Karlova univerzita

  Vzdělanost v naší zemi poměrně intenzivně klesá.  Nebo alespoň její úroveň. Maturitu má dnes téměř každý, ovšem o penzu či úrovni vědomostí si dovolím pochybovat.  Jelikož je trendem nic moc si nepamatovat a vše najít na internetu, lze usuzovat, že jediná inteligence, která má stoupající tendenci, je ta počítačová. Klasické vzdělání, natož pak praktické schopnosti, upadají a stávají se takřka raritou. Nechci zde dělat kritickou sondu do našeho vzdělávacího systému, ovšem pokud si v dubnu připomínáme zakládací listinu Univerzity Karlovy, je zajímavé i v době intelektuálního úpadku pohlédnout na top našeho vzdělávání, kterým UK bezesporu stále ještě je.

  Ne, že by otec vlasti Karel IV. byl prvním, koho podobná ušlechtilá myšlenka napadla. Už Václav II. koketoval s podobnou představou, leč úspěšný byl až jeho vnuk. Zjevně měl větší konexe a tvrdší tah na branku. Tak se mohlo 7. dubna 1348 slavnostně otevírat vysoké učení, které mělo zajistit magisterské vzdělání v českém království na věčné časy....

 Nu, dá se říct, že by sám velký zakladatel dnes asi docela zíral. Abychom byli konečně trochu optimističtí, udiven by mohl být třeba množstvím fakult a kateder, neb jeho vysoké učení se skládalo z pouhých čtyř fakult. Jednalo se o artistickou, lékařskou, právnickou a teologickou.  Což ovšem bylo na první univerzitu na sever od Alp poměrně slušné.  Nepředstavujme si ale školu v dnešní podobě. Karel sice vydal zakládací listinu, ovšem budova hned nebyla, samozřejmě. Učilo se po hospodách, respektive krčmách, což by se asi studentům líbilo i dnes. A pokud nebyl šenk při ruce, pak se vyučovalo v bytech kantorů. Až Václav IV. věnoval škole Rotlevův dům, který my dnes známe jako Karolinum.

 Vyučovacích budov pozvolna přibývalo a spolu s nimi národnostní spory mezi studenty i kantory, které se pokoušel vyřešit Dekret kutnohorský, na kterém se aktivně podílel i Jan Hus. Neshody vyřešil tak, že uražení Němci univerzitu opustili a založili si v Lipsku jinou. Pro české vzdělance to tak bylo takové Pyrrhovo vítězství. Nicméně univerzita byla ryze česká.

Nyní tedy vnikl prostor pro nové spory, tentokrát náboženské. Do toho přišlo husitství a následný úpadek všeobecné vzdělanosti. Když se pak v šestnáctém století v Praze usadili jezuité, jejich Klementinum se stalo zpočátku konkurentem UK, později dokonce jakýmsi králem tehdejšího vzdělávacího systému. Třicetiletá válka samozřejmě školství nijak neprospěla, ale posílila Habsburky, kteří si školu upravili k obrazu svému a překřtili ji na Karlo – Ferdinandovu. S tímto názvem prošla až do devatenáctého století i přes to, že často čelila výtkám z klesající úrovně či toho, že profesoři se místo studentům věnují placeným kurzům mimo univerzitu. Nu, některé věci mají vskutku pevné kořeny. I dnes mnozí kantoři dopoledne učí a odpoledne jdou vydělávat...

   Obrozenci ve svém svatém tažení za zrovnoprávnění češtiny univerzitu rozdělili na českou a německou část, pod všeříkajícím názvem c. k. německá a česká univerzita Ferdinando- Karlova.  
   Na konci 19. století pak mohly na akademickou půdu nastoupit i ženy, které tam dnes už mají jasnou převahu. Od roku 1897, kdy začala první, je to pěkný kus cesty.

Po vzniku první republiky se univerzita stává zase jenom Karlovou. Za druhé světové války ji postihl osud všech vysokých škol, byla uzavřena v rámci nacistické ideologie, že nevzdělaný národ se mnohem lépe obluzuje.

   Poválečný a hlavně poúnorový vývoj je nechvalně spojován se jménem Zdeňka Nejedlého, což hovoří samo za sebe. Nádech Pražského jara byl rázně zadušen a normalizace nepřinesla nic dobrého ani vysokému školství. A tak se univerzita pronormalizovala až k Sametové revoluci, na jejímž prahu stáli právě její studenti.  Došlo ke zrušení ústavu marxismu leninismu a zdálo se, že se blýská na lepší časy. Ale na ty dojde až někdy jindy, dnes ukončíme připomínku vzniku univerzity poznámkou, že se čas od času vynoří spory o to, zda je to škola česká či německá, přičemž oba tábory mají svoji pravdu. Takže konec by měl být asi v tom duchu, že první univerzita na sever od Alp vznikla v Praze, v dubnu slaví své výročí a pro mnohé je dodnes ctí být počítán mezi absolventy. Tradice je prostě tradice. A dnešní den vzdělanosti k jejímu připomenutí přímo vybízí...

Hana Marie Kornerová

a její Almužna jen pro bohaté...

    Čas od času potřebuji k povzbuzení dobře napsaný románek, který by někteří možná označili za červenou knihovnu. Já osobně tomu říkám příjemné oddychové čtení, které Hana Marie Kornerová skvěle umí. Alespoň na mě to tak působí. Ráda ji čtu, dokáže rychle vtáhnout do děje a vypudit z hlavy všední pragmatické starosti. Takže po jejích knihách sahám dost často, když cítím nějaký úbytek energie, mám pocit, že se mi tak úplně nedaří a potřebuji prostě někam uniknout. Někam, kde nakonec všechno dobře dopadne a všechno se vyřeší. Vzhledem k tomu, že jsem si nyní vypůjčila celou plnou tašku jejích knih, zdá se, že patrně lépe už bylo. Takže  rychle pro Almužnu jen pro bohaté. Oč jde? O klasický příběh lásky a nenávisti a pointy, kde údajně dobro nakonec zvítězí. Je tu všechno, láska, úspěch, drama, detektivní zápletka, sociální prvky, prostě klasický život českého maloměsta dvacátého století,  tedy první poloviny dvacátého století. Čte se samo, velmi dobře, paní Kornerová má dar báječného vypravěče. Takže jsem si Almužnou báječně vyčistila hlavu a Dokud se budeš smát je na řadě nyní. Snad bude mít stejný terapeutický účinek.

                                                            

Hudba léčí

  Mě tedy většinou léčí spíš ticho, ovšem jsou samozřejmě výjimky. Hudba (někdy) dokáže nejen uklidnit, nabít či dojmout, ale i přivést do stavu obdivné extáze. Situace, kdy sedíte, vnímáte všemi póry a zíráte. Na to, jak vypadá mistrovské dílo. No, spíš dílo geniální. Mám na mysli barokní hudbu a vystoupení Magdaleny Kožené v Rudolfinu. Kdo neslyší, neuvěříJ. Paní Kožená, i s bříškem, protože narození třetího potomka je na spadnutí, zpívá jako bohyně.  Ona tedy zpívá báječně vždycky a při každé příležitosti, toto je jen obdivná reflexe zážitku nejnovějšího. To se prostě nedá popsat, asi jen strohým konstatováním, že je to kulturní zážitek roku.  

      Na víc mi slova nestačí…

Čtvrtek

  Možná to vypadá, že mám kapku pomotané dny a nevím, že dnes už je pátekJ. Popravdě řečeno, stává se mi to občas, že si pletu dny, to ale není dnešní případ. Velmi dobře vím, že je pátek, však už se ho také nemohu dočkat. Ne snad proto, že je dneska mezinárodní den mrkveJ-,čímž bychom se mohli oslavně prochroupat až ke slunečnému víkendu.  Ale je to samozřejmě kvůli knížkám. Tentokrát hlavně dětským. Všichni dnes připomínají noc s Andersenem, mnohde budou dokonce s velkým dánským pohádkářem nocovat v knihovnách či ve školách.  Je to skvělá záležitost, o které se ale (doufámJ), všeobecně ví. 

I my ale máme svého pohádkáře, který by dnes měl narozeniny. 

A je to právě Václav Čtvrtek, takže někde by stylově mohla být páteční noc se ČtvrtkemJ. On je tedy vlastně  Václav Cafourek, ale jako takového ho moc lidí asi nezná. Jako Cafourka vnímáme jednu jeho pohádkovou postavičku, nikoli jako jeho občanské jméno.  

Nejvíc je s ním spojován slavný loupežník Rumcajs s rodinkou, leč není ani zdaleka jediný. Mě v dětství nejvíc bral vodník Česílko či forman Šejtroček a nemohu samozřejmě zapomenout na šarmantního motýla EmanuelaJ.  Knížky Václava Čtvrtka prostě k dětství patří, možná víc než ty  od Andersena, které já osobně vnímám spíš pro starší, neb jsou většinou smutné či depresivní, byť krásné.  Ale to je věc názoru. Jen nabízím variantu literární noci se ČtvrtkemJ. 

   Ovšem když už mluvím o dětské literatuře, asi nejde nezmínit, že zrovna dnes je i jedno smutné výročí, před devíti lety zemřela paní Helena Zmatlíková. A tu mám s dětstvím a dětskými knížkami spojenou úplně nerozlučně. Její obrázky mi navozují tolik knížek, že když teď o tom píšu, nejradši bych sáhla po nějakých krásných říkánkách s jejími ilustracemi.  Tak to byla velká ztráta pro dětskou literaturu. 

   Ovšem dnešek je určen k oslavám, a to nejen mrkve, ale hlavně čtení. A tak si pročtěme celý následující víkend. Nejlépe spolu s dětmi, protože děti čtou hlavně tehdy, když to vidí doma.  Mějme tedy pohádkový víkend. A k tomu klidně i nějakou tu mrkevJ.

             

                                              

                                                      

Skončil už středověk?

   Navzdory populární písni, že "středověk neskončil, středověk trvá...", podle učebnic v roce 1492 skončil středověk a začaly se odvíjet novověké dějiny. Mohlo by to vypadat asi tak, že středověký člověk si šel večer lehnout a ráno se probudil v novověku. Zajásal, že středověk je pryč a teď už bude vše nové, moderní a pokrokovéJ.  Pěkná představa, že?

   Všichni ovšem víme, že lidé v uváděném roce rozhodně netušili, že se mění nějaká historická etapa. Podobně jako kdysi v roce 476 se ráno nikdo nepodivoval nad tím, jak ten starověk uběhl rychle, že už je tady středověk. Prostě život šel dál a významný historický mezník byl pro lepší orientaci v dějinách samozřejmě stanoven mnohem později. 

   Pro nás z toho ovšem vyplývá zajímavá otázka, zda i my nyní už třeba nemáme svůj historický zlom za sebou a nežijeme v úplně jiné historické etapě, než si sami myslíme? Existuje například obrovské množství atributů, které v minulosti většinou (vždycky)vedly k zániku vyspělejší civilizace, kterou vystřídala doba barbarská nebo úpadková nebo totalitní nebo primitivní...., aby se pak vše znovu pomalu objevovalo, tvořilo a budovalo.  

   Takovému pádu (říše nejen římskéJ) pravidelně předcházel nárůst byrokracie, pokles vzdělanosti, protekcionalismus, korupce, rezignace na duchovno a glorifikace materiálna, neúcta k životnímu prostředí, ke stáří, k vlastní minulosti a tak bych mohla pokračovat donekonečna.  Dost bizardní je, že jde takřka o všechny jevy, které se vyskytují kolem nás. Spolu s neřešením zásadních problémů, s náboženskými problémy a samozřejmě s globálně hrozícím terorismem. Přímo se tedy nabízí, že se buď mílovými kroky blížíme k zániku naší civilizace, ba co víc, možná už jsme v době, kterou budou pozdější historici hodnotit jako úplně jinou dějepisnou etapu, ve které jsme se narodili. Třeba jako postcivilizačníJ. To možná v tom lepším případě, protože nějaká katastrofa může svět naprosto smést z povrchu zemského, ale mnohem víc než sopky či brutálního zemětřesení (aniž bych je chtěla nějak podceňovat, naopak) se bojím toho, že likvidaci současné civilizace zvládne lidstvo samo.      Jen by mě, jako historika, zajímalo, který rok a událost pak bude určen jako ten mezník?  Starověk ukončil zánik říše Západořímské, středověk pak objevení Ameriky (zde se ale už historici úplně neshodli a někdo uvádí pád Byzance či jiné zásadní události.) Copak bude vybráno za hranici konce naší civilizace, protože sešup dolů je víc než bleskový?  

Nu, to se bohužel již nedozvím, navíc také doufám, že se nějakého viditelného kolapsu (jako třeba reálně hrozící války mezi civilizacemi, náboženstvími nebo třeba o  vodu ) ani nedožiji. 

   Nicméně v rozhovoru v LN, s egyptologem Miroslavem Bártou, který mě k tomuto mému osobnímu zamyšlení přivedl, se lze dočíst, že kolaps je patrně nevyhnutelný.  A známý vědec zde radí jako určitou formu obrany volit do našeho čela ty, kteří by dokázali potencionálnímu kolapsu čelit. 

 Nu, podívaje se na výsledky našich voleb, pak pán bůh s námi a zlé pryč…. 

Ale ten text pana Bárty je velmi zajímavý. Narazíte-li na něj, vřele doporučuji. Je to fundované a odborné zamyšlení nad tím, s čím já si tady fejetonicky pohrávám.  Protože podle mě opravdu středověk neskončil, ale trvá. Nebo se minimálně vrací…J

Observer

 ....Kuchyně je rázem zaplněná mladými hlasy a nabitá mladistvou energií. Šlo o veselou návštěvu, samí mladí lidé....

„Tady to žije, to tedy jo,“ zní po chvíli ironicky z jedněch mladých dívčích úst.

Většinou v takových případech nereaguji, protože není zbytečnější činnosti než dohadovat se s věčně nespokojenými pubescentními dorostenci. Tentokrát ale byla situace jiná. Měla jsem zvídavou náladu a zajímalo mě, proč děvče opět mění zaměstnání. Takže proč se nezeptat? Dokonce jsem se těšila, jak si zmapuji trh práce a v době zvyšující se nezaměstnanosti přijdu na trik, jak snadno a rychle získat novou práci.

Moc jsem se ale nepoučila.

„Proč odcházíš z práce?“ (moje naivní starosvětská odpověď by asi byla, že mám nové a lepší místo).

   Dozvěděla jsem se, že tam jsou všichni blbci a nechápou mladé lidi.

„Máš novou práci?“

„Ne.“

„Co budeš dělat?“

„Něco se najde, jsem mladá?“

„Myslíš, že tam nebudou blbci?“

„Najdu si místo, kde budou samí mladí…“

Na některé reakce prostě nemáte argument.

„Copak mi asi ještě sdělí?“ říkám si v duchu a sleduji nevyzrálý dívčí obličej, kterému sice schází jakýkoliv náznak rozumu, ale rozhodně nechybí ani kapka sebevědomí.

Na další dialog ale nedošlo.

„Jdu si dát cigáro,“ sdělilo děvče a bylo pryč

„A kdo tě bude živit?“ slyším samu sebe klást otázku do vzduchoprázdna.

    Odpovědi jsem se samozřejmě nedočkala. Takové podružnosti nikdo řešit nebude. Zvláštní, jak mě nastíněná situace udivila. Až dosud jsem se domnívala, že práce se dobrovolně opouští v okamžiku, kdy mám nějak zajištěnou existenci, případně se odchází za lepší vizí. Samozřejmě, mohu (respektive musím)odejít i tehdy, když se pracoviště promění v peklo, to ale nebyl tento případ. Šlo prostě o běžnou pracovní situaci s normálními vztahy. Přesto byl úhel vnímání diametrálně odlišný.

   Vlastně jsem narazila na takovýto přístup: 
   „Všichni kolem jsou hlupáci, nepoznali, jaký poklad by měli ve svém kolektivu, navíc po mě pořád něco chtěli, tak to tedy ne….. Přeci mi nebude nějaká baba říkat,co mám dělat....? 
Já mám na rozdíl od ní výhodu, že jsem mladá….!“ (některé pasáže opravdu cituji..J)

   Nechci tady hledat nějaké řešení a hodnocení. Pozoruji,co všechno lze  někdy vydávat za zásluhu. Trochu by mě sice zajímalo kdo za to může, neb nejde o názor ojedinělý, leč nepátrám. Fabuluji. Popisuji. Jako prostý pozorovatel.

                                    Observer  J.

Milan Kundera

  První apríl sice láká víc nejapným žertíkům než k připomenutí něčeho seriózního, ale někdy lze učinit výjimku a připomenout prvního dubna i něco jiného než jak napálit všechny kolem nás. 

Letos určitě Milana Kunderu, který je vnímán jako náš nejslavnější žijící spisovatel. Sice nežije v Praze, ale v Paříži, ale kdo z nás by město nad Seinou nepřijal za druhý domov? Zejména v okamžiku, kdy doma není nikdo prorokem?

  Nevím, jestli to Milan Kundera vnímá zrovna takto, faktem je jen to, že prostě bydlí a píše ve Francii. (mně by se to tedy velmi líbilo:-).

  A prvního dubna oslaví osmdesát pět let. Trochu narušuje ten úzus, že všichni slavní Brňané bydlí v Praze, on se vydal ještě poněkud dál. Vytvářet zde jeho životopis je asi nošení dříví do lesa, a chce-li člověk říci o Kunderovi něco nového, je to docela obtížné hledání. 

Spíš mě tak rádoby vtipně napadá, že když je toho apríla, stálo by za to připomenut jeho Žert. Tady rozhodně nejde o běžný kanadský vtípek, byť z nevinného žertování se celý dramatický příběh vyvinul. Mám Žert ráda, v obou jeho podobách. Knižní, kterou jako vždy upřednostňuji, ale v tomto případě i filmovou, protože mám pocit, že se ten film s mým oblíbeným Josefem Somrem v hlavní roli skvěle povedl. Tedy Žert jako připomenutí prvního dubna a zároveň významných narozenin velkého českého spisovatele je takřka symbolický. Takové klasické, dva v jednom:-).

   I když já osobně víc preferuji Směšné lásky, ale ty se mi sem dneska nějak nehodí. Nebo jsou spíš inspirací pro jiné zamyšleníJ. A protože nechci zapomenout na divadlo, pak asi zcela jistě Jakub a jeho pán. Jak vidno, chceme-li slavit Kunderu, je na výběr.  Možná by k tomu bodlo i nějaké dobré francouzské víno, když už autor žije v zemi galského kohouta. K narozeninám se rozhodně hodí. 
A panu Kunderovi lze přát hlavně zdraví, protože N(n)esmrtelnost si už zařídil sám svým dílem:-).
    www.megaknihy.cz/tema/410-kundera-milan: zde podrobněji