SUV

Nedávno proběhla éterem taková skoro nenápadná zpráva, že Magistrát natočil za drahé peníze video, ve kterém doporučuje (tedy spíš zakazuje) pražským řidičům kupovat si velké vozy SUV.  Nehodí se do města, zabírají hodně parkovací plochy (a ta je v Praze vzácná), jsou nebezpeční. Nu, na jednu stranu je to rozumná premisa, navíc vyšla z Magistrátu, odkud většinou přicházejí samé nesmysly. Na druhou stranu je to nesmysl sám o sobě, protože snad se nevrací doba, kdy úřady budou lidem diktovat, co si smí koupit a co zase ne. Tudíž se i docela smysluplný nápad stane nepřijatelným, protože bere lidem svobodu rozhodování A to nemluvím o těch penězích, které padly na agitační video a jistě by se pro ně našlo smysluplnější využit). Jenže o míře našich rozhodovacích schopností se stále více rozhoduje o nás bez nás. Šrouby se dost intenzivně přitahují a to by mělo být varující.

Jen nevím, koho to varuje. Zatím funguje metoda chléb a hry, případně na hrubý pytel hrubá záplata, že ale ztrácíme možnosti svobodné volby, rozhodování se, o cenzuře ani nemluvě, nás zatím nechává v nebezpečném klidu. Chce se mi doufat, že jde o klid před bouří, ale nic tomu nenasvědčuje. SUV mi tak posloužilo jen jako takový oslí můstek k zamyšlení nad tím, nakolik o svém konaní rozhodujeme sami a nakolik už to zase přebírají úřady, potažmo stát. A není to přemítání vskutku veselé.

P. S. Nedávno jsem se ocitla čekající před jednou luxusnější školou. V úzké jednosměrce tu stavělo jedno SUV za druhým. V každém jedna blondýna coby rodinný taxikář a jedno či dvě dítě, vyskakující do vozovky a mířící za vzděláním. Že by to bylo auto do města a jeho staroměstských uliček se vskutku říci nedá, je to spíš takový zbohatlický atribut. Jenže přijít by na to měl každý sám, nikoliv že to dostane befelem od úřadu. Ostatně, může to dopadnout jako s cigaretami. Ty se také smějí prodávat (stát to podporuje), ale nesmí se konzumovat (stát to zakazuje). Ale to už je zase jiná úvaha

Dlouhý, Široký a Krátkozraký

Aneb nedělní klasika u Cimrmanů. Pravda, není to už to, co to bývalo, ale to je život. Určité kouzlo, nebo možná víc nostalgii, to pro mě ale mělo pořád. Tedy lépe řečeno má pořád.

 Staré známé hlášky v novém hávu, nebo novějším, protože pan Hraběta i pan Weigl jsou zde stále. Obdivuhodné.

Novinkou (milou) byl pro mě pan Táborský.  

Klasické cimrmanovské divadlo, tentokrát tedy pohádka, bylo krásnou tečkou za příjemným letním víkendem, protože, já bych si s dovolením vzal….

Já bych si s dovolením také vzal.

A nově mi utkvěla hláška, kterou jsem dosud nezaznamenala: děkuji pedagogickému sboru, že se složil….

(že se složil na naši gážiJ) .

Snadno využitelné na nějaké naší poradě.

Prostě Cimrmani jsou pořád dobříJ

A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci.............

Listovní tajemství

S postupující dobou mnohé, dříve běžné, věci mizí na smetiště dějin. S klasickými dopisy, které mizí pozvolna, mnohem radikálněji zmizelo listovní tajemství.  To je pojem, který dnes už patří mezi archaismy a nejenže ho nikdo už běžně nezná, ale ani není možné ho ctít. A tím nemyslím všudypřítomného Velkého bratra, který ví o každém našem písmenku. Myslím tím i úplně běžnou písemnou (tedy emailovou či smskovou) korespondenci, která je tak trochu časovanou bombou. Nikdy totiž nevíte, kdo si váš mail přepošle, dá do kopie či jen tak zkopíruje a kus použije. Sama jsem k tomu došla po několika šeredných spáleních se, a přestože jsem již dnes opatrná, často jsem překvapená, s kým vším si vlastně píšu. My, co jsme ze staré školy, si často (naivně) myslíme, že komunikujeme s adresátem. A když dávám do kopie, upozorňuji na to. Leč, jde o patrně zvyk ojedinělý, nebo možná zastaralý. Všimla jsem si, a mnohdy i u svých mladších kolegyň, které tak rády písemně komunikují s rodiči, že často veškerou vzájemnou korespondenci následně přeposílají tam, kam původně vůbec určena nebyla.  A mně to pořád překvapuje. I proto, že někdy, vinou únavy či nepozornosti, nevnímám, že si píši s vícero lidmi. Ne snad, že bych chtěla něco tajit, to už jsem dostatečně poučená a do mailu nic zásadního, neřku-li kontroverzního nesvěřuji, ale zdá se mi to přinejmenším nezdvořilé. Ovšem mnozí tak vůbec necítí. A tak se moje korespondence (a dost často i pracovní) omezí na suché konstatování, že děkuji za zprávu. Protože když třeba kolegyni pošlu interní zprávu, o svém bezprostředním pocitu po skončení příšerné hodiny, a ona to promptně přepošle rodičům, bez vysvětlení a zasazení do kontextu, nevnímám to jako šťastné řešení a rozvoj komunikace mezi školou a rodinou. Ať už se jedná o mně či o dané dítě, o kterém si čtou rodiče ostatních dětí, aniž by si o podobnou informaci říkali. A určitě nemusí jít jen o pracovní věci, prostě listovní tajemství již dávno neexistuje A čím dříve si to zafixujeme, tím lépe pro nás. Třeba se zase vrátíme ke klasickým dopisům, které se přeci jen trochu hůře přeposílají a uvádějí do hromadné kopieJ

Honba za časem

Kniha se vlastně jmenuje Nová Hektorova cesta aneb honba za časem a objevila jsem ji v Levných knihách. Tam se kolikrát dají objevit zajímavé kousky. I tato kniha byla celkem zajímavá, byť místy příliš zdlouhavá. Ale za přečtení stojí. Zamyšlení nad ubíhajícím časem, který utíká mnohdy až příliš rychle. Hlavní hrdina, psychiatr, o tomto fenoménu přemýšlí na cestách. Ve finále vlastně nejde o nic nového pod sluncem, jde to klasické konstatování toho, že čas plyne, že svá rozhodnutí odkládáme až na někdy, (až je pozdě!), že neumíme moc žít tady a teď, že pořád spěcháme, vymlouváme se na nedostatek času a přitom s ním plýtváme…, prostě klasika. Ale je to hezky napsané, hlavní hrdina poctivě hledá cestu, jak se s tímto fenoménem vypořádat a jak pomoci lidem, které to trápí. Nebo přinejmenším těm, co se o to zajímají. Celkem příjemná četba na neděli J, na den, kdy se čas zastaví a nechá jen tak plynout J

                                                         

Kajínek?

Skončila další sezona Hovorů o historii a nastává čas reflexe. Myslím, že docela se nám daří. Máme stabilní prostory, naše pozvání přijímají renomovaní historici i odborníci z příbuzných, ba i nepříbuzných, oborů. Setkání s nimi je vždycky velmi povznášející a obohacující.

Máme i celkem stabilní okruh hostů, kteří pravidelně chodí. A tím se obloukem dostávám k prvnímu zádrhelu, a totiž, když naši pravidelní nepřijdou, objeví se hostů pomálo. Bez ohledu na jméno hosta. Je mi pak stydno, že třeba na setkání s panem profesorem Čornejem dorazí jen hrstka lidí, takže naše přednášková místnost takřka zeje prázdnotou. Pan profesor jako profesionál sice vystřihne přednášku stejně skvělou jako v zaplněné přednáškové síni, ale i tak je mi to líto. V takových chvílích propadám velké beznaději. Nerozumím tomu.

Napadá mě, že bych snad musela pozvat Kajínka, aby ti lidé přišli?

   Kdysi jsem o podobných „národně obrozeneckých „ aktivitách hovořila s jedním svým mediálně slavným kolegou, který mi, stejně rozladěný jako já, sděloval, že v Praze už žádné přednášky nekoná. Lidé jsou zmlsaní nabídkou a nepřijdou, ani kdybyste jim předhodila samotného boha. Jezdí na venkov, kde posluchači přijdou a ještě se i zapojí do debaty.

Nu, něco na tom je. Třeba ve světle faktu, že i když zveme takové osobnosti až k nám do školy, studenti se většinou neobtěžují přijít. Není to povinné, co by tam dělali. Ba ani kolegové nechodí, proč, vždyť toho je tolik…?

   Snažím se dle módních trendů hledat chybu u sebe. Asi děláme málo pro propagaci? Nu, bez ohledu na to, že taková jména jako biskup Malý, profesor Čornej či Dana Drábová propagaci nepotřebují, jsem přesvědčena, že pro propagaci a reklamu děláme maximum.

Jiná chyba? Že bychom nezvali odborníky určitě ne. Že bychom jim nedávaly prostor, také ne. Že bychom vybírali vstupné, také ne.

Pak už mě další chyby nenapadají, asi by to chtělo pohled zvenčí.

Chybí asi novináři a média. A i ty poctivě zveme, vytváříme jim dokonce několik možných úhlů pohledu: jednak klasicky Hovory o historii a setkání s odborníky, ale i třeba šíření osvěty, nadstandardní školní aktivity či prostě jen projevy občanské společnosti.

 Nic.

 Když pak vidím, jak novináři (i z těch veřejnoprávních médií) stanují před věznicí a sledují Kajínka, glorifikují ho, mapují každý jeho krok, sleduji to s rozpačitým smutkem. Tudy se tedy ubíráme?  To je to, co nás zajímá?

Je asi jasné, že kdybych ho měla jako hosta v Hovorech, bude narváno.

 Jisté také je, že novináři by konečně přijeli.  A z toho je mi tedy víc než smutno.

  Ale není trendem být pesimistou a Hovory ve mně většinou pesimismus nebudí. Naladím tedy optimistickou notu. Bez ohledu na to, co naše společnost preferuje, jsou naše Hovory skvělá a inspirující setkání.

 A ti, co bivakuji před věznicí a jinak dělají mrtvého brouka, dělají svým čtenářům medvědí službu. Zatímco ti, co přijdou za našimi hosty, zažívají skvělé intelektuální osvěžení.

Jediné, o čem stále kapku pesimisticky přemýšlím, je ten přesun na venkov. Když jsou Pražácí tak zmlsaní….:-)

Bee hive

Tentokrát se mi dostalo pozvání na Vinohrady. Do anglické školy Bee hive. Je to zajímavá zkušenost, takové putování s knihou.  Člověk se dostane do míst, kam by asi běžně nezavítal. Tato škola velikostí patří asi k těm menším, ale významem bude jistě velká. Už pro její dvojjazyčnost. Ale i k historii a literatuře zde mají vřelý vztah. Na povídání o mé knize Doskočiště protektorát, ke kterému došlo krátce po víkendovém kulatém výročí, přišly děti napříč několika ročníky. Převahu ale měli ti menší studentíci. Ale všichni, do jednoho, byli báječní. Pozorní, vnímaví, kladli otázky, ale hlavně toho sami hodně moc věděli. Takže jsem díky nim zažila další krásné literární setkání. A navštívila jednu krásnou a zajímavou školu.

Den dětí

A v naší škole den bez mobilů. Snažíme se oslavovat netradičně. Den bez mobilů je ovšem pro naše děti velkým experimentem. Ne všichni studenti se také odvážili do toho jít. Někteří to oficiálně bojkotují, jiní si telefon všelijak maskují. Je ale velká skupina statečných ( zde je ale velká souhra s rodiči a jejich podpora), která do toho šla naplno. A ukázalo se, že si takový den dovedou i užít.Konečně si také povídají mezi sebou, netráví přestávku jen zíráním do mobilu. Sportují, baví se. 
Je to hezká idyla, byť je na nich vidět, že už se na konec této hry docela těší. Nicméně, byl to zážitek. A hezká oslava dětského dne.