Moderní doba

Kriminalita v naší zemi utěšeně roste. Nedávno jsem četla, že v současnosti má každý druhý osobní zkušenost s trestným činem. Z toho usuzuji, že poctivost se už dávno nepovažuje za takovou přednost jako dřív. Slušní lidé, natož pak poctivci, zmizeli, a stávají se bílou vránou, přesněji řečeno komickou raritou, jíž se lépe nechlubit. Nechci sýčkovat, ale zjevně se zdá, že lépe už bylo. Nebo dokonce, že bude ještě hůř. Ne, že bychom se s tím nějak nadšeně smiřovali. Zkoušíme všechno možné, od bezpečnostních zámků po draze zaplacené alarm systémy, ale nic z toho nezabrání lapkům, aby nebyli ochotni vykonávat svoji živnost. Teď právě poslouchám v televizi, jak řádili na Štědrý den. Zažila jsem, když loupili na hřbitově. Prostě, nic jim není svaté, a že by někdo chtěl pomáhat a chránit, jsem si nějak nevšimla.
Donedávna jsme si naivně mysleli, že se nás to osobně netýká, ale dneska pomalu měníme názor a začínáme se podle stávající situace zařizovat. Lehce přitvrzujeme a doufáme, že se podobná tvrdost projeví i v našich zákonech. Protože když za něco není náležitý trest, mnozí si dovolují čím dál víc. A od dovolování si je jen krůček k lavinovému šíření neplech. Možná za to trochu může i televize, která každému zločinci dopřává tolik prostoru, že je hned po Ordinaci v růžové zahradě nejčastějším hostem na televizní obrazovce. A normální slušný člověk jen zírá a marně se ptá, kam se poděla soudnost, stud, soucit či další podobně nekomerční vlastnosti.
Lidé pak zatouží žít v jiné zemi, přichází rozčarování a třeba i deprese. Důvod se ostatně nabízí sám. „Proč já mám dodržovat nějaká pravidla, když jsem kvůli tomu za blbce?“
Není to poprvé, co hrubost a násilí válcuje všechno kolem sebe. Nechci vzpomínat historické válečné konflikty, což je v podstatě jediné, o čem se děti učí v hodinách dějepisu. Na slušného člověka zapomínal i minulý režim. Jistě si dříve narození vzpomínají na oblíbené heslo doby, kdo nekrade, okrádá rodinu. Mnozí se jím řídí dodnes.
Slušnáky mimochodem nemiluje ani školní kolektiv. Ten ho pasuje na šprta a v kurzu je vždycky největší třídní dareba.
Nejsem si jistá, jestli si za to nemůžeme tak trochu sami. Kdo dneska neměl dvojku z chování, jako by nebyl. „Elity“ dokazují svojí nezávislost počtem kilometrů najetých pod vlivem alkoholu či nezaplacených pokut, a poměřují se, kdo provedl víc rádoby cool překročení zákona. V naší zemi už je (navzdory proklamované demokracii) těžká diktatura hrubosti a neurvalosti. Někteří to dotáhli i na zloděje, násilníky a dokonce i vrahy, aby pak přiznali, že ve vězení je jim mnohem lépe než na svobodě. Kde tam by se zmohli na tak komfortní vybavení? Většinou mě to dost rozčiluje. Obzvláště, když se to týká mě osobně. Vlastně jsem naštvaná permanentně. Vytáčí mě i ten obecný přístup k podobným prevítům. Musím říct, že bych se vůbec nebránila starým středověkým trestům – od pranýře přes hladomornu až k sekání rukou za krádeže. Hodně by se mi líbilo i máčení nepoctivců ve Vltavě, obzvlášť v současném mrazivém počasí by to mělo žádaný efekt. Jenže k podobné reformě se nikdo nemá. Škoda. Již jsem se tady asi zmiňovala, jak Policie suše sdělila mé kolegyni, že její vykradené auto řešit nebude, že oni řeší jenom vraždy!! Napadlo mě, že je to stejné, jako bych já vykřikovala, že učím jen jedničkáře. Trojkaře si nechte doma, kdo by se o ně zajímal! Možná to není dobré přirovnání, ale na mě tak působilo. Prý pomáhat a chránit! A ještě jich teď plno pustili na svobodu. Je mi jasné, že i slušný člověk se dostane do problémů, ani neví jak. Ale když jsem viděla, co pouštějí, tak slušný člověk byl hodně silný eufemismus. Nu, to je hodně drsná doba. Moderní:-) Takové současné Odnikud nikam. Ale nějak se mi ztrácí světlo na konci tunelu. Asi ho někdo šlohnul:-(

Tři králové

Na Tři krále by mojí druhé babičce letos byly sto čtyři roky. Narodila se v roce 1906. A přestože se dožila požehnaného věku osmdesáti dvou let, je to už hodně dlouho, co odešla na onen svět. Přesto si ji pamatuji a Tři krále s ní automaticky spojuji. Navíc ona byla za svobodna Králová:-)Za mého mládí se ovšem tento církevní svátek moc neslavil, to jen my slavili s babičkou její narozeniny. Pořád ještě u vánočního stromečku. Až později jsem se o tomto svátku dozvěděla víc a v době, kdy jsem Vánoce ještě vážně prožívala, jsem měla takovou malou radost z toho, že vlastně končí až dnes. Dneska se tedy má odstrojit stromek a svátky definitivně skončily. Jenže neznám nikoho, kdo tento zvyk dodržuje a Tři krále opravdu slaví. Někde sice na domech vidím ono známé K+M+B, ale spíš na venkově, v Praze jsem to osobně asi ještě neviděla. Tady spíš chodí Tři králové v rámci sbírky na charitu, jenže tomu já moc – lépe řečeno vůbec- nevěřím. Všechny tyto pouliční sbírky mě odrazují, i když myšlenka je jistě správná. Jenže už se na ní nabalilo tolik podvodníků, že člověk opravdu nevěří, že ty peníze jdou na dobrou věc. Když pomáhat, tak radši osobně a adresně, to je moje heslo, a proto nechávám tříkrálové prosebníky bez výdělku. Zkusím pomoci jinak. Dnes si ale budu listovat albem a vzpomínat na babičku. Zimní počasí ve mně probouzí medvědí sklony, takže bych stejně nejradši jen spala a spala, což v reálu ten leden bohužel moc neumožňuje. Ale dřív spát na Tři krále tedy půjdu..

Zavřete oči, odcházím

....říká nezapomenutelný Oldřich Nový v Kristiánovi. Věta, která se dá napasovat na mnoho dalších situací, nejen na filmový nerovný milostný vztah. Jsou lidé, kteří odchází s humbukem a jsou jiní, co odcházejí naprosto tiše a nečekaně. Nechci porovnávat, ale druhý způsob je jistě šok. Chápu, jak těžko se pak nová realita vstřebává. Ale vstřebat se musí, jako každá změna. Říká se sice, že změna je život, ale ne vždy se lidová slovesnost trefí do okamžiku. Někdy to neumí ani lidé. I když tady zase moudrost praví, že mlčeti zlato, což je moudré téměř vždycky. Už jsem mnohokrát zažila, jak jazyk předběhne mozek. Zajímavé je, že někdo si to uvědomí, někomu to nedojde. Jsem na rozpacích, když jde o banalitu. Když jde o vážnou věc, jen lapám po dechu. Často to hodně zabolí. A jelikož vyřčené slovo nevrátíš ani párem volů, je to mlčení asi opravdu určitou formou nadání. Možná se nám časem podaří dosáhnout obrněnosti vůči nevhodně voleným slovům, ale hned tak to asi nebude. Skoro by byla na místě výzva: přestaňme inovovat. Proč se s neznalostí lidí málo zkušených bráníme dávné dovednosti tiše mlčet? Vždyť netušíme, co všechno svými slovy můžeme způsobit. Jedinec, který se vzbouří proti této normě, bývá považován na nepatřičného (to je samozřejmě eufemismus). Také horlivci, kteří hlaholí, že to všechno čekali a že to tak má být, v mých očích moc neuspívají. Proto vzniklo umění mlčet a uznejte, že taktně mlčet je to nejlepší, co společenský katechismus dokázal vymyslet. S odchody samozřejmě souvisí i loučení. Některým lidem jde docela těžko. Nelze říct, že co život dal, zase vzal. Nutno podotknout, že ti, co tohle umí, mají život jednodušší. Jenže těch je zjevně málo. Naštěstí nastupuje doktor čas, takže v budoucnu lze očekávat náznak určité milostivé amnézie. Potom už bude snadné zavřít oči a vybavit si, co bylo předtím odchodem. Zavřete oči, odcházím, ale ve vzpomínkách zůstávám s vámi. To je součást toho umění, hezky se rozloučit a nezapomenout. Možná by to mělo být dáno do vínku nám všem jako jeden z reflexů. Ale ani sebelepší průprava nepřipraví člověka na všechno. Každý si to své prostě musí odžít. Prožít si své Odnikud nikam a pak, s hlubokým nádechem, zase dál. A pokud k tomu chybí nadání, musí nastoupit vůle. A ve spojení s časem je to spolehlivá dvojice. Jen jim to chvíli trvá, ale nic netrvá věčně. Prostě, zavřete oči, odcházím…

Když musíš,tak musíš

Vždycky, když jdu po nějakých prázdninách do školy, vzpomenu si na Marii Terezii. Ona jistě netušila, jak se její myšlenka o povinné školní docházce s léty zvrhne v oboustrannou torturu. Jistě snažila o dobrou věc, jenomže z jiného úhlu pohledu. Zatímco dneska se škola bere jako nutné zlo, za jejích dob se věřilo, že vzdělání může lidem usnadnit život. Četla jsem i o pradávných sourozeneckých sporech, kdo že půjde dneska do školy, protože na cestu za vzděláním měli jen jedny dřeváky, o které se museli podělit. Nejsem zrovna zastánce škodolibých žertíků, ale dnes bych mnoha dětem s radostí jejich dřeváky schovala. Kdykoliv přijdou do školy po delším volnu, jsou jak z divokých vajec. Jsem přesvědčena, že by žáčci první den měli mít na rozvrhu jen přestávky, aby se daly stihnout vypovídat všechny vánoční zážitky. Jelikož se ale můj návrh neujal, bylo třeba předstírat výuku a musím konstatovat, že to šlo ztuha. Nechtěla jsem nikoho trápit. Dělala jsem prostě, co jsem musela a co ke škole patří. Ten fakt mi přesto dělá trochu starosti. Taky se mi totiž nechtělo, jen jsem musela. V poslední době ale dělám pořád jen to, co musím. Například šílené papírování. Přitom se už objevily náznaky, že byrokracie je novodobý mor a měl by býti vymýcen, ale v reálu se nic neděje. Taky vychovávám. Radím, nabádám, poučuji a někdy i vytýkám a kritizuji. Když o tom ale začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, proč to? Koho vlastně nějaká norma zajímá, když si všichni stejně dělají co chtějí? Nebo k čemu je nějaká rada, když zkušenost je stejně nepřenositelná? Vlastně mám jediné vysvětlení: dělat to musím. Jenomže už můj dědeček cynicky tvrdil, nic nemusím, umřít musím. Asi bych se měla poučit u dětí. Ty sice dnes do školy také musely, ale pokud už dorazily, tak za zcela jiným účelem, než je výuka. Přišly si prostě pokecat. A to nemluvím o maturantech, kteří už pomalu začínají žít maturitním plesem. Co bylo ještě před Vánocemi v nedohlednu, je dneska skoro za dveřmi.(ale pozvánku na ples mají exkluzivní, také ji tady časem zveřejním.).Napadlo mě chvíli před čtvrtou, zda bych se tedy neměla trochu vzepřít. A hledat něco, co budu chtít a nejen muset. Kdo hledá, prý najde. Jenže hledám už dlouho a pořád nenacházím nějakou smysluplnou náplň druhé půlky života. Psaní mě neuživí a navíc, jakmile by se stalo povinností a musela bych, zcela jistě by se i psaní mohlo stát otravnou povinností. A to bych nerada. Ještě jsem ani neopustila práci a je mi jasné, že vzepřít se není tak jednoduché. I těm dětem to jednou dojde, i když dnes bych byla docela ráda, kdyby jim došlo, co vlastně kdysi dávno Marie Terezie tou povinnou školní docházkou zamýšlela.:-) Možná by se pocit toho, co se musí, mohl ředit větším počtem malých radostí. Jenomže je tu reálné nebezpečí, že když se z malých radostí stane povinnost, ze začarovaného kruhu muset se nevymaníme. Z toho plyne, že ani potěšení není bez rizika, pokud se musí. A tak to raději nechme tak, jak to je, protože jinak se z toho musíme zbláznit.

Syndrom návratu z dovolené

Konečně je tady normální zima. Nejsem tedy v žádném případě vyznavač zimních měsíců nebo dokonce zimních sportů, ale určitě je v lednu příjemnější sníh a mírný mrazík, než rozbředlá břečka a déšť minulých dní. Byla jsem dnes na nedělním autovýletě, a přes veškeré poplašné zprávy se jelo nádherně. Nutno ovšem konstatovat, že v Praze se v tomto směru máme takřka královsky. Na venkově totiž mnohé silniční úseky připomínají zasněženou lesní cestu a nějaká prohrnovací technika se tam zcela jistě nevyskytuje. Alespoň tedy na mé trase, abych nezevšeobecňovala. I tak to ale jelo bez problémů, nové zimní pneumatiky holt dělají své. Jinak je ale dnešní neděle poznamenaná klasickým postdovolenkovým traumatem. Ta představa zítřejšího pracovního procesu mě nějak deptá. Nechce se mi. Úplně stejně jako v dětství, kdy člověk už od nedělního oběda otráveně sleduje ubíhající čas s představou, že zítra zase musí. Asi jsem si za ty dva týdny volna dost odvykla. Ale je nutno vydělávat na ta všechna novoroční zdražení, a jelikož ve Sportce jsem nevyhrála, nic jiného mi nezbude. Také jsem si slastně zavzpomínala na uhelné prázdniny, které ovšem v dnešní energetické době nehrozí. Nevím, jestli si je někdo také pamatuje, ale byl to blahé paměti z hůry spadlý volný měsíc. Nebylo prostě uhlí. A my mohli řádit při zimních radovánkách. Dnes bych tedy raději řádila v knihovně nebo v divadle, ale nehrozí ani jedno ani druhé. Hezky pěkně do rachoty. Cítím se ale ještě minimálně na týden volna. Moje okolí se mnou tak úplně nesouhlasí, asi už jim doma trochu lezu na nervy. Navíc do mě hučí, že bych si měla práce vážit. To když začnou meditovat nad probíhající krizí a rostoucí nezaměstnaností. Ano, to vím a v tomto bodě jsem s nimi zajedno, nicméně náladu mi to nepozvedlo. Málokdo se mnou souhlasí v tom, že třeba rok placené dovolené by mě určitě pozitivně naladil (severní národy tento příjemný zvyk praktikují už léta.) Zde se ovšem setkávám s nepochopením. Asi proto, že lidi většinou tolik volna nemívají. Já ho sice mám, ale zase si ho nemohu vybrat, kdy mě napadne. Všechno striktně dané. Ještě že nejsem, jak jsem avizovala, milovník zimních sportů. Na lyže bych se pak dostala jedině tak o jarních prázdninách, kdy je na horách celá Praha, čímž pádem slovo dovolená ztrácí svůj původní význam. V létě se sice můžu u moře válet celé dva měsíce, ale na to zase rozhodně nevydělám. Je to trochu Odnikud nikam. Někdy mě napadá, jestli přikázané volno není trochu zamaskovaný trest. Člověk se namlsá a než se naděje, musí znovu. Nejspíš je to hloupost, protože by se mohlo stát, že když bude člověk doma pořád, poleze mu to na mozek stejně jako každé ráno vstávat v šest do roboty. Prostě pořád je něco. Ale ten týden volna by určitě ještě bodnul….:-)

Tak to jsem našla na netu. Zjevně v tom nejedu sama:-)

Stres, nervozita a pocit, že rozhodně nemůžete stihnout všechny nahromaděné resty. Tak často vypadají první dny těsně po návratu z dovolené. Hlavu ještě máte plnou pohody a odpočinku, ale šéf po vás chce, abyste bleskurychle přeřadili z neutrálu na nejvyšší pracovní rychlost. Jenže »řadicí páka« trochu drhne.Návrat z dovolené do práce je totiž podle psychologů velmi stresující. Organismus, který si zvykl na pozdní vstávání a poobědového šlofíčka, reaguje na ranní úprk do práce únavou a podrážděností. Člověk se tak ocitá v začarovaném kruhu. Místo aby hýřil energií a optimismem, tak návrat do všední reality provází nespavost a špatná nálada. Začíná to už před příchodem do práce. „To zas budou zmatky. A ty stovky nevyřízených mailů. Nebo naopak vám v hlavě šrotuje: „Co když zjistili, že se beze mě obejdou? Co když budu mít na stole výpověď!“ Nepropadejte ale předčasně panice. Strach, smutek, únava i odpor k práci jsou po dovolené naprosto přirozené. Různí lidé totiž na návrat do pracovního kolotoče reagují různě. Zatímco jedni jsou nabití energií a nemůžou se dočkat, druzí se jen bezcílně plouží a v duchu jsou stále ještě na dovolené. Pro tyhle ponávratové stavy z prázdnin dokonce existuje i odborný název – syndrom návratu z dovolené.

                                                                              Syndrom návratu z dovolené:
                                                                             * problémy se soustředěním
                                                                             * pocity úzkosti a nervozity
                                                                             * smutek, únava a letargie
                                                                             * nadměrná únava
                                                                             * podrážděnost a výbuchy vzteku
                                                                             * nespavost
                                                                             * špatná nálada

Knižní orgie

    Moc se mi tady na blogu líbil článek nazvaný: Co zrovna čtu. A protože jsem v čínském znamení Opice, mám asi trochu (ale opravdu jen trochu) ve zvyku se drobet opičit. Doufám tedy, že se Lucka nebude zlobit? Jelikož mám ještě volný víkend, než mě v pondělí zase pohltí pracovní kolotoč, využívám ho ke čtení. Vůbec jsem se tak snažila využít celé svátky i mezi svátky, udělala jsem si takové knižní orgie - hned vedle těch jídelních. Už jsem sice odbourala zlozvyk svého raného dětství, kdy jsem se po příchodu ze školy obložila jídlem a četla, ale i tak je to smrtelná kombinace. Dnes čtu nejraději v houpacím křesle s kávou nebo dobrým vínem, taková stylizovaná ovčí babička. Nepletu, čtu. Čtení je prostě závislost. Protože mého oblíbeného Kunderu už mám přečteného a jeho nejnovější díla ve francouzštině bohužel nezvládám, musím pátrat v jiných literárních vodách. Ale jelikož jsem čtenář od podstaty, který čte opravdu takřka všechno, není to pátrání zas tak obtížné. Nejradši bych si přečetla nějaký román od Barbary Erskinové, mojí současné favoritky, ale její psací frekvence není zas tak veliká. Škoda, její romány mě hodně baví. Ráda čtu i Miloše Urbana, ale i toho už jsem přelouskala celého. Takové Sedmikostelí je ovšem lahůdka. Samozřejmě, že také zabrousím mezi výdobytky své Jalny, taková Předlistopadová jablka či povídky pana Čecha Vzpomínky z druhého kopce mě hodně bavily. Jenže závislost si vyžaduje stále nové a nové dávky, musím tedy pohlédnout na vánoční příděl. Našla jsem v balíčku dvě nádherně tlusté knihy - u knih, které čtu, tloušťku oceňuji. (V psaní mi to už tak nejde, i když u chystaného Přemysla Otakara jsem se hodně snažila). Jedna z nových knihje Můj císař, můj pán, druhá Říjnový kůň. Dnes si tedy užívám knihu Říjnový kůň. Je to báječně tlusté, celých devět set stran. A to miluju, takové příběhy, které nezvládnu přečíst na jeden zátah a mohu se k nim vracet a těšit se na ně. Naposledy mi takové potěšení poskytlo šest set stran Kena Folleta a jeho historické fresky Na věky věků. Jenže to byla i dovolená, teplo, moře, pohoda – uf, hned bych si to zopakovala. Ale dnes se nořím do Říjnového koně, výlet do antiky. Těším se a jsem zvědavá….

Nový rok

  Den jako stvoření k zamyšlení. Ale dnes se mi nějak zamýšlet nechce. Naopak, chci celkem bezmyšlenkovitě relaxovat. Změnilo se datum a není pochyb, že to je to jediné, co se prvního ledna změní. Vím to, protože pár Nových roků už mám za sebou. Například předsevzetí. Kdysi jsem si je s velkým odhodláním dávala, abych pak během ledna musela konstatovat, že na jejich plnění prostě nestačím. A zkrachovala jsem dost často. Aspoň mě se tak zdálo. Vždycky jsem pak cítila velkou nespokojenost se svojí pevnou vůlí. Když jsem si předsevzetí přestala dávat, už mě tolik Nový rok nestrašil, protože to byl den jako každý jiný. Pokud mě ovšem netrápila kocovina, ale ani ta už řadu let nehrozí. Koneckonců i já měla svého času tendenci považovat první leden za něco výjimečného. Vlastně šlo o svého druhu nový začátek. Pokud jsem se ovšem zrovna nepokoušela hubnout. Pak šlo o opakovaný nástup trestu. Najednou byl Nový rok jakoby mezníkem. To, co prožívá každý z nás, kdo se opakovaně snaží zbavit nějaké závislosti. Vyřčeným datem začíná martýrium. První leden je takovým vděčným odrazovým můstkem, čímž se podle mě narušovala rovnováha plynulého přechodu do nového roku. Tedy hlavně moje rovnováha, samozřejmě myslím duševní. Cítila jsem se pak jako v pasti. Jednou, kdy jsem se o svátcích zase vyhýbala váze obloukem s vědomím, že po Novém roce se budu moci vážit bez obav, se mě kdosi věcně zeptal: „A co to má za smysl?“ Ta otázka mě zarazila. „Proč by to nemělo mít smysl?“ zeptala jsem se. Přítel, který s úsměvem zkoumal sílu mého odhodlání, se mé otázce skoro podivil. „Protože je to pořád dokola,“ vysvětlil s jasným poukazem na mé časté jo jo efekty. Pak se divte, že mám k novoročním předsevzetím určitý despekt. Zajímavé ale je, že člověk, když se vážně pro něco rozhodne, žádný první leden nepotřebuje. Dokonce je ochoten začít okamžitě. To je důležité vědět. Snažím se proto zjistit co nejvíce věcí, které mohou člověka nastartovat. Některé by mě samotnou vůbec nenapadly. Jednou mi někdo řekl, že přestal kouřit, aby uběhl maraton. Nejenže mě to šokovalo, ale musela jsem i ocenit originalitu. Takový důvod by se v mé kartotéce zcela jistě nenašel. Problém však je, že nic neplatí absolutně. Viděla jsem kvalitní atlety, kteří se před závodem klidně občerství dobrou cigaretkou. Pak hledejte něco jako pravidlo, co je dobře a co ne. Nenajdete ho. Leda že by platilo, dobře je vše, co na Nový rok započnete. Nebo přesněji. Co slíbíte na Nový rok započnout. Abych ale jen nemoralizovala. Ve skutečnosti mám Nový rok docela ráda. Vnímám ho jako takový čistý den. Často ho využívám k procházce a pak odhodlaně skáču do toku dalších třistapětašedesáti nových dní. Nezříkám se ani slavnostního novoročního oběda. A projev prezidenta poslouchám se sklenkou vína v ruce. Dnes to ale tedy docela zkrátil, i já vydržím někdy řečnit déle než deset minut. Jo, a také se ohlížím zpět, jestli třeba není načase přehodit výhybku. A tak slavím. S ohňostrojem, na který koukám z okna- (letos ale asi na Vltavu nedohlédnu- není totiž na Letné, ale přímo na řece, ale i tak ho jistě uslyším), a s hlavou plnou plánů. Třeba o Světu knihy, nové knížce, zhubnutí a dalších více méně nezveřejnitelných.Takové novoroční Odnikud nikam. Který pak z nich se splní…