Venkovské letní ohlédnutí

Venkov přináší řadu aspektů, které v městě neobjevíte. I když, jeden nikdy neví....

Zde třeba malá kuřátka. Volně se pohybující v Praze většinou nepotkáváme. Na venkově jde o podstatně běžnější jev.

 Pravdou je, že mě k nim nechtěli moc pustit. Traduje se totiž historka, jak jsem jako velmi malé děvčátko na návštěvě u babičky dala podobně velká kuřátka "spát." A to tak, že natrvalo. Vůbec nevím, jak to takové malé dítě dovede, sama si nepamatuji,ale opakovaným vyprávěním už to beru takřka jako vzpomínku vlastní. Prostě jsem v podstatě popravila několik malých kuřat. Brr:-)

 Nyní už podobnými sklony opravdu netrpím, tudíž jsem mohla nedávno vylíhnutá kuřátka vesele obdivovat. V dospělosti již tak půvabná nejsou, ostatně jako takřka kde kdo. Naopak, slepice se stává synonymem hlouposti i tuposti. Stejně jako kráva, byť ta je údajně chytré zvíře. Přesto označení slepice i kráva nebývají ta, která naznačují nějakou sympatii. Ovšem i s takovými se setkáte, a jistě mi dáte za pravdu, že kráva čtyřnohá je mnohem milejší společník než ta dvounohá. Té se na venkově mnohem hůř vyhnete a navíc, i ve městě se nacházejí. Nicméně, zůstaňme u roztomilých kuřátek a iluze venkovského klidu a pohody. Hlavně té letní, která nám pozvolna mizí v propadlišti dějin. Zaměňována za každodenní drsnější podzimní realitu. Ale zatím jsou tu ty báby:-) a jejich léto, letos opravdu krásně babí, tak si užívejme......

Léto s Maxem

Je v podstatě stejně dobrodružné a veselé jako léto s kovbojem. 
     Navíc jde o skvělou cannis terapii a dobíjení energie. Je to rošťák, který umí zlepšit náladu. A je s námi rád. Stejně, jako my s ním. Jen Zachariáš se trochu cuká,ale i ten už si zvyká. Je to báječný psí život:-). A navíc jsou mu právě teď čtyři měsíce,takže má vlastně narozeniny:-)

Příběh takřka xenofobní

Snažím se být tolerantní ke všem, i k nepřizpůsobivým minoritám, byť některých, minimálně jazykových, konotací se asi nezbavím do konce života. Myslím tím třeba zažité označení pro bratry ze země, kde zítra již znamená včera. Jsou to prostě Rusáci. Již několikrát jsem byla opravena, že jde o xenofobní, neřku-li rasistický termín, takže minimálně ve sborovně, potažmo ve škole, to mám zakázané používat. Přitom třeba ruskou literaturu miluji, odjakživa. Ovšem jsou to Rusáci.

 A tak bych mohla uvádět i jiné jazykové odstíny, které zavánějí xenofobií, přičemž se v podstatě cítím, respektive snažím, být tolerantní. Ovšem během odcházejícího léta jsem o své toleranci vzhledem k cizincům občas zapochybovala. Nejvíc v bazénu a sauně, kde setkání se skupinami rozeřvaných Rusů, uječených Italů či velmi hlasitých Němců vždycky ve mně vybudilo skoro odpor. Patrně tady nejde o cizince jako takové, většinou se každá partička chová nevhodně či hlasitě, leč tady v tomto prostoru to bylo nějak markantnější. Nu, vzhledem k tomu, že bazén je v hotelu, dá se setkání s cizinci očekávat, stejně jako v centru města, nicméně zaráží mě ta netolerance. Jejich.

Dělají si prostě, co chtějí. A my jim to tolerujeme (to ovšem nemluvím o sobě).

Italové řvou v sauně a vystavují na odiv svá pubertální přirození (několikrát jsem proto raději saunu opustila, neb ani personál s nimi nic nezmohl), Rusové jsou odjakživa přesvědčeni, že jim všichni musí uhnout, takže vás v bazénu div neutopí, Němci, ba i Angličané, to mají podobné. Minimálně na Proseku jim všechno tolerují. Je mi jasné, že klienty si musíme předcházet, jen mě napadá, zda za každou cenu? Zda pravidla, která platí pro běžné návštěvníky, nemusíte najednou dodržovat, protože jste movitý Angličan, arogantní Němec či uřvaný Ital? Nebo jen prostě turista či cestovatel, klidně i český,který se na dovolené chová jak utržený ze řetězu.

 Je bohužel asi pravděpodobné, že české skupiny se podobně chovají v zahraničí, ale mám někdy pocit, že tam na ně mají stejný metr jako na svoje vlastní nezbedy. Prostě jim to netolerují jako tady.

     Abych nebyla jen v bazénu, třeba takové divadlo. Národní nebo Státní opera. Běžně potkáváte otrhané cizince s batůžkem. Nikdo je nevyhodí, ještě se jim uctivě klaní, ó díky bohu, že jste přišli. 
Nějak si nedovedu představit, že by vás v orvaných džínech a s krosničkou na zádech vpustili do opery ve Vídni či třeba do La Scaly v Miláně.

   Tudíž se ptám, co je ještě tolerance a co už podbízivost? 
A neprobouzíme si tu xenofobii v národu sami, když vše toto respektujeme?  

Nu, já někdy s xenofobii svojí vlastní bojovat musím. Jen nevím, zda jde opravdu o boj s xenofobií či s něčím, co vůbec nemá jméno…

Bez klobouku bos....

Respektive bosa:-) 

Jsou příhody, které se stanou snad jen proto, aby z nich byly historky k veselému vyprávění při různých setkáních. Jinak si nedovedu představit, z jakého jiného důvodu bych přišla o botyJ. Příběh jak z Bakalářů. 

   Vyrazili jsme na návštěvu, pěkně ve skupince. Takové již tradiční zakončení léta. Byli jsme náležitě očekáváni a jako bonus jsme se zde míjeli s předchozí návštěvou. 
Mimopražskou.
 Při chaosu u vítání a loučení si ještě pán domu dělal legraci z potencionálního zmizení kabelky. Všechny jsme provedly kontrolu příručního zavazadla a spokojeně konstatovaly, že brašnička nikomu nezmizela. Odpoledne dále pokračovalo v družné debatě, přehouplo se v letní podvečer a večer, až bylo na čase jít domů.
 Jdu se obout. 

Hledám, nicméně svoje vlastní boty nikde nevidím. Nejprve vytrvale pátrám, přeci jen můj zrak již není to, co býval. Přesto boty nemám. Všichni již obutí, já stále bosky a boty nikde. Ostatní se již usmívají, tuší, že to nebude jen tak. I já tuším. 
 Nu,  nemýlila jsem se. Zjistilo se,následným šetřením, že byly přibaleny předchozí návštěvě k mnoha zavazadlům a již jsou patrně daleko za hranicemi města. Následný telefonát to jen potvrdil.

  Rázem jsem v centru dění, všichni se smějí jako blázni, já ostatně také, leč mně vyvstává problém, v čem se přesunu domů? 
Nedisponuji zrovna nožkou velikosti Popelky, tudíž najít náhradní obuv není zas tak jednoduché. 

 Nakonec jsem ale získala elegantní pánské boty, které jsem udržela na noze, a tudíž v nich mohla odplout do noční Prahy.
 Nu, došla jsem bezpečně, moje vlastní boty připutovaly za několik málo dní poštou, zabaleny tak krásně, že vypadaly jako nové:-)
 a historka je na světě.
 Ovšem kdyby se mi nepřihodila na vlastní kůži, respektive nohy, skoro bych podezřívala vypravěče, že si ji vymyslel.

 Nevymyslel.

 Ovšem tedy, nachechtali jsme se na závěr léta dosytostiJ.
A boty si příště budu hlídat stejně pečlivě jako kabelkuJ

Učitelka v prázdné škole

Druhý den školy je ještě zasvěcen organizaci, seznamování se s řády (i neřády), s pravidly starými i novými, kantory starými i novými a s  chodem školy. 

Je třeba vypovídat zážitky z léta, nafasovat sešity a učebnice, kouknout na rozvrh a milion dalších věcí, které škola vyžaduje.        Někteří studenti si dokonce povídají i s námi J a krom dotazů na prázdniny (které ale přijdou až v době výuky, jako výborná zdržovací metodaJ), padla otázka, co dělá učitelka ve škole v srpnu?

  Ve škole bez dětí?

Nu, je to situace  zdánlivě nepřirozená, z hlediska vnějšího pohledu.  Co také tady, když nekrotíme divou zvěř:-)? 

Jelikož podobná otázka jistě napadla i jiné, takže si odpovězme. 

Co dělá učitelka ve škole v srpnu?

   Samozřejmě, že se nabízí říct, že nic. Krafe s kolegyněmi u kafe a hlídá hodiny, aby už mohla vypadnout. 

Nu, to by se tak nabízelo pro naše média. 

Situace je samozřejmě jiná, zejména první stupeň by mohl vyprávět, co práce ho čeká. U nás, s velkými dětmi, to zas až tak náročné není, připravit třídu a školu k používání. 

Jak mi říkají doma, uděláš nástěnky a jdeš:-)!. Kéž by jen to.

Nástěnky k tomu samozřejmě také patří, ale krom toho hrozivé papírování (stále narůstající byrokracie) a někde (naštěstí ne u nás) ještě i děsivé schůzování. O tom, co se smí a nesmí, co se musí a musí nadvakrát, co je třeba vyplnit, doplnit a splnit. Některé schůze mohu být opravdu strašlivé. Znám, díky bohu, z vyprávění sousedních škol. 

My, naštěstí, máme za sebou jen opakující se školení o bezpečnosti práce, při kterém si utvrdíme léty vtloukaný poznatek, že když hoří, musíme zachránit hlavně třídnici a dle ní následně zjistit, kolik dětí zůstalo v hořící školeJ, a plno dalších, pro bezpečný chod školy nezbytných, informací, což zároveň bylo naší nejdelší schůzí. 

Takže pak jsme mohli vesele papírovat, vyplňovat nevyplnitelné, připravovat třídu, zkoušet reparáty, ale i trochu krafat u kafe, to je nutné přiznat. 

A nyní už natvrdo zařezáváme. Vlastně dneska ještě ne. Až od zítřka. Ale již jsme zase učitelky v plné škole. Koketuji s myšlenkou, dát hned zítra opakující písemku.

Možná mě pak ukamenují:-)

Prvního září

…je letos druhého. V tomto případě ovšem datum nehraje tak zásadní roli, prostě v obecném vnímání je dnes prvního září, neb se jde do školy. Prvňáčci většinou s nadšením, deváťáci s okázalou nechutí, ti ostatní podle svého naturelu a také podle toho, koho potkají. Ti, co mají kliku na dobré kantory a výborné spolužáky se jistě těší, stejně jako ti, kteří to mají naopak, neskrývají nechuť. Byť díky naší mediokracii je děsně in se netěšit obecně, takže díky mediální masáži jdou většinou do školy s nechutí takřka všichni, ba i ti prvňáci. Protože je všichni dávno předem straší, jaká je čeká hrůza a utrpení.

No, někde asi ano, leč troufám si optimisticky tvrdit, že to rozhodně není pravidlo.

Občas těm s viditelným odporem ke školním lavicím říkám (teď tedy se pohybuji ve středoškolských vodách), že nemusí studovat. Mohou pracovat a hned. Nebo nepracovat. Také hned. To vše je dneska možné, tak nač se trápit ve školních lavicích a ještě na to nadávat?
  Nu, ale to rychle míří jiným směrem, než jsem se vypravila. Dnes chci, pozitivně naladěna, na startu nového školního roku věřit, že do škol přichází ti, kteří chtějí. Na obou stranách barikády. Protože špatný kantor zničí sebelepší třídu, stejně jako negativně naladěná skupina dětí zlikviduje i dokonalou reinkarnaci Komenského. Proto je potřeba rovnováha (ta pozitivní) na obou stranách, kterou musí vyvažovat ještě pozitivní rodičovská (i jiná) veřejnost.  Takže ve hře je příliš mnoho neznámých (a to nemluvím o předčasných volbách a nových ministrech a nových, rádoby dobře metoucích košťatech…). Je patrné, že se vstupuje na velmi tenký led. Proto přeji všem, aby je unesl a přenesl přes deset měsíců vzdělávání (to v tom lepším případě) úspěšně a bez ztráty květinky.

Přeji dětem chápavé a moudré kantory, učitelům vstřícné, sympaticky rozjívené a po vzdělání bažící žactvo (i utopie má své místo v životě:-)) a všem empatickou a spolupracující rodičovskou veřejnost.  Aby škola nebyla souboj, ale spolupráce, ba i vztah. Vím, že chci asi mnoho, ale kdy jindy mít velké cíle, sny a očekávání než na startu.

Já se třeba dnes na svoje studenty těšila (v červnu si povíme své:-)), bylo to milé setkání a jsem v napjatém očekávání, co tento rok přinese.

Přišli nám dnes sebejistí staří i rozechvělí noví, kteří se vzápětí odjeli seznamovat do Jizerských hor.

(ti „staří“ patrně do pražských hospod, ale to, na rozdíl od primánů, bez našeho požehnání a asistence)

A ti nejstarší, tedy my, uvízli ve sborovně. I my máme nové kolegy, nové zážitky (bohužel i ty smutné až tragické), je třeba probrat, zažít a vystartovat. Takže všem, pravou, vykročte letos pravou…

( všem samozřejmě, tedy i těm, bez kterých to nejde, školníkům, uklízečkám, kuchařkám, hospodářkám.....)

Neděle s miminkem

                                Není lepší relaxace. 
A není lepšího způsobu k dobití energie a získání dobré nálady.
                   Taková neděle s miminkem je ideální:-)
A od zítřka se zase mohu nechat "vysávat" těmi dospělejšími dětmi.                Proto si dnes miminka užívám na sto procent:-)