Sociální nerovnost

„Nemůžu v tom jít, vypadal bych jako socka,“ ozývá se někdy z dětských pokojů při debatě o zásadní nutnosti koupit nové značkové oblečení či mobil v hodnotě ojetého vozu, kdykoliv dětský jedinec nabude dojmu, že jeho vybavení neodpovídá standardům nastaveným v jeho školní třídě.

Jakoukoli pedagogickou snahu o regulaci těchto módních výdobytků pak vnímají za nepatřičnou, protože oni rozhodně potřebují být in.

Když jsem o podobných záležitostech kdysi vyprávěla s určitým pobaveným nadhledem, protože jsem to ještě tehdy nevnímala jako problém ale spíš jako komický rozmar, poznamenala kolegyně, která pracovala v úplně jiném sociálním prostředí, že u nich ve škole je tomu stejně, byť v jiných dimenzích. Některé děti dokonce nemají ani na oběd ve školní jídelně. Chodí oblékané v šatech poděděných po starších sourozencích, nejezdí na školní výlety, o horách nemluvě, protože na to jejich rodiče prostě nemají. Několik let po tomto našem mikrodialogu se tato situace v některých školách vyhrotila ještě mnohem víc. Nemít značkovou věc či kvalitní oblečení se v některých kolektivech rovná takřka společenskému faux pas, neřku-li pobídce k šikanování méně movitých jedinců.

Automaticky to samozřejmě paušalizovat nelze.

 „ To záleží na rodičích. A atmosféře školy,“ konstatují ti, co se problémem podrobněji zaobírají. Záleží tedy na výchově, hodnotách, na tom, jaké normy nastaví školní sborovna. Nic nového pod sluncem. Přesto se taková situace mnohem snáz popíše a konstatuje, než v reálu koriguje.

Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji charakterizovat podstatu sociálních rozdílů ve škole 21 století než překvapivým konstatováním toho, že existují děti, které nemají na obědy. Děti, které si nemohou koupit jazykové cvičebnice, nemohou chodit plavat či jet na lyžařský výcvik. Vedle takových, které vlastní módní doplňky v ceně jedné luxusní zahraniční dovolené. Sociální nůžky se rozevírají čím dál víc a ve škole je to pak mnohdy docela zásadní problém.

S ekonomikou má české školství opravdu určité potíže.  A nejen s tou vlastní, o té se alespoň občas hovoří v médiích. Minimálně před volbami je to pěkné a pravidelné téma. Ale mám na mysli „ekonomiku“ mezi dětmi, která většinou dělá ve školních kolektivech zlou krev. Tedy v situacích, kde děti z různých sociálních a ekonomických prostředí chodí do stejné školy. Ve větších městech či tam, kde taková možnost existuje, dochází k separacím. Movitější odcházejí na soukromé školy, izolují se, zatímco ti bez prostředků zůstávají a vytvářejí svá vlastní vykořenění. I mezi nimi jsou totiž zase další stupně sociální nerovnosti, které vedou k dalším problémům, šikaně či vyčlenění ze společnosti.   

    Vznikla už celá řada teorií, jak podobným záležitostem předcházet, od zákazů luxusního zboží přes sociální pomoc až k uniformám, které prý dokážou sociální nerovnost minimálně v oblečení dokonale vymazat a nastolit fiktivní pocit rovnosti. Možná mají nějaké teorie pravdu, ale univerzálně se posadit se dosud nepodařilo ani jedné. Není to totiž programové. Ve skutečnosti jde o neřešitelný problém. Ostatně, copak lze někdy docílit toho, aby děti dokázaly rozlišit co je podstatné a co ne, když to neumí ani mnozí dospělí?

Jenomže někdy zjistíte, že takový školní život pod kuratelou módních trendů vede k nenapravitelným škodám na dětské duši. Jako když je někdo vyčleněn z kolektivu, protože nemá nejmodernější značku čehokoliv. Nebo ji, nedej bože, nemá vůbec.

Podle psychologů bychom měli dětem vysvětlovat, že na podobných věcech vůbec nezáleží, že podstatné je to, co mají uvnitř. Zejména v pubertálním věku to jde ovšem velmi těžko. A věková hranice se snižuje tak radikálně, že podobné problémy jsou zaznamenány i mezi dětmi ve školce. Ale teenageři přeci jenom „vítězí.“

Dříve by takové problémy nesly pečeť ideologickou. Možná dokonce i právem. Dnes jde logicky

o problém ekonomický a sociální, někdo na to má jiný prostě ne. Také ale někdo dokáže děti od podobných věcí uchránit a vysvětlit podstatu věci. A jiný ne.

Nepamatuji si přesně, kdy jsem si podobných nesrovnalostí začala více všímat. Myslím, že tehdy nešlo o oblečení ani o elektroniku, ale spíš o to, kdo má jaké kapesné.

V konfliktech má na to či nemá se pak většinou nedá použít logiky, protože jde v první řadě vždycky o emoce. Takže jde o situaci více než složitou, protože tam, kde hrají hlavní roli city, jde rozum hodně stranou. Horší je nezpochybnitelný fakt, že podobné napětí mezi dětmi opravdu může napáchat trvalou škodu v dětské duši. Je tedy nutné řešit neřešitelné. Ale jaký zvolit postup?

Někde je věc daná pravidlem, respektive školním řádem: do školy se nic dražšího nesmí nosit.  Někde to opravdu funguje, ale většinou vždycky jenom krátce. Zřejmě do okamžiku, než se najde cesta jak zákon obejít.  Jak ale začne společenské třídění na základě movitého vlastnictví dětí, je třeba být v pozoru a většinou nějak radikálně zasáhnout.

Popravdě řečeno, takový zásah ale není nic jednoduchého. Ba řekla bych, že patří v životě kantorském k nejobtížnějším. A také k nejosobnějším. Zvlášť pokud narazíte na děti a jejich rodiny, které pociťují potřebu se povyšovat i na vás.

„Co mi bude vyprávět, taková socka?“ Oháněl se mnohem silnějšími vulgarismy jeden tatínek s mohutným zlatým řetězem kolem krku, když byl pozván do ředitelny, aby vysvětlil násilné chování svého syna. Všeobecně se jaksi předpokládá nižší ekonomická úroveň v pedagogických sborech, takže se někteří pocitu určité povýšenosti prostě neubrání. A když v podobném duchu vychovávají svoje děti, nelze pak vytvořit ve třídě ekonomicky rovnoprávné prostředí. A málokdo v době, kdy peníze jsou až na prvním místě pochopí, že jsou i jiné hodnoty než ty materiální. Zejména pak v pubertě.

   Ne všichni to tak mají. Naše škola naštěstí ne. Když se podobné náznaky vyskytnou, eliminují se (zatím) jakýmsi samospádem, který působí mnohem lépe, než učitelský zásah (či jakýkoliv zásah vyšší moci). Někde je silný vliv výchovy, že rodiče umí svému dítěti podstatu vysvětlit. Někde je už dítě samo tak silný jedinec že si s podobnými věcmi hlavu neláme.

A na druhou stranu, být jiný, vyžaduje vždycky velkou sílu a odvahu, kterou prostě z podstaty věci všichni nemají. Takže nebýt za socku může být požadavek, který klasicky zaznívá z našich dětských pokojů. Je ovšem na nás, a víc na nás jako na rodičích než na kantorech, jak se k tomu postavíme, jak to dětem vysvětlíme a s jakou výbavou je do toho ekonomicky rozdílného světa vyšleme. Myslím samozřejmě výbavu duchovní, nikoli materiální (kterou tímto nezavrhuji, jen nepřeceňuji).

Psáno pro Rodina a škola

Jan Hus

Vždycky jsem obdivovala lidi, co si uměli stát za svým. Věděli, že mají pravdu a neustoupili ani o píď.

Není jich mnoho, většina buď pochybuje, nebo, co je horší, je kam vítr tam plášť. Zřejmě proto má Jan Hus tak výsadní postavení v naší historii. Už je to dlouhých šest set let, co za svoji pravdu zaplatil cenu nejvyšší. Už tehdy věděl, co je špatně, kdo káže vodu a pije víno či že pod pozlátkem se často skrývá pěkná špína. Byl si jist, že spisy Johna Viklefa jsou to pravé, za co stojí bojovat a podle čeho se v životě řídit. Veřejně také uměl pojmenovat všechny nešvary politického života, přestože taková pravda se většinou neodpouští. Tehdy ani teď.

   Nevěděl to odjakživa, ke svým pevným názorům se propracovával postupně. Od školáka v Prachaticích nedaleko Husince, kde se narodil, přes divoká studentská léta na univerzitě, kde se nezříkal mladických radovánek až ke kazatelské etapě v Betlémské kapli, kde už nelítostně tepal nešvary doby. Na paškál si bral zejména nemravnost vysoce postavených činitelů, kteří žili naprosto odlišně od svých kázání, kritizoval nestřídmost, lež i pokrytectví. Dokázal se vcítit do problémů prostých věřících, kteří nákladný život svých kněží nesli na svých bedrech.

Měl na vybranou, podřídit se a žít si víc než pohodlně nebo se držet svých zásad a pravd, které byly mnohým nepohodlné. Zvolil druhou variantu a stál si za ní až do hořkého konce svých dní.

Okruh jeho přátel se začal tenčit, když došlo na lámání chleba. Neuměl se přizpůsobit a plout s davem po proudu vody. A asi ani nechtěl. Podobně jako jeho přítel Jeroným Pražský, který nakonec skončil jako on. A na rozdíl od Štěpána z Pálče, který se nechal zlomit a přešel na druhou stranu.

Zmapovat zásadní mezníky Husova dospělého života není až tak těžké. Studia, Betlémská kaple, práce na univerzitě. Pokus o reformu českého pravopisu stejně jako snaha o reformu morálky. S pravopisem to šlo evidentně snáz.

 Klatba, interdikt, Kozí Hrádek a Krakovec, kde setrval až do odchodu do Kostnice. Pevná víra v možnost obhajoby svých myšlenek zničená mašinérií mocných. A 6. červenec roku 1415, kdy v potupném rouše kacíře kráčí přes celou Kostnici na mrchoviště za městem, kde je jeho pozemská pouť brutálně ukončena.

Zároveň ale tehdy, před šesti sty lety, započal jeho druhý život, život v legendách, pověstech a odkazech, kdy si jeho učení a myšlenky každý vysvětloval po svém, podle toho, jak která doba vyžadovala.  Nejspíš by se sám hodně divil, jaké peripetie ho na jeho posmrtné pouti čekají.

   Můžeme si tedy z jeho odkazu brát něco i my, po šesti stech letech, ve společnosti sice velmi ateistické, leč té jeho v mnohém tak podobné, až z toho mrazí?

Dobrat se kategorického tvrzení jistě nejde. Pořád ho totiž mnozí mají buď za kacíře, nebo za hrdinu. Nebo jen za postavu z učebnic. Ale to Jan Hus jistě není. Jeho myšlenky o sebevědomí, o tom, že za dobrou věc je třeba bojovat, že člověk nemá ustupovat zlu a zbytečně sklánět hlavu, jsou živé i po letech.

    Bývaly doby, kdy se z Husa děla jakýsi prekomunista. Nyní je zase snaha vidět ho jako všeobjímajícího humanistu a demokrata.

Podle mých poznatků není ani jedno. Navíc většina národa o něm stejně ví jen to, že byl upálen. Asi za pravdu, myslí si ti osvícenější. Přitom se skoro vůbec neví, že hlavně učil, psal a pomáhal potřebným. Že třeba miloval šachy a rád chodil mezi lidi. Potřeboval je. A měl je rád.

   Často mě napadá, jestli není nejlepším označením pro jeho osobu slovo filantrop. Třeba by tím tolik nerozděloval společnost jako svým bojem za pravdu.

   Jenomže, a v tom je právě ta hlavní potíž, na Husa má svůj názor každý hlavně podle sebe. A když o tom tak přemýšlím, zrovna ta pravda je vlastně pro dnešek zase velmi důležitá. Prostě, i po šesti stech letech má osobnost betlémského kazatele výbušnou třaskavost.  Takže mohu začít tam, kde jsem skončila. Obdivem k člověku, který si uměl stát za svým. A měl rád lidi.

Toulky Prahou

Výlety mohou být i doma. Netřeba opouštět Prahu, stačí opustit Letnou.

U Královýho Hradce

…lítaly tam koule prudce…ukázka ze staré lidové písně, reflektující slavnou bitvu, jejíž kulaté výročí se o prvním prázdninovém víkendu připomínalo. Jde o jednu z největších a nejslavnějších bitev na našem území, která ale nějak vypadla ze všeobecného historického povědomí.  Zapomíná se na ni, všichni znají bitvu u Lipan či na Bílé hoře, což vlastně ani pořádná bitva nebyla, ale u Hradce nebo ještě lépe u Sadové, je trochu zapomenutá. Ovšem, jak ukázala celá řada víkendových akcí, šlo o bitvu více než zásadní.  A nejen pro východní Čechy, kde asi o ní i dnes vědí mnohem více, než všude jinde. Třeba tam znají i další dobovou píseň: „kUtíkejte, Prajzi jdou, už jsou tamhle za vodou, kradou husy, slepice, mají modré čepice:-)“ 

Těmi Prajzy myslí pruské vojáky, kteří celou tu tehdejší válku nakonec vyhráli. Život za pruské okupace jistě nebyl vůbec jednoduchý, ale to už dneska nikdo neví. A nebylo to ani cílem víkendových hrátek, tam šlo opravdu jen o historickou hru na vojáky, klasické letní slavnosti. 

Ale i to připomenutí tam bylo. A to je, myslím, dobře, protože ta bitva změnila tehdejší Evropu (a tím vlastně i tu dnešní). A těch mrtvých lidí, zvířat…. To všechno za připomenutí či vzpomínu určitě stojí. A to se všechno o víkendu staloJ

Skandál století

aneb první prázdninové čtení. V podstatě historická detektivka, protože i tak se dá na Rukopisy pohlížet. Zajímavý příběh nejen Václav Hanky, ale mnoha jeho přátel a hlavně,ilustrace doby, kdy se tvořily mýty a iluze, kterými žijeme dodnes.

                                                               

Kosí bratři

Před nedávnem se takto uhnízdili u naší školy. Už ty mladé vyvedli, maminka kosice byla velmi pečlivá a starostlivá. Roztomilé pozorování to bylo:-)

Nejkrásnější den

Kam se hrabou Vánoce, narozeniny či jiná oslavná data. Nejkrásnější den v roce je prostě první červenec. To je svátek s opravdu velkým s. Čím jsem starší, tím víc se na něj těším a tím víc si ho vychutnávám. Jedním z paradoxů školní práce je, že děti jsou přesvědčeny, že na prázdniny se těší jen ony. Že učitelky snad ani prázdniny nemusí:-) Jo, kdyby věděly:-). Snad ani neznám děcko, které by ke konci roku tzv. "stříhalo" metr. Ony se jen normálně dětsky těší. Ale učitelky, ty to mají přesně spočítané, některé i na minuty. A dneska jsme se dočkaly. Vlastně dočkali, protože se těší i mužská menšina ve školství, školníci i další školní zaměstnanci. Děti samozřejmě už z podstaty věci. Rodičovská veřejnost tolik nejásá, protože rázem vyvstává starý nerudovský problém: "kam s ním." Ale i tam je vidina večerů bez úkolů. brzkých rán bez družiny, rýsuje se dovolená i šance, že dítě odcestuje na tábor a hned poté k babičce, takže si vlastně odpočineme všichni. Tak ať to léto stojí za to. Hezky s úsměvem, jako Hanička, která má s tou dnešní jedničkou ještě navíc spojenu číslovku třiadvacet krásných měsíců. Prostě, nejkrásnější den v roce je tady:-) Všem přejeme krásné a vzrušující prázdniny:-)