali se z vyšších míst, že vlastně zapomněli sdělit,

 že v tomto případě to neplatí!? Cizí strávník není dítě ze spřátelené školy!

A tak všechno zařizování smetete ze stolu a vrátíte se k tomu, co dosud fungovalo. Ovšem napětí, co přinese příští den, ba možná už půl den, to nemizí. Naopak. A tak je to s tou velkou proklamací o tom, že školy se už zcela jistě nezavřou…

My dospělí si můžeme zanadávat. Děti samozřejmě také, ale přeci jen si troufám tvrdit, že jejich duše jsou křehčí, a tato nejistota, podpořená nevydařenou tečkou za koronavirem, který nemizí, umocněná nezakrývaným tlakem na dětské očkování, ostrakizací neočkovaných, chaotickým testováním, náhodným uvrháním dětí do karantény…tak tato nejistota dost působí na jejich psychický vývoj. Plynule navazuje na rok bezprecedentního zavření škol, zákazu sportu a likvidaci života v dětském kolektivu.

Měla bych skončit nějak optimisticky, radou, jak z toho ven, ale napadá mě jen bezradná otázka, proč to těm dětem děláme? Chceme je zničit? Anebo z druhé strany, proč to vlastně dovolujeme?

Je ale možné, že někdo to vidí jinak?

Psáno pro web velká přestávka. Je tam spousta zajímavého čtení, kdyby někdo chtěl kouknout:-)