Děda Komárek měl pravdu

Jinak, než jeho slovy, se dnešní počasí popsat nedá. Představa, že se v horkém červenci honím do práce a teď mám dovolenou, třeba pod stanem, to je tedy pech. Znám takové smolaře:-) Ale tak jako tak, že budeme zase bojovat se záplavami, to by jednoho nenapadlo. Odpoledne jsem v tom děsívém lijáku přemýšlela, proč se to pořád opakuje? Nějak si z dětství nepamatuji na takové výkyvy počasí a neustálé záplavy. A že bych trpěla vzpomínkovým optimismem si nemyslím. Spíš se,zaslouženě, blíží nová potopa světa. Teď ještě dostat se do archy:-)

Na veselejší notu

  Týden na vsi mě moc optimismem a veselím nenaplnil, tak si říkám, že zpátky v Praze, chtělo by to něco veselejšího:-) Při pohledu na kalendář se mi vtírá Hirošima, ale to by byl příliš černý humor. Ovšem vydolovat něco vesejšího v dnešním pošmourném dni nebude zase taková brnkačka. K pousmání může třeba být, že jsem úmyslně jela v pátek po obědě, kdy, podle mých předpokladů, měly kolony mířit z města ven. Ovšem uvízla jsem už před Nuselákem a plížila se přes Prahu skoro dvě hodiny. Vždycky trnu, že se moje škodka uvaří a já zastavím i ten šnečí provoz, protože nebudu vědět, co s tím. Někdo mi kdysi poradil, že v podobných případech je dobré v autě zatopit. Topila jsem tedy jako blázen a přijela na Letnou jako vařená langusta.
    Tady zas nešlo zaparkovat, protože naše modré zóny rozkopali plynaři, tak jsem další půlhodinu hledala místo k zaparkování. Domů jsem dorazila skoro za tři hodiny (normálně je to cca padesát minut). Naštěstí víno v lednici dokázalo vrátit moji energii na přijatelnou míru. K smíchu by mohlo být i to, že na venkově si všichni myslí, jak jsem na Odnikud nikam zbohatla. Že žádné honoráře nechodí, berou jako moje mlžení. Budu muset prohodit pár slov s panem nakladatelem, jinak budu vypadat pořád jako tajemná mlžící lhářka. Ráda bych se něčím pochlubila, ale není čím. Jinak je život na venkově nevyčerpatelnou studnicí námětů a minitémat, ke kterým se hodlám postupně vracet. Dnes ovšem relaxuji v klidu domova. Žádný fotbal, všichni pryč, rýsuje se klidný večer. S klávesnicí, protože nová kniha už se béře do finále.  Relaxační muzika a nějaký humoristický román. Aby se našlo nějaké to veselo:-)

Pohřeb

Je nepřirozené provázet mladého člověka na jeho poslední cestě, ale bohužel, stává se to. Dnes se na posledním rozloučení s mladinkým řidičem sešlo obrovské množství lidí. Pohřeb do hrobu se mi vždycky zdá emočně náročnější než kremační rozloučení v obřadní síni. Ovšem ve finále je výsledek stejný, slzy, pláč a obrovská bezmoc nad nevratností nastalé situace. Hudba rozjitřené emoce vygraduje do závratných výšek. Najednou „We are the champions“ získává úplně jiný rozměr. A co nestihne hudba, dokončí projev. Projev, který byl citlivý, empatický a opravdu se týkal zemřelého chlapce. Málokdo je takové řeči schopen. Zdejší řečnice to dokázala. Pak už jen poslední cesta, pochování a kondolence žalem zničené rodině. Uplynuly dvě hodiny a bylo po všem. Řečeno slovy starých lidí, by se dalo říct: “Měl to krásný, babičko, moc krásný.“

Ano, to měl. Jen to bylo strašně, ale strašně moc brzy.

 

Adoptovat lze jen jedno dítě

   Tento provokativní nesmyslný titulek jsem objevila v nějakém časopisu. Skrýval se pod ním text o šikaně úředníků, kteří rozhodují o tom, komu adopci povolí a komu ne. A jedné rodině, kde partnerovi již bylo celých čtyřicet let, a byl tedy podle mínění všemocných úřadů na další dítě již starý, sdělili právě tuto absurdní informaci. Nějak se to tam řešilo, novináři snad dokázali poukázat na nesmyslnost úřednického tvrzení. Mě ovšem v té souvislosti napadla úplně jiná situace. A když už v tomto týdnu tahám zprávy z babiččina kapsáře a ve stopách Karolíny Světlé tady vytvářím vesnický román číslo dvě, naskýtá se příběh o zdejším rodičovství. A také, abych- byť nechtěně- nevyvolala válku generací, pustím se na jinou stezku. Žije zde dívka, sociálně velmi, ale velmi slabá. Navštívíte-li její dům, nevěříte, že žijete v jednadvacátém století kousek od Prahy. Udusaná hlína, žádná voda, elektřina odpojená kvůli neplacení. V neskutečném nepořádku zde ruku v ruce žije domácí zvířectvo, ona dívka a několik mužů pochybné pověsti a existence. Tito muži (včetně jejího otce - povídá se) své sexuální potřeby směřují samozřejmě k oné pětadvacetileté dívce, která, nutno říci, se jejich aktivitám nikterak nebrání. Naopak. Výsledkem jejich bizardního soužití jsou tři děti a čtvrté na cestě. Někteří potencionální otcové jsou chvílemi ve vězení, chvílemi zmizí, to když jim vyprší azyl. A děvče rodí jedno dítě za druhým. A teprve až s tím třetím zasáhla sociálka a děti jsou údajně někde v ústavu. Přesto řadu let v tomto prostředí vyrůstaly. Úředníci je střídavě odebírali a vraceli. Prý dítě má být s biologickou matkou!? Děti bloudily po vesnici, a když se jich místním ženám zželelo a podarovaly je skývou chleba, matka jim to slupla. Sama jsem to při nějaké víkendové návštěvě viděla na vlastní oči. Přestože tato matka neměla peníze na nic, jinak než bez cigarety jí vidět nebylo. V azylovém domě, kde bylo dětem evidentně dobře, dlouho nevydržela. Řád, nepít a nekouřit, bylo nad její síly. A tak zase bloumá po vsi s břichem pod nos, kouří a pije, a těší se na porodné. A bude děti rodit tak dlouho, až jí je nechají - její vlastní slova. Víc to líčit nebudu, píšu blog a ne horor. Podstata věci je v tom, že nerozumím sociálním službám. V těchto podmínkách nechávají žít děti a adoptovat si dítě je někdy běh na hodně dlouhou trať. Přesto, že by mu zjevně člověk poskytl lepší životní podmínky, než udusanou hlínu se slípkami v obýváku. Ale zase na druhou stranu, představa, že geny se nezapřou a adopce dítěte z takové rodiny? No, je to dilema. Těch dětí, co za tu hroznou mámu nemůžou, je mi moc líto. Jí ne. Ale českým sociálním službám a jejich přístupu vůbec nerozumím. A že život vesnický je život idylický, tak to je pěkný blábol:-(

A skoro se mi chce říci, že všichni to ví a nikdo nic neřeší. Smutný příběh.

Truchlení

  Sobotní tragická nehoda vytvořila uprostřed vesnice pomníček obklopený svíčkami, květinami, plyšáky, ba i morbidními detaily z nehody, jako je z potoka vylovená bota oběti, nedokouřená krabička cigaret s ironicky výstražným nápisem: kouření může zabíjet, aromatický stromeček i rozbité zrcátko. Leží tam i jedna jezdecká rukavice, kus autopodlážky a další detaily, které jsem už neměla sílu studovat. U pomníčku se schází mládež, která se sem střídavě přesouvá od autobusové čekárny, kde má základnu. Tady okázale pláčou, objímají se, a svůj žal samozřejmě ředí alkoholem a nikotinem. Kolem projíždějící auta mají často co dělat, aby někoho nesrazila, protože takový nával uprostřed silnice v zapadlé obci nikdo samozřejmě nečeká. A děti neuhnou, klepou se rozrušením, pláčou, dávají najevo svůj bol. Chápu je, přišli o kamaráda, je to (většinou) jejich první setkání se smrtí. Ale nemohu se ubránit dojmu, že mnohdy jde jen o hysterii, davovou psychózu, efekt. Takové dítě, procházející ztrátou, by mělo být zaměstnáno něčím smysluplným, mělo by si své odsmutnit, ale ne kolektivně chodit předvádět své nevyzrálé emoce na místo činu. Pochopím, že přijde, položí květinu, zapálí svíčku. Ale když je tam dnes a denně, rozdírá ránu a nikdo neví, kdy a jak způsobí další nehodu, nerozumím tomu. Chápu, že každý truchlí jinak, někdo chce být sám, jiní potřebují kolektiv a publikum. Ale nemohu se ubránit dojmu, že tito mladí lidé potřebují spíš nějaké zázemí, vysvětlení, pochopení. Samozřejmě se znovu nabízí otázka, kde jsou jejich rodiče, ale to mi nepřísluší hodnotit. Spíš se ptám, jestli jim tento způsob ventilace smutku pomůže, a jestli si z toho vezmou ponaučení? Když ale vidím, jak přijíždějí další mladí smuteční přátelé, ve vozech, nepřipásaní, na smuteční kalíšek, smutně mohu konstatovat jediné, ani tato drsná zkušenost nepomůže.

Zbytečná smrt

Moji rodiče si užívají důchodcovského venkovského poklidu. Nic se neděje, velkolepým vytržením z vesnického ticha je návštěva vnoučat, vrcholem akce návštěva doktora či nákup v Lidlu. Ne tak tuto sobotu. A že nebudu psát o žádné horečce sobotní noci, avizuje už název. Krátce po půlnoci zdejší venkovské ticho prořízl svist pneumatik, tupý náraz a následný jekot dětí, respektive mládeže, která aktivně tráví svůj volný čas v plechové autobusové čekárně. V místním potoku se pohupovalo BMW kabriolet. O kus dál pak pomlácená těla sedmnáctiletých aktérů. Nastává klasická záchranná akce, nejdřív první pomoc těch, co byli nejblíže. Pak přijedou hasiči, RZS, helikoptéra. Patnáct – dvacet minut, které se zdají věčností. (dojezdy jsou tady delší než v Praze – a v rámci šetření se volá až někam do Kolína, kde je středočeská ústředna). Celá vesnice je na nohou. Zraněné odvážejí, ale ještě v noci se ví. Jeden z chlapců nepřežil. Druhý v Praze bojuje o život. Oběma ještě nebylo osmnáct.:-(
   Tady bych mohla skončit, tragédie má své oběti, nastává doba truchlení. Neumím (a ani nechci) vžít se do pocitů rodičů. Přesto mi to nedá, abych si nepoložila pár obecných otázek. Jak je možné, že kluci bez řidičáku mohli řádit v noci na silnici? Kde vzali tak silné auto? Proč nebyli připoutaní, proč měli (povídá se) něco vypito? Nechci hledat viníky, ani někoho soudit. Jen si tak píšu, jak už ostatně na těchto stránkách mnohokrát.

Mladí dnes všechno můžou, mají vše dovoleno, jsou happy a free, žádná odpovědnost, jen hra a zábava. Ve zdejší hospodě je zvykem, že staří štamgasti usedají za volant pod vlivem alkoholu, aby nemusel ujít kilometr dva pěšky! Často se tu chlubí, jak převezli policajty, když namazaní ujížděli polními cestami. A ti jsou pro tyhle kluky vzorem, ať se to někomu líbí nebo ne. Všichni to tady ví a nikdo nic neřeší- viz moje povídání o hřbitově. Kdyby se klukům nic nestalo, budou za hrdiny. Nikdo jim neřekne, ty troubo, do toho auta nemáš co lézt, když nemáš papíry a není ti osmnáct. Nota bene pod vlivem. Teď nastal čas pláče, zoufalství. A také hledání viníka. Jenže pozdě bycha honit, lze jen smutně konstatovat, že je velká škoda zmařených mladých životů. Hořící svíčky u improvizovaného pomníčku uprostřed vesnice ani patetický nářek kamarádů nic neřeší. Skutečný kamarád by mu řekl, že pod vlivem alkoholu a bez řidičáku se prostě nejezdí. A sto třicet přes obec už vůbec ne.

Nebo mu to měl říct někdo jiný?

Živá historie

   Prázdniny jsou skvělé mimo jiné i proto, že je čas na resty, které vzniknou během roku. Dnes myslím konkrétně čtenářské resty. Přestože bez knihy si život neumím představit, jsou i jiné čtenářské produkty, kterými bych se ráda prokousala, ale není na ně čas. Proto až v létě dostává prostor celý ročník Živé historie. Časopis poctivě odebírám, poctivě archivuji v pořadači, který dodala redakce spolu s předplatným, ale nepoctivě čtu. Vždy jen prolistuji, kouknu za zajímavosti – nejraději ze života Přemyslovců:-)- a odložím na později. A později nastalo právě dnes. Doufám, že po pročtení celého ročníku Živé historie nebudu totálně mrtvá. Ale těším se na to- bude to takový nedělní výlet proti proudu času. A to já ráda:-)